3. 10. 2016

"Požehnání" z Mariazell

Na severu Štýrska, u hranic s Dolním Rakouskem leží malé městečko Mariazell, jež je snad nejslavnějším poutním místem ve střední Evropě. Každoročně sem přichází mnoho věřících, aby navštívili kapli se zázračnou sochou Panny Marie pocházející z 12. století.
V dobách minulých se do Mariazell každoročně vydávali i lidé z Kunčic. Trvala tenkrát taková pouť tři neděle. Poutníci se museli u Prešpurku přeplavit přes Dunaj, ve Vídni zůstali celý den, aby si prohlédli císařskou zahradu a jiná zajímavá místa ve městě... za tři týdny viděli mnozí tolik nového, co dosud za svůj život nespatřili.
Spolu s ostatními se roku 1861 vypravil do Mariazell i Jan Skála z Ovčína čp. 110. Pro něj a jeho rodinu skončila tragédií. Příběh popsal ve svých pamětech jeho vnuk stejného jména.
„… někde cestou leželi na nečisté slámě na noclehu po jiných poutnících, ráno hned (dědeček) cítil, že je nemocný. Všechno ho bolelo a již těžko šel. Když přišel domů, pár dní přecházel, až s tím umřel. Lékař hádal, že ležel po nemocném na hlavnici, jak se tenkrát říkalo a zakázal, aby se zemřelým nic nedělali, jen zrovna do rakve s ním a do studena a jednoduchý pohřeb a brzy.
Sešli se přátelé a sousedé na Ovčíně a chtěli zemřelého převléknout a do rakve uložit, aby babička neonemocněla, ale ona nedopustila a řekla, když zemřel on, že muže zemřít také a provedla s dětmi všechno sama…
Ze všeho babička onemocněla, z pohřbu nemohla domů dojít, přivedli ji a 12 neděl byla nemocná, než povstala. Z dětí zemřely po dědečkově pohřbu ve třech nedělích 2 děvčata, druhé nemoc dílem přeležely a přechodily. Přes celý ten čas přátelé a sousedé se o nemocné starali, práci na poli a ve stodole konali a ženské vypraly, krávy krmily, jídla vařily a vše, co bylo potřeba každý jeden den… …Babička časem …říkala, nebýt dobrých sousedů a přátel, že Skálův rod by na Ovčíně vymřel.“
Tolik příběh. Ve skutečnosti je v matričních záznamech uvedeno, že na hlavnici (tyfus) umřely obě dcery. Ovšem u otce je jako příčina úmrtí zapsána tuberkulóza (souchotiny). Záměna nemocí je vzhledem k rozdílným příznakům nepravděpodobná. Je tedy možné, že Jan trpěl oběma chorobami a lékař napsal do úmrtního listu jen jednu z nich. Nikdo další v té době v Kunčicích na tyfus nezemřel.

 

Rodinná pověst má podle všeho reálné jádro. Janova pouť přinesla rodině místo požehnání jen smrt a soužení.

*

Poznámka:
otec: Jan Skála (* 18.10.1818), syn Josefa, famialianta z Kunčic 110 a Josefy roz. Valentové v Kunčicích 86
matka: Josefa (* 1822), dcera sedláka Antonína Krejsy z Orlice 67 a Magdaleny roz. Šťovíčkové v Orlici 50

1. 10. 2016

Ostuda před kostelem

To se takhle brali dva - nevěsta stála před knězem s vítězným úsměvem, zatímco ženich vypadal, jako by ho pokropili..



Doma jim plakal téměř dvouletý synek Jan. A právě díky němu měla dnes Terezka Antonína tam, kde ho chtěla mít - před oltářem. Jejich vnuk Isidor o tom ve svých pamětech vypráví:
"Nežli si (dědeček) moji babičku vzal za manželku, měl s ní delší známost, což nezůstalo bez následku. Narodilo se jim dítě Jan (* 22.01.1835)... Když se jim ta nehoda stala, pozbyl k ní lásku, jak se bohužel často stává v takových případech i dnes a přestal tam docházet. I odhodlala se k tomu, když nepřijde, že mu dítě zanese, až půjdou lidi z kostela, což také učinila. To ovšem způsobilo velký rozruch mezi lidem i mezi rodiči a děda byl přinucen vzíti si ji. Manželství však nebylo šťastné." 


Dobře nebylo ani prvorozenému Janovi. Měl dalších pět sourozenců, ale na rozdíl od nich se z lásky rodičů netěšil. "...proto když jakž takž vychodil školu v Orlici ve 12 letech jeho přijel si pro něho strýc Pavel Suchomel, bábin bratr, jenž jako truhlářský dělník odešel vandrem do Uher a zde se usadil a truhlařil a tam i svého synovce Jana truhlářskému řemeslu vyučil a kterýž se tam v osadě Mestür, Schimeger komitát p.p. Muzali také usadil a později i oženil s přistěhovalou se též českou Amálií Prokopcovou z Kyšperka."
V roce 1855 řádila v Kunčicích cholera, na níž zemřelo 18 lidí. Jedním z nich byl i "ženich z donucení" Antonín Moravec. Vdova Terezie zůstala sama s pěti nezaopatřenými dětmi.


Uplynul nějaký čas. "... nejstaršímu Janovi se začalo v Uhrách dost dařiti, měl větší hospodářství, více koní i hovězího stáda, prasat i vinice měl, jak psával i zval matku a ostatní nezaopatřené sourozence, aby za ním přijeli... To ovšem na tehdejší poměry u nás bylo moc lákavé a skutečně po několika takových dopisech rozhodla se stará již matka s ostatními dětmi, synem Antonínem a dcerou Annou, oba již ve věku dospělém, něco přes dvacet roků a jela, přestože ji oba již ženatí synové Petr a Karel zbraňovali, vykládajíce jí, že už je stará a že těžko bude poměrům v Uhrách přivykat. Nedala si říct a roku 1882 se do Uher vypravila... vše byla pravda, jak syn psal, ale právě ta lepší nezvyklá strava starému tělu nesloužila a podnebí nezvylé k tomu a následek toho byl, že brzy po příchodu onemocněla na zimnici... zemřela aniž by byla moc oplakávána a želena, neboť syn od mládí pryč jsa, nepřilnul tam k staré neduživé matce."
Tak se propletly osudy tří lidí, jež kdysi spojila dohromady ostuda před kostelem.
*
Pozn. Matkou Antonína Moravce byla Terezie rozená Taclová, o níž více vypráví příběh "Prababička s fajftičkou"
zdroj: Moravec, Kněžek, Vondrouš; Rodové paměti v Kunčicích, 2006

30. 8. 2016

Rodokmen Františka Vladislava Heka. Nepatříte k jeho potomkům?

Vypracovat rodokmen obvyklým způsobem není zase až tak těžké. Ale zkusili jste to někdy obráceně? Řeknu vám, není to nic jednoduchého…
V našem městě se bude přístí rok odhalovat obnovený hrob F. Vl. Heka. Z městského úřadu mě požádali, zda bych mohla najít jeho potomky, které by na tu slávu rádi pozvali. Tak jsem zapátrala a prozatím mám nalezeno, to, co vidíte na dolním grafu.


34175042_potomkovia-z-jiri-hecksen.jpg
rodokmen F. Vl. Heka


Teď hledám další informace. Takže pokud máte v rodokmenu příjmení Fuchs, Katnič, Šebelík, Vlach, Borovan, Paulus, Štolovský nebo Hubner, máte šanci přihlásit se k Hekovi – Věkovi jako předkovi. Nenechávejte si to pro sebe a ozvěte se mi!

9. 8. 2016

Kdo se skrývá za literární postavou Lojzičky Hendrychovy?

Číst knihy a povídky Terézy Novákové je jako studovat učebnice regionální historie. Nic si nevymýšlela ani nepřikrášlovala. Cestovala, pozorovala a když lidé viděli, že jim ráda naslouchá, vyprávěli. Tak poznala se spisovatelka osudy mnoha lidí, kteří nějakým způsobem vyčnívali nad poklidnou hladinou tehdejší společnosti. Leckterý z nich se pak stal hrdinou jejích příběhů. Jako etnografka shromáždila poklady o prostředí, s pomocí pamětníků a přátel – historiků získala konkrétní fakta. Teprve pak psala.

Povídka z Kyšperka
Tak vznikla i povídka „Lojzička Hendrychova, dívka z lidu“. Její hrdinka pochází z Kyšperka, kde se odehrává i podstatná část příběhu. Autorka napsala: „pokládám za svou povinnost podotknouti, že tato práce zakládá se i co do podrobností na skutečném faktu a že i verše a dopisy dívčiny zde uvedené a jen málo co do pravopisných nesrovnalostí a slovosledu opravené jsou pravdy té „dokumenty“.
Teréza Nováková zpravidla měnila jen názvy míst, ale lidem ponechávala skutečná jména. V tomto případě udělala výjimku. Proč? To není složité uhádnout. Dílo vyšlo tiskem roku 1889, jen nedlouho poté, co se „Lojzička“ tak říkajíc spustila. V mnoha kyšperských domácnostech se dosud uchovávaly „vinše“, které tato mladá básnířka skládala. Proto Nováková nechtěla pamětníkům reálným jménem připomínat její poklesek. Měla zájem na tom, aby děvče zůstalo v paměti krajanů především díky svému literárnímu talentu.
A jaký příběh vlastně povídka vypráví?[1] O zádumčivém děvčeti z Podměstí s básnickým nadáním, jež snilo o vzdělání a lepším životě. Místo toho nutila kmotra Matyáška Lojzičku do vdavek. Ale matka „Hendryška“ dceru bránila. Doufala, že ji čeká víc, než dřina a špatné manželství.
S nadějí na lepší uplatnění se Lojzička rozhodla přijmout místo služebné v městě L. (Litomyšl). Před odchodem začal naivní děvče svádět ženatý truhlář Kroužil, jehož rodina našla u Hendrychově domku dočasné útočiště. Ve službě Lojzička dál skládala básně, které se dostaly do rukou paní a jejích známých. Díky iniciativě těchto dam se zdálo, že by Lojzička mohla získat od spolku spravujícího v Praze školu pro dívky finanční podporu pro studium. Žádost však byla zamítnuta.Zdrcená Lojzička se vrátila domů, krátce sloužila ve Vídni a nakonec podlehla Matyáščinu nátlaku. Provdala se za truhláře Kubáta. Truhlář Kroužil se jí nepřestal dvořit a ona se do něj zamilovala. V dopise ji nutil k společnému útěku do Ameriky a hrozil, že jinak jejich poměr prozradí. Lojzičce psaní upadlo před manželem. Ten si jej přečetl a žena v zoufalství vypila jed. Za několik dní zemřela. Tragika příběhu však měla pokračování. Do L. mezitím přišel další dopis od spolku, který přehodnotil dívčinu situaci a nabídl jí možnost studia. Lojzička se o tom ale nikdy nedozvěla. Proslechlo se, že se bude vdávat a v domnění, že je dívka šťastná, jí zprávu o možnosti studia z L. nepředali.

Prozrazená totožnost
Od smrti „Lojzičky Hendrychovy“ uplynulo už více jako sto padesát let. Už nikomu neublíží, když otevřeme vrátka. Odpusťme jí naivitu, poblouznění a vzpomeňme na ni jako na ženu, která chtěla víc, než stát nad neckami obklopená kupou dětí. A to bylo v polovině 19. století vzácné.
V povídce není žádný náznak, který ji časově konkretizoval. Ani Hendrychovi, Matulovi, Kroužilovi či Kubátovi v Podměstí nikdy nežili. Jedinou stopou je kmotra Matyáška. Její příjmení zůstalo nezměněno a manžela Josefa (*1778) zmiňuje jako zámeckého vrátného r. 1836 S. Adamec v knize(93-26/25)[2] Tenkrát byl ještě orlickým chalupníkem. Ale 30.06.1815, kdy mu žena porodila dceru Terezii, rovněž v povídce zmiňovanou, byl už vrchnostenským drábem. Později, na stáří, dostal Matyáš službu na zámku jako vrátný.
„Město Kyšperk a jeho obyvatelé…“ Terezie roz. Bereiterová (*1791) se jeho ženou stala v 31.05.1814
Matyáška často sbíhala k „Hendrychům“ na Podměstí do domku, jenž „stál na tarasu a k němu vedlo se strany asi deset kamenných stupňů, přede dveřmi do síně byla malá pavláčka“. Ještě dnes jej lze spatřit na starých fotografiích. Ve čtyřicátých letech 19. století měl číslo 96. O „staré Hendryšce“ a její rodině poskytla Teréza Nováková hned několik indicií – znovu provdaná vdova po sirkaři s dcerou Lojzičkou, narozenou nedlouho před otcovou smrtí. Údajně měla starší dceru Matyldu „Matulku“, provdanou za krejčího. Ostatní děti jí zemřely.
Spisovatelka si opravdu nevymýšlela. Matriky říkají, že roku 1842 se do domku na Podměstí čp. 96 přestěhoval z čp. 122 truhlářský tovaryš Kašpar Čada (*1816), jehož matka Terezie (*1793) byla dcerou Josefa Langra, zámeckého vrátného, kterého později vystřídal ve službě již zmíněný Josef Matyáš.
Jen o pár měsíců dříve, 9.11.1841 si vzal za ženu Annu Hamplovou (*1819), dceru hrnčíře z Podměstí čp. 91 (83-22/115). Tam se jim 9.3.1842 narodil syn pokřtěný jménem Alexius (83-8/88), ale už v čp. 96 zemřel dne 8.5.1842 na božec (83-29/117).
Rok se s rokem sešel a 6.3.1á43 přibylo do rodiny další dítě – dcerka Anna Čadová (83-8/93). A právě tohle děvčátko se později stalo předobrazem Lojzičky Hendrychovy.



6.3.1843 Podměstí 96 – matriční zápis narození Anny Čadové, dcery Kašpara a Anny roz. Hamplové

Kašparova žena pak 8.10.1846 (83-8/111) porodila ještě syna Karla. Jeho otec už není v zápise uváděn jen jako chalupník a truhlář, ale i sirkař. Nová živnost mu štěstí nepřinesla. Zemřel o pár měsíců později, 8. srpna 1847 (83-29/130). Jako příčinu úmrtí lékař zapsal „chronische prosphor intoxication“ – chronickou otravu fosforem.
Ani nejmladší Karlík dlouho nepřežil. Naposledy vydechl 8. června 1850 v Kyšperku – Podměstí 244 (83-29/140). Nepodařilo se mi najít žádnou zmínku o tom, že by v rodině byla starší dcera, v povídce zmiňovaná jako Matylda.
Aničce bylo necelých osm let, když se ovdovělá matka znovu provdala. Jejím druhým manželem se asi roku 1850 stal Jan Svoboda, krupař z Kyšperka 244. Dne 17.10.1851 se jim narodil syn Jan (83-3219/98), po něm 25.9.1853 dcera Aloisie (83-3219/120) a 29. října 1855 syn Leopold (83-3219/152), jenž do roka zemřel.
Domnívám se, že děti, o nichž se „Lojzička“ často zmiňovala, nebyly její synovci a neteře, ale nevlastní sourozenci. Tuhle nepřesnost asi zvolila Teréza Nováková záměrně kvůli zdůraznění ničím nerušené citové vazby matky a dcery.
Největším oříškem v pátrání je Lojziččin milenec Kroužil. Z textu vyplývá, že byl ženatým otcem dvou dětí, mistrem truhlářským původem z blízké velké vesnice a že jeho dům na konci podměstí vyhořel. Náznaků o jeho totožnosti je dost, ale zdrojů k ověření málo. Gruntovní knihy uložené v okresním archivu nejsou pro studium přístupné, takže je možné vycházet pouze z informací v knize St. Adamce „Město Kyšperk a jeho obyvatelé…“ Podle ní byli jedinými truhláři na Podměstí Mikuláš Baláš (* 1807) a jeho syn. Oba žili s rodinami nějaký čas (min. roku 1857) v „Hendrychově“ domku na Podměstí čp. 96. Zdá se, že mladší z nich – Ignác Baláš (* 1835) by mohl být hledaným „Kroužilem“. Měl manželku Annu, syna Jana a dceru Marii. Rodina je později (r. 1870) doložena na Podměstí čp. 126.
„Lojzička Hendrychova“ reálně Anna Čadová se 22. září 1868 provdala za pětadvacetiletého Raimunda Hradečného, tkalce z Prostějova 139. Snoubence oddal v kyšperském chrámu Páně děkan Antonín Buchtel.

Otevřený konec
A tady ustrnulo pátrání na mrtvém bodě. V matrikách Kyšperk a Podměstí není kromě sňatku do roku 1880 žádný zápis, který by se vztahoval k rodině Hradečných. Není zde zapsána ani žádná otrava jedem… a dívala jsem se opravdu pořádně.
Nevěřím, že by si Teréza Nováková konec příběhu vymyslela. Buď jsem celé pátrání vedla úplně špatně nebo je možné, že Anna nyní již Hradečná, svého muže následovala kamsi do nového bydliště, kam jí „Kroužil“ psal. Sebevraždu spáchala nikoliv na Podměstí, ale kdesi na prozatím neznámém místě.
Život jí nedal tolik, kolik od něj očekávala. Zůstaly po ní jen verše plné bolesti.

Nuže, buď s Bohem, matičko drahá,
zachovej paměť mou ve srdci svém,
žel dnešního dne přeosudná dráha
brání mi spočívat v náručí tvém. 

Pokud víte víc, než já, ozvěte se. Ráda bych pátrání dovedla do úspěšného konce.


Vysvětlivky:
[1] Celý text na internetové adrese: http://zip.er.cz/9832
[2] signatura matriky se zápisem / číslo stránky

5. 7. 2016

Porodní báby v městě Kyšperku



Porodní bábou bývala starší, zkušená, pro své znalosti všemi vážená žena. Dohlížela na průběh těhotenství a když přišel čas porodu, doporučovaly dobové spisky několik století nazpátek „nejprve nechť odstraní zbytečné osoby a zvířata ze světnice“. Pak nastal bábin hlavní úkol - pomáhat rodičce  a poté opatřit matku i novorozeně. Často, nad rámec svých povinností, léčila ostatní děti v rodině, případně zastupovala rodičku v domácnosti – vařila, uklízela, obstarávala dobytek i drůbež. V domě proto zaujímala přední postavení a jejím rozkazům se nikdo neodvážil odporovat.
Předpokládalo se, že je zběhlá ve vedení porodu i v přírodním léčitelství. Ve starším období se rovněž očekávala znalost pověrečných rituálů k zajištění přežití matky i dítěte. V případě ohrožení života novorozence měla porodní bába církevní povolení k tzv. křtu z nouze. Zatímco velká města platila babičky z veřejných prostředků, na venkově dostávaly peníze výjimečně, povětšinou se musely spokojit s naturáliemi.
Existovala různá ustanovení o jejich právech a povinnostech či požadavcích na vzdělání. Odborné přezkoušení nařídil již roku 1651 Ferdinand III., ovšem až do poloviny 19. století nebyl dekret nijak významně uplatňován.
Se zapisováním jména porodní báby u novorozence se v matrikách farnosti Kyšperk začalo 14. října 1791. Ačkoliv výnos o nezbytnosti kvalifikace platil téměř sto padesát let, ani jedna ze zdejších babiček tenkrát nebyla „zkoušená“. První s předepsaným vzděláním se v Kyšperku objevila teprve roku 1840. Krátce absolvovalo babicí kurs dalších devatenáct žen. Ovšem ani to automaticky neznamenalo, že budou ve výhodnější pozici. Např. Apolena Beršíková z Kyšperka 49 marně soupeřila s nezkoušenou Eleonorou Matyášovou. Lidé si patrně více cenili zkušeností, než „lejstra“.
Matriky narozených uložené v SOA Zámrsk končí dubnem 1898. V zaznamenaných sto sedmi letech (1791-1898) je ke křestním záznamům připsáno šedesát pět jmen porodních bab. Některé ženy z příbuzenstva či ze sousedství pomohly při porodu jen párkrát, občas byly zvány báby ze sousedních vsí. Z celkového počtu zřetelně vystupuje šest zvlášť oblíbených porodních babiček. Činnost jedné pozvolna navazuje na druhou a společně pokrývají téměř celou sledovanou etapu.
První matričně doloženou porodní bábou je Dorota, vdova Estlerová z Kyšperka. Její muž, pětasedmdesátiletý kyšperský láník Jan, zemřel 3. června 1776 v Uhrách v místě zvaném Kisskorös (cca 130 jižně od Budapešti). Dorotě a dětem zůstal dům v Kyšperku na Novém městě 32. O tři roky později vyhořel, vdova se patrně dostala do problémů. Snad právě tehdy začala provozovat babickou živnost. Jako porodní bába je matričně doložena plných dvacet let, naposled 16. října 1810. Za tuto éru pomáhala na svět 248 dětem. Zemřela o necelé čtyři roky později, 2. dubna 1814 údajně ve věku 92 let.
Souběžně s ní působila v letech 1791-1808 Magdalena, manželka Jana Moravce z Luka­vice. Ovšem nedosáhla zdaleka věhlasu své kolegyně. Byla přítomna při 84 porodech.
Už od roku 1792 pomáhala rodičkám nárazově i Juliana Klára, vdova po Františku Glitschovi, ranhojiči z Kyšperka. Po manželově smrti († 1779) žila v domě na Novém Městě 37. Roku 1791 se společně s rodi­nou syna Františka přestěhovala do domu čp. 47 na velké straně náměstí. Lékařské znalosti získala jak od muže, tak od syna, kyšperského lékaře. Naplno se práci porodní báby začala věnovat poté, co živnost ukončila Dorota Estlerová. Ovšem ani Juliana už nebyla nejmladší... Ještě roku 1815 byla asistovala při narození deseti dětí, ale už 22. července 1816 ve věku osmdesáti let  zemřela. Celkem byla přítomna u 52 porodů.  
Ještě během působení vdovy Glitschové, 12.10.1810 se mezi porodní báby zařadila Anna, manželka Antonína Kolomého z Lukavice 8. Od roku 1816 jí připadlo vedoucí postavení, které si udržela téměř po celou dvaadvacetiletou kariéru. Odrodila celkem 259 dětí. Naposledy u porodu přisluhovala 16. ledna 1833 a krátce nato, 7. května 1833 zemřela ve věku šedesáti osmi let na vodnatelnost.
Josefa, manželka Jana Vychytila, chalupníka z Orlice 74, se narodila 4. října 1773 v Kunčicích 22 do rodiny tkalce Jana Slavíka a jeho ženy Kateřiny. Poprvé se provdala za Františka Studeného, chalupníka z Orlice 51. Poté, co ovdověla, vstoupila 4. listopadu 1810 do manželství s invalidou Janem Vychytilem, chalupníkem v Orlici 74. Poprvé pomohla rodičce 31.10.1823. Když se roku 1827 stala vdovou podruhé, věnovala se práci porodní báby intenzivněji. Za čtyři léta již stála v čele žebříčku. Roku 1840 se jako první z Kyšperka přihlásila do porodního kursu. Patřila tam mezi většinové osazenstvo – k ženám z chudých poměrů, které provozovaly babictví kvůli obživě. Složila předepsané zkoušky, jež se konaly buď v Praze na lékařské fakultě nebo u krajského fyzika. Poté měla právo nosit odznak – peníz s vyobrazenou maternicí (obrácenou lahví) a s nápisem Landes befugte Hebamme“. Ona a její kolegyně nezískaly jen lékařské vědomosti. Byly rovněž nabádány k čestnému chování, zakazovalo se jim pití alkoholických nápojů, nařizovalo se povolat lékaře ke komplikovanému porodu a pod hrozbou trestu nesměly předčasně vypudit plod (tj. provádět potraty) a podávat léky rodičce a dítěti. Jako zkoušená porodní bába působila Josefa Vychytilová v Kyšperku dalších osm let, až do 24.12.1847. Nedlouho potom, 4. února 1848 zemřela. Celkem se babictví věnovala dvacet pět let a pomohla na svět 461 dětem. 
Souběžně s ní provozovaly babickou praxi v omezeném rozsahu i Josefa, manželka Jana Malého, krejčího z Kyšperka (87 porodů v letech 1813-1836), Marie, manželka Františka Škaldy, školního učitele z Orlice (62 porodů v letech 1828-1849) a konečně od roku 1840 Eleonora, vdova po lukavickém chalupníku Janu Matyášovi, která roku 1848 převzala vedoucí postavení. Ačkoliv nikdy nesložila babicí zkoušky, za šestnáct let asistovala u 216 porodů. Poslední dítě odrodila 3.9.1855.
O rok dříve se po absolvování kursu zařadily mezi porodní báby dvě její nástupkyně. Františka, vdova po učiteli Janu Novákovi z horního Hamru, žila na Podměstí a za dvacet osm let (1854-1882) přivedla na svět 170 dětí.
Podstatně rozsáhlejší klientelu měla Marie, vdova po Filipu Mikešovi, hospodářském úředníku z Podměstí, jež za třináct let (1854-1867) pomohla v těžké chvíli 360 rodičkám. Ještě 26. října 1867 je zapsána jako Mikešová a tři dny nato je v matrice uváděna coby zkoušená a manželka Josefa Duška, mistra krejčovského z Ky­š­perka 204. Pryč byla doba zaříkávání a pověr, poměry se zlepšily, takže ve světnicích se už nepovalovala zvířata, která by bylo třeba vyhánět. Marie už prováděla v souladu s moderním přístupem před vlastním porodem nejdřív rodinnou i zdravotní anamnézu a vyšetření. Protože poskytovala matkám nejen celistvou péči, ale patrně též psychickou podporu, což bylo při nezkušenosti mladých žen a absenci jejich sexuální výchovy zvlášť důležité, získala rychle oblibu, důvěru a vážnost. Mívala pravidelně přes třicet asistencí ročně (roku 1873 dokonce čtyřicet šest) a za třicet čtyři let (1854-1888) přivedla na svět rekordních 1.028 dětí. Už jako vdova (manžel Josef † 20.08.1883) zemřela 15. července 1888 v Kyšperku, Sirkové ulici čp. 240.
Ještě, když provozovala živnost, začaly vykonávat praxi další absolventky porodnického kursu – Josefa Kašparová z Kyšperka 32 (1884-1895, 109 porodů) a Otýlie Tschepenová z Kyšperka 152 (1885-1898, 301 porodů). Od 3.2.1889 k nim přibyla Anna Faltusová z Kyšperka 33 (1889-1898, 208 zaznamenaných porodů). Možná, že už šly, jak se říká, „s dobou“ a k porodům si nosily koženou tašku, tzv. bolestný kufr, která obsahoval potřebnosti s dnes již tajemně znějícími názvy - glycerin, šněrovadlo, kompressy (podložky), nůžky, „katedr“, karbol, irigator, lyzol, „baselín“ (vazelínu), kloboučky, klystýr, lajbšísl, na „léčivé thé“ heřmánek, černý bez, routu, polej a jiné koření. Oproti minulosti už žádná z těchto tří žen pracovně nijak výrazně nepřevýšila své kolegyně. Doba, kdy přední postavení zaujímala jen jedna porodní bába byla pryč.



Přehled všech porodních bab v městě Kyšperku: