Čas běží...

Jak na rodokmen?

2012-01-14T22:03:00.000+01:00

Článek Martina Pecha, který by neměl zapadnout.
Možná budete muset chvíli počkat, než se načte. Poté dole vlevo nastavte Actual Size nebo dole zcela vpravo Go full screen.

Podobně můžete vložit dokumenty na svůj web pomocí http://www.embedit.in/

Mohl by Vás zajímat i nástroj na vytvoření online časové osy na http://www.tiki-toki.com/. Informace v češtině:

Přejeme Vám…

2011-12-21T11:38:00.001+01:00

Manželský soud

2011-12-13T20:13:00.001+01:00

Archiv hlavního města Prahy nabízel před lety k prodeji řadu nevyužitých publikací, a tak mi v knihovně přibyla řada zajímavých knih. Mezi jinými i několik dílů Dopisů konsistoře podobojí z let 1562-1619. Dochovaná korespondence zahrnuje různé oblasti církevního života. Kupodivu značné zaneprázdnění představovaly pro konsistorní administrativu manželské soudy. Nejčastěji se jednalo o manželské sliby, pro jejichž porušení byly častěji žalovány ženy, než muži. Mužům šlo zpravidla o nevěstino věno, ženám o ztrátu počestnosti.

Slib manželský (sponsalia) činil poměr závazným a konsistoř zkoumala, táhl-li se k přítomnosti (de praesenti) aneb k budoucnosti (de futuro). Slib k budoucnosti se chápal jako pouhé zasnoubení.

Před začátkem právního procesu chtěla konzistoř záruky, že pohnané strany:

1. zachovají mezi sebou pokoj

2. budou k soudu státi

3. do skončení pře stavu svého nezmění a slibem se zavazovati nebudou

Zkoumala se přítomnost svědků při slibu a jeho potvrzení darem. Kdo měl slib dříve, tomu byla panna přisouzena. Pokud žalující strana od sporu o slib manželský ustoupila, duchovní právo druhou stranu ihned osvobodilo a propustilo.

Právní proces začínal žalobou, po níž následovalo za dva týdny stání. K němu se strany obesílaly (poháněly) pod juramentum calumniae, tj. že budou mluvit pravdu. Obeslání (citatio) stran se konalo buď 1. půhonem, 2. důhonem, 3. peremptorie (potupně), 4. ex beneficio (autoritate juris), tj. z moci práva. Kdo se nedostavil, byl pokládán za tupitele práva (contumax juris) a mohlo se proti němu použít stanného práva, když se ani rychtářem nedal donutit ke stání. Odklady stání konsistoř povolila jen z důležitých příčin.

Poté se konalo stání s průvody, tj. se svědky a důkazy. Ve stejném termínu dvou neděl vyřkla konsistoř rozhodnutí. Dokud se pře o slib manželský neskončila, platil interdikt (zákaz) nového sňatku.

Několik dopisů skládá dohromady neskutečně zamotaný příběh. Jak to tedy vlastně bylo?

V létě 1615 si Jiřík Dvorský – řečený Vostřebal jinak Lopenický - chtěl vzít za manželku Kateřinu Slabštichovou z Vamberka. Dal jí mnohé dary, budoucí nevěsta a rodiče jemu na oplátku manželské sliby… jenomže Kateřina se tajně provdala za jiného. Jiřík žaloval své nároky na konsistoři. Co s tím mohli konsistorní páni dělat?

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí, ouředníku za Žamberce; posílají půhon i důhon, aby postavil před konsistoř 31. července v hodin 11 dcerku svou pannu Kateřinu ke při s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jemuž jeho věrnou a upřímnou manželkou býti slíbila a on též, že jejím věrným a upřímným manželem bude, připověděl, to však všecko s povolením Vaším a rodičuov jeho se dálo, na kterýžto slib manželský dary mnohé mezi nimi prošly, nyní pak ona Kateřina zapomenuvši se nad tím slibem manželským, jiného sobě oblíbila a s ním pokoutně bez vědomí jeho se oddati dala. Dokud nebude rozeznáno, aby Kateřina manžela svého, s kterým se oddati dala, quod thorum et mensam (od stolu a lože), řečí i skutkem ... prázdna byla pod pokutou 200 k.g.č.. V sobotu po památce mistra Jana z Husince a mistra Jeronýma Pražského, 11. Julii l. 1615.

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí a úředníku na Žamberce; psaní ex beneficio juris (z milosti práva), jímž jej napomínají a jakž vrch práva duchovního ukazuje, poroučejí, (poněvadž nedosáhl dřívějšímu půhonu), aby postavil před konsistoř 19. srpna v hodin 12 dceru svou Kateřinu ke při o slib manželským s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jenž nepřestává na jeho omluvě. Ve čtvrtek po svatém Vavřinci léta 1615. (13. srpna 1615)

Jak se zdá, konsistoř nedosáhla ničeho. Alespoň další korespondence k tomuto případu chybí. V každém případě zhrzený Jiřík Dvorský manželství s rozmarnou Kateřinou neuzavřel. Jak to vím? Protože o rok později oplatil minulé příkoří stejnou mincí. Tentokrát přislíbila jistá Anna Příhodová manželství Mikuláši Německobrodskému, písaři v Nového Bydžova. I datum už měli domluvené. Než se ale rozezněly svatební zvony pro Annu a Mikuláše, nechal se s děvčetem tajně oddat Jiřík Dvorský. Netrvalo dlouho a jeho jméno zaznělo na konsistoři znova. Tentokrát ne jako poškozeného, nýbrž žalovaného. Protože už spolu manželé i bydleli, nařídila konsistoř do vyřešení případu rozluku od stolu a lože. Jenomže, co dělat, když už byl manželský svazek tak říkajíc naplněn? O takovou nevěstu by už asi Mikuláš Německobrodský nestál. A zřejmě mu o to ani nešlo. “Jsa napomenut (zač vlastně?), upustil od pře”, protože dostal od Jiříka Dvorského 15 kop odškodného.

Pánům města Bydžova Nového; půhon, aby postavili před konsistoř 27. července. v hodin 12 na c. orl. pannu Annu, dceru p. Václava Příhody, krejčího a měštěnína, ke při s p. Mikulášem Německobrodským, měštěnínem a písařem radním novobydžovským, o slib manželský, jímž se mu byla zavázala a od otce byla zamluvena tak, že již i den svatební byl smluven. Dokud nebude rozeznáno, neměň panna stavu, aniž komu slibuj, pod pokutou 400 k. gr. č.. Ve čtvrtek po sv. M. Janu Husovi a M. Jeronymovi l. 1616 (5. července 1616)

Pánům města Bydžova Nového; interdikt spolubydlení Jiříka Dvorského s Annou Příhodovou; dokud nebude rozeznána pře její o slib manželský před konsistoří s Mikulášem Německobrodským. Modlitbu x. Pan Mikuláš Německobrodský, měštěnín a písař radní Váš, zprávu nám toho učinil, kterak pan Jiří Dvorský, měštěnín a spoluradní Vašich Milostí, pod interdiktem od práva našeho duchovního spolu s půhonem a důhonem vyšlým, správcem církevním s Annou, Václava Příhody krejčího dcerou, k stavu sv. manželství se potvrditi dal, a tudy nemálo, ale velice právo naše duchovní potupil a zlehčil, nás při to dotčený Mikuláš za další právní opatření žádaje. Žádosti jeho místa zanechávajíce Vás, páni nám v Pánu Bohu milí, dle procesu práva napomínáme, abyste to při dotčené Anně, Václava Příhody krejčího dceři, aby pana Jiřího Dvorského od dodání psaní toho ihned pod pokutou v předešlém našem psaní doloženou, všelijak řečí i skutkem – quoad thorum et mensam – prázdna byla, s ním ani v jednom domě a pod jednou střechou neobývala, nýbrž v sequestru u někoho jiného, jakž od Vašich Milostí nařízeno bude, u dobrých a poctivých lidí zůstávala, dokud s dotčeným panem Mikulášem Německobrodským o slib manželský, z kteréhož ji při postavení v středu po svaté Anně (27. července), na kterýžto den také pan Jiří Dvorský se před námi postaviti povinen bude, a jenom o tom v známost uvedeno od Vašich Milostí býti má, viniti chce, prostředkem práva duchovního rozeznáno nebude, skutečně naříditi ráčili; nebo nestalo-li by se toho, my, jak proces práva duchovního ukazuje v té věci, kráčeti bychom nepominuli, v čemž by nám žádný zlé míti nemohl. S tím dáno v pondělí po památce Rozeslání apoštolů Páně 18. Julii a. 1616

Panům pánům města Nového Bydžova; oznamujeme ukončení pře Mikuláše Německobrodského a Anny, dcery Václava Příhody, o slib manželský. Za Annu, nemocnou, postavil se manžel její Jiřík Medulinus, spoluradní města Nového Bydžova, a tu Mikuláš, jsa napomenut, upustil ode pře. Za to mu Jiřík připověděl dáti 15 kop grošů míšeňských a hned 4 kopy vysázel, ostatní slíbil skládati při úřadu městském a při tom zůstávati Mikulášovi přítelem. (20. července 1616)

Takhle končily téměř všechny spory. Podle práva podvodně uzavřené manželství sice platilo, ale za porušení slibu museli hříšníci zaplatit poškozeným tučné finanční odškodné.

V jiných případech rozhodla konsistoř rychle, byť z dnešního pohledu nepochopitelně:

Panům pánům města Jablonný dobrozdání, že se zapovídá manželství mezi jejich písařem radním, mládencem Václavem Holcpecherem, s paní vdovou, rozenou Kremerovou, poněvadž před tím strejce jeho měla, neboť – podle snesení stavovského, zvl. fol. 121, 123 – osobám v švakrovství v postranní anebo poboční linii manželství se zapovídá. (25. února 1614)

Příspěvky přebírá:

Stírání francouze na prvničce

2011-12-10T10:22:00.001+01:00

Zvažovala jsem, mám-li ten nadpis použít, ale něco takového jako “zlá pomluva” by ani z poloviny nevystihlo, co Josefa Pejchová (1) a Kateřina Poláčková z osady Údolí (Margarethenthal), provedly svým sousedům.

Pár chalup mezi kopci, pár sousedů, co žijí nudně obyčejným životem. Čím si jej zpestřit? Není-li co, smyšlenka se vždycky hodí.

“Pejško, jak je s Kolomkou?” přivolala k sobě otázkou vdova Poláčková vrstevnici, kořenářku Josefu, co jí podle jejího léčitelského umění říkali “doktorová”. Veronika Kolomá – z toho byl v líném odpoledni pokaždé námět na hovor. (2) Do vsi se přivdala před dvěma lety ke Karlovi, vojákovi zeměbrany od regimentu Gyulai, a teprve nedávno, 1. října 1877, porodila dvojčata. Pro prvorodičku nic jednoduchého. Však taky přežila jen holčička a Veronika doteď chodila, jak tělo bez duše.

“Co jí dáváš, aby se vzpamatovala?” dorážela Kateřina. Statná čtyřicátnice jen mávla rukou: “Však víš, Káčo, čím se léčí…” A najednou, snad, aby se udělala zajímavou nebo ze zlé krve, jako by ji něco posedlo, naklonila se Pejchová k Poláčkové a svěřila jí “tajemství”. Takové tajnosti mají jepičí život… do týdne bylo ve vsi pozdvižení.

Tak nějak asi vypadal začátek příběhu, který musel řešit i nekořský děkan Ullrich. Sám ničeho nedosáhl, tak mu nezbylo, než se obrátit ke krajskému soudu.

(3) Urozený a šlechetný pane direktore!

Dvě ženy ze obce Údolí – Josefa Pejchová, osoba padlá, léčitelka (velmi často doporučovaná) a Kateřina, vdova Poláčková z č. 9, které kromě nevymáchané huby jinak zlé nejsou, ohavně o Ignáci, synu Jana Kopeckého (4) soudí, jenž také žádná horká hlava a lump není. Ony výše jmenované nespravedlivé nactiutrhačské řeči mezi lidmi roznášejí. Že byl postižený pohlavní nemocí a snaží se tu nemoc skrze mladou manželku Karla Kolomého z č. 6 setřít (“Chodí ke Kolomce, aby si na ní francouze setřel”, řekla “doktorová” Josefa Pejchová Kateřině Poláčkové, “nebo to jest ten jediný prostředek proti tej nemoci, když může prvničku na svou stranu dostat a s ní se kurvit, tak francouze pozbyde.”)
S oběma, Josefou a Kateřinou, jsem 16ho mluvil a tyto řečené, Kateřina a Josefa, drze se chovaly, aniž by “doktorová” Josefa, se to zase snažila o něco více objasnit. S tím tajemstvím obeznámila Kateřina Poláčková zas svou teprve 15tiletou dceru a ta zase svou důvěrnou kamarádku, a tak běžela ta pomluva jak oheň, že o Údolí 6 teď v celém kraji nijak jinak se nemluví, než jako o “stírání francouze na prvničce”. Ano, tak dokonce školní děti začaly si o tom mezi sebou vyprávět.

Vaše šlechetnosti, můžete si tedy sám představit, jak strašlivě uškodily tyto dvě ženy v celém kraji morálce, jakou hrubost a hněv vyvolaly proti vší omladině, jaké neshody a nespokojenost mezi mladými manželi Kolomými, jaké trápení rodičů Kopeckého a jaké nenapravitelné následky pro syna Ignáce vznikly a způsobené jsou.

A že já jim svůj duchovní díl již dal a co já říci mohl, řekl jsem, tak prosím poníženě Vaši šlechetnost, mějte slitování, tento příběh co nejdříve jako soudce přešetřete a obě ničemné ženy ke zjištění jejich provinění přizvěte, pro uklidnění veřejnosti k potrestání odevzdejte a cestu přijetí a k návratu do obce ukažte.

Jestli ale pokorně prosit smím, tak prosím ještě, abyste je obecní prací a arestem skrze tuto žádost potrestal.

Fara v Nekoři, 17. června 1818

Josef Ullrich, děkan

A teď hádejte. Co se stalo nejdřív? Ignáce Kopeckého poslali 23. června 1818 na vyšetření, zda má či nemá syfilis. Neměl. Kdyby opravdu nemocný byl, zůstaly by snad klevetnice bez trestu?

Veroniku Kolomou celá událost zřejmě velmi poznamenala. Zemřela od dva roky později, 29. srpna 1822 v jedenatřiceti letech na zatvrdlost jater. Chtělo by se hádat, že její manželství až se z těžké rány nikdy nevzpamatovalo a nešťastná žena začala pít. Ale to je opravdu jen domněnka.

Kateřina, vdova po Josefu Poláčkovi, chalupníkovi v Údolí 9, ji přežila o deset let. S těžkým hříchem odešla na pravdu boží 19. června 1828. Bylo jí padesát dva let a zemřela na souchotiny.

Závěrem stará lidová moudrost, jak si s klevetami poradit: Dělá-li se ti pryskýř na jazyku, pomlouvá, tě kdosi, a nejlépe jest, abys levou rukou udělala na tkanici u zástěry uzel. Tím pomateš klepny, že nebudou ani věděti, co povídaly, a kromě toho budou se jim dělati pryskýře tak dlouho, dokud uzel nerozvážeš. Chceš-li je však ještě více potrestati, propíchni jehlou zástěru, to jako bys bodla přímo klepnám do jazyka; bolestí tím způsobenou popletou se rovněž a naposledy se ještě samy poperou. Že nevěříš? — Také dobře; jen pozor, aby se ti nedělaly pryskýře proto, že snad jsi sama někoho poklepala. (z Heřmanic u Lanškrouna)

Poznámky k textu:

(1) Josefa Pejchová, * 19.03.1777 v Nekoři 79, dcera Kováře Josefa Pejchy a Františky

(2) sňatek 6.11.1815, Údolí 4, ženich: Karel Kolomý, * cca 1793, syn Antonína Kolomého chalupníka v Údolí, od slavného Landwehr 2ho batalionu, 9. kompanie při sl. 21. pěším regimentu p. Vojtěcha z Gyulais hraběte sprostá vojín; nevěsta: Veronika, * cca 17900, dcera Antonína Šípka, sedláka z Dolní Nekoře č. 127, mateř její Kateřina, dcera Jana Faltusa, chalupníka ze Sobkovic a manželky jeho Mariany Vrtkovy z Lukavice

(3) volný překlad německého textu, zdroj: SOA Zámrsk, VS Kyšperk

(4) Ignác Kopecký, * 29.07.1770 Údolí, syn Jana Kopeckého a Anny – v době, kdy se příběh odehrál, byl Ignác téměř 48 let starý

Příspěvky přebírá:

Ty truhly vždycky otevřený jsou…

2011-12-08T09:03:00.001+01:00

Bylo právě 1. dubna roku 1818, ale Jan Martinek z Mistrovic neměl na aprílové žerty ani pomyšlení. Jak taky, když měli v noci v chalupě zloděje.

“Asi v pět hodin ráno, když můj otec vstal, šel ve svý příčině na půdu a jak tam přišel, tak zdaleka patřil, že obě truhly otevřený jsou. Jak do nich pohlíd, tak spatřil, že okradený jest. V tom přiběhl celej strachem obkličený a povídal mně ten příběh, že ihned sem se s ním na půdu navrátil a spatřili a vynalezli jsme, že skutečně z jedný truhly 13 štuk, 2 přadena příze, pak z druhý asi jeden loket plátna a kloub lnu odcizených jest. V tý chvíli jsme sobě usnesli k vyzkoumání téhož zloděje bych po okolních handlířích běžel a jim to s tou žádostí oznámil, kdyby se jim taková příze k prodeji zanesla, by mi o tom vědomost dali. Tím způsobem sem šel po handlířích sobkovských, pak nekořských, až sem k nekořskému handlířovi Mikiskovi přišel, a jak jsem jemu tu důležitost oznámil, tak on mi ihned pravil, že dnes časně ráno od jednoho člověka, kterej se z Mistrovic počítal a modrou kazajku měl, zrovna tolik příze a sice přadeno po 13 krejcarech sám koupil. Když my dáte moje peníze nazpátek, tak si můžete ihned tu přízi vzíti. Nato mi tu přízi ukázal a již Mikiska svých vlastních 6 přaden k takový přiložil, by celý mandel dodělal, já mu je ihned ukázal a s tím přesvědčený byl, že ta příze skutečně mého otce jest. Já jsem šel nato k našemu mistrovickému rychtáři a oznámil sem mu to, že důmnění stranu té krádeže na Josefa Ulricha mám. A jak rychtář pro něj poslal a se ho na tu věc tázal, tak se on ihned k tý krádeži přiznal. Na to ho rychtář do želez (dal).

Oním mladíkem, kterého nechal mistrovický rychtář Jan Malý dopravit do vrchnostenské kanceláře v Kyšperku (Letohradě), byl Josef Ullrich, syn tamního chalupníka Jana Ullricha a Kateřiny roz. Tiché z Mistrovic 44 (po přečíslování 61).

Sotva vypověděl Jan Martínek svou verzi, dostal zloděj slovo. O sobě řekl, že je “20 let starý, v Mistrovicích rodilý, katolického náboženství”, tamtéž “já sem svobodnej pořadník, živím se od přádla a vostávám u mých rodičů. Já byl loňského roku zdeť na vrchnostenským kanceláři stranu ukradení pšenice, žita a ovsa z panských polí od vorlického dvora, moc-li téhož ale bilo tady udat v stavu nejsem, jenom tolik toho bilo, že se to do žebřin vešlo, s několika několika holníma ranami potrestaný.”

Na otázku, proč je předvolaný, vyslýchaný hned věděl, oč kráčí. Začal sám od sebe vypovídat:

“Já ukradl dnes v noci asi po 12 hodině Martinkovi 13 štuk, 2 přadena příze, jeden kloub lnu, pak několik loket plátna.” O pak podrobněji sdělil: “Dnes v noci jsem chtěl jít do Nekoře k mý holce a zastavil jsem se u Barnetů. Tam jsem vostal sedět až louč rozsvítili, potom jsem šel ven a sed´jsem si nad Barnetovou chalupou pod třešní a čekal jsem, kdyby svítil měsíc, že bych šel k mý holce do Nekoře. Poněvadž ale bylo tma, tak sem tam nešel, nýbrž vostal sem pod tou třešní sedět, až již dávno u Martinků zhasnuto bylo a já již myslel, že dobře spáti budou. Tak sem šel k Martinkovům, otevřel sem si mlatek a vlezl sem přes chlívy nahůru,… kdež sem tam dvě otevřený truhly natrefil. V jedný jsem nalezl tu přízi a v druhý ten len a plátno. To sem vzal a slezl sem zasej dolů a šel sem pomalu do Nekoře v oumyslu tu krádež prodat. Jak sem přišel do Nekoře, tak sem šel do hospody k Pospíšilovi a chtěl sem jemu tu přízi prodat. Pospíšil mi ale povídal, že on tolik peněz nemá. Já jsem se jeho ptal, kdo v Nekoři přízi kupuje a jak on mi povídal, že Mikiska, tak sem šel k Mikiskom (u Pospíšila ale sem v síni sobě nechal ten len a plátno) a taky sem Mikisku eště v posteli natrefil, neb … ráno bilo a eště slunce nevyšlo. Jak já jemu tu přízi ukázal a se jeho tázal, zdaliž tu přízi ode koupí, tak on taky takovou přadeno po 13 kr. koupil a mně za ni 11 rýnských 42 krejcarů zaplatil. On se mě na to ptal, odkud sem a jak já jemu jsem řek, odkud sem, tak on mně povídal, abych počkal. Já jemu ale odpověděl, že spěchám, že jdu ještě na Vejrov. Nato sem šel do síně k Pospíšilovům, vzal sem si ten len a plátno a šel sem k Matiášovům. Tam sem si od jejího bratra nechal střihnout na bantalony. To druhý plátno sem tam nechal, protože ho chtěl ten krejčí ode mne koupit. Ten ale sem jim prodával za 3 rýnské, on jim byl ale drahej, tak sem ho tam nechal. Nato se tam stavila moje švagrová, a když mě tam viděla, tak mně povídala, bych šel s ní domů. Tak sem s ní šel domů. Jak jsme domů přišli, tak má švagrová za mně prosila otce, aby mi odpustil, že sem doma v noci nebyl (Švagrová ani žádný doma o mý krádeži nic nevěděli). Otec ale stranu mý noční toulky mně s holí ubil. Potom přišel můj bratr domů, který již o mý krádeži slyšel, celý nazlobený, a to mému otci povídal, že serbus již hned pro mně přijde a taky serbus přišel a mně vzal k rychtáři odved, kde mně pouta dali a sem odevzdali…. dalej musim to přednést, že ty truhly vždy otevřený jsou a ten zloděj, že skrze mlatek se tam po stěnách dostat musel, poněvadž mlatek otevřený byl.”

Máte to, lidičky… Když necháváte truhly otevřené, nedivte se zlodějům, že kradou. Ani po stoletích se jejich myšlení nemění. Podobnou obhajobu slýcháme dodnes.

Co mne ale zaujalo nejvíc, je časová posloupnost celého příběhu. Počítejte se mnou. Po půlnoci Josef kradl a poté šel pět a půl kilometrů do Nekoře. Zde se zastavil v hospodě, před východem slunce, tzn. kolem páté hodiny prodal přízi u handlíře a šel asi další 3 km na Vejrov k Matyášům. Tam mohl být před šestou hodinou. Nechal si nastříhat látku na kalhoty, pořešil prodej plátna, setkal se se švagrovou a společně se zhruba o půl sedmé vydali osm a půl kilometrů zpátky do Mistrovic. Domů mohli dorazit kolem půl deváté a nejpozději za hodinu už jej vedl obecní slouha v železech do cca šest kilometrů vzdáleného Kyšperka. Takže před polednem už stál před vrchnostenským úředníkem a zpovídal se, necelých dvanáct hodin po krádeži ze svého činu. Nachodil okolo třiadvaceti kilometrů.

Ještě víc toho nachodil okradený Jan Martinek. Kolem páté hodiny zjistil krádež, takže o krátce poté vyrazil po handlířích. Nejdřív po Mistrovicích, poté se poptával v Sobkovicích, což obnášelo asi 6 km a 1,5 hodiny času. O před půl sedmou dalších 6 km do Nekoře, s poptáváním a zjištěním pachatele se vracel před osmou hodinou 6,5 km do Mistrovic, takže před půl desátou žádal zatčení Josefa Ullricha u mistrovického starosty. Celou věc pak ještě musel řešit v Kyšperku a poté se vrátit domů do Mistrovic – obojí dohromady obnáší 12 km. Toho dne tedy ušel kolem třiceti kilometrů. Obdivuhodný, ale v té době zřejmě nijak mimořádný výkon.

Josef Ulrich dopadl neslavně. Krádeže se mu zalíbily. Za tu, kterou provedl 11. června téhož roku byl odsouzen k těžkému, zostřenému žaláři.

Zpráva o propuštění Josefa Ullricha ze žaláře – 28.07.1819

zdroj: SOA Zámrsk, fond: VS Kyšperk a vlastní pátrání

Příspěvky přebírá:

Příběhy z prusko-rakouské války 1866

2011-12-05T18:38:00.001+01:00

Obchodník, bankéř - tak nějak působí muž na obrázku. Ačkoliv civilní portrét pruského ministerského předsedy Otto von Bismarcka vzbuzuje vcelku příznivý dojem, má tento nekompromisní a autoritativní muž na svědomí tisíce mrtvých. Funkci přijal roku 1862 a sotva se tak stalo, nabrala pruská politika neodvratně válečný směr. Proč?

Válka je vždycky divná věc. Zatímco malí kluci si své místo vybojují tváří v tvář, jak stárnou, získávají moc, chtějí ji více a více. Jenomže už o ni s protivníkem stejných ambicí neperou sami. Nemusí. Díky svému vlivu proti sobě postaví armády těch, kteří by jinak vůbec nebojovali. Nebýt “Bismarcků”, v klidu by obhospodařovali pole, vykonávali řemeslo, ale místo toho je navlékli do mundůrů, strčili jim do ruky zbraň a řekli: Zabíjej nebo budeš zabit.”

Tak tomu bylo i roku 1866. Šlo v podstatě o hloupost. Vytlačit Rakousko z čela Německého spolku 35 států a 4 říšských měst. No řekněte, je to důvod k válce?

Zatímco pruský král Vilém I. se ve svém manifestu pokrytecky dušoval: “…není mojí vinou, musí-li národ můj těžký boj bojovati a krutou svízel snášeti. Musíme zápasiti o svoje bytí, musíme jíti do boje na život a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřicha, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí s výše…”, podobně se vyjadřoval i rakouský císař František Josef I.: “…Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže! nyní, když se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno….”

Podle plánu pruského generálního štábu obsadila armáda Sasko a Horní Lužici. K provedení stačilo jen pár dní. Boje začaly 16. června a devatenáctého už stáli Prusové na hranici Čech. Den nato vyhlásila Rakousku válku Itálie, čímž zadržela část rakouské bojové síly. Pruští vojáci vzápětí překročili hranice. 22. června u Šluknova „Labská armáda“, o den později „1. pruská armáda“ u Žitavy a 26. června „2. pruská armáda“ u Náchoda. Do 23. srpna bylo po všem (blog Jiřího Kovaříka). Drobná epizoda, řeklo by se. Nebýt toho, že pro mocenské ambice několika málo státníků bylo během pěti týdnů zraněno 30.418 na rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473 pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE !

Tohle všechno známe ve větším či menším rozsahu z učebnic, ale málokdo si spojí historii vlastního rodu s tímto zbytečným konfliktem. V jednotlivých bitvách proti sobě nestáli jacísi fiktivní vojáci, tam bojovali i mnozí naši pradědové či další příbuzní. Někteří zahynuli, jiní se vrátili jako invalidé, další se sice přežili zdraví, ale vzpomínky, plné krve, pachu smrti a zoufalého boje o přežití, přivedly mnohé k alkoholismu nebo vážné duševní nevyrovnanosti.

Na rakouské straně riskovalo životy také mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Mezi nimi i Jan Šilar (* 5.3.1843 Dolní Čermná - Nepomuky 1, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863. Byl z chudé, protestantské rodiny, a takové brali na vojnu nejraději.

Podle vyprávění patřil k 30. regimentu polních myslivců, s nímž v Uhrách prodělal výcvik, a když se stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici u Vysokova svedli 27. června 1866 tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. regimentu? Skončil prý v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní.

Jenomže… příběhy léty vyprávěné zpravidla mají svá drobná “jenomže”. Podle mapky 30. regiment polních myslivců vůbec nebojoval. Takže Jan Šilar patrně sloužil u 6. nebo 14. regimentu.

Očitý svědek Josef Volf, rolník z Máslojed v knize "Vzpomínky na válku 1866" o bitvě napsal: “Současně s bitvou u Trutnova zuřila bitva ve středu dne 27. Června u Náchoda. Rakouský 6. Armádní sbor pod velením podmaršálka Raminga, dorazil po několika denních unavujících pochodech z Moravy v ranních hodinách toho dne k Šonovu, když v tu chvílí 5. Armádní sbor pruský pod velením generála Steinmetze měl nad Náchodem obsazené lesnaté vrchy, zvláště důležitý průchod "Branku". Vzdor velmi udatnému boji ze strany rakouské, nebylo možno Prusy z jejich obsazených pozic vypudit, a rakouské vojsko utrpělo zde porážku za velmi citelných ztrát. Ztratil ten den 4. Armádní sbor rakouský u Náchoda na mrtvých: 105 důstojníků, 1090 mužů a 330 koní. Na raněných 124 důstojníků, 2428 mužů a 92 koně. Do zajetí padlo 5 důstojníků, 977 mužů a 10 koní. Prusové ztratili u Náchoda mrtvých, raněných a zajatých: 62 důstojníky, 1060 mužů a 222 koně.

V naši obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl, a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou, tehdáž polní cestu p. Fejgla, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti Václavice a vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových. Po celý den mnoho obecenstva zde setrvalo, ani v poledne neodcházejíc, zvláště mužů a nás chlapců…” Podivuhodná zvědavost.

A jak to bylo dál v té krvavé vojně? Josef Volf ve svém vyprávění pokračuje: “Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajci žádali o růži. Jiní volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít. V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti…. Když v neděli 1. července stál jsem s bratrem Václavem a otcem před vraty u několika škopků, hned ráno naplněných vodou, procházeli obcí myslivci. Pojednou vykřikne z řady vojín: "Strejčku!" Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa z Hoříněvsi. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň. Byl to 14. prapor myslivců od VI. armádního sboru. Prapor ten ve vsi ani nezarazil, táhl až ke Všestarům, kde se utábořil. Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, vlastně mému otci, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově na Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky. Bratranec Jan Volf byl dne 3. července při útoku na Chlum v Rozběřicích lehce raněn a zajat od Prusů. V noci ze dne 3. na 4. července byl držen ve veliké oplotěné ovocné zahradě mého strýce Volfa č. 17, kde se narodil. Sháněl civilní oblek, aby se mohl přestrojit a utéci, a však ve statku nebyl nikdo doma, a oblek nesehnal. Druhý den byl s mnoha jinými zajatci hnán do Pruska. ….”

3.7.1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek (jehlovek), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef a Antonín Novotní, synové Josefa Novotného, láníka z Kunčic č. 52 a Anny roz. Hottmarové, obrovské štěstí …

V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, nemohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16tiletého ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány, v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě běžel druhý den k domovu.

Bitvu u Hradce Králové přežil, i když zraněný, také další z kunčických rodáků – Karel Moravec, * 18.02.1841, † 1900 (syn Františka Motyčky, láníka z Kunčic 124 a Terezie roz. Langrové), pozdější držitel č. 83.

Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. …. byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo propuštěn domů docela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar (* 9.10.1897, Kunčice 47): “14.5.1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3.7. Tuhá bitva, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11.7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21.5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera.”

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy - kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly o ony.

Každá vojna má i své nešťastné lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec.

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková.

Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Řekla, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život?

obrazová galerie: http://lk22.sweb.cz/1866/pic.html

další příběhy: http://goo.gl/7NPmR

zdroje: Jan Šilar „Čermenské obrázky“, Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20, Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131, obecná kronika Dolní Čermná, studie Královéhradecký kraj a prusko-rakouská válka v roce 1866 a vlastní archivní pátrání

Schilar,Leschikar,Balzar,Kylar,Pechacek

Příspěvky přebírá:

Vesnice se špatnou pověstí

2011-12-02T14:44:00.001+01:00

Kartony vrchnostenských velkostatků plné různorodých listin skrývají mnohé perličky. Hádky, bitky, hospodské rvačky, to byla ves Lukavice u Žamberka na počátku 19. století. Alespoň podle rychtářů z okolí, kteří také hned navrhli řešení.

Příspěvky přebírá:

Upravený přepis listiny určený k strojovému překladu do cizích jazyků:

Protokol předložený dne 13. června 1818 u úřadu panství Kyšperk v přítomnosti níže podepsaných. Zastání.

Rychtáři společně při veřejném řízení žádají, aby bylo zamezeno rvačkám ve vsi Lukavici, protože kvůli nim je už dávno celé panství Kyšperk v okolních panstvích vyhlášeno jako vzpurné. K té žádosti rychtáři poukazují na to, co o vsi Lukavici důležitého vědí: Již od starodávna je ta ves Lukavice vždy hádkám, hněvu a bitkám, zvláště při tancovačkách krvavým rvačkám, tak náchylná, že ta samá vesnice je tím široko daleko známá a když se tu stane rvačka, lidé jsou celí rozpálení a nelze je uklidnit. My tedy společně žádáme, aby takové rvačky pro příklad ostatním co nejvíce trestány byly, protože jen skrze tresty se takovým rvačkám zabrání.

Jan Malý, rychtář
Jan Mikyska, rychtář z Verměřovic
Anton Petrcz, rychtář
Josef Lex, rychtář z Petrovic

Antonín Najmon (Neumann), rychtář z Kunčic
Jan Fogl, rychtář z Šedivce
Josef Krejsa, rychtář

Antonín Netušil, rychtář
František Kopecký, rychtář
František Schlesinger, rychtář

Šlechtici od Orlice IV.

2011-11-29T21:38:00.001+01:00

ŠLECHTIC OD CEPU

František Eduard Faltus, * 14.10.1773 Bořitava 14, † únor 1857 Trnava, invalidovna

Série “Šlechtici od Orlice” prozatím končí příběhem Františka Faltuse, který se šlechticem doopravdy stal. Zní to jako pohádka, ale zároveň se vkrádá otázka… Povýšili byste právě jej?

Začalo to tenkrát, když se Čechy vzpamatovávaly z posledního velkého hladomoru. Zatímco ve druhé polovině roku 1772 mřelo několik v farnosti Nekoř několik desítek lidí měsíčně, od února 1773 se umíráček rozezněl za stejný čas sotva několikrát. Devět měsíců poté, co smrt skončila divoký rej, se bořitavskému chalupníkovi Janu Faltusovi a jeho ženě Veronice narodil zdravý klučina. Pojmenovali jej František Eduard.

Vyrostl v chudém hospodářství, ale zdá se, že selská práce mu nevoněla. K příběhu, který popsal Antonín Špinler (1) se pokusím dodat pár podrobností.

Koncem listopadu mlátil starý Faltus se synem Franckem obilí. Skoro dvacetiletý mladík myslel na ledacos, občas vypadl z rytmu a uhodil do tátova cepu. Když se to stalo poněkolikáté, otec se rozkřikl: „Kolohnáte nemotorná, ty mně to děláš naschvál, já tě za to porovnám cepiskem“ a napřáhl cep na syna. Ten na nic nečekal, praštil cepem o mlat a pryč.... Nepřemýšlel kam běží, až se ocitl na Bredůvce u hospody, kde verbíři sháněli vojáky. Francek s hlavou plnou vzteku a vzdoru nad selským údělem neváhal a nechal se naverbovat.

Že odpovídal požadavkům (věk 17-40 let , výška 168–180 cm), verbíři ho přivítali s otevřenou náručí. V kapse mu zacinkalo nějakých deset, patnáct zlatých, které dostávali dobrovolníci u Frei Werbungu závdavkem a v žaludku hřála kořalka, kterou jej důstojník zhusta častoval. “Co bys od rána do večera záda hrbil, s námi se po světě podíváš, hezkých holek všude plno…”, znělo mu v uších. Snad si ve svém rozčilení ani neuvědomoval, že se upisuje nadosmrti (2).

Navlékli jen do bílého kabátu a když skládal vojenskou přísahu, možná už trochu litoval. Kasárnami se nesla slova, která jen málokterému rekrutovi šla opravdu od srdce: "Přísaháme Panu Bohu všemohoucímu tělesnou přísahou, že našemu nejosvícenějšímu a nejmocnějšímu knížeti a pánu Františkovi, uherskému a českému králi, arciknížeti alpských zemí, jakož to nyní regírujícímu dědičných zemí pánu a od jeho Královského Majestátu všem zřízeným pánům generálům a oficírům, jenž nám Jeho jménem nyní i budoucně poroučeti budou, zvláště našim obrštům, obrstlajtnantům a obrstwachmistrům, též ostatním vyšším a podřízeným oficírům poslušni, věrni a služební budeme, jich ctíti a respectivě jich nařízení a zápovědi věrně uposlechnouti, jakož i tahy a stráže ve dne v noci konati, za i před nepřítelem v boji šturmech, potýkáních a ve všech jinších případnostech po zemi a po vodě, kdekoliv se seběhnou a taky, jaká kde Jejich Královskému Majestátu služba potřebná bude, my jako udatní, zmužilí a poslušní se býti proukážeme, tak jak na jednoho každého počestnýho a dokonalýho vojáka náleží a přísluší, dle oných od Jejich Majestátu potvrzených vojenských artikulů ve všech článcích a závěskách, jak sluší se chovati, proti všem Jeho Královského Majestátu nepřátelům bez vejminky vždy dle potřeby počestně, udatně a zmužile bojovati a se potýkati, taky s nepřítelem veskrz žádné korespondence aneb srozumění nemíti, žádný z nás od našeho regimentu, compagnie aneb fangle se odděliti a odstoupiti, nýbrž při živu býti a umříti chceme. Čemu nám dopomáhej Bůh všemohoucí a svaté evangelium skrze Ježíše Krista. Amen!" (3)

Jak dlouhý čas strávil výcvikem lze jen těžko odhadnout – několik týdnů nebo jen pár dní. Záleželo tenkrát na aktuální situaci a potřebě. Základem všeho byl krok. Rakouská pěchota se přesouvala v pochodové koloně o šíři půlkompanie a rychlost přesunů a manévrů byla prvořadá. Žádné raz – dva, ale tři druhy kroků, k nimž nováčky cepovali pořád a pořád dokola… obyčejný (Ordinärschritt) – 95 kroků za minutu, rychlý (Geschwindschritt) – 105 kroků za minutu, zdvojený (Doublirschritt), mimořádně vyčerpávající, používaný výjimečně ke změně formace a k útoku – 120 kroků za minutu.

Tvrdý výcvik vydržel se zaťatými zuby. Hulákání a kopance brzy přestaly, protože oficíři brzy poznali, že Francek je voják chytrý a ctižádostivý. Jak by také ne, když uniforma hřála líp, než šaty z režného plátna a jídlo bylo přece jen chutnější než kyselo, brambory na loupačku či podmáslí.... Tak pěšák František Faltus prošlapal celé mocnářství, Bavory, Francii, císař pán vydal ve Vídni 15.2.1824 listinu, kde se m.j. praví: „My, František I., z boží milosti císař rakouský .... bereme a uvádíme na vědomí, že Franz Faltus, nadporučík regimentu pěchoty, s ohledem na získané zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického. On totiž začínal jako prostý voják a po třicetileté dobrovolné vojenské službě, během níž se zúčastnil třinácti polních tažení, při kterých tři obležení prodělal zčásti jako poddůstojník, zčásti jako skutečný důstojník a nechal se ku spokojenosti svých představených i k jiným důležitým službám vojenským používat. Proto jsme jako odměnu za tyto zásluhy Františka Faltuse včetně jeho manželských potomků obojího pohlaví pro všechny budoucí časy ... povýšili do stavu šlechtického a propůjčili mu čestné oslovení „šlechtic von“.... Jako trvalý důkaz této naší vůle a povýšení propůjčujeme Františku von Faltusovi následující v barvách navržený šlechtický znak, totiž přesně ve špici se sbíhající červený a modrý po délce půlený ke hlavě znaku směřující štít, který je podložen třemi heraldickými korouhvemi a nad těmito uprostřed v dělení štítu se vznáší zlatá hvězda, vpravo pak v červeném poli na zelené půdě vykročený jeřáb ve zlatě a v modrém poli se z okraje štítu vypíná strmá skála a z ní obrněná paže přísahá taseným mečem se zlatým držadlem.“

Franz Edler von Faltus je v “Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums” z roku 1831 uveden jako nadporučík (Oberlieutnant) 15. řádného haličského (4) pěšího pluku dona Pedra, císaře brasilského. Ovšem v lidovém podání přetrvávalo označení “regiment Zach”, podle předchozího majitele. V době, kdy František utekl z domova, byly doplňovacím místem odvodů Čechy a pluk sídlil v Chrudimi. Proto je vcelku logické, že skončil v jeho řadách.Jestliže se stal jeho příslušníkem zhruba roku 1794, zažil nejednu těžkou chvilku. V císařském jmenování se píše o třinácti taženích, jichž se jako voják účastnil. Je pravděpodobné, že byl ve všech významných bitvách proti Napoleonově armádě – u Marenga, Ulmu, u Slavkova, u Lanshutu. Určitě nechyběl 22. května 1809 u Aspern (viz obrázek), kde byli Francouzi poprvé poraženi. Mohl být i u Wagramu, u Drážďan, roku 1813 u Chlumce a v půli října téhož roku v bitvě národů u Lipska, kde proti sobě stálo na půl milionu vojáků z celé Evropy. Patrně nechyběl ani 18. června 1815 u Waterloo, v poslední rozhodující bitvě s francouzským císařem.

Dvě desetiletí plná úmorných tažení, krutostí, rabování, hladu, porážek i vítězství. Doba vroubená desítkami tisíc mrtvých. Kolik jich asi zabil někdejší bořitavský mládenec ve jménu císaře pána?

Život mu plynul… no, zkrátka po vojensku. Ráno dril, večer veselí, pitky s kamarády a ráno s bolavou hlavou zase dril. Jeden druhého se snažil přesvědčit, že takhle je jim vlastně nejlíp. Jenomže čas neúprosně běžel a najednou přišlo stáří a nemoci. Stará zranění z probělaných bitev bolestivě připomínala mrtvé, které František poslal na onen svět. Věděl, že už brzy se s nimi setká. A nebyl nikdo, kdo by se postaral.

„Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá... já Petr hrabě Strozzi, pán na Hořicích... ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm... zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“, napsal hrabě do závěti 3. srpna 1658. A právě díky jemu a dalším mecenášům vyrůstaly zprvu malé ubytovny až konečně v roce 1743 císařovna Marie Terezie pověřila hraběte Štěpána Kinského správou veškeré péče o rakouské vojenské invalidy. Zprvu byl zřízen velký invalidní ústav ve Vídni, poté v Praze a pro Uhry vznikla ústřední invalidovna v Trnavě. Právě tam skončil bezdětný František Edler von Faltus (5) a právě tam v únoru 1857 zemřel.

Jako by nebylo dost na jeho zmařeném životě, před svou smrtí si přál, aby jeho šlechtický znak převezli do domů do Bořitavy, kde měl sloužit mladým chasníkům ku povzbuzení.

arcivévoda Karel s praporem řadového pěšího pluku Zach č. 15 v bitvě u Aspern
(Johann Peter Krafft, 1812)

(1) Antonín Špinler, Lidé od Orlice, Oftis 2004

(2) doživotní vojenská služba byla změněna na 10-14tiletou 2. února 1802

(3) text vojenské přísahy z roku 1805 (převzat z knihy SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno, 1998, s. 11–12)

(4) podle místa doplňovacích odvodů

(5) Franz Edler von Faltus kupodivu napsal i útlou, kupodivu ne vojenskou knížku Ausflüge von Wien nach Maria Zell in Steiermark und seine schönsten Umgebungen o 51 stranách, jež vyšla ve Vídni roku 1842 u Carla Überreutera.

předchozí díly: Silnice za život – Strejc Tonda, vynálezce - “Král” Šlezinger

Příspěvky přebírá:

Šlechtici od Orlice III.

2011-11-28T18:52:00.001+01:00

„KRÁL“ ŠLEZINGER

Libor Alois Šlezinger (Schlesinger), * 19.10.1806 Ústí nad Orlicí 333, † 24.02.1893 Denver USA
tkadlec, představitel českého národního obrození, vlastenec

Genealog musí být ze zásady nevěřící Tomáš. Co na vlastní oči nevidí, jako by nebylo… Všude se uvádí, že hrdina třetího příběhu - Libor Alois Schlesinger se narodil 28.10.1806 v Ústí nad Orlicí 314 jako syn krejčího a skláře. Každý to přebírá, ale při pohledu do matriky Ústí n. Orl. 1782-1811, sign. 2066 NOZ, fol. 142 je všechno jinak.

Žádný Alois, ale Václav, nesedí datum narození ani místo… Tímto tedy přispívám k malé opravě genealogického omylu. Někdo by mohl namítnout cosi o záměně jmen, ale pravdivost nalezeného zápisu potvrzuje i zápis sňatku:

Teď už k vlastnímu příběhu a vysvětlení, jak že to bylo s tím králem.

Vypráví se, že “roku 1848 se gardy všech obcí kolem Ústí nad Orlicí spojily vespolek. Měli vrchního vůdce, písmáka, bohatého tkalce Libora Šlesingera, ústeckého měšťana. Mezi lidem šla pověst, že z prostého lidu vzejde českému národu slavný král, který bude dlouho šťastně panovat. Lidé se domnívali, že tím vyvolencem je Šlesinger. Nazývali ho králem a jeho ženu královnou a hromadně se k němu hrnuli, vším možným ho obsypávali. Dokonce mu prý svěřovali i své statky, neboť věřili v jeho bohatou odplatu. Odíval se krojem, který měl označovat vysokou hodnost, za širokým pasem nosil dokonce i zbraň. Když pak gardy táhly na pomoc Praze, sebral se i Šlezinger a šel přes Říčky, Bezpráví, Pernou do Brandýsa. Do Prahy vyslal napřed na zvědy posla. Když jim vylíčil situaci v Praze, vrátily se gardy domů.

Šlesinger zůstával stále v popředí všeho městského ruchu a obrátil na sebe pozornost vlády. Nakonec byl zajat a vyšetřován, že svádí lid. Osobní Šlesingrova bezpečnost byla ve stálém nebezpečí, i lidé jemu oddaní byli stíháni. Aby sešel z očí, koupil si mlýn kdesi u Potštejna. Ani tam neměl pokoj, tak odjel do Ameriky. Lid na něj dlouho pamatoval. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995)

Skutečnost byla trochu jiná, ale snad ještě dramatičtější.

Libor Schlesinger nepodědil řemeslo po otci. Vyučil tkalcem a nebál se ani obchodu. Po čase si pořídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později další v Kutné Hoře a zboží exportoval i do ciziny. Při cestách za obchodem se seznámil s předními českými vlastenci. Stal se prý i členem tajných pražských revolučních spolků (Repeal, Svornost). V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho noviny v Praze a po českém venkově.

Nezapomínal ani na ústecké sousedy. Scházel se s tkalci i soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.
Spolek Svornost zorganizoval schůzi pražského lidu ve Svatováclavských lázních. Navržené požadavky vezla 19. března 1848 do Vídně zvláštním vlakem deputace, k níž v Ústí přistoupil i Libor Schlesinger. „Návrat delegace byl v Ústí nad Orlicí očekáván 26. března. Všechno obyvatelstvo města i okolí, spolky, cechy, garda s hudbou byli na nádraží. V čele duchovenstva tu byl ústecký děkan Jan Josef Jansa se dvěma kaplany, označení červenobílým křížem stuhovým na klerice. Očekáváno s toužebností jaký prapor bude z vozu vlaku vyvěšen; zda bílý, věštící mír, nebo červený, znamenající revoluci. Ale již z daleka zakmitl se z vlaku bílý praporec ověnčený zelení. Hudba spustila, hmoždíře bouchaly, lid jásal a když vlak stanul…. Delegace vystoupila z vlaku a mohutný průvod z ústeckého nádraží se ubíral městem na náměstí a odtuď členové delegace k pobytu v rodinách. Ovšem hlavní stan byl u Šlezingerů. Večer pak byla vystrojena skvělá hostina v sále hostince "U modré hvězdy"…. Teprve druhý den pokračovala delegace cestou do Prahy. Město Ústí nad Orlicí bylo tudíž, mimo Prahy, jediné místo v českých zemích, kde české poselstvo na cestě z Vídně do Prahy cestu přerušilo a vystoupilo.“

Libor Schlesinger se aktivně účastnil politicky nesmyslných bojů na pražských barikádách o svatodušním pondělí 12. června 1848 (http://goo.gl/qWucR). Když se Praha vzdala, byl mezi zatčenými. Vazba se protahovala na týdny. Manželka Anna s přáteli žádali pro vězně od ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního rady Antonína Koblera vysvědčení zachovalosti, jež mohlo být cestou k propuštění. Městští úředníci sice napsali, že Šlesinger nebyl nikdy trestán, ale „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Propuštění se nekonalo. „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“

Pak už nic nebylo, jako dřív. Po propuštění měl Schlesinger policii stále v patách. Jenomže pokoj si stejně nedal. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, po návratu do Čech jej zatkli a odsoudili za tajný dovoz zakázaných knih. Jako mnoho vlastenců, i Libor Schlesinger nakonec rezignoval. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil mlýn v Záměli. Policejní dozor neustal a tak se nakonec vystěhoval roku 1856 i s rodinou do Spojených států severoamerických. Zprvu se usadili v Cedar Rapids, odkud se ve druhé polovině roku přestěhovali do Sioux City, a konečně 25. října 1860 do Denveru, kde zemřel 26.února 1893.Jeho potomci tam žijí dodnes (http://goo.gl/TTbBt)

Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajanském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsání knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.

(1) zdroje: webové stránky městského muzea v Ústí nad Orlicí, kniha Zd. Hackenschmieda, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995

Konec 3. části

závěrečná část I. série: Šlechtic od cepu, v níž se dozvíte, že v chalupě na břehu Orlice se narodil hoch, který dostal šlechtický titul doopravdy ....

klikem lze obrázky zvětšit

Příspěvky přebírá:

Šlechtici od Orlice II.

2011-11-27T19:52:00.001+01:00

STREJC TONDA, VYNÁLEZCE

Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín

Předchozí příběh “Silnice za život” popisuje desetiletou tvrdou dřinu Františka Hubálka. Tento je vzpomínkou na Antonína Šulce, člověka, který prospěl mnoha lidem ne silou, nýbrž rozumem. Zatím se mi sice nepodařilo objevit matriční zápisy, které by o něm prozradily více, ale i ty časem doplním.

Vyučeného kováře, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával: „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit...“. Jak říkal, tak také dělal.

Trápilo ho, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a pak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání. Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům. Velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení. Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šulc onemocněl a v létě 1934 zemřel nad nedokončeným dílem. Svou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní.

Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)

Kde se vlastně vzala výroba nitěných knoflíků v Podorličí? První impuls představovalo 1874 založení faktorie Potštejně z popudu evangelického kazatele Eugena Schmidta. Odsud se šířila domácí výroba do chudých oblastí a před první světovou válkou se dostala do Jablonného nad Orlicí a okolních vsí. Zdejší ruční šití nitěných knoflíků zprůmyslnil roku 1921 Antonín Šlesinger. Jejich výroba, byť dávno ne rukama dětí, přetrvává ve zdejším kraji dodnes. Tradici udržuje firma Schlezinger buttons.

Nakonec něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela ....

Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Pro představu… roku 1922 stalo 1400 g bílého chleba 4 K 50 h, černého chleba 4 K, máslo - 36 K, mléko - 1 K 70 h, vejce - 70 h, 1 l piva 3 K.100 kg hnědého uhlí 34-37 K.

OBRFŮRA

František Klášterecký, * 26. prosince 1870 Pastviny 84, † 2.března 1947 Pastviny

Ještě nevyprchaly vůně chudého štědrovečerního stolu, když se v podružské světnici narodil Petru Kláštereckému a jeho ženě Marii syn František, další ze “šlechticů od Orlice”. Nečekejte žádnou mimořádnou událost či hrdinský čin. Františkův životní příběh je “jen” o dřině, zodpovědnosti a dobrém srdci.

Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny…

V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí.

Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny (např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží. Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z deset kilometrů vzdáleného Kyšperka přivést tři metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou.

Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta.

František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu. A od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Přibyl mu přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl.

Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. Zemřel v nedožitých sedmdesáti sedmi letech. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)

Konec 2. části

připravované díly: “Král” Šlezinger – Šlechtic od cepu

klikem lze obrázky zvětšit

Příspěvky přebírá:

„Šlechtici“ od Orlice I.

2011-11-22T17:26:00.001+01:00

Na příslušníky šlechtických rodů se mnohdy díváme jako na něco zvláštního, výjimečného. Ovšem pravá urozenost není v krvi ani v dlouhém rodokmenu, ale ve způsobu života. Vždyť slovo „šlechta“ má původ v přídavném jménu „šlechetný“.

Tady, v Podorličí žili lidé, kteří sice žádný titul neměli, ale celým svým životem dokázali, že se mezi šlechtu v morálním smyslu řadí. A pár takových výjimečných, čestných a pracovitých „šlechticů od Orlice“ vám představím.

Ačkoliv bude řeč o mužích ojedinělých vlastností a povah, nedá mi to, abych také nevzpomněla na všechny bezejmenné, tvrdou prací předčasně zestárlé ženy, které sice nic neobyčejného nevykonaly, ale žily své životy stejně poctivě, vychovávaly děti a vytvářely to, čemu se říká „teplo domova“. I ony zaslouží obdiv a svými činy jsou stejně urozené „šlechtičny od Orlice“.

I. část

SILNICE ZA ŽIVOT

František Hubálek, * cca 1781, † 13.5.1852 Celné 35

Nejdříve něco informací ze života Františka Hubálka. Antonín Špinler v knize “Lidé od Orlice” sepsané na základě vyprávění pamětníků uvádí, že strávil dvanáct let na vojně, prošel třemi zlými bitvami, ale nikoho nezabil a ani jemu se nic nestalo. Jako vysloužilec se vrátil do rodné vsi a živil se jako švec a pstruhař.

Jenomže tady něco nehraje. Sňatek jsem sice v těchonínské farnosti nenašla, ale už 7. května 1805 se čtyřiadvacetiletému Františkovi, chalupníkovi z Celného 35 a manželce Anna rozené Hermannové v Nové vsi narodil syn Jan. Za dva roky, 6. června 1807 přibyla Anička a trio Hubálkových dětí uzavřela 4. ledna 1809 Terezka. Roku 1811 již v čísle 35 bydlel podle matriky Ignác Lorenc s rodinou. Takže Františka Hubálka navlékli asi do vojenského kabátu někdy v letech 1809-1811 a je možné, že žena s dětmi šla s ním. Nebo se to přihodilo až o rok později?

Evropa se už dvacet pět let zmítala ve válečných konfliktech – napoleonských válkách. V červnu 1812 zaútočil Napoleon na Rusko (tažení se účastnil i třicetitisícový rakouský sbor), ale přišla zima a z půlmilionové armády zbylo Francouzům jen sedm tisíc bojeschopných vojáků. Po této porážce si rakouský ministr Metternich uvědomil nebezpečí dalšího spojenectví s Francií. Na jeho žádost nechal císař František I. doplnit stavy armády na 100 000 mužů… Takže František Hubálek možná bojoval už v Rusku, ale spíše si jej vojenští páni vzali až při tomto velkém odvodu. A v jakýchže třech bitvách mohl asi celenský chalupník bojovat?

Monarchie vyhlásila Francii novou válku 12. srpna 1813, ale už pár dní nato, ve dnech 26. a 27. srpna se pak Napoleonovi podařilo porazit rakouskou tzv. českou armádu u Drážďan. Po bitvě začali Francouzi pronásledovat poražené do Čech, ovšem v bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zas pro změnu prohráli oni. Napoleon se poté stáhl k Lipsku. Tam se ve dnech 16. až 19. října 1813 odehrála největší bitva napoleonských válek, tzv. “bitva národů”, která skončila pro Francouze katastrofou (dopis prostého vojáka o bitvě u Lipska).

Vojenská služba byla tehdy čtrnáctiletá, ale František prý nosil vojenský mundůr jen dvanáct let. Do rodné vsi se mohl vrátit kolem roku 1823. Osm let nato začala ta podivná historie…

Roku 1831 přišla do Evropy mohutná epidemie cholery a nevyhnula se ani zdejšímu kraji. V Těchoníně a Celném prý zemřelo ve dvanácti dnech sedmnáct lidí. Matriky dokládají, že už koncem léta 1830 se ve zdejší oblasti objevila epidemie “disenterie” (úplavice), které padli za oběť od 26. srpna do 8. září čtyři lidé (jedna osoba v Celném, tři v Nové vsi a dvě v Těchoníně). Cholera se tudy přehnala začátkem listopadu 1831 a zanechala za sebou třináct mrtvých. Její první obětí byl podruh František Schubert. Zřejmě se živil námeznou prací tam, kde se právě naskytla a byl asi tím, kdo nákazu do vsi zavlekl.

5.11.1831
5.11.1831
5.11.1831
6.11.1831
6.11.1831
8.11.1831
9.11.1831
12.11.1831
13.11.1831
14.11.1831
17.11.1831
17.11.1831
19.11.1831

Celné č. 58
Celné č. 15
Celné č. 49
Celné č. 49
Celné č. 57
Celné č. 41
Celné č. 18
Celné č. 49
Těchonín č. 103
Celné č. 28
Celné č. 18
Těchonín č. 75
Těchonín č. 74

František Schubert, podruh
Jan, syn Karolíny Liebichové
Jan, syn Karla Prauste
Anna, dcera Karla Prauste
Josef Netušil
Emanuel, syn Emanuela Liebicha
Marie Anna, dcera France Fritsche
Florián Locker
Anežka, dcera Karla Štěpána
Juliana, dcera Jana Kaufmanna
Anna, manželka France Fritsche
Markéta, manželka Josefa Fischera
Veronika dcera Antonína Urnera

48 let
3,5 roku
1,5 roku
5,5 roku
80 let
7,5 roku
1,5 roku
59,5 let
5 let
4 roky
28 let
75 let
3 roky

Když si smrt vzala i pár sousedů (viz mapka), pozoroval s obavou František ženu a tři děti, zda se u nich neobjevují příznaky nemoci. Naštěstí všichni přežili a tehdy hospodář přemýšlel, čím to, že si tolikrát zachoval zdraví. Aby osudu splatil dluh, rozhodl se každý den udělat něco dobrého a nepromarnit ze života lenošením ani chvilku. Jak si umínil, tak i žil – pomáhal lidem i zvířatům, ale netušil, že nejtěžší zkouška na něj teprve čeká....

Začátkem března 1841 se oteplilo a nastalo prudké tání, Voda v Orlici valem stoupala a nesla s sebou silné ledové kry, které ucpaly řečiště a voda se valila zpět k Celnému, kde zaplavila několik chalup. Pak se zátaras na řece přece jen protrhl, divoký proud se vylil na cestu pod skalkou a vysoká vlna se valila k Těchonínu. Když voda opadla, kdekdo se zhrozil nad tou spouští. Obrovské kameny rozeseté po louce a pastvině, mezi tím kopce štěrku a písku, jámy a výmoly plné bahna. Cesta spojující Celné a Těchonín zůstala zcela nesjízdná. Bylo jisté, že tudy dlouho žádný vůz neprojede.

Celenský rychtář prosil o pomoc u panstva v Kyšperku, ale pomoci ani peněz se nedočkal. Napravit řečiště a vybudovat novou silnici si měla obec sama. Pár sousedů se pustilo do práce, ale čtvrtý den zůstal uprostřed spouště jen osamocený šedesátiletý František Hubálek. Vzpomněl si na své předsevzetí i na slova nekořského pana řídícího: „Ten nežil, po kom čestná památka nezůstala“ a rozhodl se, že po sobě zanechá kus pevné a široké silnice. Věřil, že mu Pámbu dodá sílu, zdraví a vytrvalost, aby dílo dokončil. Vybíral kameny z řečiště, rozbíjel je, vystavěl z nich taras, vyštětoval širokou cestu a drobné použil na povrchový štěrk. Ač je to k nevíře, setkával se často s lidskými nepochopením a závistí. Častokrát mu zlí lidé práci kazili, ale František nepovolil. Utrmácen těžkou dřinou, zasedal večer k ševcovině, aby nešidil rodinu a zajistil nutnou obživu. Deset let se těžce lopotil, překonával všechny překážky a vydržel – vybudoval ve špatném terénu na příkrém svahu ohrožovaném řekou dokonalou silnici v délce tři sta sáhů, tj. 0,57 km.

Jako by se osud naplnil, těšil se František Hubálek ze svého díla jen několik dnů, zemřel 13.5.1852 ve věku 70ti let na plicní nemoc kameníků, tzv. zaprášení plic.

„S pýchou a pocitem cti budou současníci vyprávět budoucím, že v jejich středu žil kdysi člověk chudý na pomíjivý majetek, ale bohatý vytrvalostí, odhodláním, obětavostí a silou činu...“(Těchonínská kronika) - podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 a vlastního archivního pátrání

Abych nekřivdila ostatním, Františku Hubálkovi častokrát pomáhal při práci jeho syn a roku 1847 po padesát dní i vojenský vysloužilec Josef Štěnička z Těchonína.

Konec 1. části

připravované díly: Strejc Tonda, vynálezce – Orbfůra - “Král” Šlezinger – Šlechtic od cepu

klikem lze obrázky zvětšit

Pláňava

2011-11-20T12:47:00.001+01:00

Koncem 19. století se v chudých krajích Čech zvedla mohutná vlna vystěhovalectví do Ameriky (1). Obvykle pátráme po tom, co vystěhovalci prožívali v nové vlasti, jenomže i doma po nich zůstaly příběhy… Na jeden vzpomíná Jan Šilar v knize “Čermenské obrázky” (1995):

V roce 1888 se rozhodla tajně odejít s velkou výpravou i Františka, manželka Františka Pecháčka z Dolní Čermné 40. Odjížděla se třemi dětmi, devítiletým Františkem, o dva roky mladší Filomenou a nejstarší dcerou Františkou, provdanou za Julia Hrdinu v Čermné 217. Právě u nich si připravila všechna zavazadla, aby její muž nic nepoznal. Když přišel čas, řekla dceři Mařence : „Buď hodná, my jdeme do Jablonného, já ti přivezu rohlík.“

František se vrátil z pole a teprve pak zjistil, že manželka s dětmi zmizela. Zůstal s dcerkou sám. Bez ženské ruky, bez hospodyně, která všude chyběla. Pak seznámil s Filomenou Bednářovou z Dolní Čermné 79. Byla o sedmnáct let mladší, pracovitá a hodná. Vzít se nemohli. Ženatý Pecháček poslal žádost o rozvázání manželství až do Říma, ale snad byla odmítnuta nebo odpověď nepřišla.

Roku 1893 se Františkovi a Filomeně narodil syn Josef, po matce příjmením Bednář. Když mu bylo šestnáct let, přišli do Čermné misionáři, kteří Filomenu přesvědčili, že by neměla žít v neposvěceném svazku. Odešla, syna mu nechala a roku 1909 se provdala za Petra Fišara, vdovce s osmi dětmi. František Pecháček její odchod těžce nesl. Protože dcera Mařenka se už roku 1900 provdala za Františka Holečka, obuvníka z Čermné 239, žili se Josefem všelijak. V první světové válce musel mladík narukovat. Měl známost s Františkou Filipovou a aby nebyl otec v chalupě sám, o dovolené se s ní oženil.

František Pecháček žil svůj trpký život těžce, lidově se říkalo planě, a proto mu lidé říkali „Pláňava“.

Jaký důvod asi měla Františka Pecháčková z tajnému odjezdu do Ameriky? Kdo ví, zda její potomci za mořem znají její tajemství… Žila tam pak prý ve státě Texas sama a celý život těžce pracovala. Traduje se, že prý zemřela až roku 1940. Je-li tomu opravdu tak, dožila se úctyhodných devadesáti jedna let. Podle United States Census z roku 1930 (3) žila toho času v rodině své nejmladší dcery Filomeny provdané za Johna Lartkepa (původem též z Čech), obklopená devíti vnoučaty.

František Pecháček – Pláňava nechal postavit jako pokání (za co vlastně?) v letech 1906-1908 kapličku Božského Srdce Páně (http://goo.gl/9adHP), kříž pod Petrovicemi a ještě věnoval 1.000 Kč na zvony. Dožil se osmdesáti let a do posvěcené země na místním hřbitově jej uložili 4.6.1924…. Příběh se zavírá a je načase podívat se do matrik. Co prozrazují staré zápisy o jeho aktérech?

František Pecháček – Pláňava, se narodil 24. března 1844 v Petrovicích 4 v rodině chalupníka Ignáce Pecháčka a jeho manželky Kateřiny rozené Škeříkové

Františka, dcera Josefa Motla a Františky roz. Markové přišla na svět o pět a půl roku později dne 17.10.1849 v Čermné 498.

“Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,” řekl kněz 25. srpna 1868 a požehnal jim do manželství. František už byl samostatným chalupníkem v Čermné 40 a Františka se tam stala hospodyní.

Měsíc se sešel v měsícem, od svatby uběhl rok a pár dní před tím, 17. srpna 1869 se jim narodila dcera Františka, později provdaná za Julia Hrdinu.

A pak se něco zaseklo… Zatímco normálně rodila žena tenkrát v průměru každé dva roky, u Pecháčků čekali na další dítě osm let. Druhá dcera zaplakala v chalupě 6. srpna 1877. Ta, bez níž matka za jedenáct let odjela tajně do Ameriky. Podle nové módy jí dali po městsku dvě jména – Marie Filumena.

K desetiletému výročí svatby si manželé “nadělili” dlouho očekávaného dědice. Dne 29. listopadu 1879 František konečně pochoval syna. Dali mu jméno po tátovi - František a připojili ještě Ondřej.

Čtvrté a poslední dítě manželů Pecháčkových, dcera Filumena Kateřina se po světě poprvé rozhlédla 5. listopadu 1881. Františce bylo teprve třicet dva let (Průměrný věk, kdy tehdy žena rodila poslední dítě byl tenkrát 40-42 let). Podle toho lze usuzovat, že ani po tolika letech společného života si manželé nebyli nijak blízcí.

Z Čermné se v letech 1851 a 1853 vystěhovalo několik desítek rodin (2). Když se začala chystat třetí “americká” výprava a za snem o lepším životě se chtěla vydat nejstarší dcera s manželem, rozhodla se patrně i matka Františka. Kdo ví, jak se jí to podařilo před mužem utajit, jak našetřila peníze…. K vystěhování potřebovali lidé tzv. Reisepass für das Ausland (Cestovní pas do ciziny) s dodnes obvyklými náležitostmi. Vystěhovalci museli prokázat, že v Čechách nezanechávají žádné dluhy a mají dost prostředků na cestu do Ameriky. Potvrzení jim dávaly obecní úřady. A nikdo nic neprozradil. Proč asi? Vkrádá se podezření, že František Pecháček nebyl nejlepším manželem. Ale to už dnes nikdo popravdě říct nedokáže.

Ať se stalo, co se stalo, žena s dětmi byla nejednou pryč. Chalupník s dcerkou možná nějaký čas doufali. Jenomže po čase přišly do vsi první zprávy. Už se navrátí, pochopili osamělci v Pecháčkově chalupě.

Za nějaký čas (nejpozději v polovině roku 1890) si František přivedl novou družku, Filomenu Bednářovou (* 12.01.1861)

Ze svazku, jenž se nemohl stát manželstvím, se zrodily tři synové s příjmením po matce – Vojtěch (*/+ 22.04.1891), Josef (*07.03.1893) a Jan Bednář (* 25.06.1894, + 12.11.1894). Ani jeden z nich nemá v matričním zápise uvedeno jméno otce. Podle bydliště je víc než pravděpodobné, že jím byl František Pecháček. Ze tří dětí přežil jen Josef.

František, Filomena, Marie a Josef. Mohli žít jako rodina, ale slova “Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj” zůstaly trčet mezi oběma dospělými jako nepřekonatelná zeď. Misionáři, Filomenin odchod, Mariina svatba, Josefova vojna a svatba, smutný konec života osamělého starce… to vše už znáte z úvodního příběhu, k němuž bylo mé pátrání jen malým dovětkem.

(1) Od sedmdesátých let 19. století zlevnila lodní doprava a o něco se zdokonalila a do Spojených států začali odcházet i příslušníci nejchudších vrstev – venkovská čeleď a městský proletariát. Další část vystěhovalců tvořily dívky, které si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách. Češi také měli svou specialitu - tzv. „mail-order bride“, neboli nevěstu na objednávku. Čeští usedlíci v Americe si neradi brali za nevěsty ženy jiných národností, a tak do Čech posílali inzeráty, že své budoucí nevěstě, kterou do té doby většinou vůbec neznali, zaplatí cestu přes oceán. Z politických důvodů do Ameriky odjížděli čeští socialisté, kteří byli v Rakousku od sedmdesátých let 19. století vystaveni politickému pronásledování.

(2) více o vystěhovalectví z Čermné - http://goo.gl/8KqJO

3) United States Census, 1930 (klikem možno zvětšit):

O chlebu

2011-11-17T01:26:00.001+01:00

Přicházím do obchodu a vybírám chléb. Je to těžké. Nevím… je ten měkký opravdu čerstvý nebo jen nedopečený? Který mám koupit, aby nebyl zítra tvrdý a pozítří plesnivý? Obyčejný, černý, lámankový, slunečnicový? Přemýšlím, váhám, vybírám, ale téměř vždy to dopadne stejně špatně. Ach jo, povzdechnu si. Takové starosti naše prababičky neměly. Ty ještě pekly poctivý “boží dárek”, co vydržel i týden.

Jenomže bylo to opravdu tak, jak jsme si to vysnili? Napadlo vás někdy, proč se hostu podává chléb a sůl na ošatce? No schválně, jestli uhodnete z čeho tato česká tradice vznikla.

Samorožný chleba …. byl v našich chalupách velkou vzácností, protože se nemohl péci ani ve statku ze samého žita natci v takových chaloupkách, kde buďto pole vůbec nebylo, nebo jen maličko 2 - 3 měřičky (asi 38 - 57 aru) a to ještě bylo v ubohém stavu, takže na něm mnoho nevyrostlo.

Proč však i ve statcích nebylo dostatek žitného chleba, kde přece pole bylo dost, musím vysvětlit vylíčením způsobu tehdejšího hospodaření. Na statku 80 - 120 měřicovém (15 - 23 ha) živili se 2 koně a nejvýše 6 -8 kousků hovězího dobytka a protože dřív před rokem 1848 s koňmi muselo se na robotu, tu na práci na svém nezbylo času, pole se uhořilo, řádně nemohlo zdolati a na těch úhorech, březích mezích a cestách pásl se hovězí dobytek a to jakmile na jaře začala růsti travička, již musel dobytek ven a to ráno jen se podojilo v 5 hodin, pak se dobytek vyhnal a tam musel být až do 11 hodin před polednem, načež se přihnal domu, prý k správě, což bylo, že se dobytek uvázal, podojil, k čemuž se mu dalo trochu nějakýho žrádla a pak pili trochu vody a splašků z umytého nádobí a to bylo všechno a pak ve 3 - 4 hodiny muselo se zas ven a tak to šlo po celý rok od jara do zimy, o otrubách nebo šrotu dobytku nebylo ani zdání, to snědli lidi sami, neboť žita pokud bylo, semlelo se i s otrubami na jednu mouku a protože ani tak toho nebylo dost, přidávalo se do žita vika a oves, kde mohli si dát 1 věrtel (23,25 litru) žita a do toho jen 2 čtvrtce (15,4 litru) viky a 2 ovsa to už byli dobře na tom, to už byl pěkný chleba, v chalupách to ovšem nebylo tam se kupovala křesná mouka - smetky od mletí na kamene, při čemž se nechá myslet, že o trochu písku v tom také nouze nebylo, vičná mouka ze které se dělali knedlíky, které při jídle lezli víc z krku než do krku, jak byli dobré a nejvíce se pekly v troubě brambory a upečené daly do polévky ponejvíce zelné a ostatně se lidé z chalup ponejvíce stravovali ve statkách, neboť tam bylo po celý rok dost práce, protože tenkrát ještě strojů žádných ještě při hospodářství nebylo. Přišel-li host do staveni bylo zvykem mu podat ku pohoštění chleba se soli, ale naši dědové nemohli jako my teď vzíti bochník a položit na stůl, oni přinesli chleba na stůl i s košatkou, neboť jinak by se jim rozsypal, jak se z té mouky drobil.

Ve vyprávění Isidora Moravce (* 1862, † 1954, Kunčice 133) se objevují téměř všechny způsoby pečení chleba, které zdejší lidé nasbírali za několik staletí.

Nebyly vždycky jen “dobré” časy. Pár neúrodných let, někdy válka a ruku v ruce s nimi hladomor. Prachatická městská kniha se roku 1571 zmiňuje o tom, že “když chudí lidé neměli co jíst, z votrub, z šišek lískových a borových to semelouce chlíb pekli, někteří hladem mřeli a mnoho.” O třicet let později, za nedostatku roku 1600, pekli chudáci chléb i z žitné či pšeničné slámy. Vyprali ji, usušili na slunci, nakrátko nařezali a šup s ní do mlýna. Získaná mouka byla prý o něco žlutější a míchala se v poměru 2:1 s režnou. Upečený chléb prý chutnal dobře. Ale spíš to potvrzuje staré české přísloví, že hlad je nejlepší kuchař. Doporučoval se také kořen pýru. Zpracovával se stejně jako sláma. Z měřice rozkrájených kořínků se prý namlelo půl měřice nasládlé, namodralé mouky, z níž se chléb připravoval v poměru 1:1 s žitnou moukou. Těsto se zadělávalo octovou vodou a kvůli chuti jej naši předkové silněji solili a kmínovali. Podobně namodralou barvu měl i chléb, který doporučovali v čase velké bídy roku 1817 prof. c.k. guberniální rada dr. K. A. Neumann a prof. Steimann v knize “Navedení k upotřebení Islandského mechu, v čas nedostatku obilí na zdravou a silnou potravu pro lid”. Nejbizardnější z modrých chlebů však navrhovala stejného roku Hospodářská společnost v Praze. K jeho pečení se užívalo mouky z usušených a v peci upražených okurek smíchaných s obyčejnou moukou.

Další zaručenou surovinu k přípravě chleba představovala vodnice (Brukev řepák vodnice, Brassica rapa) - (1), kterou radili přidávat k mouce pánové Porta a Hochberger v knize “Živobytí šlechtického venkovana” (1715) a o sto let později, roku 1817 Matyáš rytíř Kalina z Jäthensteinu, jehož recept obsahuje po jednom dílu žita a viky a dvou dílů ovsa, vše zadělané vodou, v níž byly vyvařeny otruby.

Poslední velký hladomor vypukl v Čechách v letech 1770-1775. Tehdy vydalo české gubernium návod k rozemílání kaštanů a žaludů, z nichž se měla zprvu získat bělavá moučka a po opětovném vylouhování mouka vhodná k pečení. Divíte se, proč se nezmiňuji o bramborách? Ačkoliv byly do Evropy dovezeny roku 1586 a do Prahy se dostaly roku 1631, trvalo ještě dlouhá desetiletí, než se jim lidé naučili důvěřovat. Stalo se tak právě po zmíněném hladomoru.

Uběhlo třicet let a zas nastala velká nouze. K jejímu zvládnutí přispěl roku 1804 i sám císař František II., když vydal zvláštní patent s receptem. “Na mnoha místech učiněny byly průby chléb z brambor péci, znova se zkoumaly a dobře se podařily. Chléb, který se z bramborů, smíšených se žitnou neb pšeničnou moukou pekl, byl tak dobrý a chutný, že se JCK Milosti vidělo nejmilostivěji rozkázati, aby ten prostý způsob, který se při tom pozorovati má, vůbec se prohlásil. Pro tento chléb melou se moučnaté brambory, neb se k tomu lépe hodí než lojovaté. Naplní se jimi nádoba, např. za měřici, čtvrtci, čtvrtňátko aneb k tomu podobná a vezme se touž mírou žitné neb pšeničné mouky. Pak sestrouhané brambory dají se do mouky a obojí míchá se rukama tak dlouho, až se více částečky bramborů rozeznati mohou. Ta mouka bramborová s kvasem se zadělá, však, aby klihovatý nebyl, ani kapka vody se nepřileje. Pak se silně vyhněte a jako v pečení chleba pokračuje.” Tento recept se s obměnami využíval dlouhá léta a dnes jej lidé znovu objevují. Jen nedbají císařpánovy rady o vynechání vody. :-)

Chléb se dá upéct různě – chutně i bídně. A teď, bohužel, jako by čeští pekaři zapomínají nejen na profesionální čest, na kvalitní suroviny, ale i na jednu základní věc. Do dobrého chleba patří vyzrálý žitný kvásek. Kéž se zas vrátí časy, kdy v chlebu opravdu byl – opravdový, poctivý. Pak bude i poctivý chléb.

(1) Nevíte, co je to vodnice? Ve středověku se pěstovala v každé chalupě, ale pak její význam v Čechách upadl. Dodnes se ale užívá v mnoha světových kuchyních. Je nenáročná. Může se vysít i v srpnu a do října se sklidí. Jí se syrová i tepelně upravená. U nás se občas pěstuje na zahrádkách bílý typ, ale může být i žlutá, červená, černá. Chuťově připomíná něco mezi nepálivou ředkvičkou a kedlubnem. Bulvy obsahují pektiny, sacharidy, vitamín C (na 100 g asi 30 - 65 mg), karoten, minerální látky (draslík a fosfor, hořčík, železo, mangan, zinek, síru) a a steroly působící proti ateroskleróze. Má antibakteriální a močopudné účinky, zklidňuje nervy, stimuluje srdeční činnost. Pozor! Nedoporučuje se při zánětech jater a žlučníku.

Zednická sázka

2011-11-11T23:13:00.001+01:00

Pátrání po tom, kdo se vlastně vsázel.

Paměti Isidora Moravce z Kunčic (1) sepsané na poč. 20. století, jsou plné zajímavých vzpomínek a příběhů. Jeden se vztahuje k roku 1838, kdy jeho děd nechal postavit novou chalupu. Zednickou práci prováděli podle vypravěče bratři Venclové. Vyprávění je o furiantství, “tvořivém” myšlení”, ale především potvrzuje přísloví „práce kvapná, málo platná“.

“Když byly zdě vyzděny a střechou přikryty, mělo se začnout s nahazováním jich. Tu starší z Venclu pravil, že to nahodí za půl dne a učinili s dědou sázku. Jak veliká sázka byla nevím, ale bezpochyby o trochu kořalky. Zedník vymínil si, jen aby měl dost malty, kterou si nechal nanositi do nádob kolem zdi aby ji měl při ruce. Pak nastalo nahazování. Zedník vzal voršouf - lopata na obilí, kterou maltu z nádob nabíral a na zeď házel. Když měl tak kus zdi poházené, vzal desku z vozu, maltu na zdi s ní srovnal, a tak to šlo dále. Po páté hodině odpoledne byl hotov s dílem, sázku vyhrál, i lehl si na zahradě pod jabloň a dědovi řek ať jde již pro kořalku. Tato příhoda nevyšla však jen tak naprázdno, neboť z velkého spěchu spustila se mu z úst i nosu krev, tak že ji nemohli zastaviti. Konečně to přece jen skončilo dobře, až na to, že omítka začala brzy opadávat a musela být novou naházena.Chalupa se stavěla r.1838.”

zednická parta 1912 (ilustrační foto)

Odhalit, koho se příběh týká, bylo dost obtížné. Dva bratři zedníci…. kde je vzít? Nakonec jsem tomu, zdá se, přišla na kloub. Ústní podání zřejmě udělalo své a z otce se synem se po čase stali bratři. Alespoň tak to naznačují matriční záznamy. A ještě jedna věc je na nich pozoruhodná – kolikero povolání oba Venclové vystřídali.

Rozhodujícím bodem k odstartování dalšího pátrání byl z roku 1842. Jako otec právě narozeného syna je zapsán Josef Vencl, zednický tovaryš, tkadlec, z Orlice podruh, manželský syn Josefa Vencla, chalupníka, zednického tovaryše z Orlice N. 52 a jeho manželky Anny rozené Faltusovy z Orlice 24. Matkou novorozeného chlapce byla Terezie, dcera po Františku Peterkovi, chalupníku a mistru zednickém z Orlice N. 59 a jeho manželky Kateřiny rozené Hrdinovy z Kunčic N. 74. Takže zedníci, kam se podíváš.

Když si třiadvacetiletý Josef bral 6. listopadu 1825 osmnáctiletou Terezku za ženu, neměli táta se synem, ještě o zedničině ani ponětí. V zápise sňatku uveden jej pan farář uveden jako tkalce z Kunčic, syna Josefa Vencla, chalupníka z Kunčic 75.

Rázem je jasné, že mladší ze zednických furiantů se narodil jako Josef Gabriel Vencl 30. března 1802 v Kunčicích 71 jako syn hodináře a chalupníka Josefa Vencla a Anny rozené Faltusové.

Josefovi rodiče, hodinář Josef Vencl, osmnáctiletý syn chalupníka a invalidy Josefa Vencla z Kunčic 71 a dvacetiletá Anna, dcera vrchnostenského šafáře Václava Faltuse z Orlice 48 a Veroniky roz. Stejskalové v Lukavici slavili svatbu 28. dubna 1799.

Věk při sňatku byl posledním vodítkem. Josef Faltus, syn Josefa a Anny, podruhů z Orlice 30, přišel na svět 15. března 1780. V době, kdy se odehrála zednická sázka mu bylo 58 let. Že by se pouštěl do takových hloupostí? Těžko. Domnívám se, že tím, co házel maltu lopatou a uhlazoval ji deskou od vozu, nebyl on, ale jeho tehdy šestatřicetiletý syn.

(1) Sepsání rodových pamětí v Kunčicích u Letohradu zorganizoval řídící Kněžek. Jak to bylo popisuje v knize “Rodové paměti na Kunčicích” (2006) Kamil Moravec:

***

Loupežnické tovaryšstvo Jana Žamberského z Žamberka

2011-11-10T11:58:00.001+01:00

Mnozí z našich předků nebyli žádní svatoušci…

V roce 1549 skončilo v rukou pardubického kata několik členů bandy Jana Žamberského. Přiznali se, že spáchali četné loupeže, krádeže i vraždy v oblasti Železných hor. Na sklonku léta roku 1550 byl dopaden i jejich velitel, chudý zeman Jan Žamberský z Žamberka, jinak Hubka či Mládek. Na mučidlech 23. srpna vyznal:

„...s nebožtíkem Charvátem zloupili sme ty židy skutecký za Luží u Skutče. Vzali sme jim čtyry štuky kmentu a barchanu také čtyry štuky a kožíšek ženský....Item zloupili sme židy na Jehelních uších. byl se mnú Mach Horyna jinak Černý, nebožtík, Martin Holý, rychtářů syn z Městce od Košumberka, Řezníček jinak Panskáprdel a Šranc Němec, ten zahynul u Poděbrad a Jan Beran, ten zahynul u Prahy. A vzali sme 60 kop, těmi sme se rozdělili... item šafrán, ten sem já vzal s krabicí, ten sem prodal v Nesvačilích Anně Kociánce, krčmářce, s štukou ferštatu černého ... a věděla, že jest to kradený. A k tomu mně se dostalo prsten zlatý, nákončí stříbrné od pásu, přazka stříbrná a zlatý červený. I ten prsten s tím zlatým dal sem Vítové, krejčové v Kouřimi za víno... Item s nebožtíkem Palečkem byli sme na Hlubokým dole u Berouna. Vzali sme nějakému pacholku sukni ... a peněz okolo 1 kopy grošů. Těmi sme se rozdělili a byli při nás nějaký Moravec a nějaký Šálek jednovoký, a to oba zahynuli. .. Týž vyznal, že vzali ve Struhách nějakým mužům a ženám váčkův pytel... A byli se mnú při tom Vaněk Plzeňský, jinak zeť Žebřinů, kterej u Kouřimi zahynul, a Fejfar, který se v Crhenicích oženil o masopustě minulém ... a Martin, rychtářů syn z Městce a Jíra (Holý), bratr jeho, týž rychtářů syn z Městce... Item týž sme ve Voznici vystoupili na 7 vozů a bylo při těch vozích na šestmecítma osob a utekly před námi. Jediného sme popadli a vzali sme od něho okolo 21 kop... Odtud sme šli do Prahy, tu sme byli v Králově Dvoře a odtud sme se rozešli. Item týž s Jírou rychtářovým z Městce a Švábkem vzali sme jakémus formanu .. 26 grošů na Železných horách... Týž Jíra nadepsaný a já a jakejsi Vondra z Zehub od Žlebů a nebožtík Vaněk Plzeňský vzali sme jakejmsi kovářům z vozejku 8 kop míšeňských, když šli od vozejku a pachole vezlo. Item na horách Železných vzali sme letos jakémusi formanu, kterej volovo vez, 14 kop, kabát a župici. byli se mnú Tomášek, tkadlec z Vosic, Petr Hluchý (jinak Pachole), Buček, lazebník z Mejta, má tu ženu, Vondra z Zehub, Václavků syn, Vávra Hanák z Moravy, Pavel z Třebíče. A tu sem s těmi dvěma z Moravy u Prchala v Plaňasech seznámil neb sme u něho mívali svá stanoviště ... A věděl dobře, že sme lotři. Item na Království šli sme já a Jan Řezníček, vzal konec u Hradce, Matoušek Licek z Hradce, též tu konec vzal, Macháček Křivků,Martin (Licek), Licka nebožtíka bratr, Vaněk Chrochtavý, rybníkář, Metelka, ten vzal konec u Hradce, Petružilka, kterej v Vrbčanech z patra upadl a zabil se a nebožtík Palček....Item letos přede žněmi šli sme naschvál od kociánky k Lochovicům a tu nad Lochovicí vybili sme mlynáře ... A nevzali sme jemu než 6 kop míšeňských, neměl víc.... Byli se mnou Vaněk z židovský školy, řeznický tovaryš, Pavel z Třebíče, rybníkář, jest tlustý, hrubý pacholek, Vávra Hanák, sládek z Prahy, nevelký pacholek, suchej, holej, Sochor jinak Kuchyňka, jednak katem, jednak biřicem, jednak po horách chodí a jest nyní katem v Jihlavi...Item na Fidrholci jakémus starému lžíčaři vzali sme 10 kop míšeňských. Byli se mnú Kolmosral, bejval u Hory, Panskáprdel, Jíra rychtářů z Městce, Jan Švábek. ... Item jest tomu 3 léta, na vydřiduchu vzali sme jakejmsi dvěma koželuhům z Prahy, kteří s kůrami jeli, 70 kop. .. Byli se mnú Říha Velký z Prahy, ten ty koželuhy znal, Jan Čírtě, visí u Prahy, Petr Sanyrník z Brodu, Vondra Černý, rybníkář, Šálek, nebožtík, Matěj Velký z Ledče, tam kdes šenkuje, jest veliký pacholek.

Loupežnické bratrstvo Jana Žamberského provozovalo svoji činnost minimálně tři roky. Nejednalo se však o bandu, která by působila po celou dobu ve stejném složení. jednotlivých akcí se účastnilo od tří do devíti lidí a po jedné či několika loupežích se rozešli. Začas se vytvořila kolem Jana Žamberského nová tlupa, která podnikla další přepady.

Není pravda, že k loupežím by se uchylovali jen lidé ze spodiny (zde např. rybníkáři Vaněk Chrochtavý, Pavel z Třebíče, Vondra Černý a jihlavský kat Sochor jinak Kuchyňka). K této bandě se přidali i synové rychtáře z Městce Martin a Jíra Holých, jakýsi tkadlec Tomášek z Vosic, lazebník Buček z Mýta, krčmář Vaněk s bratrem, řeznický tovaryš Vaněk, sládek Vávra Hanák z Prahy a šenkýř Matěj Velký od Ledče.

Likvidací loupežnického tovaryšstva byl 7.11.1549 pověřen Burian Svítkovský ze Škudel, úředník pana Vratislava z Perštejna. Postupně padli do rukou soudu jednotliví členové a zhruba někdy v srpnu 1550 byl dopaden i jejich vůdce Jan Žamberský ze Žamberka řečený Hubka či Mládek. Píše se o něm jako o chudém zemanovi (žádný rod tohoto jména není znám), jinde jako o pohůnkovi. Takže kdo vlastně byl Jan Žamberký dnes už asi nikdo nezjistí. Po výsleších a přiznání byl odsouzen v Pardubicích z trestu smrti rozčtvrcením. Přitížil mu i pokus o sebevraždu, neboť se ve vězením čtyřikrát bodl nožem.

Některá z míst, kde působil Jan Žamberský se svými kumpány

Od dnešního dne jsme na G+

2011-11-08T01:11:00.001+01:00

Naši stránku najdete i na sociální síti Google + pod firemním profilem Genealogie / Rodokmeny (http://goo.gl/UBdiJ). Chcete-li být informováni o novinkách z tohoto blogu a máte na G+ svůj profil, přidejte si nás do kruhů.

Obětavý učitel. Dušičková vzpomínka.

2011-11-01T15:10:00.001+01:00

Dnes si lidé připomínají zemřelé. Ke vzpomínce na své blízké přidávám i jednu další… na Jiřího Ullrycha, roku 1755 prvního řádně ustanoveného učitele ve vesnické škole v Písečné u Žamberka, od jehož smrti letos uplynuly už dvě stovky let. Ptáte se, proč zrovna na něj? Znáte snad jiného, který by dokázal učit ještě v šestadevadesáti?

Možná i vy máte někoho, jemuž byste rádi vzdali posmrtnou úctu. Dnes je to možné i prostřednictvím internetu:

Výhostní listy

2011-10-29T20:57:00.001+02:00

Při zpracování rodokmenu dojde badatel zhruba do poloviny 17. století, tedy do doby, kdy byly zakládány matriky. Ale to nemusí být konec pátrání. Má-li štěstí na dochované dokumenty, může využít ještě dalších možností, jak získat informace o starších generacích rodu – např. gruntovní knihy, urbáře, knihy svatebních smluv, knihy zhostů a výhostů, zachovací listy…

Zhostní a výhostní listy primárně dokládají princip nevolnictví (člověčenství), tzn. omezení osobní svobody poddaných. Jejich zavedení předcházelo usnesení českého sněmu o povinnosti náležet nějakému pánu.

1479, 6 Okt.
Item, kdežby kteří ležáci (= zběhlí poddaní) ležali, buďto pěší nebo jiezdní, pánuow nemajíce, takowí aby pány měli konečně we dwú nedělí; pakli by toho neučinili, tehdy aby stawowáni, jímáni a bráni byli a dáni poprawci toho kraje, kdežby takowí byli; a potom aby se žádný nedopúštěl nikdež ležeti, kdožby pána neměl. A kdyžby se kde přihodilo ano berú neb lúpí, takowé aby wšichni honili, kdežbykoli pokřik byl; a jestli žeby kam ušli neb jeli na který zámek, aby je wydali, nebyloliby tu poprawy, pakliby byla poprawa, aby se ten podlé práwa k takowým zlodějóm měl a zachowal; a jestližeby se tak zachowati nechtěl, ale aby tu zuostali ti, ježto je honili a dali poprawci toho kraje najwyššiemu wěděti, a poprawce kohožkoli požádá, aby ti wšickni přijeli a pomohli jich dobýwati, a kdožby fedrowník jich byl nebo příjemce, k tomu aby hledieno bylo wedle práw starodáwnich.

Zdá se, že toto opatření směřovalo spíše k potlačení kriminality, ale už za osm let bylo všechno jinak. Neustálé a výrazné výkyvy počasí během 15. století (1) vedly k neúrodám a následně k stále většímu sbíhání poddaných do měst, kde je rádi přijímali jako vítanou pracovní sílu. Grunty i celé vsi pustly a vrchnosti si stěžovaly… Proto vydal 14. března 1487 český sněm podstatně tvrdší rozhodnutí :

Nález obecný o pokutě za newydání čeledi neb lidí zběhlých.

Páni a wládyky na plném saudu, s powolením a wuolí wšech pánuow a wládyk i wší obce na sněmu obecním, kázali tento artikul we dsky zemské wložiti: Což se čeledi dotýče neb lidí zběhlých z dědin, kdožbykoliwěk je přechowáwal, a mocí u sebe držel, a gleitem jej zastíraje, žeby mu gleit dal i ten jistý, číž jest čeledín byl, má bez omluwy wšeliké jemu jej wydati, jeho nikam newysílaje. Pakliby ho newydal, neb jej preč wyslal, tehdy aby jej mohl pohnati od desíti až do dwadcíti hřiwen stříbra, buďto z pánuow, z rytířstwa, nebolito z měšťan.

Takže propříště - na tři sta let až do zrušení nevolnictví roku 1781 - … poddaní smějí opustit svoji vesnici pouze tehdy, když dostanou od vrchnosti výhostní list (= listinu stvrzující zrušení poddanských závazků). Kdo by je bez tohoto dokumentu přijal, musel je vrátit na původní panství a ještě zaplatit pokutu.

K vyvázání ze slibu člověčenství docházelo, pokud měl být majetek i s poddanými prodán nové vrchnosti, resp. pokud o vyvázání požádal poddaný, protože se např. stěhoval za prací. Takovým příkladem je výhostní list Jakuba, bakaláře hlineckého, jenž se usadil v Poličce.

Jiné dva zápisy, v nichž jsou poddaní propouštěni z panství kvůli sňatku, jsou novějšího data. Zasahují již do doby existence matrik a jsou proto vítanou pomůckou k doložení návaznosti mnohdy dost vzdálených linií téhož rodu.

Pokud se člověk po propuštění z jiného panství usadil v některém z měst a splnil potřebné podmínky, byl tzv. “přijat do sousedství” (získal měšťanská práva), což se také zapisovalo do příslušných knih.

Výhodou takových zápisů je, že badateli pomohou určit, odkud rod přišel (pokud to není uvedeno v matrikách) a tím se otevřou další možnosti hledání.

Poznámky:

(1) V roce 1894 napsal docent meteorologie F. Augustin v knize “Sucha v Čechách v době od roku 962-1893”, že se 15. století se„vyznačuje nejen velkými povodněmi, ale též velkými vedry a výstředními případy sucha. Tak bylo roku 1425 horko veliké ve žních, že od horka lidé mřeli a na poli pracující padali. Roku 1442 bylo velmi žalostivé léto a veliké sucho, že se v mnohých vesnicích dobytku vody nedostávalo a honili lidé dobytek do jiných vesnic a městeček a řval dobytek po polích chodě.“ Další výrazně suché období následovalo v letech 1471–1475.

Použité fotokopie dokumentů jsou z fondu Archiv města Poličky (OA Svitavy se sídlem v Litomyšli) - Kniha výhostů a zachovacích listů 1525-1672 (kn.č. 235) a Knihy městské žluté - přijímání měšťanů, zachovací listy 1601-1663 (kn.č. 69) – fotokopie lze klikem zvětšit

Jeden porod – čtverá smrt

2011-10-09T14:44:00.001+02:00

Psal se rok 1741. Marie Terezie stála se svými čerstvě nabytými nároky na trůn osamocená proti všem významným panovníkům Evropy. Začala první z válek o rakouské dědictví a uprostřed všeho toho zmatku porodila panovnice 13. března 1741 nejstaršího syna Josefa… Tolik obraz doby, k níž se vztahuje matriční záznam, odkrývající obzvlášť tragickou událost.

Toho času žila v Písečné na panství Žampach rodina chalupníka Jana Halbrštáta. Dvanáctý rok žil se svou ženou Rozinou, která během manželství přivedla na svět pět dětí. Tři brzy zemřely, ale tak to zkrátka chodilo. Malé dítě – malá bolest, říkávalo se. Však třicetiletá Rózka věděla, že zanedlouho se v chalupě ozve křik novorozeněte znovu… Bude to pořádný cvalík, usmívala se nad stále větším a větším břichem. Ale někde v skrytu narůstal strach. Jak to dopadne? Nebyla to při tehdejší velké úmrtnosti rodiček nijak zbytečná obava.

Smrtí tehdy končilo asi 1,3% porodů (tj. jeden ze sedmdesáti sedmi). Na první pohled se to nezdá až tak moc. Ale opravdu jen na první pohled. Žena v té době porodila průměrně šestkrát za život (ovšem třeba i desetkrát a více), což rázem znamená mnohem děsivější číslo – smrtí zaplatila každá třináctá. Proto tolik obav. Vždyť takových příkladů znaly ženy znaly ze svého okolí bezpočet.

Léto se pomalu chýlilo k podzimu, když přišel Rózčin čas. Není třeba popisovat dlouhé a dlouhé hodiny bolestí, nářku i modliteb a zoufalého zděšení, když po prvním, přišlo druhé a ještě třetí dítě. Ještě ke konci 19. století uvádí jedna z porodních bab ve vzpomínkách, že bolesti se neměly tišit, naopak bouřit, aby porod pokračoval. Při těžkém porodu se prý vsypalo do kořalky pár zrnek utlučeného námele nebo černobýlu, to musela rodička vypít a “potem přišlo už to tlačení věčí”.

Zatímco obecně se tvrdí, že naše prababičky rodily lehce a rychle, Edward Shorter v knize “A history of women´s bodies” píše, že průměrný porod trval o pět hodin déle, než dnes. A ten těžký? Jen silnými povahám doporučuji číst, k čemu tenkrát docházelo. Dokud nepřešly porody pod dohled lékařů a než byl císařský řez alespoň trochu bezpečnou variantou (od konce 19. století), matka často dlouhé hodiny nesnesitelně trpěla, aby pak sama zemřela nebo porodila mrtvé dítě.

Stejně to skončilo i u Halbrštátů. Porodní bába musela být obzvlášť zkušená, protože všechny tři Rózčiny děti přišly na svět živé. Jenomže matka vysilující porod nepřežila. Zpravidla k tomu docházelo kvůli srdečnímu selhání nebo velké ztrátě krve.

To ale není konec příběhu…

V chalupě zůstal bezradný Jan s pěti dětmi – pětiletou Aničkou, čtyřletým Jeníkem a třemi slaboučkými novorozenci, kteří se křikem dožadovali mateřského mléka. Neřešitelná situace. Těžko najít tři mámy, které by ke svému dítěti přijaly další… Možná občas zaskočila některá ze sousedek, co právě také kojila, možná i porodní bába s odstříkaným mateřským mlékem od některé z rodiček, ale bylo-li tomu vůbec tak, bylo to stejně málo. Do chalupy se asi nastěhovala Janova máma nebo tchýně a snažila se děti vypiplat pomocí cumlu namočeného do kozího nebo kravského mléka. Ale to dětské žaludky ještě zvládnout nedokázaly. Průjmy, zvracení a Halbrštátova trojčata postupně slábla… Do tří neděl po porodu jedno po druhém zemřela. Hlady.

Jak Bůh ráčí, tak ať kráčí, povzdechl si asi tenkrát Jan. Ovšem Rózku musel mít rád. Zatímco někdy se vdovci kvůli dětem ženili už za dva – tři měsíce znovu, on si svou druhou ženu vedl k oltáři až za rok a půl.

Škodolibá Marie

2011-09-29T16:40:00.001+02:00

a neb posměch kvůli tloušťce

Portrét přísné Marie Manrique de Lara (asi 1538 - 16. únor 1608), od roku 1556 manželky Vratislava z Pernštejna, zná téměř každý. Stejně tak, jako její příslovečné, přísně katolické přesvědčení. Jenomže za každou legendou se ukrývá člověk s vlastnosti dobrými i zlými…

Jednu z těch horších - Mariinu, alespoň z mého pohledu, nečekanou škodolibost, odhaluje dopis Aleny Meziříčské z Lomnice, vdovy po Zikmundu Heltovi z Kementu, místokancléři Království českého (+ 1564). Kupodivu se spolu obě dámy přátelily, ačkoliv paní Alina byla horlivou luteránkou. Jenomže jak se zdá, jejich vztahy zas až tak upřímné nebyly.

Kam se poděl?

2011-09-18T22:57:00.001+02:00

Hodiny ubíhají, listuji matrikou tam a zpátky…. marně hledám člověka, který se prokazatelně narodil v dané době a na daném místě. Oženil se, zdědil po tátovi grunt, věk při úmrtí je vodítkem k roku, kdy by měl být v matrice zapsán křest, jenomže kde nic, tu nic.

Takto si zoufám téměř nad každým rodokmenem. Se škodolibou pravidelností nechybí datum narození u bratra či sestry, ale zpravidla u představitele sledované linie… Kruciš, kam se jen poděl? Dlouho porovnávám, jestli se třeba v rodě nezměnilo příjmení… kdepak, všichni ostatní tam jsou, jen ten můj ne. S dětmi chodilo ke křtu hned po narození, aby se nekřtěňátko nedostalo do moci zlých sil, říkají poučky. Tak tam přece být musí, vztekám se v duchu a pro jistotu procházím matriku znovu. Jenomže, jak dokládá lístek s farářovou poznámkou, někdy to datum zkrátka najít nelze.

matrika Bystré 1677-1686 sign. 1596 NO, rok 1681

Najdi hrob

2011-07-11T19:50:00.001+02:00

Zotavujíc se po nemoci, brouzdala jsem po netu, abych nastartovala myšlenky do práce. A při tom toulání, kde se vzal, tu se vzal, vytryskl nový pramen genealogických informací (http://www.findagrave.com) o zmapovaných hrobech na mnoha místech světa:

český překlad anglicky psané stránky

A toto jsou mí příbuzní, o nichž dosud chyběly zprávy:

http://www.findagrave.com/cgi-bin/fg.cgi?page=gr&GRid=44329648

Od základní informace vedla cesta k další:

http://www.archive.org/stream/historyofmarshal00fost#page/214/mode/2up

A co Vy? Našli jste také někoho ze svého rodu?

Kdo se jmenuje stejně jako já?

2011-05-20T19:33:00.001+02:00

První, co zajímá každého, kdo se poprvé připojí do sítě, je vlastní příjmení. Stejným směrem jde i člověk pátrající po svých předcích. Zpravidla hledá informace u příbuzných a poté se obrací i na lidi, kteří se jmenují stejně a mohli by také patřit “do přízně”. Jenomže jak na to? Dřív byl velkým pomocníkem telefonní seznam, ovšem dnes, kdy má pevnou linkou jen málokdo, tahle cesta rychle skončí. Náhodou se mi podařilo objevit dva zdroje, které jsou solidním východiskem.

Do webové aplikace “Zpropadeně Pomalá Obrovská dataBanka” , čerpající ze podkladů ministerstva vnitra, s názvem stačí zadat příjmení v mužském tvaru do prvního řádku, v ženském do druhého a výsledkem je výstup s počtem nositelů příjmení v okruhu tzv. pověřené obce (viz obrázek)

klikem na obrázek přejdeme do databanky

výstup z aplikace ZPOdB

“Vizualistům”, kteří mají raději grafiku, je určen prográmek ing. Rozmana “Surname Map Analyzer” (automatické stahování zde). Výstupem je mapa označující místa výskytu příjmení – barevně odlišená podle počtu (bohužel je třeba zadat mužskou a ženskou podobu samostatně). Klikem na daný obvod se nad mapou objeví přesný počet nositelů. Pravým tlačítkem myši se mapou dá manipulovat (pohyb, velikost).

Spojením obou zdrojů vznikne přehledný výsledek a základ pro další pátrání po lidech, kteří by mohli být vašimi příbuznými.

Dovětek:

Jen pár dní stačilo, abych od FB přítele dostala odkaz na další, zdokonalené stránky: http://www.kdejsme.cz

Před svatbou – zkoušky snoubenců

2011-03-12T15:04:00.001+01:00

Rodiče se dohodli a svatba byla na spadnutí. Jenomže než si Jeník přivedl Františku před oltář, museli oba za farářem…

Při zamýšlených sňatcích docházelo nejdříve k rozhovoru se snoubenci o závaznosti manželství a k sepsání protokolu o zkouškách snoubenců tzn. snubního protokolu (liber examinis antematrimonialis sponsorum, Brautprüfungs-Protokoll). Chystané oddavky poznamenal duchovní správce současně také do Knihy ohlášek snoubenců (liber promulgationum sponsorum, liber promulgationis, liber publicationum, liber bannorum, Brautleute, Eheverkündgungsbuch, Verkündigungsbuch).

Jana Jirušku a jeho vyvolenou Františku “zkoušel” farář Jan František Šlechta a snubní protokol vepsal do matriky Častolovice 1765-1770 sign. 15-4 NO (SOA Zámrsk, fol. 149,150):

Examen sponsi (zkouška ženicha)	**Responsoria sponsi (odpovědi ženicha)**
1. Odkud gste? Gak se gmenugete a gstely swobodný nebo poddaný?	1. z Cžastolowicz. Jann syn Adama Jirussky, poddaný k panstwi Czastolowskemu
2. Geli mezy wamy a newestau wassy gake pržatelstwo, neb pržibuzenstwi, budto krewni, neb duchowni od prwniho až do cžtwrteho stupnie?	2. Negni žadný
3. Odkud to wite, že mezy wamy negni zadne pržatelstwo?	3. Neslissel gsem gak žiw o žadným pržatelstwu, a taky k potwrzeni toho dožadal sem tyto pržitomný swiedky.
4. Udielali ste kdy negaký slib cžystoty?	4. Neudielal
5. Takily ste s niekterau genssy osobau mimo vassy newgesty slibem budauczyho manželstwa zawazaný?	5. Negsem
6. Maly wasse newgesta ginssy gesstie sestru, s kterau byste bil držiwe, nežly s wassy newestau slib budauczýho manželstwa ucžinil?	6. Nema
Examen sponsa (zkouška nevěsty)	Responsoria sponsa (odpovědi nevěsty)
1. Gak se gmenugete? Odkud gste a gstely swobodna?	1. Frantisska pozůstala dczera po nebosstikowi Antoninowi Diaubkowy, z Cžastolowicz, poddana k panstwy Cžastolowskemu
2. Gely mazy wamy a ženichem wassym Janem, gake pržatelstwo, neb pržibuzenstwi krewni, neb duchowni?	2. Negni žadne, a nebilo
3. Odkud to wite, že mezy wamy negni žadne pržatelstwo?	3. Gak žiwa sem neslissela, abychme gaczy pržatele bili, na potwrzeni toho, dožadala sem tyto swiedky.
4. Udielali ste kdy slib cžistoty?	4. Ne udiela
5. Gstely s niekterym ganssym mimo wasseho ženicha slibem budauczyho manzelstwa zawazana.	5. Negsem
6. Maly wass ženich Jann gesstie niektereho bratra, s kterym byste bila držiwe nežly s wassym ženichem ucžynila slib budauczyho manželstwa?	6. Newim o žadnych bratržich
Examen testium (zkouška svědka)	Responsoria testium (odpovědi svědků)
1. Gak se gmenugete, odkus gste?	1. Jann Raab a Prokop Slywanský, z Cžastolowitz
2. Mately negakau powiedomost pržatelstwa mezy contrahirugiczymy?	2. Negni žadne pržatelstwo mezy nima
3. Takeli byste to mohly tielesnau pržisahau potwwrdit?	3. Mohly oba dwa
4. Odkud to wite, že negsau pržatele?	4. Proto že ge zname od dietinstwi, gegich rodicže a pržatele

Snoubenci ani přizvaní svědci o žádných překážkách, bránících uzavření manželství (impedimenta matrimonii), nevěděli. Ale co ostatní? Aby se i oni mohli vyjádřit, chystaný sňatek se oznamoval třikrát (v nezbytných případech “jednou za třikrát”) při bohoslužbách. Jak se to pak po chalupách přetřásalo, ledacos mohlo vyplynout na povrch.

Hlavními překážkami, vylučujícími manželství, byly: duševní choroby (impedimentum amentiae), nedospělost (i. aetatis), nemožnost vykonat soulož (i. impotentiae), pokrevenství (i. consanguinitatis jinak cognationis naturalis sive carnalis), švagrovství (i. affinitatis), stávající svazek manželský (i. ligaminis), vyšší svěcení (i. ordinis), slavné sliby řeholní (i. professionis religiosae či voti solemnis), rozdílné náboženství čili nedostatek společného křesťanského náboženství (i. cultus disparitatis), únos (i. raptus), zločin podniknutý proti platnému manželství (i. criminis), a to buď cizoložství (i. adulterii) nebo zavraždění manžela (i. conjugicidii). Mnohé šlo odstranit cestou dispensace (církevního povolení).

Ohlášky byly pro platnost manželství nezbytné, stejně jako jeho uzavření před příslušným farářem a nejméně dvěma svědky. Od prvního ohlášení ke svatebnímu obřadu mělo uplynout nejméně třicet dní. Tato doba se ale v praxi málokdy dodržovala. Jeník a Františka byli “shozeni z kazatelny” (= lidový výraz pro ohlášky) 8., 11. a 18. září 1774. Za čtrnáct dní od prvního “pádu” se z nich stali manželé.

Matrika Častolovice 1771-1784 (15-5 NOZ) fol. 16

Pohřeb zlého Nopa

2011-01-23T13:05:00.001+01:00

Rakev se kymácí v poryvu větru, jako by se nebe a peklo přetahovalo o duši mrtvého…. Tak nějak vyznívá příběh popsaný v pamětech kunčického písmáka Isidora Moravce (*1862, † 1954 Letohrad - Kunčice). Téměř byste uvěřili, že “je něco mezi nebem a zemí”. Ale ….

Za nájemce p.Zástěry žil nějaký čas ve dvoře jeho příbuzný František Nop, jenž byl stižen tuberkulózou, přisel sem na zotavenou, ale nemoci své zde podlehl a zemřel dne 26.července r.1861 a byl příručím u tehdejšího c.k.místodržitelství stár 22 let… po čase chci tuto zaznamenati co se o jeho životě a zvlášť o jeho pohřbu vypravuje.

Kyšperk (Orlice) 1784-1868 (83-33 Z), fol. 147

Když již všecky přípravy k vlastnímu pohřbu byli vykonány, hrobka vyzděna a druhý den měl být pohřeb, lidé se scházeli jak obyčejně a nic zvláštního nebylo pozorovati a i když již kněz vykonal nad rakví obvykle obřady, nic nebylo a tu když nosiči se chystali rakev s márami zvednouti na ramena, strhl se obrovský vítr, tak že jak očití svědkové vypravovali vozy po dvoře to sem tam strkalo, okna u maštale to vyrazilo, koně v ní hrozně frkali a se trhali a plašili, topoly kterých tehdá bylo hojně kolem dvora se téměř až k zemi ohýbaly a tak průvod musel chtěj nechtěj muset čekat, až to přejde, neboť ani lidem nebylo možná aby sami na nohou se udrželi, což teprve s márami. Dočkali se, že skutečně vítr tak dalece přešel, že mohli nosiči jej vzíti na ramena, ale sotva malý kousek popošli, opět se strhl zas takový vítr a znovu jej museli na zem postaviti a tak se to opakovalo třikrát za sebou a bylo již skoro poledne, než se dostali na hřbitov, ač jest to nepatrný kousek cesty. ….. Později jak lidé vyprávěli, bylo po jeho hrobě viděti všelijaký hmyz lézti, jako ještěrky a žáby a lidé tomuto hrobu se vyhýbali a báli a to všechno měl být trest Boží, za to že to byl prý velký nevěrec. Dokud mohl zastávat tento Nap dozorce u dělníků a zanechal po sobě pověst člověka hrubého a zlého a proto se ho lidé báli i potom jeho hrobu a proto všechno co se při jeho pohřbu stalo mělo být lidem pro výstrahu.

Tolik je psáno. A teď k tomu „Ale …“. Celý příběh rázem ztratí velkou část mystiky, když člověk ví, jaké bylo tehdy počasí. Foukalo tenkrát v červenci pořádně. Nejvíc právě v onen pohřební den. Podle Kreuzingera (Chronik der alten und neuern Zeit Troppau's, 1862, 278 s.) zuřila vichřice v neděli dne 28. července 1861 nad celou střední Evropou a přestože neměla příliš dlouhého trvání, způsobila všude strašné škody. Novinové zprávy v Brünner Zeitung uvádějí, že v ten den panovalo velké horko, teplota ve stínu dosahovala 30 °C a kolem oběda se začala tvořit hustá a tmavá oblaka. Navečer po šesté hodině se potemněl obzor a od západu přišel ,,velký orkán". Jeho sílu dokládá i zápis z jihomoravského Hlohovce: ,,Léta 1861 roku 28. července Bůh všemohoucí zeslal veliké povětří a to se stalo v nedělu o 4 hodinách, a my obyvatelé obce Lohovské měli jsme mandele v poli; rež a pšenicu: tak ten větr ty mandele všecky rozházal, třeba na 200 kroků, že potom ani jeden člověk nevěděl, které sú jeho snopy a také oves na stojačky vyšlahal a polámal, tak se každý člověk šacoval (odhadoval) věc (více) než semeno škody. A šošovice (čočka), kechrňa (cizrno) a hrachy, co měli lid posečené, to všecko ten vítr sebral. A potom také v tom větri stromy polámal a s kořením ze země vytrhal." (zdroj: http://url.googluj.cz/1rb)

Zkrátka a jednoduše… poryvy větru na konci července, jejichž význam později účastníci pohřbu přizpůsobili příběhu, byly asi jen běžným projevem větrného léta 1861. Ale …. stejně ta historie zní krásně tajemně.

Z lidového léčitelství

2010-12-11T01:19:00.005+01:00

Mnohé recepty lidového léčitelství přetrvávají do dnešních časů. Ovšem tenhle, na mazání ze zapečených hlístů určitě neznáte. Panu Janu Ludvíku Kalisiovi, faráři hlinskému a ranskému, zřejmě velmi dobře posloužil, neboť jej pro blaho budoucích vepsal roku 1642 do matriky mezi zápisy o uzavřených manželstvích. K vyzkoušení ale neláká.

matrika Hlinsko 1624-1702 sign. 213 NOZ fol. 158

Neuměl pověděti, syn-li neb dcera je…

2010-11-30T09:14:00.001+01:00

z matrik farnosti Holice II.

Po prvním přečtení mi následující matriční záznam připadal komický. Zmatený táta, co nezná pohlaví svého potomka, jenž spolu s farářem zavinuté dítě ze studu (?) nerozbalí, aby se přesvědčili dodatečně….

1697, z Chwojence, dne 7. 9b. (listopadu) in Eccl. s. Martini we dwe hodiny na nocz pokrztieno robatko otcze Blazka, matky , ktere, poniewadz otecz, ktery ge na koni prziwezl, neuměl powiedeti, syn-ly neb cera ge, ugmenowano, nebylo. Az gestly pozustane znowu przi wykonani ceremonigi se gmeno mu da….

Jenomže… strach ze smrti před pokřtěním byl díky působení katolické církve neobyčejně silný. Podle tehdejšího pojetí víry nemělo nekřtěňátko nárok na pohřbení do posvěcené půdy a končilo spolu s nevěřícími, sebevrahy a dalšími hříšníky někde za hřbitovní zdí. Takovému dítěti se nejen nedostalo spasení, ale podle pověstí se na sedm let stalo bludičkou. Přetrvávala i pověrečná víra, že křest chrání dítě před zlými duchy.

Byla-li u narození dítěte porodní bába, měla právo tzv. křtu v nouzi. Ale jak se zdá, u Blažků ji rodička ku pomoci neměla a novorozeně zřejmě nemělo naději na přežití. Proto se otec nestaral, “syn-li neb dcera”. Popadl je, zabalil a uprostřed noci spěchal za farářem, aby maličkému zajistil království nebeské.

Mohly se stát i horší věci. Bývaly časy, kdy byla těla nekřtěňátek zneužívána k černé magii. Případ, který odhalili v roce 1590 popsal v časopise “Český lid” Václav Schulz: „Tento výpis zločinného vyznání vydán jest od práva města Kostelce nad Černými lesy z kněh smolnejch … Z něho poznáváme všecka lotrovství, která Jan Škoda s dvěma druhy svými tropil a za která od práva uznáno, „že má čtvrcen a na šibenici rozvěšen býti". …„Vykopali Vlček jinak Vítek, který se mnou vzat jest, a já s nimi to nekřtěňátko u Božích muk u Lipan. Spálili sme je na prach a sypali sme jej do studnic, do vod, kde koňům vodu brali. Tak sme dobytky trávili a sušili tu, kdež se nám dobře líbilo; i u pana Kutovce do studnice. Suchej u Adama krčmáře v Vrbčanech, Kroupa u Chrousta, Petr pohůnek u Kříže…. Z toho nevinňátka u Lipan žilky vyřezávali a z nich svíčky dělali. Pokud ta svíčka horala, když sme do nějaký komory vešli, žádný nemohl procítiti a nás jíti. Nějaký starý Beneš pacholek tomu nás naučil…Josefovi ovčákovi, kterej v Vežertích bejval, prodávali sme prachy z nekřtěňátek, z Božího umučení a z holení pálených. Za to nám dobře platil.” (Český lid VIII., str. 177)

A teď suďte…. Ve světle tehdejšího myšlení táta Blažek už tak komicky nepůsobí.

Posmrtní nájemníci

2010-11-25T12:16:00.001+01:00

Minulý týden vědci otevřeli hrob Tycha de Brahe (5). Podivili se nad tím, že rakev slavného hvězdáře byla uložena do hrobky staršího data s dalšími zřejmě příbuzenstvím nespojenými osobami.

Jak lehce urození mrtví měnili místo posledního odpočinku dokládá zápis z matriky Hrochův Týnec 1701-1757 sign. 890 NOZ na foliích 735 a 736. Mnohdy k již pohřbeným přibyli později nezvaní nájemníci…

(8.10.1724) Nalezage se w chramie p. zdegssim 4 hrobowy kameny s napisy swymy z nichž

Napis prwni tento: Letha 1641 umržela urozena pani Sybilla Czellerowa Eferichowa z Wichau, pani manželka uroz. a statecž. rytirže pana Waczlawa Karla Czettera z Rozenthalla a na Tegniczy Hrochowy gegižto tielo tuto odpocžiwa.(1)

Napis druhy: Letha 1567 na den sho Burygana umržel gest uroz. p. Burgan, syn urozeneho p. Christiana Switkowskeho ze Ssu.gana a na …. tuto tielo geho odpocziwa (2)

Napis tržeti: Letha božiho 1570 umržel p. Jan Hynek Boržiczky z Hostowicz a na Boržiczych, tuto tielo geho pochowano (3)

Napis 4tý: Letha 1570 na den sho Sylwestra umržela … bywala pani na Skaliczy, tuto tielo gegi gest pohržbeno. (4)

Tyž kameni hrobowy s powolenim wysocze dustogny … biskupske conssistorže prazske sub dato 11. 7bris 1721 z mist swych wyzdwiženy, kosti tiel po(d) nimi odpocžiwagiczych wykopany, do truhlycžek na nichž plechy czynowy s napisy wloženy potom dilem do crypty Czellerowsky, dilem do crypti Pughartowsky w tom chramu p. dne 11. octobris roku pržytomneho 1724 pocžestnie recondirowany gsau.

(1) Zellerové z Rosenthalu (jinde Celarové, Cellerové a Zellerové) získali predikát a erb roku 1596. Kašpar, pak Václav Karel, a v letech 1681-1705 Jan Václav - drželi panství “tejnické” s přestávkou od roku 1622-1705. Kašpar se stal se strážcem klenotů císaře Rudolfa II. a Jan Celer cís. komorníkem. Kašpar byl v l. 1618 – 1620 hejtmanem císařského panství kolínského a pak panství pardubského. Poté koupil Hrochův Týnec.

(2) Burian Svitkovský ze Škudl, jenž byl ve službách pánů z Pernšteina, dostal predikát a erb r. 1531 a držel v l. 1548 – 49 zboží Bláto a později Čankovice; r. 1552 byl přijat do druhého stavu rytířského nebo do vladyckého král. Českého

(3) V deskách zemských je doložen Hynek Bořický z Bořic a Hostovic kolem roku 1553. Bořice připadly vladykům Bořickým z Hostovic koncem 15. století a Jan z Bořický je roku 1588 prodal Václavu Lukařskému z Lukavce.

(4) Jméno není neuvedeno, ale zřejmě šlo o Johanku ze Štítného, dceru Mikuláše, pána na Morašicích, provdanou za Petra Hamzu ze Zábědovic a podruhé za bratrance Prokopa Štítného ze Štítného. Ten roku 1558 koupil od Petra Hrocha i městečko Hrochův Týnec.

(5) skloňování jména Tycho de Brahe zde

Zimní tragédie

2010-11-25T01:07:00.001+01:00

Začalo chumelit … ale před nějakými 222 lety bylo hůř.

Ouhonci a dcery zmrhané

2010-11-17T18:48:00.000+01:00

z matrik farnosti Holice, I. část

Ouhonek. Tak říkali naši předci nemanželským dětem. O jeho mámě zas potají utrousili: “Šla spíš do kostela, než zvonili…” Mluvilo se o ní také jako o zmrhané. A nešlo jen o ztracenou společenskou prestiž.

Byly časy, kdy takové děvče (pokud se později neprovdalo) přišlo rovněž o nárok na dědictví po rodičích. Mnohdy, pokud samo neprokázalo na ní spáchané násilí, i trestu propadlo. V tehdy platném Koldínově Zákoníku městském (1579) totiž existoval paragraf s definicí: “smilstvo ..se vykonává tehdáž, když by panna anebo vdova od někoho zprzněna byla. A děje se dobrovolně, tj., když by panna aneb vdova sama k tomu svolila. A pokuta na smilníky starodávní jest metlami ven z města vymrskání.” Každý jistě pochopí, že dívka se hned “nechlubila” a čekala, zda budou nějaké následky. Na smilstvo se proto zpravidla přišlo až při průvodních projevech nechtěného těhotenství. Děvče mělo dvojí šanci, jak ujít trestu a alespoň trochu zmírnit opovržení. Muselo podat přesvědčivé důkazy, že svolilo pod slibem manželství a nebo že bylo znásilněno, což zákon stanovil jako: “…násilí aneb podav jest, když by na ženu aneb pannu od někoho mocí a bezprávně bylo saženo tak, že by násilným skutkem panna k porušení a žena poctivá o poctivost svou přijíti musila.” Jenomže prokázat něco takového beze svědků rozhodně nebylo jen tak.

Následující zápisy z let 1696-1701 jsou zkratkami příběhů několika “zmrhaných” žen, něčích prapra… babiček. Dnes jsem dokonce četla výraz “předkyní”. Vážně, takovou zhůvěřilost dokázal kdosi v rámci prosazování jazykového genderu napsat.

Nepřipouštíme si, že náš původ má nějaké vady. Proto, když už nějakého toho nemanželského potomka v historii rodu najdeme, povětšinou s pochopením přijmeme myšlenku, že “padlá” dívka a její milý jen nedočkali svatby nebo děvečka ve službě podlehla sedlákovu násilí. Jsou takové příběhy. Ale jsou i jiné… Naši předci se ani zdaleka nepodobali ideálu vykresleném Boženou Němcovou. Tvrdá práce přinášela tvrdost povah, hrubé ruce stejně hrubé jednání. I násilníci a ženy volnějších mravů ze 17. století mají potomky ve století jedenadvacátém. Možná, že jsme jimi právě my. Dlužno říct: Byli, jací byli a buďme rádi, že je máme - jinak bychom nebyli. Konec konců, jejich předané geny se v každém z nás docela dobře skombinovaly, ne?

Teď ty slíbené příklady, jakým podivným děním osudu přišli mnozí ouhonci ke svému zrození….

1696, z Holycz. Dne 19. Martii in eccl. s. Martini przed nespory pokrzten syn gmen(em) Jakub sub conditiwi gakozto prw mdly od baby pokrzteny. Otecze, gakz se prawi, negysteho a nepowedomyho, matky Magdaleny, czery po neb. Janowi Suwowi z Morawan, ktera wostawagycze se .. we sluzbie na hospodie netržebsky, gey sobie uhonila…

1687, Aprilis 6. z Ržedicz. Pokržtieno dite gmenem Alzbieta, gehoz otczem prawi se ze byl Waczlaw Kuczirek, saused nekdegssi rzediczky, ktery neprzikladny ziwot weda potom na wojnu se dal. Matka toho ditete u neho za podruhyni bywssi…

1687, z Pobiezowitz, dne 17. Marti gest w chramie Pane sho Martina pokrzteno dětatko matky Katerzyni zmrhalé podle rzeczi s Jirakem, lotrem a zlodegem, ktery nechaw manzelku swau a zleho zywota se chytiw, naposledy gatt sa narzizenim slawné apellaczi gest potrestan weymrskau…

1707, Chvojno, dne 11. Janu. in eccles. s. Martini pokrztiena czera gmenem Katerzina. Otecz se prawil byti Wenczl, sluzebnik neb paze p. Ferdinanda Chuchelskeho (titul) … (kteryž zběhl) …..

1699, Slauzicze leta pominuleho 1698 ze dieweczku u Tomasse Hanzla, Salomena czera po neb. Janowi Rautenkranczowi, prži dokonani sluzby nalezená gest od Jiržika, syna tehož Hanzle, na pocztiwosti zawedená, kteryž takoweho s ni obczowani se neodržikagicze, o Wanoczych s Krystofem Hanzlem, bratrem otczowym a stregczem swym ustranil, ale potom skrz tehoz Krystofa na poruczeni wrchnosti chocenske, kamz o doporuczeni s przymluwau od p. fararže uchazeti se musyl, k nawraczeni gest dodan. Y dalegcz u przytomnosti p. Michala Worla a p. Jiržika Wohralyka, konsseluw holyczkych, w domie farnim s nadepsanau Salomenau przipowied uczinil a nato na ziadost otcze sycze sam osobnie przed p. hegtmanna se neukazal, kdyz pak giz dwakrate ohlassen byl, diwnie sobe poczinagycze, zie gesstie wetczi horže rodiczum czinil a z gystegch mnohych prziczin se widělo, kterakby nehrube dobrže s nimi se wedlo, otecz gmenowaneho syna Jiržika 30 kop newieste gest odwedl a tedy ta wiecz urownana byla. 1701 Ředice, dne 11. January in Eccl. s. Martini pokržtien syn gmenem Waczlaw matky Alzbiety, která z poruczeni rychtarže horzegssyho gdaucze za posla a ukazatele czesty gystymu rejtharu když do lesa pod Chwojnem pržyssla, od neho s nasylym obtieskana byla ….

1701, Holice. Dne 29. Juni in eccl. s. Martini ..pokržtieno ditie gmenem Maria matky Alzbety czery po neb. Jirzikowi Ruziczkowi, zanechany od Jiržika syna Nikodema Kaczirka, ktery vzaty na wojnu leta 1701 k oddani gakozto czyzopansky choczensky neprzissel… 1698, z Chwojencze a Kralowa Hradcze, dne 24. maji in eccl. s. Martini pokržtien syn otcze Matege Jetela a matky Doroty, … zostawagycze matka za deweczku, otecz za auržednika forstowskeho u p. Ludwika Fontany, forstknechta rewiru chwogenowskeho, k stawu manželskemu slib sobie uczinily. W ten czas wssak, kdyz nadepsane dewczatko ke krztu s. pržinesene bylo, gesstie swogi nebywsse, od Zikmunda, ržeznika chwogenowskeho a sswagra matczinyho….

Tolik o matkách. A co jejich děti? Nelegitimní (nemanželský) původ je pronásledoval po celý život. Bránil v přijetí do učení, ke studiu, církevní nebo úřednické kariéře, ale i k rovnocennému sňatku. Teprve Josef II. se roku 1783 pokusil o nápravu vydáním "tzv. “manželského patentu” (č. 117), zrovnoprávňujícího nemanželské děti s manželskými. Jenomže jak už to bývá, praxe za zákonem dlouho pokulhávala. Ale to konec konců není nic nového.

Dříve, před popisovaným obdobím, bývaly nemanželské děti mnohdy zapisovány na konci matriky ve zvláštním oddíle, označovány jako “panchart”, “parchant”, “z levého boku”. Jejich matka byla “kurva jakási” či “dorota zmrhaná” leckdy bez uvedení příjmení.

Prababička s fajftičkou

2010-11-13T02:47:00.001+01:00

Přiznám se bez mučení. Jsem drogově závislá… a se mnou zhruba dalších dva a půl milionu obyvatel této republiky. Jsem totiž kuřačka.

Panuje obecné povědomí, že ženy (a to nejdříve jen ty tzv. „mondénní“) začaly kouřit počátkem 20. století. Proto mne velmi překvapila zmínka o ženě – kuřačce z přelomu 18. a 19. století – uvedená v pamětech Isidora Moravce (* 1862) z Kunčic: “…děda mého otce byl hospodářem v popisným čísle 82 Kunčicích, kdež dosud rod Moravců obývá. Tento můj pradědeček jmenoval se Josef …. Měl než jednu dceru Annu a ta se provdala za Motyčku z Adamova statku, takže tím zde rod Moravců vymizel a byli zde Motyčkové až do roku 1905…. Prababička … byla Taclova z dolního konce Kunčic, z kterého čísla není známo. Zajímavo jest na tehdejší dobu, že tato žena kouřila. Šla-li dělat trávu, měla snad takovou krátkou faiftičku do níž si nacpala a bafala. Brzy však zemřela. Z jejich manželství byli dva synové, Josef které zdědil živnost po otci a Antonín můj děda.

Samozřejmě jsem si nenechala ujít příležitost zapátrat. Takže pěkně popořádku… Výchozí bod Kunčice 82 a zhruba počátek 19. století, doba po přečíslování gruntů, tj. po r. 1805. První stopa hned 11. února 1806. Dvojčata Dorota a Kateřina Moravcovy se narodily v Kunčicích 46 nové číslo 82 otci Josefovi a Terezii rozené Taclové, dceři chalupníka Václava z Kunčic 6 a Anny původem Venclové (1). Měli děti, tudíž měli dříve i svatbu (2).

Matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829 sign. 83-10 N, fol. 100 (1)

Matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829 sign. 83-23 O, fol. 7 (2)

Ženich, dvacetiletý Josef Moravec (* 22.11.1774, † 7.3.1845), pocházel ze statku. Táta mu umřel a on, jako nejmladší ze synů schopných hospodaření, byl na řadě, aby si přivedl nevěstu a převzal grunt. Něco na té Terezce muselo být… o pět let starší děvče z chalupy, a přece se 21. září 1794 stala budoucí hospodyní na lánickém gruntu. Nebo jen Josefova ovdovělá máma myslela, že starší žena mladého hospodáře ukrotí?

Pětadvacetiletá nevěsta je v matričním zápise o uskutečněných církevních oddavkách uvedena jako “Terezie, dcera po Václavovi Taclovi, na panstwi kysspereczkem we wesniczy Kuncžicze w Nru 3 chalupnikowi, moha leta bywalim wrchnostenskim poslowi do kragskeho auržadu. Jegy matka Anna, dczera Martina Wenczle, nadenika z toho tež panstwi a z Kuncžicz.” Z tohoto druhého pomocného schůdku už není daleko k cíli – najít roku 1769 narození Tezerie Taclové, dcery Václava a Anny. Nalezený, níže uvedený zápis z 21. ledna 1769 podává mnohem méně informací, ale je ukázkou toho, jak je místy genealogova práce náročná.

Matrika Kyšperk 1760-1784 sign. 83-4 NOZ, fol. 138

Kuncžicio (1769, Januarii) 21. Theresia dczera Waczlawa Taczle a Anny manz. pokržtiena gest w chramie Panie Kysp. Levans Josefa dczera p. Francze Polacžka zahradnika, test. Jakub Hrdina richtarž z Kuncz., Theresia manz. Antonina Hottmara z Podmiesti R.P. Jos. Fridrich altarista

Jen tak na okraj… Nedá se říct, že Terezce při narození svítila šťastná hvězda. Přívalové deště, jarní sněhy, letní vedra – to vše tři roky po sobě. Bylo stále hůř, až už nebylo co sít, co jíst. V jedenasedmdesátém roce vypukl v Čechách poslední velký hladomor a rozsáhlá tyfová epidemie. Na čtvrt milionu mrtvých prý tenkrát v Čechách pohřbili. Terezka přežila. Řeklo by se, že krušné časy z raného dětství musely poznamenat její zdraví, ale opak je pravdou. Úmrtnost rodiček byla tenkrát veliká, ale selka z Moravcova statku porodila bez problémů deset dětí. Jako první přišel na svět Jan (*/+ 1793). Narodil se jako nemanželský a jméno otce není v matrice uvedeno. Byl jím snad ještě ani ne devatenáctiletý Josef Moravec? Toť otázka… každopádně v jejich manželství se narodilo dalších devět potomků: Terezie Dorota (* 1795, 1819 provd. Macháčková), Anna (* 1797, + 1799), Antonín (* 1799, + 1800), Josef (* 1801, odd. 1822), Anna (* 1803, ?), Dorota (*/+ 1806), Kateřina (* 1806, + 1807) Barbora (* 1809, ?), Antonín (* 1813, odd. 1836).

Isodor Moravec píše, že prababička zemřela brzy. Ale Terezii Moravcové roz.Taclové zvonili umíráčkem až 20. září 1838, kdy jí chyběly necelé čtyři měsíce do sedmdesátky. Do hrobu ji však nepřivedl tabák. Podle všeho byla příčinou jejího úmrtí otrava krve od zánětu v noze.

Matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1869 sign. 83-30 Z, fol. 111

O selčině zlozvyku se jistě vedlo dost řečí, přesto rod Moravců proslavil teprve její vnuk - Josefův syn Petr (* 1836). Dlouholetý radní a představený obecní samosprávy se mezi sousedy těšil velké autoritě. Vodil poutníky na procesí, dával sousedům právní rady, žádali si jej za družbu ke svatbám, patřil k zakladatelům kampeličky, hasičského sboru…. Prý se i říkávalo: “Pánbůh na nebi a Moravec na Kunčicích.” Jenomže to už je jiný příběh.

Ještě otázka. Víte proč prababička nekouřila cigarety? Jednoduše proto, že je lidé ještě neznali. První “hřebíček do rakve” si údajně ubalil a vykouřil egyptský voják roku 1832 za turecko–egyptské války. Průmyslově se začaly vyrábět ve Francii až pět let po smrti kunčické kuřačky.

K tolik proklínanému zlozvyku se vztahuje ještě jedna vzpomínka Isidora Moravce z konce 1. světové války: “Kouření už v r. 1917 nebylo vůbec, já sám tehdy také kouřil fajfku a když nebyl tabák, kouřilo bukové listí, protože barvou na podzim se nejvíce podobalo tabáku, kouřila se mářinka, růžičkové listí (květy), zaječí jetel z luk, na podzim nať z bramborů a Bubeník, nyní kostelník v Orlici kouřil i kopřivy. Smrdělo to všecko hrozně a ty kopřivy nejvíc a nejlepší to bylo, když jsme se v sobotu sešli na holení k Motyčkom č. 69, on byl zedník a stříhal a holil a každý kouřil něco jiného, to byl náramný požitek z toho smradu. Na jaře se sehnalo semeno tabáku a sel se tabák do zahrádek, různé druhy, ač se nesměl pěstovat, jen asi tři rostliny, jako květina a dost se mu zde dařilo, alespoň mě vyrostl moc pěkný, na podzim a v zimě jsme to všelijak patlali, pařili a sušili, ale co to bylo všecko platné, že to byl tabák, když to dobré nebylo. Taky se i ze zahrádek kradl tabák a to pak bylo lítosti.”

Povím vám, to muselo být „pokouřeníčko“!

Zrozena v zatmění

2010-11-09T01:47:00.001+01:00

Ačkoliv dnes přijímáme zatmění slunce jako sice zajímavý, ale nikterak hrozivý astronomický jev, přece při jeho pozorování cítíme bázeň. A co teprve lidé o pár století zpátky, kteří v něm viděli předzvěst katastrof… Myslím, že holická Anička si dobu svého zrození nesla životem jako prokletí. Kdo ví, zda ji dokonce nepovažovali za zplozence zlé moci… 1699, Holice dne 23. 7bris (září) Waczlawowi Lehkymu a Salomeně matcze narozena dczera prawě na czas trwagyczyho mezy 11 a 12 hodinau przed polednem sluneczneho zatmeni, kteraž od baby pokrztiena potom sub co…i a baptizyrowaná Anna nazwana gest….

Ostatně podobné nebeské znamení “ovlivnilo” i mnohé osobnosti a události. Zatmění slunce prý provázelo zrození proroka Muhammada, zakladatele islámu či papeže Jana Pavla II. A v pátek 7. června 1415 v Kostnici narušilo přípravy na druhé stání Mistra Jana Husa před koncilem a tím oddálilo i následnou ohnivou exekuci. V Husitské kronice Vavřince z Březové najdeme slova "...zatmělo se jest všecko slunce, takže nemohli jsou mše sloužiti beze světla na znamení, že slunce spravedlnosti Kristus bylo se zatmělo v srdcích prelátských mnohých na smrt mistra Jana z Husi skrze koncilium dychtějících." O měsíc později, šestého července, byl Hus upálen.

Úplné zatmění u nás nastalo naposled 8.7.1842 a pokud věříte astrologům, kteří i dnes zcela vážně píší: “Zatmění Slunce - Země odblokována od životodárných sil… Slunce se nás snaží vrhnout zpět do minulosti, nebo aspoň obnovit, dočasně oživit minulé obrazy, dávno překonané postoje. Přivolat k životu zchátralé ruiny předchozích cyklů. Luna absorbuje veškerou sluneční energii….”, nemusíte mít obavy. Přes naše území přejde plný měsíční stín až 7.10.2135 (např. přes Olomouc). V Praze a v Brně si pak musíme počkat až na 22.7.2381.

Mohli i skály lámat

2010-11-06T04:45:00.001+01:00

“Být silný znamená být šťastný,” řekl počátkem devatenáctého století americký básník Henry Wadsworth Longfellow. A když dodal, že “člověk je buď kladivem, nebo kovadlinou”, vyjádřil naprosto přesně, proč lidstvo od nepaměti obdivuje siláky. Chytrost, moudrost – ty obvykle zmizí ze světa spolu se svými nositeli, ale odneste na ramenou kládu, co dva jiní nezvednou, a bude se o vás mluvit ještě za sto let.

V orlickém (1) rodu Stejskalů měli takové siláky hned dva. Starší z nich, Jan Karel Stejskal, se narodil 10. května 1773, sotva pět měsíců poté, co otec Václav koupil od Antonína Motyčky selský grunt v Orlici, označený numerem 5.

Matrika Kyšperk 1760-1784 sign. 83-4 NOZ fol. 194 (kliknutím lze zvětšit)

Léta šla, hoch sílil a když dorostl, dokázal kousky, nad kterými zůstával lidem rozum stát. “Pod Malovými, nyní Vyhnálkovýma spadl Fajtom kůň do řeky a on ho vynesl stezičkou nahoru za krkem. Kládu unesl na rameně.” (2) Které děvče by takového mužského nechtělo? Jenomže podle svého si vybírat nemohl. Teprve, když se táta sedlák domluvil s jiným tátou - panským hajným, co měl na vdávání dceru s pěkným věnem, slavila se 14. října 1798 svatba.

Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 9 (kliknutím možno zvětšit)

Siláka dostala za muže dvaadvacetiletá Anička Lehká původem z Jankovic čp. 4 a následovala manžela do jeho rodné chalupy. Jak jinak. Táta Václav by se přece nevzdal takového pomocníka! Kdo ví, jak se tam všichni porovnali… rodiče, sourozenci, Jan a jeho rodina…. ale tak to zkrátka bývalo. Hospodářství dalo tolik práce, že se lidé sotva potkávali. Snad jen u jídla. A večer se pro každého nějaké to místo, kam složil unavené tělo, taky našlo.

Ačkoliv to do života orlických siláků až tak úplně nepatří, zmíním i jednu perličku z historie Stejskalova rodu. Z podzimu roku 1804 si s nimi osud zahrál podivnou hru. Říká se – do třetice dobrého i zlého a tenkrát se pořekadlo naplnilo dokonale. Janův bratr Josef se 2. září (3) oženil s Pavlínou, dcerou orlického chalupníka a tesaře Františka Vyhnálka. Ještě ani nevyvanula vůně svatebních koláčů a na statku už chystali pohřeb. Sedmnáct dní po Josefově svatbě, 17. září zemřel osmašedesátiletý hospodář Václav na “vnitřní auraz”. Jak ke zranění přišel? Těžko říct. Příčina úmrtí ale napovídá, že ani v pokročilém věku neposedával zbůhdarma u kamen.

Bývalo zvykem, že grunt dědil nejmladší ze synů, jenomže tady byli ještě čtyři nedorostlí – Filip, Petr, Pavel a nejmladší jedenáctiletý Jiří. Kdepak čekat, než doroste. Tak dlouho ovdovělá selka Anna sama hospodařit nechtěla. Prodala 3. října 1804 grunt za 700 zl.r. tomu, co byl podle věku k hospodaření schopný – čerstvě ženatému Josefovi. Než se týden sešel s týdnem, váhy se znovu překlopily k dobrému. Uplynulo čtyřicet čtyři dnů od svatby, dvacet devět od pohřbu a v chalupě ozval ozval dětský pláč. Mladému hospodáři se 16. října 1804 narodil prvorozený syn.

Silák Jan zůstal nějaký čas u bratra na rodném gruntě. Postupně se mu zde narodilo několik potomků, až konečně ve čtvrtek 5. dubna 1810 přišel na svět nejmladší syn Josef Stejskal, který podědil nejen příjmení, ale i tátovu sílu.

Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7

Byl čas, zajistit pro rodinu vlastní bydlení. Jan se nespokojil a nějakou starou chalupou. Na pronajaté obecní půdě vystavěl novou, do gruntovní knihy zapsanou pod číslem 75. Leč ani síly siláků nejsou neomezené. Přebytek námahy mu podlomil zdraví. Muže, který unesl koně, zabily 2. července 1811 souchotiny. Bylo mu pouhých osmatřicet let. (3).

Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 32

Jeden a půlletý Josífek na tátu brzy zapomněl, a že se ovdovělá Anna znovu neprovdala, musel odmala přiložit ruku k dílu víc, než jiní kluci. Nejen v genech, ale možná i zde byl zdroj jeho velké síly. Jenomže vyrůstal bez pevné mužské ruky, a to asi podílelo na jeho prudkých, mnohdy nekontrolovaných reakcích. Petr Motyčka z nedalekých Kunčic o něm ve svých pamětech napsal: “Josef Stejskal, v čísle 95 pocházející z Orlice, byl silný … když dělal plot tak nemusel mít palici, to udělal pěstí, zastrčil koly. Kráva když ho trápila, tak jí dal rukou do hlavy že ji omráčil, a dlouho se nevzpamatovala. Jednou jedna ženská z Kyšperka něco s ním domlouvala a chtěla mu dát hráběma. On jí jen vzal za ruku u ramena a všecky prsty se jí sebraly, jak byly vymalovaný. Jedl docela sprostou stravu, syrové brambory … maso míval jen někdy. Když ho něco dráždilo, to stačilo aby na to kloudně sáh, tak bylo po tom. Prase dřív rozsekal na kusy a pak je teprv pařil. Oblek si šil sám. Jak z kozy svlék kůži, tak ušil kožich. Čepici si šil na palici co měl na pařezy. Kalhoty, to si šil sám. Lehl si na plátno a jeho žena mu musela opálenou loučí omalovat. … Jinak byl dobrák. Když by se byl pohněval se svou druhou ženou Rozálkou, tak musel jít pryč od ní ven nebo dál. On svou sílu nic necítil. Jednou také spal za kamnama a zdálo se mu, že valí pařez. Opřel se o kamna a kamna vyvalil dolů. A také kopal u hřbitova vojenského nad číslem 93 jámu, hledal uhlí. Ale pod kopec rovně, dolů ne. Když byl asi 300 sáhů od kraje tak tenkrát byl tam sám a o odpolednách usnul. A v tom spaní k němu přišla bílá paní a povídala mu ať hned odtud jde pryč. On procitl a vzal nářadí sebou ven a sotva odešel, tak spadlo kus země na to místo. To prý často říkával.

Stejskalů Josef byl, zdá podivín. Zato o jiném zdejším hromohlukovi se kunčický písmák zmiňuje jako o veselé kopě. Jan Motyčka (* 1775) z Kunčic 102, současník Josefova otce Václava a … byl postavy dosti veliké, obzvlášť silné, musel prý míti hodný sochor (páku) při nakládání dříví, aby každý nezlámal a o nějaké žerty u něho taky nebyla nouze.” Protože každé vyprávění muselo mít i mravoučný závěr, dodal nakonec: “Dřív bylo více těch silných lidí. Měli stravu docela prostou, že by jí teď lidé mnozí ani nejedli.”

A skutečně, o dalších silácích v okolí píše Václav Zdeněk Hackenschmied v knize Na besedě (Ústí nad Orlicí 1995). Jenomže tahle povídání už patří mezi pověsti.

Prý “koncem sedmnáctého století, když se boural evangelický chrám (v Dolní Čermné) a na jeho místě začal vyrůstat římskokatolický kostel jakýsi Hejkrlík z Petrovic č. 17, který pacholničil na rychtě, při přestavování věže prý sám vynášel těžké nárožní kameny na lešení.

V Žichlínku se dodnes dochovala pověst o Janu Khaupe – Koupovi (* 1634) synu tamního sedláka Kryštofa a jeho manželky Lidmily. Vypráví se, že “po třicetileté válce se krajem toulali vlci, kteří se v zimě, puzeni hledem, odvažovali až do vsí. Za jasné mrazivé noci před Vánocemi šel mladý Jan Koupa na přástky k sousedovi, kde doufal, že se sejde se svou nejmilejší. Již skoro docházel k chaloupce, když se pojednou pod mocným nárazem ze zadu zapotácel, div neupadl. Na ramenou ucítil silné pazoury, horký dech z tlamu mu ovanul tvář a zuby se zakously do silného límce. Bleskurychle uchopil hladového vlka za přední nohy a mocným rozmachem ho přehodil dopředu. Vlk ho nemohl nijak kousnout, vztekle vyl do noci a zadníma nohama hrabal do prázdna. U souseda Koupa kopl do dveří a vstoupil do světnice. Prozpěvující přadleny hrůzou ztichly a vyděšeně zíraly. Jenda se zastavil dva kroky před dubovým stolem a mrštil vlkem tak, že mu o hranu stolu přerazil páteř.”

Obdobná příhoda o vlkovi, ovšem s mnohem horším koncem, se prý udála i v Dolní Čermné: “V Haplíčkově chalupě č. 71 pořádala mladá chasa o masopustě ve čtvrtek před ostatky „Vosatník“, dnes by se řeklo večírek. Děvčata napekla buchet, hoši koupili pivo a rosolku a všichni jedli, pili, veselili se, žertovali, zpívali a vesele se bavili. Pivo došlo a jeden z mladíků šel na rychtu pro pivo. Když šel zpět, slyšel za sebou vlka. Honem postavil konev s pivem na zem a běžel, jak nejrychleji mohl, k chalupě. Než se nadál, byl vlk u něho a skočil mu na záda, aby se mohl zakousnout do krku. Hoch měl tolik duchapřítomnosti, že chytil vlkovy přední nohy. Šelma se vší silou bránila a zadníma nohama drápala mladíkovi záda, boky i stehna. Napadený křičel, aby mu otevřeli a pomohli. V chalupě vypuklo zděšení a nikdo honem nevěděl, co chytit. Nakonec popadli paličky na tlučení lnu a vlka utloukli. Mladíka hrozně zdrásaného museli dopravit domů a ten za dva dny zemřel.”

Ale ještě zpět ke Koupovi. K jeho smrti se váže tato pověst: “Koupův přítel Viktorin, rychetníkův syn, chodil za dcerou jednoho rolníka v Třebářově. Tamní chasníci slíbili, že mu zaženou chuť, chodit k nim na zálety a spráskají ho jako psa. Viktorin samozřejmě k muzice za milou šel, ale vzal si kamaráda Koupu jako průvodce. Když si dal Viktorin zahrát sólo, třebářovští hoši se na něj hrnuli. Jenže Koupa vskočil doprostřed před Viktorina, některé vyházel oknem do zahrady, jiné vyhnal dveřmi, ostatní vyskákali sami okny. Zatímco Viktorin tančil v prázdném sále se svým děvčetem, Koupa na prahu hlídal, aby se nikdo neodvážil dovnitř. Po tanci zavolal Viktorin Koupu k poctě, ale jakmile se Jenda obrátil od dveří, přiletěl ze zástupu třebářovských kámen, který jej trefil přímo do spánku a Koupa byl za pár okamžiků mrtev. Podle jiného vyprávění se už jako letitý muž vypravil se čtrnáctiletým synkem do Šumvaldských lesů na dříví. Vůz uvázl v dolíku a koně ho nemohli vytáhnout. Koupa povídá synovi: „Až křiknu, hned s koňmi zaber!“ Sám skočil do příkopu pod vůz nadzdvihl jej zády a křikl: „Jeď!“. Ale chlapec nebyl tak pohotový, koně včas nezabrali a těžký náklad přimáčkl otce k zemi. Pohmoždil si prý játra a do roka zemřel.”

A pak si vyberte. Možná se stalo to, možná ono a možná taky nic. Jen přibývalo času a s ním přibývalo v lidských řečech několika zdatným mužským na síle. Ale jak se říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.

(1) Orlice, do poloviny minulého století samostatná ves, dnes součást Letohradu (dříve Kyšperka).

(2) Příběhy siláků z Orlice a Kunčic popsal ve svých pamětech Petr Motyčka (16.6.1868-1933) z Kunčic

(3) Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 138; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 23; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7

(4) Dříve se slavil svátek patrona, po němž dostal člověk jméno, nikoliv narozeniny. Proto si lidé málokdy pamatovali věk svých blízkých a při úmrtí jej málokdy nadiktovali faráři přesně.

Láska pana Rozkošného

2010-10-31T14:42:00.001+01:00

Městský pán se zakouká do vesnického děvčete… námět na sladkobolný román z červené knihovny. Co svět světem stojí, touží jej mnohé dívky prožít a některým se to i podaří. Byť zpravidla bez onoho románového konce, kdy ústa protagonistů splynou v závěrečném polibku.

I v historii rodu Neumannů z Kunčic (1) se jeden takový příběh odehrál. A jak to tenkrát bylo?

Od roku 1830 šenkoval v kunčické hospodě rychtář František Neumann. Za ženu si vzal Annu, dceru z bohatého Petříkova mlýna. Rok šel za rokem a tmavé stěny šenku se rozjasnily dívčím smíchem. Čtyři dcery, co tátovi, jedna po druhé, ku pomoci dorůstaly, to bylo pro živnost terno (3). Hostů přibývalo stejně, jako rychtářových zisků a slova písničky našla hned několikanásobného naplnění. Nejkrásnější z šenkýřových dcer prý byla Anička, hrdinka oné milostné romance.

Anna Neumannová provd. Kryštofková (* 10.01.1840 Kunčice 48, † 1921 Kyšperk) – matriční zápis narození (kliknutím lze zvětšit)

Psal se tenkrát rok osmnáctistý šedesátý. Děvčeti bylo právě dvacet let, když se jí dvořil Josef Richard Rozkošný, (* 21.9.1833, Praha, † 3.6.1913 Praha), dnes již takřka zapomenutý hudební skladatel. Ještě nedlouho před smrtí, vyprávěla 82tiletá stařenka svůj příběh neteři Terezce (2), která jej takto zaznamenala:

…. pan Rozkošný z Prahy byl učený a boháč. V Praze měli dům a za Prahou dvorec. Tam se zamiloval do chudé dívky s níž měl 3 roky známost. Vše jí nechal vyučit a vzdělat. Rodiče mu bránili, kvůli ní odešel z domu a chodil světem (r. 1855). Dával po městech koncerty, byl virtuoz. Peníze věnoval dobročinným účelům. Pak se rodiče udobřili a dovolili ať se ožení. Měl si vybrat dvorec nebo dům a vybral si dvorec. Aby se naučil hospodařit, přijel ke známým dir. Kučerovým ve dvoře. U Mazáčů měl pokoj a stravu. Chodil v létě denně na Kunčice se společností nebo sám….

Jednou přijel pan Rozkošný z Prahy a říkal mamince, až půjde v neděli z ranní, aby vzala Karlíčka (Aniččin bratr) ssebou. Když se u Mazáčů stavila, dostal Karlíček knížku s obrázkama a oba je moc uctil. Nevěděli jsme jak si to vyložit. Pak byl hod, před poutí kunčickou, v sobotu poslali s dva zajíce, aby je maminka ustrojila, že přijdou všichni k večeři. Povečeřeli a odcházeli.

Mě maminka strojila polévku v kvelbě a tenkrát právě štafírovali kostel (r. 1860) a pan Umlauf se sl. Rózi Umlaufovou (později provdanou Seitzovou v Žamberku) u nás vostávali a tak že se mnou slečna půjde, abych se nebála. Vtom přišel pan Rozkošný do kvelbu, aby mu maminka udělala balíček pro paní Mazáčovou, že jí chce teplý koláče přinýst a ptal se kam s těma košema, a maminka že do Kyšperka. Pan Rozkošný, že půjde se mnou. Já mu děkuju, že se mou půjde slečna a on vzal psa a kvér a šel s námi. Když jsme vyšli ven, vzal mě koš a nes ho až do města. Když u Petříků v Besedě jsem dala koláče, čekal a šel s námi do mlejna pod skalou. U sv. Anny jsem slečně děkovala, ale pan Rozkošný, že půjde ssebou, tak jsem slečnu potahovala a jde taky. U mlejna kunčického čekal na mě čeledín - poděkovala jsem jim a vrátila se.

Druhý den mě sl. Umlaufová řekla, že je do mě pan Rozkošný zamilován. O pouti mě vypravoval, že když k nám poprvé šel hned jsem se mu zalíbila, ale že byl vázán v Praze, tak za ten celý čas na mě ani nepromluvil. Že však dostal psaní z domova, že je mu jeho láska nevěrná a tak se vyslovil. Chtěl mě dát do Prahy cvičit a já jsem řekla, že mám rodiče a že si nevezmu nikoho, pro koho jsem málo vzdělaná. Chtěl abych byla u něho jako sestra, abych byla u něho a vším abych vládla, jen s tou podmínkou, že se nevdám s on že se neožení. Já že ne. Tak mě prosil, abych se aspoň malovat nechala, sám že by mě vymaloval. Nechtěl však kvůli mě aby to kdo věděl, takže poprosí pana Umlaufa, aby mě maloval a svou ctí že se musí zaručit, že se nikdo nic nedozví. Pan Umlauf maloval mě v životní velikosti jak sedím v kordulce, na hlavě šátek na pokos u kolovratu, na kuželi mašle. Pak že si mě sám přemaluje a v zlatým rámci pošle. Já jsem za nic na světě nechtěla. Z Prahy dostal psaní, aby přijel domů, že je otec nemocen a zatím abych se nechala malovat.

Večer k nám přišel s pánama. Tatínek právě počítal peníze na daně do Žamberka. Ptali se kdo půjde s daněma a tatínek povídá: Půjde Andula. Pan Rozkošný přišel ke kamnům, kde jsme předly. Tak dlouho mě prosil, abych mu aspoň tolik udělala k vůli, aby se mnou mohl o samotě mluvit. Kterou hodinu půjdu ze Žamberka, aby věděl, kterou hodinu budu v Kyšperku, že na mě ve volšinkách počká. Řekla jsem že budu ve dvanáct v Kyšperku, tak prosil paní Mazáčovou, aby mu dala v půl dvanáctý oběd. Rychle se naobědval, vzal psa a hůl a šel, aby si toho žádný nepovšimnul až k Orlickému dvoru a zpátky mě naproti. Já jsem přišla do města, právě zvonili poledne, přijdu k sv. Anně a tam na mě Bednářová Anna volá: "Ando, že ty máš s Rozkošným dostavení, on právě tudy běžel". A já pravím: "Abys věděla že nemám, půjde tuhle Terinka Skaldova, dcera učitele se mnou". Přijdem do Volšinek a pan Rozkošný jde proti nám. Ten pohled do smrti nezapomenu. Pozdraví a jako když se neznáme - šli jsme každý cestou svou. Navečer přišel s pánama se poroučet, že ráno odjíždí. Stála jsem u okna, když přišel ke mě a povídá: "V poledne bylo její štěstí od Boha, že jsem neměl kvér ssebou. Byl jsem tak rozčilený, že bych jí byl zastřelil. Měl jsem pro ní něco krásnýho, ale není toho hodna. Něco ji ale přeci dám, až mě bude nevěrná aby ji to roztrhalo". Když jsem to pak rozbalila, byl to malý pohyblivý čertíček. Více jsme se neviděli.

Pak jsem se dozvěděla, že si vzal svou první lásku, když se dozvěděl o její nevině. Když pan Kučera přijížděl z Prahy, říkával mě: "Viděl jsem ji v Praze, v parádním pokoji pana Rozkošného, visí tam, visí."

Pražský pán skutečně dlouho netruchlil. Fotokopie pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství z roku 1865 dokládá, že žil na Smíchově v čp. 278 společně s manželkou Gabrielou roz. Strossovou (Gabriele Stross), tchýní Annou a synkem Robertem (* 7.8.1863).

Jeden by málem nevěřil, že G.B. Shaw napsal Pygmaliona až roku 1912… To, co se českému Henry Higginsovi nepovedlo s děvčetem z kunčické hospody, zcela jistě slavilo úspěch v podobě jeho manželky Gabriely.

A Neumannovic Anička? Ta se ještě před svým pětadvacátým rokem provdala za řezníka Viléma Kryštofka ( * 1833, † 1889 ) a stala se matkou pozdějšího kyšperského starosty Antonína Kryštofka.

*

Josef Richard Rozkošný

V pobytové přihlášce z roku 1865 je ještě uveden jako “ekonom”. Na hudební dráhu se dal o několik let později. K jeho dílům náleží opery Mikuláš (1870), Svatojánské proudy (1871), Záviš z Falkenštejna (1877), Popelka (1855), Krakonoš (1889) aj. skladby církevní a orchestrální. Jako jeden z mála vnesl do české operní tvorby pohádkové motivy. V nepříliš úspěšných Svatojánských proudech ztvárnil nešťastnou vílo Vltávku usmrcující polibkem. Daleko úspěšnější byl s Popelkou.

Našla jsem grafologický rozbor jeho písma (http://www.nm.cz/ceske-muzeum-hudby/grafologie-posudky.php), které prý prozrazuje ukrocený projev skladatele hledajícího bezpečí a zázemí. Naučil se opatrnosti a zdrženlivosti. Pocit osamění a umírněné sebevědomí v zápise ukazuje na člověka bez tvrdých loktů, který se nechce příliš dotýkat druhých. Sám má pocit, že příliš nepatří do tohoto světa. Tvorba mu umožňuje spojení s realitou, ke které má mnohoznačné postoje. Zdá se vám, že tato charakteristika odpovídá?

Vysvětlivky:

1) Kunčice - do poloviny minulého století samostatná, místně významná obec, dnes součást města Letohradu (dříve Kyšperka). Ovšem části uměle vytvořeného města (Kyšperk, Kunčice, Orlice, Rotnek) je dodnes vnitřně necítí být jedním celkem

2) Terezie Neumannová provd. Žaludová

3) řídící učitel Alois Kněžek o nich napsal: “Nejstarší Otylie provdala se za bohatého sedláka Tschepona do Bartošovic. Ačkoliv její muž i na gymnáziu studoval (byl Němec) šťastná s ním nebyla. Když se vracel z hospody opilý, musela před jeho zuřivostí i s dětmi, prý, v seně skrývati. Přišli o statek a chudá se vrátila do Kunčic, kdež v nájmu v chalupě čp. 43 s dětmi lepily balíčky (paklíčky) pro sirkárnu Reineltovu… Druhá dcera, tuším Baruška, provdala se za mlynáře Marvana do Líšnice, třetí Marie měla za muže Urbana, pernikáře v Šumperku. Nejhezčí byla nejmladší Anna, provdaná za řezníka Viléma Kryštofka v Kyšperku.

A kterápak vy jste?

2010-10-16T10:33:00.001+02:00

O dědičnosti příjmení i o tom, že někdy zkrátka nebylo

Obecně se traduje, že příjmení se dědí z otce na syna od doby, kdy se v Čechách provádělo první úředně nařízené číslování domů, tedy od roku 1771. Jako podklad pro toto tvrzení slouží dvorský dekret z 15. prosince 1770 a následná nařízení českého gubernia o zapisování příjmení poddaných v matrikách, ve kterém se nařizovalo farářům, aby jména v křestních a oddacích matrikách neuváděli "po chalupě", ale podle rodin, tj. příjmení.

Ovšem celá věc se má trochu jinak. Osvětluje ji jihočeský badatel Alois Sassmann: “Striktně vzato ten dekret z roku 1770 jen zakazuje poddaným měnit příjmení po gruntu a přikazuje zachovat příjmení dané při křtu. Takže za prvé se netýká měšťanů a jiných svobodných obyvatel a za druhé explicitně nekodifikuje dědičnost příjmení. Kněz mohl teoreticky při křtu zapsat dítěti jméno po střeše a to by pak platilo celý život zcela v souladu s literou dekretu.” (http://alois-sassmann.wz.cz/zakonprijm.htm) Svou myšlenku dokládá citací dalšího odborníka na josefinské patenty Dr. Waltra Zeyringera, který klade dědičnost příjmení do doby pozdější: „Císařským patentem z 1. 11. 1786 JSG (= Sbírky zákonů) č. 591 se poprvé pro celé území tehdejší Rakouské monarchie stanovila zákonná pravidla pro odvozování rodinných jmen (Familennamen). Tedy příjmení manželky od jejího manžela (III, paragraf 49) a dětí od otce (IV, paragraf 20), a tím se zabraňovalo svévolnému a chaotickému pozměňování jmen.“

Člověk by si řekl, že poté už nedocházelo k žádným zmatkům. Jenomže… ještě roku 1843 existovali lidé bez příjmení. Jako tato, tehdy osmadvacetiletá Marie:

Hrochův Týnec 1836-1856 sign. 903 O, fol. 10

Marie (Této osoby žádné přígmení se wyzwěděti nemůže, neboť gak umrlči list gegi matky z Wegwanowic doswědčuge, matka gegi po krátké nemocy w Wegwanowicich zemřela a gi 1 1/ roku starau ugal jistý Matěg Meycký z Čankowic a žiwil gi u sebe až do wýrůstu. Poněwadž ale nyni k stawu manželskýmu křticiho listu potřebuge a ten samý nikterak docileni neni, obdržela powoleni bez křticiho listu w staw manželský wstaupiti. Powoleni od slaw. c.k. Gubernium dne 3. Martii 1843 Zahl 9958….

Zázrak?

2010-10-12T18:45:00.004+02:00

Říká se “co je psáno, to je dáno”, ale někdy člověka i psané zaskočí….

V matrice Černý Důl 1784-1814 sign. 19-3 N je 17. ledna 1790 (fol. 121, 1. zápis) zaznamenán křest Antona, syna Josefa Erbena a Moniky rozené Klemmové z Neudorfu čp. 15. O necelých pět měsíců později, 4. června 1790 (fol. 123, 2. zápis) pokřtil farář Angelus Folge týmž rodičům (žijících v tomtéž domě a téže vsi) další dítě. Dcera dostala jméno Marie Anna, za 28 let porodila syna Josefa, od nějž se odvíjí linie rodu až do dnešních dní a zemřela ve věku sedmdesáti dvou let.

Vysvětlení? Nemám…. v časech, kdy se dítě křtilo co nejdříve po narození, je to přinejmenším podivné.

(kliknutím možno zvětšit)

Bližším studiem matrik se vysvětlení přece jen našlo. Ve vsi byl ještě jeden manželský pár stejných jmen i stejného příjmení a nepozorný pan farář...

Jen vy mi nebraňte…

2010-08-28T02:10:00.007+02:00

1668, 13. men. Maii copulatus est á me P. Georgio Fran. Itali in templo monasteri rite peractis oibus (13. měsíce května oddán jest ode mne P. Jiřího Františka Itala v klášterní kapli podle všech zvyklostí) Jirzik Pawelků ze Zdiara s Dorothau, dczerau Martina Bytnera z Suchyho Dola, testes Martin Mracžek ze Zdiara

y matko gen wy mi nebraňte, wy mate muže ja nemam

Když panu faráři stálo ze to, přidat k zápisu takovou poznámku, musela být touha nevěsty dostat se “pod čepec” opravdu hodně silná. :-)

Nedočkavá panna mohla vypadat třeba takhle:

Jan Vermeer van Delft, Dojička (1658-60)

Mrtvý bod – genealogova noční můra

2010-08-23T20:56:00.004+02:00

Mrtvým genealogickým bodem je zpravidla označována hranice v bádání, za kterou nelze pokračovat pro nedostatek pramenů. Jenomže… někdy je materiálu ještě spousta, ale farář napsal zápis tak, že zkrátka genealog přes veškerou snahu končí. Stalo se. Dostat se dále a prolomit „mrtvý bod“ se zřejmě nepodaří a doložitelná historie rodu Hořických skončí roku 1753.

Martius 1753 d. 19. po dostatecznem wyučeni w wirže katoliczke ode mnie kněze Jana Nepomuka Pfeifer na ten cžas fararže policzkeho pokržtěn byl mladenetz 14 let stary z židowskeho pokoleni z židowskych rodicžů rozeny w Horžiczy jemuž na kržtu swatem gmeno dany bylo: Josephus Wenceslaus Horžiczkeg. Kmotrowe: slowutny pan Caspar Fridrych, na ten cžas pulgraby panstwy polickeho, pan Bernard Feyfar, miestienin a raddni městecžka policzkeho, p. Joannes Luniacžek, rychtarž policzky, p. Antonin Krticzka, miestienin miestecžka Policze, Giržik Klembt, rychtař huttbersky a spolu …čnik panstwi policzkyho a sslechetna pani matrona Kateržina Thinowa. Baptizavit vblis Vitalis Maržik p.t. prior asistente suprascripto curato loci

Cestovatel Emilián

2010-07-12T01:18:00.008+02:00

“Již od mládí svého zatoužil jsem a stále si přál, abych přispěl nepatrnou hřivnou svojí k velikému dílu, jímž má se objeviti a vyzkoumati Afrika.” Těmito slovy charakterizoval své životní poslání největší rakouský a český cestovatel 19. století, doktor Emil Holub. Není snad nikdo, komu by toto jméno nebylo alespoň povědomé.

Jenomže v matrice farnosti Holice 1845-1852 byste ho u zápisu z 10. října 1847 hledali marně. Prvorozený a jediný syn zdejšího lékaře Františka Holuba a jeho manželky Anny, rozené Ebertové, dostal, podle zvyku vyšších společenských kruhů, při křtu hned tři jména – Emilian Karel Jan.

Více o Emilu Holubovi: http://url.googluj.cz/0jb, http://natura.baf.cz/natura/2004/9/20040901.html

Z rodové kroniky

2010-05-09T14:27:00.004+02:00

nahlédnutí do vesnického života na Náchodsku v 1. polovině 18. století

Bražecká epizoda

Lidé se tak lehce nevzdávají – jeden umře, dva se narodí. I manželství se uzavírají jak v dobách dobrých tak zlých. Nevěstu si tenkrát v tom hladovém čase vyhlédl i téměř třiadvacetiletý Jan Cvrček (* 2.6.1686, Litoboř), zřejmě jediný pozůstalý syn po litobořském Jiříku Cvrčkovi. Možná mu stolínská kmotra Malinová přišeptla: „Máme v rodě jednu... dostane chalupu!“ Slovo dalo slovo a že rodiče nebyli proti, chudému mladíkovi se zaslíbila Salomena Malinová z Bražce. O masopustě roku 1709 se chystala skromná svatba. Zima byla tenkrát obzvlášť krutá. Vítr zostra fičel, kraj zavalila těžká bílá peřina, mráz zalézal za nehty a cpal se pod kabáty i do světnic, ale Jan, jako by nic z toho nevnímal. Hlavu měl v oblacích... přižení se na chalupu. Že se toho táta nedožil!

Velký den nastal v neděli 3. února 1709[1]. Bylo svatého Matěje – den školácké koledy. Ač mrzlo až praštělo a hladu bylo všude plno, i toho roku se náchodský kantor se svými žáky vydal po mši svaté po dědinách dům od domu. V chatrných hábcích se choulili přede dveřmi, namrzlými hlásky přeříkávali: „Jestli nám nic nedáte pro lakomost vaši, Pán Bůh vám nic nepožehná, Pán Bůh vám nic nepožehná, do stodoly vaší...jestli nám slaniny nedáte, však na svejch hrncích poznáte, jak budou lítat z police, jak mlynářovy slepice….“ jenomže tentokrát zněla koleda jako výsměch. Kdekomu se zželelo prokřehlých písklat, ale co dát cizím, když vlastní děti pláčou hlady? V tučnějších letech rektorka z koledy v poledne navařila a jedlo se ve škole. A odpoledne… lidi, to bylo! Lavice ven, rektor vzal housle, hrál až do večera a děti tancovaly na „školáckém bále“, jak říkaly. Ale letos? Smutné pohledy a kručící žaludky – komu by se ještě chtělo hopsat při muzice.

Také svatebčané, co jeli sanicí z Bražce do Náchoda, nebyli zvlášť veselí. Všichni zachumlaní, jeden se tisknul k druhému, aby ani trocha tepla neutekla... ani v ledovém kostele neměl farář moc chuti do dlouhého kázání a mentorování o svátosti manželské. Pár slov, požehnání a po chvíli byli Jan Cvrček a Salomena Malinová prohlášeni za manžele.

(1709) 3. februarius, z Lytoborže. Potwrzen gest w staw s. Manzelstwi Jiržik poz. syn po neb. Jiržikowi czwrcžkowi s Salomenou, dczerau Jana Mallyny, družba Jiržik Mallyna, družicžka Kateržina Mallynowa, wssiczkni z Bražcze

Pouhých devět měsíců a osmnáct dní uplynulo od uzavření manželství a už Salomena tiskla v náručí jejich první dítě. Ku pomoci při porodu jí jistě byla nejen porodní bába, ale i tchýně, ovdovělá Anna Cvrčková. Ta opustila, patrně i s dcerou Mariannou, Litoboř a žily s Janovou novou rodinou v Bražci.

(1709, Novembris) 21, z bražcze. Pokržtiena gest Kateržina. Otecz Gan Czwrczek, Materž Salomena, Levant Mna Kilerka, 2 Dorota Tomssowa, Kmotr Mateg Kilar

Šestinedělí trávila každá rodička převážně v posteli za koutnicí. Proti uhranutí a zlé moci se třikrát denně modlívala růženec, pod hlavou mívala evangelium na ochranu proti strašidlům, večer vykrápěla kout, aby k ní neměli přístup zlí duchové a aby jí divoženky v noci nevyměnily dítě. Izolace šestinedělek vycházela ze všeobecné víry, že žena je v tomto období „nečistá“ a její pobyt mimo kout může přivodit různé katastrofy – úhyn dobytka a neúrodu, bouři, krupobití, povodeň či požár[3]. Proto se mohla jen v nejnutnějších případech pohybovat uvnitř domu – dvůr, sklep a půda jí ale byly zapovězeny. Nikdy však nesměla vyjít prostovlasá, jinak by se strhlo povětří nebo by ji mohlo cosi přilehnout a zadusit. V koutě musela bezpodmínečně zůstat celou noc až do šesté hodiny zrána, přes poledne a před západem slunce, aby nepřivolala polednici či klekánici. V ústním podání kolovalo mnoho příběhů o tom, jaké následky mělo přestoupení zákazů.

Zlá doba přešla, a když se pole potřetí zazelenala očekávanou úrodou, věděla Salomena, že se žněmi přibude do chalupy další človíček. A pak, na svátek sv. Máří Magdaleny porodila druhé děvčátko.

(1711, Julius) 22., z brazcze. Pokržtieno ditie Maryana. Otecz Jan Czwrcžek, mati Salomena. Levans Maryana Khülarka z Stareho Miesta, 2ha Anna Khülarka z Bražcze, kmotr Marek Tomssu z Bražcze

Týdny „v koutě“ byly tenkrát pro Salomenu utrpením. Ač byla otevřená všechna okýnka i dveře, ve světnici bylo k zalknutí. Sedávala proto někdy s Marjánkou v náručí v síňce, kde přece jen malounko profukovalo, kdejaký škapulíř proti zlé moci s sebou... Jak ale uviděla cizího člověka, psa nebo kočku, honem popadla dítě a zmizela za koutnicí. Co kdyby temné síly prostřednictvím zvířat usilovaly o její a dětský život?

Marjánka ještě nedorostla ke třetímu roku a celé Čechy ochromila vlna strachu před novou, zvlášť silnou epidemií moru. Černá smrt naplno zasáhla především Prahu a okolí. Od 1. června do 30. října 1713 tu zemřelo přes 34.000 lidí. Než odtud epidemie ustoupila zůstalo ve městě zhruba 37.500 živých. Zubatá pokosila za pět měsíců plných 47,6% Pražanů.

V zimě toho roku museli všichni – muži i ženy, starci i děti - chtě nechtě na robotu. Z rozkazu panna správce je rychtáři a drábové vyháněli z chalup do strání sekat jalovec, jenž podle tehdejší víry chránil před černou smrtí. Co si to zase správce vymyslel, hudrovali muži jeden přes druhého. Páni se bojí morové nákazy a tak, sedláku, sekej jalovec, který má jehličí pichlavé a ruce jsou od něj v mžiku samá krev! Správce se poddaným nezpovídal. Něco nechá pro svoje potřeby na zámku a zbytek prodá kramářům. Jalovec měl v těch časech větší cenu než obilí nebo dobytek. Byl by hlupák, kdyby nesebral peníze ležící na cestě. Jalovec roste divoce na stráních, práci obstarají poddaní a ještě ho na svých povozech dopraví do Prahy. Dvě, tři fůry, každá po patnácti zlatých!

Jenomže správcův jalovec mor nezastavil. Černá smrt vyrazila z Prahy do ostatních krajů. Kde se před ní chtěli ochránit, tam museli omezit styk s okolím. Jan se ženou měli plno starostí. Jak nakoupit a kde prodat, když se nekonají trhy? „Ale nešť,“ mávl Jan Cvrček rukou. „Ať si třeba hladovíme, hlavně, že život uchováme.“

Do žádného města, do žádné vsi nesměli vstoupit přespolní žebráci, potulní tovaryši, obchodníci, kejklíři, zkrátka nikdo, kdo nemohl prokázat, že v kraji, odkud přichází, se mor nevyskytuje. Minul advent, přešly vánoce a následující masopust se tenkrát příliš nelišil od předvánočního půstu. Nehrály muziky, prkna v šenku nepraštěla od bujného tance, stoly se neprohýbaly pod mísami tučného jídla a koláčů, pivo neteklo proudem ani ve staveních nevoněla kořalka. Ničeho nebyl té zimy nadbytek, jen strachu a starostí!

A zalíbilo se tenkrát černé smrti v Čechách! Vesele tu hospodařila ještě po celý deštivý rok 1714. Blížila se nová zima a mor jí pozvolna odevzdával vládu. Chybělo pár dní do adventu. Šerou světnici v chalupě u Cvrčků ozařovalo jen skromné mihotavé světlo, v měděnci bublala voda, škvírami pronikal ven dým spálených „kouzelných“ bylin k zažehnání zlých sil a Salomena se chystala ke třetímu porodu. Venku temněla noc, svět byl plný nezřetelných věcí a v tehdy jej poprvé spatřila novorozená holčička. To zklamání! Netrpělivý otec se tolik se těšil na syna...

(1714, Novembris) 23., z Brasscze. Pokrztieno ditie Dorota, otecz Jan Czwrczek, mati Salomena, levans Dorota Tomssowa z Brasscze, Mariana Kylarka z stareho miesta, Jakub Kylar z Brasscze

Zakrátko nastala první neděle adventní[6], k níž se vztahuje nejedna pranostika[7] i pár zvyků. „Hvězdičky…třpytí se nad tichým, mrazivým ránem. S věže zazněl zvon; probouzí dřímající osadu. V oknech probleskují světýlka a je vidět, jak jizbou klání se rozdřímané postavy, rychle berou na sebe teplý šat a oblečeny staví se k oknu, aby se pomodlily ranní své Zdrávas. Hned po klekání velký zvon znovu se rozburácel a za ním v pospěšném chvatu zajásal druhý i třetí a všecky zvony teď tvrdým akordem hlaholí do tichého rána, svolávajíce lid do chrámu Páně. Je Advent.”[8] Bražečtí sousedé vyrazili ještě za tmy, zachumlaní do teplých šátků a šálů, do náchodského kostela poděkovat Pánubohu, že je tolikerou milostí obdařiti ráčil. Varhany hřměly, kadidlo vonělo a celé městečko zpívalo: „Mnozí spravedliví proroci a králi Spasitele viděti žádali, Mojžíš, Samuel s Davidem, Isajiáš s Jeremiášem spolu hlasy plačtivými volali: "Ukaž svou tvář nejdražší, zboř nebesa, sestup dolů, Mesiáši…“^{^[9]}

Chodilo se pro pomoc nejen do kostela, ale i na různá „svatá“ místa. Jedno takové leželo mezi dvěma výběžky Jestřebích hor - Kyselou horou a Klůčkem. Svatoňovickou sedmipramennou studánku znali lidé od nepaměti. Už za třicetileté války se v jejím okolí ukrývali. Za časů Jana a Salomeny Cvrčkových patřil pozemek kolem pramene Václavu Šrejberovi. Nad studánkou se tyčila třešeň od kruté zimy 1709 zmrzlá. A právě na ni zavěsil v neděli 27. října 1715 sedlák Šrejber dřevěnou skříňku se soškou Panny Marie[10]. Už pět dní nato prý došlo k prvnímu zázračnému uzdravení. Ve Slavětíně žil na ruce i nohy chromý David Dröschel, jenž také trpěl epilepsií. Hlas ve snu jen vybídl, aby šel ke svatoňovické studánce, se omýval její vodou a pil ji. Když bude s důvěrou prosit o přímluvu Panny Marie, dá mu Pán Bůh zdraví. Když se vidění ještě dvakrát opakovalo, nechal se na slavnost Všech svatých, 1. listopadu 1715 dovézt na trakaři do Svatoňovic. Vše učinil podle snu - vodou se omýval, pil ji a vroucně se modlil k Panně Marii. A jak jinak – zázračně se uzdravil.

Roku 1716, na sv. Jana Křtitele (24. června) prý zmrzlá třešeň po sedmi letech znovu rozkvetla na sedmi větvích a koncem září, na svatého Václava, se na ní červenaly třešně. To byla druhá velká událost, co pohnula svatoňovickou historií. Věhlas studánky přivedl majitelku náchodského panství, kněžnu Annu Viktorii Piccolomini de Arragona, na nápad vystavět zde barokní kapli. Na pozemku se studánkou později vyrostl kostel, lázně a panská hospoda[11].

Možná, že do Svatoňovic zašla v následujících letech i Salomena Cvrčková, aby si u Panny Marie vyprosila další dítě. Marné byly modlitby k Matce Boží, marné návštěvy babky kořenářky. Teprve, když se mladší Dorce přehoupl šestý rok, začaly si sousedky šuškat, že u Cvrčků budou konečně zas chovat.

Zima v dvacátém roce zavalila celý kraj ohromným množstvím sněhu, pod duchnou pole netrpěla, nastalo příznivé jaro a přišel Salomenin čas. Děvčata byla právě z chalupy. Jak jinak, v pátek před Smrtnou nedělí! Vždyť budou vynášet smrt ze vsi! Kdesi ve stodole chystaly s ostatními figurínu z hadrů a slámy, do starých hadrů oblečenou. Kterási zvědavá vykoukla a hned hlásila: „Marjáno, spěchá k vám bába!“ V okamžiku, jako když píchneš do vosího hnízda... to bylo štěbetání, dohadů. Když se k večeru vrátily Cvrčkovic po špičkách domů, vyčerpaná máma spala a v nohách postele spokojeně vrněla čtvrtá brebentilka.

(1721, Martius, 28.) dito, z Bražcze. Pokrztieno ditie Anna, otecz Jan Czwrczek, mati Anna[13], levans Kateržina manž. Marka Tomsse z Bražcze. T. Jozef syn Jakuba Kylera a Anna Matiege Kylara

Nesli Aničku ke křtu a kdekdo ten nevelký hlouček zastavoval. „Tak co, pantáto, syna máte?“ ptali se a zvědavě nakukovali. „Ale kdeže,“ odpovídal Jan. „Zas nám pánbůh nenadělil.“ A dodával: „Na krku nám určitě nějaká vostane. Kde bych našporoval všem na vejpravu[14]?“ Kmotra Kateřina, co dítě nesla na rukou, se zlobila. „Každý se k němu hrne, křížka neudělá... ještě příjde ďouče k uřknutí!“ Mělo sice nemluvňátko proti černým silám červenou pentli přes povijan, ale i tak, jeden nikdy neví. Sotva se z kostela vrátili, poprosila porodní bábu, co zatím na Salomenu dohlížela, aby dítě od zlé moci odřekla. Ta se nedala prosit. Takové věci tenkrát patřily k jejím povinnostem. Jen pan farář nesměl vědět... Položila dítě na stůl a křížkem žehnala: „Počalo se dítě Anna v mateři své. Když Pán Kristus do toho těla duši vlil, porodila Salomena dceru Annu s velikou bolestí i u veliké radosti, i pohleděli ji vdova, manželka, panna, panic, muž chtěním i nechtěním, i pohaněli ji, její život. I dělám požehnání nad tím dítětem, jeden tě uřekl a dva té odřekněte, i to jest Pán Bůh s Matkou Boží. Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého. Amen.[15]“

Otec Jiřík by sice raději v hospodě mezi mužskými oslavoval narození syna, ale nakonec byl rád, že Salomena přežila těžkou hodinku ve zdraví. Jenomže ta už se neusmívala tolik, jako dřív. Nedala Janovi syna a to ji trápilo. Zkoušela kde co. Pila odvar z routy, z rozmarýnu a z konvalinky. Když se nic nedělo, přikročila i k čarování. Oblíbený býval třeba tenhle recept: „vezmi stýblo z routy, udělej prsten, vstrč na pravou roku (rozuměj před ulehnutím), počneš ...“[16] Dlouho nic, a najednou - Salomena do smrti věřila, že jí k dítěti dopomohl svatý Johánek z Pomuku.

Legenda o českém mučedníkovi, generálním vikáři k smrti utýraném roku 1393 se mezi poddané se rozšířila roku 1719, kdy byl po tří stech dvaceti šesti letech otevřen jeho hrob. Komise našla mezi kosterními pozůstatky cosi, co její členové považovali za dochovaný jazyk. Kněží potom z kazatelen horlivě šířili mýtus o statečném zpovědníku královny Žofie, který jejímu manželovi Václavu IV. odmítl prozradit, co mu sdělila při zpovědi. Král jej dal mučit a když ani tím ničeho nedosáhl, nechal Johánka utopit ve Vltavě[17]. Od května 1721, kdy prohlásil papež Inocenc XIII. Jana Nepomuckého za blahoslaveného, byly jeho ostatky vystaveny ve Svatovítské katedrále a po celé zemi se sloužilo ohromné množství mší (údajně 350.000 v letech 1721-25).

Salomena se často modlívala: „Svatý Jene Nepomucký, zástupce české země, shlédni na nás, na svůj národ, pamatuj na své plémě, vypros nám u Boha milost, bychom se mu líbili, podle víry živi byli, jak jsme při křtu slíbili.[18] A ještě vroucněji prosila světce o syna. Vymodlila si ho. Tolik očekávaný chlapec se k životu přihlásil koncem dubna roku čtyřiadvacátého.

(1724, Aprilis 27.) dito, z Bražcze. Pokrztieno gest ditie Jan, otecz Jan Čzwrczek, matka Salomena. Levans Jozef, syn Jakuba Kylara z Baržcze. Tt. Giržik Bělačz ze staryho miesta a Dorota manželka Marka Tomsse ze staryho miesta

Jenomže radost z jeho narození netrvala dlouho. Zubatá s kosou postávala opodál. V neděli po svatém Křtiteli, dne 25. června 1724[20] si vzala téměř třináctiletou dceru Marjánku a po necelých třech měsících, 3. září 1724[21] i tři a půlletou Aničku.

(1724, Junius) d. 25., z Bražcze. Usnula w Panu Maryana dczera Jana Čzwrczka, matka Salomena. Staržy geg 12 leth. Pohržbena gest d. 27. tehož u sho Jana.

(1724, Septembris) d. 3, z brazcze. Usnula w Panu Anna dczera Jana Czwrczka, mat. Salomena. starž. 3 letha, pohrzbena gest w starem mieste u sho Jana

Těžko říci, co bylo příčinou smrti obou dívek. Žádná nakažlivá nemoc ve vsi ani po okolí neřádila a Marjánka s Aničkou byly jediné, které v těch měsících v Bražci zemřely. Říkávalo se sice: „Bůh dal, bůh vzal“, ale přece jen... rázem bylo v chalupě smutno jako v hrobě. Stará Anna ve svých modlitbách boha obviňovala, proč že ji starou osobu na světě nechává a vnučky před zubatou neochránil. „K čemu je, Bože, mámě tolik trápení,“ vyčítala. A vskutku, Salomena, nepřítomná duchem, oči od rána do večera zalité slzami, po paměti všechnu práci konala, jako by svět kolem ní ani nebyl.

Navíc ty řeči! Sousedka si vzpomněla na Janovo stýskání o výbavách pro dcery a hned dávala uštěpačně k dobrému: „Tak teď už na vejpravy šporovat nemusí. Jen tý jeho, tý je mi líto. V holkách se jen viděla a Marjánce už pomalu ženicha vyhlížela.“ Pak pokývala starostlivě hlavou: „Ještě aby mlíko ztratila, to by mohlo bejt i po klukovi.“ Stejně se o ženu bál i Jan. Mluvil na ni, těšil, ale nic nepomáhalo. Nešlo jinak, poradil se s mámou a zavolali zažehnávačku. „Slabá je, zemdlená,“ pokývala hlavou. „Nejinak soudím, pantáto, že hospodyně má mze. Na tohle pomáhá smejvání.“ Pak odměřila na misku tři lžíce vody. Posadili Salomenu, ruce jí odkryli nad lokte, nohy nad kolena. Žehnačka udělala ze tří prstů pravé ruky „šťopku“, omyla ji ve vodě, pokřižovala nemocnou a potom šeptajíc modlitbičku stále prsty máčela a potírala ženiny obnažené končetiny do kříže - nejdříve levý spánek, potom podloktí pravé ruky, podkolení levé nohy - pravý spánek, podloktí levé ruky, podkolení pravé nohy. To třikrát zopakovala a potom vodu, která zbyla, změřila. Zbylo-li vody méně než tři lžíce, byl nemocný vyléčen, zbyly-li tři či více, nemoc přetrvávala. Vodu pak vylila žehnačka pod bez, strom k léčení mzí určený. Dodnes zůstává neodhaleným tajemstvím, jak zaříkávačka dokázala, že vody přibylo... Jednou, dvakrát, třikrát opakovala babka svoje kouzla, ale zbytečně. Nakonec, když Jan viděl marnost všeho počínání, strčil jí nějakou tu výslužku a řekl: „Už nechoďte. Pánbůh sám rozhodne, co bude dál.“

Šel čas a ten pomalu mírnil Salomeninu bolest. Zapomenout pomáhaly i děti. Ty žijící i to, co jí v životě začalo růst. Zdálo by se pár měsíců – a přitom zase utekl rok. Zima v pětadvacátém znovu naplno předvedla svoji sílu. Začala 1. prosince a tentokrát panovala dlouho. Uprostřed té sibérie, o první středě měsíce února roku 1726, kráčely ženské i zachumlané babky do kostela k slavnosti Očišťování Panny Marie. Za nimi se táhli muži v těžkých kožiších, dlouhých až na zem. Byly Hromnice, jimiž končívala vláda zimy. Ne tak letos. Venku fičel severák, ale v kostele farníci vzduch trochu dechem ohřáli. Posedali do lavic, každý v ruce alespoň po jedné svíčce. Nečekali tentokrát na kázání, ani na výklad písma. Dnes se jen světily hromničky, jejichž zlaté plamínky měly po celý příští rok svítit za odvrácení hrozících živelných pohrom. Modlitbami a krůpějemi posvěcenou hromničku podal farář náchodskému primasovi, radním, starostům a od nich si své svíce rozžehli ostatní. Ještě nedozněl poslední žalm, když velebníček sestoupil mezi lid. Za ním se řadil zástup farníků a průvodem obešli chrám, aby znovu vešli dovnitř. Plamínky svíček zhasly, zaklinkal zvonek a začala slavná mše svatá. Po jejím skončení zmizel kněz v sakristii, odkud se po chvíli znovu vrátil v doprovodu Jana Cvrčka, Jiříka Štěpána, Jakuba Kylara a Doroty Tomšové. Přinášeli ke křtu dítě – syna, kterého Salomena porodila dříve, než se naplno rozkoukal den.

(1726, Februaris) d. 2. Pokržtieno ditie Jozef, otecz Jan Czwrcžek, matka Salomena. Levans Jyržik Sstiepan ze Starého Miesta. Test. Jacobus Kylar z Bražcze a Dorotha, manželka Marka Tomsse ze Stareho Miesta.

Mráz držel krajinu v pevném sevření až do dubna. Teprve pak roztál sníh, zaduněly potoky, zahučel vítr a sedláci se vydali blátivými cestami do polí. Marně sedláci prosili: „Svatý Matěji, požehnej nám na zahradě, na poli. Kde ten hlas obejde, všude hojnost ovoce bude[23]“. Zbůhdarma dřeli přes celé jaro i léto na vlastním i na panském. Koncem srpna kraj zesmutněl holými strnisky, jenže mandelů na nich bylo po málu. Ani len nevzrostl. „Mizernej čas. Bída se stěhuje do chalup!“ naříkali tenkrát lidé a stejně žehrali na úrodu i napřesrok roku sedmadvacátého. Nebylo klidu, nebylo radosti. Zrno bídně sypalo, řepa zakrnělá – žádný neměl jinou starost, než čím nakrmí děcka v zimě.

Jak zapomenout na hlady zpívající žaludek? Jan na to recept měl. Přišel čas vyprávěnek a pohádek i přetřásání všeho, co se v poslední době událo. Zatímco opravoval při světle louče polámané nářadí, stará Anna podřimovala v koutě a žena Salka kolébala malého Josífka, zalezly děti na pec a s otevřenou pusou poslouchaly. Nejraději o hraběti… „Tak poslouchejte“, začal Jan. „Stalo se to, no, třicet let to bude[24] a my s maminkou byli ještě děti. Na Boušíně byla tenkrát pouť a zemřelý kníže Vavřinec[25], táta nynějšího pána, se na ni jel taky podívat. Jak by taky ne, když dva roky tam před tím nechal postavit kostel. Kočár táhlo šestispřeží, hajduci okolo jako stráž… a že se pak ještě zastaví u slatinského mlynáře, co se pořád vzpírá do katolického kostela chodit a čte si v zakázaných knihách. Kostelík zářil novotou, kníže se na něj s uspokojením díval, a když se dal do modlení, uslyšel tichý, naléhavý hlas: „nečiň dnes nikomu nic zlého…“ – Děti už ani nedutaly, těšily se, co přijde. Jiřík naladil do tajemna: „Kníže pán se rychle rozhlédl, ale nikde ani živáčka. Zaraženě nasedl do kočáru a následován hajduky vyrazil na zpáteční cestu. Rázem ale obzor potemněl, vichr přelétl krajinou – zkrátka velká bouře na spadnutí. Fičí to, duje, povětřím větve létají. „Cvalem k zámku,“ křičí kníže na vozku. Když se přiblížili k dřevěnému mostu pod hradem, z nebe se valily provazy vody, hrom stíhal blesk… v jednu chvíli se zablesklo a zahřmělo tak, že se koně rázem splašili a vjeli na most tryskem. Kočár drkotá, klape, praská, hází se ze strany na stranu, most sténá a úpí pod nápory rozvodněné Úpy. Vtom opět zahřmí a blesk šlehne, most se rozpadá a koně i s kočárem padají do proudu dravé řeky…“ Jan počkal, aby mohly děti vstřebat hrůznou chvíli a teprve, když se nejstarší Dorka připomněla, pokračoval: „Jako zázrakem se však nikomu nic nestalo. Kníže i jeho hajduci se dostali zpět na břeh, sice notný kus cesty po proudu, ale nesli si zpět jen několik boulí, promáčené šaty a v žaludcích něco kalné říčné vody. Slatinský mlynář jim poskytl přístřeší i suché šaty, a tak u něho zůstali až do rána, než bouře ustala. Celou noc nemohl kníže pán spát, jak se mu vše v hlavě znovu a znovu honilo. Tvrdil pak skálopevně, že hlas, který jej v kostelíku varoval, byl najisto hlasem božím. No a slatinský mlynář měl pak od pána pokoj.“[26] Děti žadonily, aby dále vyprávěl. „Už ne, teď vám máma něco poví“, odbyl je hospodář. Salomena se usmála, vzpomněla, jak ji doma jednou pohádkou škádlili, když nechtěla dát pokoj: „Dobře, tak vám povím o vraním namlouvání[27].“ A začala: „Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl si tu vránu namlouvat, ta ale nechtěla se ještě vdávat, i klofla jej několikrát a odletěla. Ženich zůstal sám a žalostnil: Kváču, kváču, pláču, pláču! Když tak několik dní si naříkal, přiletěla k němu vrána, která si to mezitím rozmyslela a chtěla, aby si ji vzal. Havrana však již do toho času ženidlo přešlo a odletěl. Teď si vrána naříkala, a že byla ženská, dovedla to velmi dobře. Hnedle přiletěl havran na námluvy. Nechci tě více! urazila se vrána a odletěla...“ Salomena přestala vyprávět, počkala, než se Jeník ozval: „A jak to bylo dál, maminko?“ Pak s úsměvem odpověděla: „No přece takhle: Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl...“ „Maminko, vy nás klamete, tohle není žádná pohádka,“ vykřikoval Jeník a Dorkou jeden přes druhého. Durdili se a přitom zapomněli, že jdou spát bez večeře.

Tak přešla zima a čas se překulil k další. Zas bílá pole, bílé střechy – bílý celý kraj – prázdno a smutno jen havrani a vrány namáhavě dobývali ze zmrzlé země silnými zobany těžce zasloužený kousek potravy. Všechen bražecký život se zas soustředil do chalup, které jej hlásaly jen matně pomžikávajícími zažloutlými světýlky za nevelkými, mechem obloženými okny. Toho času přibyl ke Cvrčkově drobotině třetí syn. A svět se mu vůbec nelíbil… vrněl i vřískal, dával najevo nelibost k zaříkávání, okuřování a všemu ostatnímu, co s ním vyváděli. Jenomže bez toho to v oné době silně zakořeněných pověr nešlo.

(1729, Februaris) d. 12., z Bražcze. Pokrztieno ditie Giržik, otecz Jan Czwrczek, matka Salomena. Levans Giržik Sstepan ze Stareho miesta, tt. Jakub Güller z Bražcze a Mariana manž. Giržika Heÿzlara ze stariho miesta

Sotva se hošík prospal a poprvé otevřel očka do nevlídného sychravého dne, aby se trošku po světě porozhlédl, udělala mu Salomena křížek na čelo a se slovy: „Běž, děťátko, do kostelíčka svatého, očistit se od ducha zlého.“ Pak předala dítě porodní bábě, která jej spolu s otcem strýcem Kyllarem nesla ke křtu do náchodského kostela. Cestou se Jan zastavil u Štěpánů a Hejzlarů, aby poprosil o kmotrovství. Než se dočkali velebníčka, který měl zrovna kdesi jinou práci, než se vše v kostele odbylo a než synkovi v hospodě připili na zdraví, slunce se sklonilo k západu. Za ním se v zápětí táhly stíny a zimní chlad. Na oblohu vyskočil skvrnitý měsíc. Trčel tam nesměle, jako by se bál svým mírným světlem zasáhnout až pod plachetku, zakrývající tvářičku nového křesťánka.

O pár týdnů později, v březnu 1729 přijali lidé s ohromným nadšením zprávu o provolání Jana Nepomuckého svatým. Velkolepé oslavy probíhaly po celé zemi od 9. do 16. října 1729. Největší barokní slavnost uspořádala Praha, přeplněná poutníky. Možná se tam vydali i někteří z Náchodska. Sousedé pak měli oči navrch hlavy, když poslouchali, jak po honosně vyzdobených ulicích, plných slavobran, obrazů, a soch, procházela procesí, všude hrála hudba, zněly zvony, a jak se pořád střílelo z moždířů. Nesmazatelný dojem zanechaly v prostých účastnících pražských oslav noční iluminace. Nenacházeli slova, jimiž by popsali nádheru barevných světel či ohňostrojů a ostatní nechtěli ani věřit tomu, co slyšeli.

Ani v Náchodě ale nezůstali pozadu. Tak krásně vyzdobený kostel jako tenkrát tu snad nikdy neměli. Plno květin, chvojí, břízoví, fáborů, svící a mezi tím všechno kostelní zlato… omamná vůně z kadidla, farářova plamenná řeč… Nenašel se nikdo, kdo by neodcházel oslněn a plný zbožné víry v nového svatého.

Jenomže co je sluníčku, dešti či mrazu do svatořečeného Johánka… nic. A tak si počasí šlo, nehledě na svátost chvíle, vlastní cestou. Dešťové mraky visely takřka pořád nízko nad zemí, co chvíli se z nich snesly k zemi proudy vod. Takový nečas nepřál hospodářům ani staré Anně Cvrčkové. Měla už za sebou sedm křížků a každým rokem se těšila, jak jí slunce prohřeje od hostcepokroucené klouby a zažene zimnici. Pokud ještě mohla chodit do náchodského kostelíčka, nikdy nezapomněla, vstupujíc do jeho dveří, na zaříkávání: „Zimnice, zimnice, počkej tady, až půjdu zpátky, já si tě vezmu.“ A po mši honem honem zmizela z kostela jinými dveřmi. Jenomže teď už Annu stáří zlomilo. Čekala na spásné slunce, na dušnost pila odvar z řepíčku, květu hluchých kopřiv, ztratonošky, pukavce (vlčí mák) či jablečníku. Zuby nehty se smrti bránila... Kteréhosi dne si nesla stoličku ven, že přece jen pod stříškou na zápraží posedí. Jenomže, když ji stavěla, upadla a nevstávala. „Maminko, maminko, honem, poběžte, babička leží!“ křičel ze všech sil šestiletý Jeník a sám se snažil omdlelou zvedat. Salomena byla rázem ze světnice na dvorku, za pomoci hocha namáhavě dopravila výměnkářku do postele. Hned jí také přikládala ledové náčinky na čelo i k srdci, ale brzy poznala, že stařenka mezi nimi už dlouho nepobude. Kněz přišel ještě odpoledne a zaopatřil umírající, po poslední zpovědi smířenou s blížícím se koncem, předepsanými svátostmi. „Jen abych se ještě Jana dočkala,“ přála si toužebně. Zvečera zavřela Anna oči ke zdřímnutí, jenomže od té chvíle byla už její noc bez konce. Syn se pokoušel probrat matku k životu, ale marně, po špičkách přišla do chalupy smrt. Na kraji páteční noci v pátek před svatým Jiljím, dne 21.8.1730[30], kdy rychlé mraky zakrývaly a zase propouštěly blikavé hvězdy, stoupala duše zemřelé k božímu soudu. Ještě naposled se Anna dostala ke svatému Janu. Už ne proto, aby se pomodlila a zaříkala zimnici, ale proto, aby v jeho stínu spala svůj věčný sen.

(1730, Aprilis 31.) dito, z brazcze. Usnula w Panu Anna wdowa po Neb. Jirzikowi Czwrczkowi, starži pržes 74 leth pohrzbena gest z Sho Jana

Brzy z podzimu vystřídal chladné, uplakané dny náhlý a trvalý mráz. Řepa byla tenkrát ještě na polích, pomrzla a hospodáři měli zas plnou hlavu starostí. Místo myšlenek na bohaté hody měli v hlavě jedinou, nejdůležitější starost: Přežijeme i letos do jara? Už na vánoce zasedla v mnoha rodinách ke slavnostnímu stolu i bída.

„Bože, kolik zkoušek a nás ještě chystáš?“ vzdychala Salomena, probírajíc tenčící se zásoby. Oba si s mužem od úst utrhovali, jen aby nakrmili děti. Za co jen koupit trochu mouky? Salomena s dětmi proto chodívala na březové proutí a Jiřík, když se vrátil z pole, dělal pometla. Nabízeli je pak po vsi a za každé dostali hrst prosa nebo něčeho jiného k jídlu. Doufali, že po sklizni bude lépe. Nebylo. Přišla další neúroda, další perspektiva hladové zimy. Tenkrát, hladem zesláblá, očekávala Janova žena narození posledního dítěte. Kdo ví, jakým zázrakem dokázala je udržet při životě, ale dokázala to. Do zápraží bušily provazy deště a k nim přidalo do šestého říjnového dne plného vody první slzičky drobné novorozeně.

(1731, October) d. 6. z Bražcze. Pokrztieno ditie Margyanna, otecz Jan Czwrcžek, matka Salomena. Lev. Maryanna manzelka Giržika Heyzlara ze Stareho miesta, tt. Anna manzelka Jakuba Kyllara z bražcze a Gyrzik Sstepan ze Stareho Miesta

Byl to teskný čas, ale titěrná, útloučká dcerka Jana a Salomeny, snad že ji chránilo jméno mrtvé sestřičky, přežila všechny strázně dětství.

Sotva minulo povinné šestinedělí za koutní plachtou a Salomena přišla od úvodu[32], život u Cvrčků pokračoval ve starých kolejích. Pravda, občas vystřídal všednost dní svátek, křest či svatba v sousedství, ale jinak se vše točilo kolem polních prací. Jan musel pracovat na panském a ve vzácných chvílích, co mu zbyly i na vlastním políčku. Je až s podivem, s jakým klidem, odevzdaností a samozřejmostí tenkrát snášeli lidé tu svoji bídu. Však také po celý život neposlouchali v kostele nic jiného než: „Obětujte a skládejte bolesti k Ježíšovým svatým nohám! Povznese vás to ze všedních dnů a naučíte se odříkání a svatosti.“

Našly se však i rody, v nichž se tajné vyznávání nekatolické víry udrželo až do těchto časů. Z míst, kam již dříve lidé z Čech kvůli víře utekli, posílali k nim tajně emisary a potulné kazatele. A že se to katolické vrchnosti nelíbilo, je nabíledni. Po takových „svůdcích lidu“ horlivě pátrala, a pokud někoho dopadla, čekalo ho dlouholeté vězení. I popisy takových osob se tiskly, aby vešly ve známost. V jednom takovém se píše o jistém Čejkovi: „Člověk prostřední postavy, mocný, podsadilý; nos podlouhlý, trochu prohnutý, ne vysedlý, tváře tlusté, baňaté, červené, dulíčkovité, v řeči trochu šišlavý; kabát černý soukenný městský, při něm cejnový bílý chocholatý knoflíky, dírky soukenný, kamizolu modrou soukennou, při ní žlutý, mosazný chocholatý knoflíky; brustflek modrý, soukenný s kapsičkama, knoflíky žlutý; kalhoty černý, ouzký, kožený s kapsičkama malýma, klepací zahrnování rule: punčochy modrý, vlněný, střevíce telecí, hranatý, na nich prasky mosazný čtverhranný; holstuch černý, flórový, klobouk černý na tři strany zahnutý; rukavice liščí, huňatý; hůl dřevěnou jako špaňhelku udělanou červenou, na ní kostěnný černý knoflík, při ní řemen.“ Svým oděvem Čejka zřejmě nijak nápadný nebyl, takže popis poskytuje představu o tom, jak se tenkrát muži na delší cesty oblékali.

Čas – věčný vítěz nad lidmi – ukrajoval z jejich života víc a víc, ale nic dobrého nepřinášel… Počasí se rok po roce horšilo, hlad se nenávistně a každý rok hlouběji, zakusoval do chudých chalup. Nejdříve dlouhá zima na přelomu let 1728–1729, brzké mrazy ve třicátém, pro které zůstal zbytek úrody nesklizen na polích, pak špatná sklizeň roku jedenatřicátého, povodně v šestatřicátém, deštivý rok 1737 s ostrou zimou a podivnými světelnými jevy na obloze[33]. Všechno vyvrcholilo na přelomu let 1739–1740. Už 1. listopadu začala drsná a ostrá zima, jedna z nejstudenějších posledního tisíciletí. Sibiřská, laponská nebo grónská se jí říkalo. Za tu dobu svět ještě více posmutněl. Napadl sníh a všude nastal mrtvý klid. V předtuše hladu sedla do údolí číhající smrt a předla svou nekonečnou síť. Všichni s obavami přemýšleli: Kdopak v ní letos uvízne?

Soudobý kronikář napsal: „Léta 1739 hned časně před sv. Martinem veliká a potom neobyčejná zima jest byla, že… mnoho lidí pomrzlo a se voznobilo. Dobytek z chlívů do světnic brát museli, však ale nic platno nebylo, předce několik kusů ... zcela zmrzlo a jinde též vůkol mnoho; potom k jaru nejvíc od tý velký zimy majíce všecken špik přemrzlej pohynulo a pobít se muselo. Telata vodstavený na větším díle všechny zhynuly. Takovou zimu prvej žádný člověk nepamatoval, ani od předkův svých neslyšel, třebas 80 let starý byl, poněvadž od prvního novembris až do 24. aprile trvala. … Potom okolo svatého Filipa Jakuba (30.4.) tak velká nouze o slámu dobytku byla, že jeden mandel ovesný slámy 1 zlatý se platil. V roli se začalo dělat toho roku po sv. Filipu Jakubu. Dobytek na pole se hnal teprv za dvě neděle po sv. Filipě Jakubu z nouze nebo žádné pastvy ještě nebylo. ….“[34] A jak bylo toho roku dál, zaznamenal ve svých zápiscích dolánkovský sedlák Dlask: „1740 roku byla veliká zima a dlouho trvala, že jí starý člověk nepamatoval. Obilí pořád přiskakovalo. Mezi lidma povstala nouze i také pro dobytek (bylo) málo trávy, žádné pastvy.“

Studené léto roku 1740 se ohlásilo prškami a nevlídnými větry, slunce zmizelo v sychraných mračnech a kalendář čítal dni od června k červenci a dál. Podzim přinesl stromy obsypané hojností ovoce – víc příjemného lidem rok nedal. Píše o tom zase Dlask: „Též povodeň byla veliká před vánoci a na s. Tomáše a hrozný vítr velké škody působil. Od něhož se také ten sních ro(z)pustil a vodu způsobil, že jí žádný nepamatoval.“

Každodenní život komplikovalo nejen počasí, neúrody a častý hlad, ale i různé poplatky. Tzv. běžné platy – tj. svatojiřský a svatohavelský úrok v penězích i naturální dávky (např. vejce, oves, slepice, přádlo) – desátek farářům, mýtné, poplatek za mletí či za propuštění z panství existovaly odedávna. Ale jak získávaly vrchnosti na jistotě, vyžadovaly od poddaných další a další peníze. Platilo se třeba za nesplněnou robotní povinnost, „stravné“ za vedení pozemkových knih, zástřelné… Myslíte, že to už stačilo? Ale kdepak, i stát požadoval placení daní, tzv. kontribucí. A přitom byl poddaný závislý jen na výnosu svého pole. Pro podruha znamenalo štěstí i to, že našel práci. Člověk by řekl, že těžší břemeno naložit nelze. Jenomže…

20. října 1740 zemřel císař Karel VI. a měsíc nato byla jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie korunována arcivévodkyní rakouskou. Nezkušená panovnice byla tehdy čtvrtým rokem provdána za Františka Štěpána Lotrinského, porodila již tři dcery a byla opět těhotná. Jakmile stanula v čele císařství, využili okolní panovníci bídného stavu c.k. armády a pokusili se rozbít monarchii. Začala válka.

Netrvalo dlouho, přicházely lecjaké podivné zprávy a stejně neomylně, jako pes škodnou začali lidé větřit pohromu. Z podzimu, když oblohu zatáhla šedá, tesklivá mračna, jimiž profukoval ostrý vítr a ve stodolách se začalo mlátit, měl už každý před očima hrůznou představu blízké vojny. Proti dědickým nárokům Marie Terezie, hájeným armádou o síle necelých 108.000 mužů, měl výhrady kdekterý panovník. Na konci roku 1740 stálo ve zbrani 203.800 francouzských vojáků, téměř 100.000 Prusů, 26.000 Sasů a 10.000 Bavorů. V zemi se rozhostilo ticho – nastal čas úzkosti, v němž přišly ke slovu zkazky starců o minulých vojnách a rabování, o hladu, nemocech a hromadném umírání. V rukou chrastily růžence a rty lidí neslyšně šeptaly: „Od moru a války, vysvoboď nás, Pane!“ Už nikdo nepochyboval – vojna se strhne co nevidět a snad i tady, v Čechách.

V prosinci 1740 vpadlo 27.000 pruských vojáků pod vedením krále Bedřicha II. bez vypovězení války do Slezska. Královna proti nim mohla postavit sotva 7.000 mužů, leč ti zůstali napolo obklíčeni ve zchátralých opevněních Hlohova, Břehu a Nisy a zčásti ustoupili do Čech. Teprve na jaře se Prusům postavila armáda maršála Wilhelma Reinharda von Neipperg. Dne 10. dubna 1741 se střetli u Molvic (Małujovice), ale monarchie úspěchu nedosáhla. Do konce roku ovládla pruská vojska Horní Rakousy a tři české kraje – hradecký, boleslavský a litoměřický. Pocity lidí v prvním roce války dobře vystihl v jedné z povídek Alois Jirásek. Zřejmě se příliš neodchylují od skutečnosti : „Žádný teď v Čechách nevěděl, kdo je jeho pán, čí je. Na jihu království stála nevelká armáda královny Marie Terezie, v Praze a ve středu země poroučel trojí nepřítel; již roznášelo se, že bude Bavor českým králem a v ... krajích Chrudimském a Hradeckém ty nejhorší kobylky, ta metla boží, Prušáci.“[35]

Doškové dědinky s ublácenou návsí se třásly úzkostí a strachem. Na čela dveří a vrat dopadaly co chvíli chlapské pěsti nebo kopance těžkých jezdeckých bot: „Sem, kůže líné, suchou píci koním a nám jídlo v teplé světnici. Schnell!“ Sesypali se na zdejší krajinu jako hejno kobylek. S krvavýma očima v zamračených, špinavých obličejích se dožadovali jídla a pití jako lidé vědomí si své moci na životy ostatních. Salomena se víc než o vlastní život bála o dceru Dorku. Děvče mělo věk na vdávání, a kdyby si nějaký voják vzpomněl, „holka přijde do neštěstí a má život vniveč“, naříkala. „Alespoň, že kluci ještě vojenskému mundůru nedorostli!“

Tehdy ještě neexistovala povinná vojenská služba a odvody byly založeny na náhodě. Přišli náhončí; kaprál s šesti, osmi vojáky, zjistili u rychtáře nebo na faře počet schopných mladých mužů a potom začal hon – koho chytili, ten měl svůj osud spočítaný. Kaprál musel dodat určitý počet rekrutů a za každého z nich obdržel odměnu. Z nedostatku práce nebo ze záliby k dobrodružnému životu se někteří chasníci nechali naverbovat dobrovolně a očekávali brzké povýšení či bohatou válečnou kořist. Ovšem většina mládenců, které by mohla vojenská služba potrefit, se skrývala na všech možných a nemožných místech. Oblíbeným úkrytem byly pece, jiní zalezli pod seno, vymlácenou slámu nebo do tajných doupat v kůlnách, kde zůstali tak dlouho, dokud náhončí zase neodešli. Jenomže ti už uměli ze zkušenosti odhalit kdejakou skrýš, a tak bylo bezpečnější zmizet v lesích.

„... vtrhše Braniboři neboli Prušáci poprvé do Čech, u Dobrušky polem se položili. Také na vojnu vybíral Brandeburek ze zdejšího lidu a sice toliko muže zrůstné, nejméně 1 a 3/4 lokte výšky mající, bez ohledu, jsou-li ženatí nebo svobodní, sedláci, aneb podruhové. Konečně vypsána veliká berna, od níž ani ty podruhyně, co kužel přadly, vyjmuty nejsou. Jeden osedlý platiti musel 9 zl., a sice v krátkosti třikrát po sobě. Toť byla asi ona třímilionová kontribuce, jíž bavorský volenec Karel při svém usurpačním korunování v Praze na zemi českou byl uvalil.[36] Nejinak o té době smýšlel i další současník, sedlák Josef Dlask z Dolánek u Turnova: „Pak bylo hůř neb mladý lid na vojnu chytali, sedlákům obilí, dobytky, peníze, všechno plundrovali, tak že sedláci musili po lesích zimou, hladem se zdržovati. Pak i dvory panský, špejchary vydrancovali. To bylo v roce 1741“.

17. května se Prusové utkali s armádou Marie Terezie severně od Čáslavi u vsi Chotusice. Dopadlo to stejně jako u Molvic – vítězstvím Prusů, jen s většími ztrátami na jejich straně. Vídeňský dvůr přistoupil k drastickému rozhodnutí. Na základě mírové smlouvy z 11. června 1741 se Rakousko vzdalo větší části Slezska i celého Kladska[37]. Z Náchodska, ještě nedávno hlubokého vnitrozemí, byla rázem pohraniční oblast a náchodský průsmyk vstupní branou do Čech.

Pruská vojska odtáhla v červnu do Slezska. Lidé se domnívali, že je po válce a život se vracel do běžných kolejí. U Cvrčků se chystala první svatba. O nejstarší, už osmadvacetiletou Dorotu žádal Čermáků Václav ze Zábrodí. Nepřišel však na námluvy do Bražce, ale do Dolní Radechové, vsi rozložené v úzkém údolí po obou březích potoka Radechovky, kde v dávných časech říkalo „Na Radechůvce“[38]. Marné bylo pátrání, kdy a proč se tam Cvrčkovi přestěhovali[39]. Shrnuto – někdy mezi lety 1632-1641 se do Dolní Radechové přikodrcal plně naložený vůz a vedle něj kráčeli noví radechovští obyvatelé – Jan Cvrček s rodinou. Ne v podruží, ale ve vlastní chalupě složili všechen majetek. Ke stěhování se vázala spousta pověr. Hospodyně svázala do uzlíčku smetí, jež poslední v starém bytě smetla a přenesla je do nového domova, aby štěstí neuteklo. Nesměla zapomenout ani na svíčku — pro dlouhý život, chléb — aby byl dostatek a krucifix — aby Bůh tomu domu žehnal.

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou si hospodyně přivezla, byla díže. Ta se nikdy nikomu nepůjčovala a ani se zbytečně nevynášela z domu. Když ji před léty bednář pro novomanželku vyráběl, připomínala mu její matka: „Mistře, daj mi dobrej pozor na „růst roků“. Však věděj, aby šly nahoru!“ Zkušený řemeslník se jen zasvěceně usmál máminým starostem. Dobře věděl, že pokud by letokruhy směřovaly dolů, svůj výrobek neprodá. Věřilo se totiž, že v takové díži by se těsto nikdy nezvedlo.

K prvnímu zadělání v novém domově vstávala Janova žena ještě za hluboké noci, o druhé hodině. Do díže dala všechny potřebné suroviny: žitnou mouku, kvásek, vodu, kmín a sůl a než do nich ponořila kopist, udělala jím nad díží tři křížky. Musela mísit nejméně půl hodiny, než bylo těsto dobře vypracované. Poté zakryla díž dřevěným poklopem a nechala těsto tři hodiny kynout. Zatím pořádně roztopila pec, pak omyla místa, kam položí těsto v ošatkách na dokynutí, aby chléb nezplesnivěl. Ještě navařila polévku k snídani, opatřila drůbež a zase zpátky ke chlebu… Vyndala všechno těsto na stůl, udělala na dně díže tři křížky, aby se boží dárek vydařil. Začala hníst kulaté bochníčky, vkládala je na dokynutí do pomoučených ošatek, a když bylo hotovo, vymetla pometlem rozpálenou pec. Vhodila do ní tři hrachová zrna, aby chléb neoprýskal a nespadl a vyklopila na dřevěnou lopatu první bochník. Požehnala jej třemi křížky a aby se poznal, udělala do něj tři dolíčky. Doprovázen slovy: „Pán bůh napřed a chlebíček za ním“ putoval do pece a za ním i ostatní. Upečené chleby uskladnila hospodyně v komoře. Jedna várka vydržela až tři týdny a mnozí, kdož ještě pamatují domácí pečení, říkají, že čím byl chlebíček starší, tím byl lepší… První chléb, první zahloubení háku na poli… zkrátka, život v nové chalupě se brzy rozběhl, jako kdekoli jinde.

A po čase námluvy... ženich Václav již otce neměl, takže za něj vše dojednával poručník. Mámy už se dávno smluvily, mladí si dali slovo, ale teprve mužské slovo platí.

Seděli oba, Dorčin táta i Václavův poručník, u velkého stolu v koutě světnici, mlčeli, jako kameny. Seděli, jeden čekal na druhého, kdo dřív začne. „Povídala moje, že dnes přijdeš na besedu...,“ prohodil Jan, aby tu neseděli do pozítří. Strejc, co naproti seděl, nehtem usilovně seškraboval ze stolu neviditelnou špínu: „No,... přece vidíš... přišel jsem...“ A zase ticho, jen nehet rychleji jezdil, protože ve vzduchu se rodilo nějaké rozhodnutí. Jan ještě jednou zkusil, zda soused kápne božskou: „Povídala hospodyně, že mi chceš něco povědět...“ Ale hned s očima stranou, aby nevypadal nedočkavě. Z druhého konce stolu zaslechl: „Já chci povědět, ty chceš povědět!... Povídej! Já taky povím.“ Dveře se mezitím neslyšně otevřely, máma Cvrčková na kamnech něco dlouze míchala, aby alespoň pár slůvek zaslechla. Ale co slyšet, když nikdo nemluví. Ztratila se ze světnice a strejc konečně našel nit: „Povídala Čermačka, že by prý byla jako ruka v rukávě, že by tvoje Dorka chtěla k nim...“ Čas pomalu tekl a pak konečně Jan utrhl oči od okna: „No, chtěla by. A jestli to dnes míníš domluvit, povídej!“ I Václavova poručníka výhled ven najednou zajímal... Pak se konečně rozhovořil: „Abych ti pravdu řekl, Jene, my proti tomu nic nemáme... ale ...ale... jak to myslíš s přínosem?“ Jan dumal, čas tekl a konečně se zraky obou mužů setkaly. „Teda jednu krávu...myslel bych,“ pronesl s otazníkem v hlase. „Málo,“ soudil druhý. Janovi nezbylo, než přiznat barvu: „Víc nemůžu, utáhl bych se!“ A zase ticho, vzduch plný napětí... až konečně: „Tak si teda plácnem! S neděle by mohly být ohlášky...“ Rozvážně dohodnuto - byly nejen ohlášky, ale i svatba. Dorka, první z Cvrčkových dětí, se vydala svou vlastní cestou.

(1742,… 4.) dito, z dolni Radechovÿ. Potwrzenÿ jsau we staw sho manzelst(w)a od P. Giržika Peÿkra Waczlaw pozůstalÿ syn po neb. Giržikog Czermakog ze Zabrodiho s dorotou wlastni dczerau Jana Czwrcžkog z dolni Radechowÿ. Družba: Tobiass Plssek z Babÿho, stara s. Dorota, manželka Waczlawa Turka z dolni Radechowÿ, druž. Weronÿka dczera Matiege Pienkawÿ tež z dolni Radechowÿ

Počátkem dvaačtyřicátého roku „…ukazovala se ode dne 2. ledna do 14. února hvězda vlasatice neboli kometa na obloze nebeské od západní strany a svým krvorudým svitem a chvostem děsila mysl lidskou hned od západu slunce až do deseti hodin.“ Neblahé znamení skutečně věstilo další strázně. Ve čtyřiačtyřicátém roce, kdy větší část rakouských vojsk bojovala v severní Itálii a horním Porýní, vtrhli Prusové nanovo do Čech. Vojenské jednotky překročily hranice ve třech směrech – u Petrovic, Hrádku nad Nisou a Broumova. 1. září už staly před Prahou, která padla 16. září. „Když byl Francouz v Praze, byla libra masa za 2 zl. 22 kr., jehně 21 zl., krůta za 36 zl., sele 14. zl., zajíc za 8 zl., kočka za 9 zl., jedna libra kapra velkýho za 6 zl., strych pšeničné mouky 95 zl., kráva za 200 zl., uherský vůl za 400 zl., tele 60 zl....[40]“ Moc nám dnes tyto ceny neřeknou a krajově se lišily. Ale přece jen pro srovnání, jak velká drahota tenkrát panovala – o třináct let později prodal Jan Cvrček statek nejmladšímu synu Jiříkovi. A víte, jaké byla cena? Neuhodli byste. Sto zlatých.

Zatímco se sedláci snažili zachránit před vojáky dozrávající úrodu, do konce září 1642 se nepřátelská armáda rozlila po většině území. Obyvatelstvo znovu prchalo do lesů, ale tentokrát přistoupilo také k aktivní obraně – lidé odmítli prodávat Prusům potraviny, poskytovat rekruty, přípřeže, krmivo pro koně i důležité informace. Dokonce se podíleli na vojenských akcích proti pruským zásobovacím oddílům a kurýrům.

O situaci v Náchodě tehdy zapsal farář do matriky tuto poznámku[41]: „(1744, Octobris 22.) Stalo se smutné a truchlivé divadlo, před tím dnem přivedeni sem byli zajatejch vojákův rakouských od Pardubic alespoň 62 skrze jednoho lajtnanta brandeburského s 44 svejma vojáky. Na to druhého dne ráno v půl sedmý hodiny našlo se v městě partaj svobodných lidí uherskejch alespoň 40. Ti se pustili do brandeburkův, honilo se to, po sobě stříleli i taky sekali, v kterém příběhu tři Uhři těžce raněni a dva brandeburci (mimo jinejch) svátostmi zaopatřeni, poněvadž těch pět katolických bylo, zemřeli a d. 24 pohřbeni jsou k stému Michalu.“

Za této situace dorazily do Čech vojenské posily habsburské armády a bez větší bitvy vytlačily Prusy do konce listopadu za hranice. Ovšem pruský král Bedřich II. byl neuvěřitelně tvrdohlavý. Takřka z ničeho vystavěl na jaře 1745 ve Slezsku armádu o 85.000 mužích. Dne 4. června se strhla bitva u Hohenfriedbergu (Dobromierze) a poražená habsburská armáda nastoupila hned poté s Prusy v patách ke zpátečnímu pochodu do Čech. „Chtějí mě donutit, abych uzavřela s pruským králem mír; budu ale proti tomu, jak dlouho to půjde“, zapsala si Marie Terezie. Jenže Prusové vítězili. Opevnili se u Hradce Králové a pustošili odtud celý kraj. Na šest tisíc vojáků leželo u Police nad Metují. „Jaká spoušť po nich zůstala! Obilí právě dozrávající popásli a koňstvem rozdupali, žita velmi dlouhá sekali na boudy, štěpy a ploty spálily, z velkých stromů kůry sdírali rovněž na pokryt boud a při hrozném lidstva soužení všechno všady zničili. [42] Hrozil vpád do vnitrozemí. Marie Terezie tedy uzavřela 25. prosince 1745 v Drážďanech mír. Habsburská monarchie podruhé potvrdila pruskou vládu nad většinou Slezska a Kladskem, zatímco Bedřich II. na oplátku oficiálně uznal Františka I., manžela Marie Terezie za císaře Svaté říše římské. Od této chvíle získaly úřady habsburské monarchie opět právo nazývat se císařsko-královskými.

Panstvo uzavřelo dohodu, ale ve válkou postižených Českých zemích se ještě dlouho vyčíslovaly škody a na mnoha místech propukl hladomor. Drahé bylo jak maso, tak obilí. Válka pokračovala v severní Itálii a Nizozemí. Teprve, když už nebylo z čeho hradit rostoucí válečné výdaje, sjednaly mocnosti 18. října 1748 v Cáchách předběžnou úmluvu o míru, z níž vyplývalo, že z území, která Marii Terezii přenechal její otec, ztratila Parmu, Piacenzu a Gaustalu. Naopak si udržela Rakouské Nizozemí. Jednání se však neúčastnilo Prusko, takže ztráta Slezska nebyla v dohodě obsažena.

Smýšlení prostých lidí přibližuje soudobý dokument: Léta 1748 lomoz vojny s Brandeburkem utichl docela, proto ale přece zle býti nepřestalo. Bylo náramné sucho a vznikl strach před asiatskými kobylkami, ježto do Slezska v nesmírném množství přiletivše, všechno osení sežraly a spousty nevídané, hůře než nepřítel, po sobě nechaly.“[43]

Aby se práce podařila, musí býti dělána „svým časem“, říkával Jan. „Jak není co svým časem udělaný, nebude to požehnaný“. Proto sil se na sv. Stanislava čočku, na sv. Víta len a pevně věřil „na planetu“. Pilně si znamenal „na nov a na star“. Celá jeho hospodářská filozofie se dala shrnout do věty: „Je-li na „nou“, sedláče halou, je-li na star, sedláče zastav.“ Jenomže v osmačtyřicátém mu to moc platné nebylo. Sucho udělalo své.

Svůj čas měly i svatby sedlákových dětí. Dobře znal „pranostyku jistou a skušenou“, v níž se říkalo: „Jest dní v roce nešťastných 50. Kdo se v tyto dni nešťasně ožení, brzo se s manželkou rozloučiti musí. Jestli živi zůstanou, v nouzi a v chudobě a nesvornosti život svůj stráviti musejí. A jestli se v tom dni člověk rozstůně, ten ať má ke svému zdraví a živobytí malé nadeje. Jestli se v tom dni dítě narodí, živo nezůstane. A jestli živo zůstane, samým neštěstí ňáký čas trvati bude a prací a ve všech svých činech a předsevzetí žádného prospěchu nepozná, nýbrž samou škodu; ale přeci brzo v mladém věku umříti musí. V těch dnech nemá se ani síti, ani štěpovati, žádný užitek neponese a vydá-li se kdo na cestu, podobně nešťasný bude ve všech svých předsevzetích a škodu na zdraví ponese, ani v ty dni telata neodstavuj, ani žádný vejce nenasazuj, málo se ti zrodí. Januarii 1, 2, 3, 4, 5, 6, 19. Februáru 2, 11, 16, 17. Martii 1, 15, 16, 17, 18. Aprile 1, 6, 9, 10, 14, 30. Maie 1, 6, 15, 20. Juni 1, 4, 7, 27. Juli 6, 15, 17. Augusti 9, 20. September 6, 15, 16. Octobris 4, 6, 15, 16. Novembris 10, 15, 26. Decembris 4, 6, 7, 13, 18, 20 dni nešťastní.“[44]

V neděli 30. srpna 1750 se oženil první ze synů – čtyřiadvacetiletý Josef, půl roku na to, 7. února 1751 sedmadvacetiletý Jan. Ve čtyřiapadesátém, v neděli 17. listopadu, pětadvacetiletý Jiřík a konečně rok nato poslední, 24tiletá Marianna.

Staří odešli na výměnek a tátovu chalupu, o necelých dvacet let později označenou číslem 11[45], dostal nejmladší syn Jiřík. Následující zápis z gruntovní knihy poprvé přibližuje, v jakých podmínkách rodina žila:

domu Nro 11., Jiržyk Czwrcžek

Leta Panie 1755 dne 24. ržijna smluwil a kaupil statek od otcze sweho Janna Czwrczka wssim prawem a patržyczim pržyslussenstwim diedicžnie za summu trhowau 100 kop zawdati ma hotowich po rozlicžnie prodawajiczimu hned pržy smlauwie 25 kop, pržy pržysstich saudech 15 kop, spolu 40 kop, zustawa purgkrechtem rocznie po 3 kopách k doplaczeni tež prodawajiczimu 60 kop a ma statek zapl.

Pržidawkowe: stul, miedenecz, diž s wossatkama, 2 konie se wssym pržyslussenstwim, 2 wozy, 3 rzetiezy, 2 haky, 1 pluch, 2 brany zelezym, 3 widle, 1 sekera, 1 pila, 1 rzezacžka s kosyržem, 1 kosa, 2 nebozizy, 1 poržiz, 2 sejta, 3 cžepy, 1 krawa, 1 jalowicze, 1 koza, 1 slepiczy a 1 kohaut, obily w slamie 15 mandel žytta, 10 mandel jarže na ozy(m) wyseteho obily 10 korczich, z toho sobie prodawajiczy 10 mandel wyminuje.

Wejmienek sobie prodawajiczy cžini: byt pržy hospodaržowi i s manželkau swau až do smrti, wicze každeho seti pro hrubej korecz, w prwnim oborže na malý pržicze u meze Matiskowý, w druhým oborže nad borem oba wedle sebe po 15 zahonech y z dilem patržiczim 2 czt. semena seti, 1 zahon zelý sazeti, kausek trawnika pro trawu (u) branki a 1 krawu, 1 kozu na swobodný pastwie, 1 hrussku a 1 sliwu, 1 sach držiwi, 1 borowiczy, to wsse do smrti, po smrti prodawa. Matka tolyko polowiczny wejmienek zažýwati bude.

Jan prodal 24.10.1755 synovi hospodářství bez dluhů[46] za 100 kop. V hotovosti dostal při podpisu smlouvy čtvrtinu při následujícím soudu dalších 15 kop a zbytek mu měl syn uhradit v ročních splátkách po 3 kopách[47]. Plocha polností není v zápise uvedena, ale zaseto bylo na 10 korcích (tj. 2,88 ha). Protože se tehdy používal trojhonný systém obdělávání půdy, šlo tedy zhruba o třetinu výměry. K tomu nějaká ta zahrada u domu – celkem by tenkrát mohl mít grunt asi 35-40 korců, tj. 10 - 11,5 ha. Skutečně se tedy řadil, jak smlouvy uvádí, mezi selské[48].

Nedokážu si vysvětlit, jak Jan, dříve patrně bražecký podruh[49], najednou přišel k takovému bohatství. Mohu se jen dohadovat. Když synovi grunt předával, neměl na něm podíl žádný z předchozích majitelů. To znamená, že Jan již celou částku 100 kop uhradil; buď v hotovosti při koupi nebo ve splátkách maximálně mezi lety 1632-1655. A to vše dobách neúrod a válek. Zvláštní, že? Z hospodářství by tolik jistě nenašetřil a ani řemeslo na nevelké vsi mu nemohlo přinést takové zisky. Odpovědí je asi obchod – s koňmi, s přízí - a ještě pravděpodobnější pašování. Poté, co přišla monarchie o větší část Slezska i celé Kladsko, se začalo se na hranicích pašovat. Zatímco později zejména tabák, doutníky, cukr, káva, koření, příze, bavlněné tkaniny, hedvábí, a dokonce i střelný prach, za Marie Terezie byly hlavním zbožím kůže, kteří naši pašeři dodávali do Pruska. A na takovém zboží se dalo pěkně vydělat! Jenomže jaká byla skutečnost, to opravdu říci nemohu.

A Janovo hospodářství? Dva koně, krávy, jalovice, kozy, slepice a kohout; z hospodářského vybavení 2 vozy, 3 řetězy, 2 háky na orání, 1 pluh, 2 dřevěné brány s železnými hřebíky[50], 3 vidle, sekera, pila, řezačka s kosířem, kosa, 2 nebozezy, poříz, 2 síta, 3 cepy... mnohem víc, než bývalo obvyklé. Nějaká ta kravka padla dětem „na vejpravy“, jednu i s kozou si nechal jako výměnek, a tak novému hospodáři zbylo po jedné krávě, jalovici a koze.

Ve světnici u Cvrčků to vypadalo jako v ostatních chalupách. U dveří stávala pec s měděncem na ohřev vody, poblíž široká postel pro hospodáře a hospodyni, v protilehlém rohu stůl s lavicí. Za ni se později stavěla skříňka koutnice, sloužící k ukládání písemností. Další lavice byly postavené podél stěn a u kamen. Stejně jako pec sloužily ke spaní dětem a ostatním členům domácnosti. Šaty a prádlo ukládaly hospodyně do truhel zhotovovaných z dubového, borového nebo javorového dřeva[51]. Kromě šatních, bývaly i větší truhly „spížné“ na potraviny. Nádobí mělo do konce 18. století své místo ve výklencích, na které se muselo myslet již při stavbě domu. Pak našel na vesnicích po vzoru městských domácností uplatnění mísník, dnes bychom řekli kredenc, se skříňkou dole a policemi na nádobí nad ní. Od konce 18. století si bohatší vesničané pořizovali židle se zdobně vyřezávanými opěradly. Zprvu se daly spatřit v rychtářských světnicích a bohatých staveních a lidé je proto dlouho považovali za komfort. Venkovský člověk na židli běžně nesedával, takže stála u stěny nebo vedle postele. Teprve pro vzácnou návštěvu ji přistavovali ke stolu. Až ve 2. pol. 19. stol., po rozšíření hromadné výroby sedacího nábytku, ztratila židle svou výlučnost a lidé ji uznali za obyčejný bytový doplněk. Stoly, lavice, židle a spížní skříně se běžně nezdobily, zato ostatní nábytkové kusy se bohatě krášlily malbami kytic, ptáčků, ovoce, ale i krajin nebo náboženských výjevů[52]. Podstatná část nábytku sloužila ve vesnických staveních až do úplného opotřebování, i po několik generací.

Jan se ženou zůstali na statku do smrti. Už o jeho provozu nerozhodovali, ale nový hospodář měl vůči nic určité povinnosti stanovené v kupní smlouvě. Výměnkáři si zajistili bydlení ve světnici společně s hospodářovou rodinou, k vlastní obživě měli krávu a kozu, korec pole k setí u Mitiskovy meze a nad borem, ovoce z hrušky a slívy. Dále byl Jiřík povinen sít rodičům každoročně 2 čtvrtce lněného semena a sázet zákon zelí, přenechat jim kus trávníku u branky, zdarma pást kozu a každoročně zdělat a přivést sáh dříví a borovici. A když by Jan zemřel dříve než manželka, přidala by vdově polovice za stanoveného výměnku.

[1] Matrika oddaných Náchod 1676-1735, sign. 106-49 O, fol. 99; v zápise je sice jako ženich uveden Jiřík, ale jde patrně o farářův omyl. V následujících letech se nenarodily žádné děti Jiříka a Salomeny, ale jen Jana a Salomeny, jejichž sňatek není v matrice uveden

[2] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 922; Kateřina zemřela patrně před r. 1722. Její úmrtí není v matrice Náchod 1722-1745 sign. 106-4 NZ ani v následujících zaznamenáno. Chybí i údaj o jejím případném sňatu

[3] Kdyby prý někde vyšel oheň a šestinedělka sama vyšla z domu, rozšířil by se až tam, kde by zůstala stát. Jinde se naopak věřilo, že když šestinedělka zahalená do koutnice obejde chalupu, nikdy nevyhoří.

[4] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 953

[5] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 1011

[6] Advent = doba čtyř týdnů před vánocemi, představující pro křesťanský svět očekávání příchodu Spasitele. Byl ustanoven v 8. století. Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně – roráty, sestavené podle převážně prorockých biblických textů. Název pochází z nejznámější latinské adventní písně z 16. stol původem z Francie: „Rorate coeli de super…“ (tj. Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele…). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.

[7] Když v 1. adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle. – Začne-li zima až s adventem, potrvá deset týdnů. – Je-li prvního adventu první chladno, drží led deset týdnů. – Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima trvat osmnáct neděl. – Jaké počasí na svatou Barboru, takové bývá celý advent. - Chodí-li se v adventu bez kožicha, bude se v postě jistě nosit. - Adventní sníh dočká-li březnového, nebudeš jídat, sedláčku chleba režného.

[8] Mrštíkové A. a V., Rok na vsi I.

[9] Roráty dne nedělního. Chorál. 16. století

[10] Tuto sošku koupil od lidového řezbáře, chromého rolníka Jana Karáska v nedalekém Odolově. Polychromii na dřevěnou sošku mu zhotovil malíř Václav Nývlt z Úpice.

[11] Dne 24. srpna 1731 bylo vydáno povolení ke stavbě biskupskou konzistoří v Hradci Králové a ihned bylo započato se stavbou kostela. V roce 1732 byla soška nejprve přenesena do dřevěné kaple, třešeň pokácena a ještě téhož roku byla dokončena stavba osmiboké barokní kaple nad původní studánkou. Vodní kaple je otevřena třemi oblouky se zdobnými mřížemi směrem ke kostelu. Od roku 1907 je uvnitř vyzdobena mozaikovým obrazem z barevných kachlíků keramické továrny v Rakovníku a latinským nápisem QUASI PLATANUS EXALTATA SUM JUXTA AQUAM. Mozaika znázorňuje třešňový strom s plody a na něm svatoňovickou Madonu. Pod třešní vyvěrá sedm pramenů. Vedle této stavby „Studánky“ jsou dvě novější kaple Panny Marie Lurdské a sv. Judy Tadeáše.V obětní kapli z roku 1904 je socha sv. Judy Tadeáše z roku 1952 od Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. V roce 1733 byl dokončen poutní kostel v barokním slohu se zděným presbytářem. Chrámová loď byla roubená z dřevěných trámů s mezerami ucpanými mechem, podlaha dlážděná pískovcem. Vysvěcen byl dne 30. května následujícího roku 1734 ke cti Sedmi radostí Panny Marie. Na hlavní oltář byla přenesena původní soška Panny Marie. Přes léto v kostele sloužil poutníkům mše svaté zámecký kaplan z Náchoda, později bylo místo fundatisty obsazeno trvale. Téměř identický příběh je spojen s vybudováním barokního kostela ve Sloupu u Blanska (1751-54) a jistě ty se našly i další podobné.

[12] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 1088

[13] Farář udělal v zápise chybu, napsal matce omylem stejné jméno jako dceři. Že nejde o druhou Janovu manželku dokládají další narozené děti. Shodná jména kmotrů s předchozími křty přiřaďují dítě k rodině Jana a Salomeny.

[14] vejprava = věno

[15] podle rukopisu z 16. století, Čeněk Zíbrt „Český lid XIV, str. 14“

[16] rukopisný receptář V. Fojtíka ze Zlonic z konce 18. století

[17] Ve skutečnosti byla nalezená hmota pozůstatkem mozkové hmoty a generální vikář, který nikdy nebyl královniným zpovědníkem, stal obětí sporů mezi Václavem IV. a arcibiskupem Jana z Jenštejna.

[18] úryvek modlitby k sv. Janu Nepomuckému

[19] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 27

[20] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. Z2

[21] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. Z2

[22] Matrika narozených Náchod 1722-1745, sign. 106-4 , fol. 56

[23] Prosba k sv. Matěji za úrodu. Na Novoměstsku, zejména v obcích Ohnišově, Bystrém a Bačetíně

[24] údajně 4. července 1694

[25] Vavřinec Piccolomini

[26] podle místní pověsti. Na poděkování za své zázračné zachránění dal před dřevěným mostem postavit malou bílou kapličku. Uvnitř pak byl namalován obraz, který tu strašnou bouři a pád kočáru z propadlého mostu do řeky navždy zobrazoval. Obraz byl několikráte obnovován a byl v kapličce až do roku 1972, kdy byl nezjištěným pachatelem odcizen. Projdou-li však ještě dnes pamětníci tohoto obrazu okolo kapličky stojící ještě před znatelnými zbytky železného mostu, stále v duchu vidí místo obrazu Panny Marie obraz knížete Piccolominiho, jak padá v té divoké bouři s kočárem i koňmi přímo do divoké Úpy.

[27] stará lidová pohádka - škádlivka

[28] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 27

[29] hostec = revmatismus

[30] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 16

[31] Matrika narozených Náchod 1722-1745, sign. 106-4 , fol. 141

[32] Ukončení šestinedělní izolace se provádělo obřadem v kostele několikerou modlitbou. Dokud se rodička nepodrobila církevnímu úvodu, nesměla se zúčastňovat bohoslužeb ani vstoupit do kostela.

[33] Léta 1737 dne 16. prosince světlost na obloze nebeské se jest ukázala, takže takřka hned časně z večera celý svět od 9. až do 10. hodiny červený byl, jakoby hořelo, a země nejináče byla, než jakoby ji krví polil; co by to znamenati mělo, to Bůh v dobré obrátiti ráčiž, nebo o půlnoci se to zase přihodilo po druhé a po čtvrtej hodině stalo se to potřetí . ( Pamětní kniha města Žamberka vedená od r. 1645 )

[34] Kunvaldská kronika Antonína Kodytka 1740-1786

[35] Alois Jirásek, Vojenské povídky, Praha 1955, povídka „Sousedé“

[36] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

[37] Marie Terezie ztratila Slezsko, bohaté území s více než 40 000 km2, s 1,5 mil. lidí. Pruský stát se tím zvětšil o jednu třetinu.

[38] Několik základních údajů o obci, která jsou zaznamenány v kronice obce Dolní Radechová: zeměpisná šířka severní 50° 25´, zeměpisná délka východní 16° 50´, obec má rozlohu 42,9 km2, je přibližně 359 metrů nad mořem, průměrný tlak vzduchu 730 HPa, průměrná roční teplota +8 °C, roční průměrné množství srážek je 650 mm, časový rozdíl mezi námi a Prahou jsou 4 minuty.

[39] Ve fondu „Pozemkové knihy okresního soudu Náchod“ jsou zařazeny pouze dvě dochované gruntovní knihy obce Dolní Radechová: kniha č. 96 pro léta 1758-1806 a kniha č. 97 pro léta 1805-1880

[40] Paměti Josefa Dlaska z Dolánek u Turnova

[41] Přepis do současné gramatické podoby

[42] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

[43] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.

[44] ze starobylého tisku uveřejněného na Jubilejní výstavě v České chalupě 20. května 1891

[45] první číslování domů proběhlo roku 1771

[46] Dluhy byly součástí závdavku a vypisovaly se jmenovitě.

[47] Když Jiří prodával po 34ti letech (16.7.1789) grunt zase svému synovi Antonínovi, jeho hodnota byla 250 kop, ale dluhy činily 160 kop (zawdati na hotowich 160 kop; totiž Czys. kral. mil. půčžky na seti 9 fr. 15 xr., z kral. půčžky interessu 22 fr. 8 xr., zasedielý Contribucze 8 fr. 7 xr., aufssaurowi do Nachoda 25 fr., Anton Plundrowi mlynarži podbucžnimu 3 fr., Trubkowi do Nachoda 4 fr. 30 xr., za poddaczy owes 21 fr., Cz. kral. mil. pomoczy na žywnosti se winachazy, kdyby takowa k odpusstieni pržyjiti miela, takowau diedicžowe k pohledawani míti budau 93 fr. 20 xr.)

[48] V prostudovaných materiálech nic nenasvědčuje tomu, že by po roce 1771 došlo k dalšímu přečíslování (viz stále stejné čp. 8 v rodokmenu). Ovšem stejné číslo mohla na místo zbourané získat zcela jiná chalupa. Není proto úplně jisté zda dnešní umístění domů odpovídá původním.

[49] Gruntovní knihy obce Bražec jsou dochovány až od roku 1756. Není ovšem pravděpodobné, že by tu Jan Cvrček vlastnil velký grunt, a pak se odstěhoval.

[50] brány - zpravidla čtyři tyče spojené do čtverce s dvěma slabšími tyčemi – vlačichami napříč křížem, všechny opatřené železnými hřeby; lehké brány se pro větší účinnost zatěžkávaly kameny nebo se na ně postavil sám hospodář. Na Janově gruntě měli brány dvoje, takže je podle zvyku spojovali vedle sebe.

[51] Později do světnic přibyla jedno- nebo i dvoudveřová skříň – „jarmara“, mnohdy se skosenými rohy a římsou. V dolní části mívala zásuvku. Sloužila k úschově kabátů a těžkého mužského obleku. Oděvy se v ní zavěšovaly na háky.

[52] Období největší produkce malovaného nábytku spadá do let 1820-1850. Podstatná část nábytku sloužila ve vesnických staveních až do úplného opotřebování (a to po několik generací), ale přesto jej truhlář občas opravil, obměnil, doplnil či vybavil nově založenou domácnost.

Obvyklý způsob formulace svatebních smluv v 18. století

2010-05-06T03:56:00.001+02:00

We gmenu negswetegssi a nerozdilneg Trogicze boži, Boha Otcze i Syna i Ducha swateho Amen

Stali se smlauwy swadebni mezy pocztiwim mladenczem Wogtiechem wlastnim sinem Jana Czupala ze wsy Rohozny z Nro 34 ze strany gedne, umiňuge sobie swůg swobodny staw promieniti napodobnie z wůle a wnuknuti božího do stawu s. manželstwa stoupiti z pocztiwou pannou Mariannou pozůstalou wlastni dczerou po nebosstikowy Waczlawowy Lidmilowy tež ze wsy Rohozneg z Nra 2 ze strany druhe.

Procžež neopominul zienich u pržitomnosti matky Kateržiny Lidmillowy wegsse gmenowanou dczeru gegi Marianu požadati, aby ona gemu k tomu stawu manželskemu widana a propusstiena bila, když to gegy mila matka Kateržina w pohledawani toho wůly swou z wůly sweg mileg dczery Marianny zgednotila a gemu gi k tomu stawu manželskemu propustiti neopominula. Procžež otecz ženicha Jan Czupal takto se prohlasil, že sinu swemu Wogtiechowy gednu krawu, gednu owczy, deset mieržicz owsa, dwie mieržicze geden wiertel zita a ssest zlatich regnskich peniez zadawa, za czož on czo mu z lasky daly ucztiwie diekuge. Pržitom pocztiwy mladenecz a ženich Wogtiech Czupal pržednie a negprwe swogi negmilegssi pannie newiestie Mariannie swy pocztiwy gmeno, swůg mladeneczky wienecz a czo od swich milich rodicžů wienowano ma, gy zadawa a po wikonanem czirkewni kopulaczy gi za plnomocznou hospodiny nad tim cžini a ustanowuge.

Naproti tomu matka newiesty takto se prohlasila, že swemu milemu ditieti Marianne gednu krawu, dwa mandele žita a tržy mierzicze owsa, tez chalaupku pod Nrem 2 we wsy Rohozneg se wssim pržislussenstwim pod temato nasledugiczima wegminkamy zadawa, aby ona dczera Marianna z zenichem Wogtiechem Czupalem druheg dczery Kateržine s teg chaloupky 14 regnskich peniez w hotowosti splatily a položily a s teg krawy tele odstawily a od gara až do podzimka chowaly, kdiby ale .... duhou czeru Kateržinu pan bůh nemoczy neb ginou bidou spomniel, tak gy budou powinni w teg chaloupcze pržichranit, kromě tohole pržibitek matcze w teg chaloupcze až do smrti pržati a funus ze swiho wiprawiti powinni budou.

Za czož czera a newiesta Mariana sweg matcze czo gí z lasky dala rucze liba a ucztiwie dekuge, tež podobnie swemu negmilegssimu ženichowy Wogtiechowy Czupalowy to wsse zadawa a geho nad tim plnomocznim hospodaržem cžini a ustanowuge, který taky to wsse splniti tuto sebe zawazuge.

Od dne wikonaneho czirkewniho zezdani geden druheho diedicžem nad swim wienem takto ustanowuge, kdiby taky do dne do roku w manželstwu spolu newitrwaly, s toho swieta geden neb druhy zessel a žadny potomek nezůstal, tak pozůstaly ženich prawim diedicžem wiena a mohowitosti newiesty, napodobnie taky pozůstala newiesta prawou diedicžkou mohowitosti ženicha w tiechto swadebnich zadaniho zůstati ma a nicz žadnimu nawraczowati powinen nebude. Kdyby ale po nich ditky pozůstaly, tak gegich mieny po gednom neb druhim spisse zemrželim tiem pozůstalim dietem patržit bude tim spůsobem, že kdiby ženich spiss než newiesta zemržel, ona newiesta nabitek ženichů zachowat a do wegrostu geho potomků hospodaržit může, a podobnie kdiby mewiesta spisse zemrzela, ženich chaloupku dietem z ni pochazegiczich dodržet a do wegrostu hospodaržit powinen bude, wssak ale do smrti swe pržichranieny w teg chaloupcze miti bude.

K dokonalemu ubezpecženi obogy strany se uzawrželo, že tito smlouwy swadebni y taky w nepržitomnosti gedne y druhe strany do knich patržicžich wtažene biti mohou, toho na důkaz sobie strany podepsaly, tež pržitomnie swiedky k bezsskodnemu spolu podpisu dožadaly. Genž se stalo we swoganowskem panstwy we wsy Rohozny dne 10. ledna 1794

ze strany mladencze ženicha	ze strany panny newiesty
Wogtiech Czupal, žienich	+ Jozef Hawlicžek sswiedek
Waczlaw Kržecžek	+ Antonin Kržibsky swiedek
Ržehorž Rohozensky

Pržitomny zanesky od wegss gmenowanich manželůw u pržitomnosti swiedkůw dobrowolnie podpisy obouch stran zaopatrzeny, tež moczy auržadu wrchnostenskiho gegich dokonale platnosti po wikonanim czirkewnim zezdanim timto potwrzugou. W Swoganiwie dne 11. ledna 1794

L.S. Sebastian Wesely, purggraby

Co vám ve škole neřekli… o oslavách konce roku

2009-12-31T22:42:00.001+01:00

Ve starém Římě byste pořádali bujaré oslavy Nového roku, posílali dárky a blahopřání přátelům prvního března. Následoval rok dělený na osmidenní týdny a deset měsíců vždy s lichým počtem dnů (lichá přinášela štěstí). Tento starověký římský nový rok 1. března byl používán v Benátské republice do jejího zničení roku 1797 a v Rusku od roku 988 do konce 15. století.

Konzulární rok začínal u starých Římanů na rozdíl od kalendářního nového roku dnem, kdy konzulové nastupovali do úřadu. Tím byl od roku 222 př.n.l. 15. březen a za třicet jedna let přesunuto na 1. leden, který získával postupně stále větší význam. Po několika dalších dílčích změnách vešel 1. ledna 45 př.n.l. za vlády Julia Caesara v platnost kalendář navržený alexandrijským astronomem Sósigenem.

1. leden jako první den roku uznávali i raní křesťané, i když představitelé církve pro tento den bujarých oslav neměli velké pochopení. Koncil v Toursu roku 567 jej dokonce prohlásil za starý omyl a hrozil těm, kdo se ho budou držet exkomunikací. Jenomže staré zvyky nejdou jen tak zlomit přes koleno… Přes několikeré zákazy papežů se oslavy nového roku 1. ledna nepodařilo vymýtit, a tak tomuto dni dali náboženský význam v podobě svátku Obřezání Páně (Circumcisio Domini). A bylo po bujarých oslavách….

Na rozdíl od Římanů používali staří Slované lunisolární kalendář, ve kterém se délka roku určovala podle Slunce a délka měsíců podle fází Měsíce. Nový rok se slavil ve dnech zimního slunovratu - 25. prosince. 1. leden se jako Nový rok objevil v českých zemích za Přemysla Otakara II. a Václava II., ovšem více se začal šířit až v 15. století.

Naopak Rusové začali v té době za začátek nového roku považovat 1. září (od roku 1492, stejný den začínal rok i ve staré Byzanci). Takto se oslavoval po dvě stě let než zvláštní vládní nařízení cara Petra I. z 19. prosince roku 1699 zavedlo počítání let podle křesťanského letopočtu (dříve se roky v Rusku počítaly od stvoření světa) a zároveň se za začátek roku stanovil 1. leden.

Silvestrovská noc získala na významu, až když se v průběhu 16. století ve většině křesťan-ských zemí ustálil gregoriánský kalendář, zavedený roku 1582 papežem Řehořem XIII. Počátek nového roku připadl na prvého ledna. Poslední den v roce lidé chodili do kostelů děkovat za dobré prožití uplynulého roku a modlit se za ještě lepší nový rok. Veselí a zvyky z pohanských dob však církev nepodporovala a tak se 31.prosinec odbýval v tichosti a pokoře.

Ještě jednou se na evropském kontinentě změnil začátek roku, a to v letech 1793-1805, kdy revoluční Francie určila za “novoroční den podzimní den rovnodennosti (obvykle 22. září), nazývaný primidi Vendemière, první den prvního měsíce

Od konce 19. století je běžným zvykem půlnoční přípitek šampaňským s přáním všeho nejlepšího v nadcházejícím roce. Z této doby se traduje i zvyk jíst o půlnoci ovar a křen s jablky pro štěstí. Evropský zvyk bujarých oslav 31. prosince je ještě mladší, pochází až z počátku dvacátého století.

Co vám ve škole neřekli o bitvě na Bílé hoře

2009-11-08T14:40:00.003+01:00

… a neb viníkem byl Smiřický

Stárnoucí král a císař Matyáš Habsburský neměl potomky. Proto bylo v zájmu moci panovnického rodu hledat ještě za jeho života následníka trůnu. Habsburkové nabídli Čechům jako královského nástupce Matyášova bratrance Ferdinanda. Pro české evangelické stavy byl tento radikální katolík podporovaný španělskou a papežskou stranou i německou Katolickou ligou zcela nepřijatelný. Ale z toho si Habsburkové nic nedělali. Předákům opozičních stavů vyhrožovali ztrátou postů, majetku a hlavy, nedají-li ve „svobodné volbě“ hlas jedinému kandidátovi… A že je lepší mít hlavu na krku, byl Ferdinand Štýrský v roce 1617 přijat za budoucího českého krále. Sice sliboval, že bude chránit zemské výsady včetně Rudolfova Majestátu na náboženskou svobodu, přísahu však nebral ani chvíli vážně. Sotva se mu podařilo zbavit nemocného Matyáše moci, vypukly perzekuce proti evangelíkům.

Ale žil tenkrát v Čechách šlechtic velkého bohatství a ctižádosti… Albrecht Jan Smiřický ze Smiřic soustředil ve svých rukou veškerý majetek rodu, v roce 1617 se zasnoubil s hraběnkou Amálií Alžbětou z Hanau-Münzberg a plánovaný sňatek mu měl zajistit spojenectví nejvyšších představitelů protestantské šlechty v německých zemích.

Teď se mohla naplno projevit jeho ctižádost. Začal vážně plánovat, že se stane českým králem – a mimochodem, šance měl veliké. Pro dosažení tohoto cíle mu hrály do karet tři podstatné okolnosti - nechuť českých stavů k Ferdinandu Štýrskému, příbuzenské vazby a dluhy. Většina vlivných šlechticů totiž měla za manželky členky rodu Smiřických a další šlechta i města u něj zas byla značně zadlužena. Albrecht Jan Smiřický velmi obratně využil dlouholetého sporu Broumova a Hrobu s církevní vrchností. Jak píše V.V. Tomek v Dějích království českého: “protestantští obyvatelé měst těchto vystavili sobě kostely dle svého řádu, čehož vrchnosti katolické trpěti nechtěly, poněvadž majestát dovoloval toho jen městům královským…. Po více let odporovali měšťané rozkazu císařskému, aby kostely zavřeli. Konečně brzy po korunování Ferdinandovu kázal císař některé z předních návodců trestati vězením, a z rozkazu jeho dal opat Břevnovský kostel ve Broumově zavříti, arcibiskup pak Jan Lohelius dal Hrobský kostel rozbořiti.”

Albrecht Jan, ctižádostivý představitel rodu Smiřických s přáteli připravil ve svém pražském paláci a 23.5.1618 provedl tzv. pražskou defenestraci, při které byli z okna Pražského hradu svrženi císařští místodržící Slavata a Martinic. Rozpoutal tím odboj nejen proti panovníkovi, ale i proti římskokatolické církvi, tehdy nejmocnější organizaci světa… Jeho jednání nemělo od samého počátku naději na úspěch. Snad spoléhal na budoucí vazby získané sňatkem, ale v dané chvíli neměla česká protestantská šlechta ve světě jediného spojence, ani dost finančních prostředků k těžkému zápasu. Navíc neexistovala názorová jednota mezi luterány, kalvinisty a jednotou bratrskou a stavové nemohli spoléhat ani na pomoc venkova a měst. Snad si Albrecht Jan Smiřický myslel si, že je velkým politikem, snad už se viděl s korunou českého krále na své hlavě, ale zatím jeho jednání připomínalo prostoduchou dětskou hru s ohněm.

Neblahých konců své zbrklé ctižádosti se nedožil. Po defenestraci zaujal místo mezi třiceti správci země české, tzv. direktory. Své oddíly – 1.200 mužů s 90 koňmi – vypravil do boje s císařskou armádou v českých barvách místo v barvách svého rodu. V ležení před Českými Budějovicemi se však naplno ozvala rodová choroba – tuberkulóza a dosud svobodný šlechtic s velkými cíli po několika dnech, 18. listopadu 1618 v paláci na Malé Straně zemřel. Chystaný sňatek s neteří Viléma Oranžského, který mu měl zvýšit společenskou prestiž a spříznit jej s předními evropskými panovnickými rody, se nekonal, ale rozjeté soukolí událostí už nešlo zastavit….

Po smrti císaře Matyáše (1619) prohlásili čeští nekatoličtí stavové Země Koruny české za konfederaci (České království, Moravské markrabství, Slezsko a obojí Lužice) s volitelným panovníkem v čele, sesadili dosavadního Ferdinanda Štýrského (od 28.8.1619 vládl jako Ferdinand II.) a zvolili novým českým králem Fridricha Falckého, vůdce říšské protestantské Unie, jehož manželka Alžběta byla dcerou anglického krále Jakuba I. Stuarta, soupeře španělských Habsburků. Podpora českých stavů z Anglie či Nizozemí byla však bezvýznamná, připojily se pouze hornorakouské stavy a sedmihradský vévoda Gábor Bethlen. Naopak katolík Ferdinand II. slíbil saskému luteránskému kurfiřtovi za napadení Slezska a Lužic zástavu obou Lužic, podepsal spojeneckou úmluvu s náčelníkem říšské katolické Ligy, vévodou Maxmiliánem Bavorským a španělský král Filip III. se zavázal vypomoci v Rýnské Falci. Takto vyjednané podmínky umožnily Habsburkům zásah v Čechách, bez obav z možného napadení jinde.

V polovině září 1620 začala císařská armáda spolu s vojsky katolické Ligy postupovat do Čech. Překročila hranici u Nových Hradů, zamířila k Českým Budějovicím, pak obsadila Písek a Prachatice a pokračovala k Plzni. Postup císařských byl rychlý a zatlačoval stavovské vojenské oddíly k Praze…

8. listopadu 1620 byla neděle… Český král Fridrich Falcký v klidu obědval na pražském hradě a ve stejné době, během dvou hodin prohrálo jeho vojsko na nevysokém kopci u Prahy bitvu, kterou dnes považujeme za jeden z nejdůležitějších předělů českých dějin – bitvu na Bílé hoře.

Jak by se asi vyvíjela historie nebýt jednoho ctižádostivého českého šlechtice?

více o bitvě: http://www.art-rkc.com/bilahora/historie-bitva_na_bile_hore.html

Ohlédnutí za státním svátkem

2009-10-29T09:46:00.000+01:00

Včerejšek byl dnem oslav 91. výročí vzniku Československé republiky. Tento svátek mne nikdy nijak zvlášť “nebral”. Nemám ráda oficiality, akce, kterých se lidé účastní, protože tzv. musí… a hlavně, nejsem nijak zvlášť hrdá na to, že jsem Čech. Nekamenujte mne, vysvětlím.

Nějak nám z dob poddanství zůstalo úlisné lokajství, ohýbání hřbetů a táhne se naší historií jako sliz. Tyto, téměř národně signifikantní vlastnosti umocňuje ještě české koumáctví, jak naplnit vlastní kapsu na úkor jiných. Dnes u nás v supermarketu zrušili individuální vážení ovoce a zeleniny. Váží je až pokladní. Lidé neúnosně podváděli… Zvážit tři papriky – pak přidat do sáčku čtvrtou. To jsme my.

Ne, opravdu nejsem nějak zvlášť hrdá na češství, ale o to víc mám ráda Čechy – rodnou zem a domov. Proto jsem “slavila” v přírodě, na břehu Labe uprostřed starobylých stromů, které pamatují pořádný kus české historie. Mnohé mají polámané větve, duté kmeny, ale stojí pevně a ze všech sil se pnou vzhůru.

Večer přenášela televize slavnostní předávání státních vyznamenání. Pominu-li vědce a umělce, vyznamenání dostali lidé, kteří tomuto státu obětovali kus života – bojovali ve válce, byli vězněni za své přesvědčení a teprve teď, po mnoha desetiletích se jim dostalo alespoň malého uznání. Pro ně šlo o jednu z vrcholných chvil jejich životů. A co to znamenalo pro některé z našich politiků? Posuďte sami podle fotografie…

Pan prezident ve svém projevu pronesl slova hodná zapamatování: “Chovejme se jako sebevědomí majitelé naší vlastní budoucnosti. Mnohokrát se již ukázalo, že řešení nárokující si v určité chvíli, že jsou jediná možná, v čase neobstála. Je vysoká pravděpodobnost, že neobstojí ani teď, i když jsou nám často vnucována jako jediný přípustný směr pokroku, jako obraz světlého zítřka. Co nejracionálněji se podílejme na evropské integraci, ale mějme při tom na paměti, že je evropský integrační proces prostředkem k naší budoucnosti, nikoli cílem sám o sobě, a s tímto vědomím ho také hodnoťme. Na každý další krok rozšiřování a prohlubování Evropské unie se proto dívejme podle toho, nakolik přispívá ke zvyšování naší svobody (a prosperity). Jiné kritérium před dějinami neobstojí.” V této chvíli, kdy se rozhoduje o dalším směřování Evropy jsou to slova, která by měla být hlavní myšlenkou naší zahraniční politiky. Nejsou. Bohužel. Převažuje lokajství. A k čemu vlastně směřujeme?

K Evropě podle Lisabonské smlouvy, potažmo po devadesáti čtyřech letech se téměř naplní plán, který si Německo vytýčilo v roce 1915 během 1. světové války. Vyhlásilo tenkrát koncepci nastolení střední Evropy – Mitteleuropy, těsného politického, vojenského a hospodářského svazku Německa a tehdejšího Rakousko-Uherska s dalšími zeměmi – Belgií, Holandskem, Švýcarskem, Francií, Itálií, Španělskem, Dánskem, Norskem, Švédskem a celým Balkánem jako méně důležitými partnery v podřízeném postavení. Pro porovnání mapy předpokládaného a současného uskupení Evropy:

V Bruselu začal summit EU. Jedním z hlavních bodů bude česká výjimka z Listiny základních práv EU, kterou pro naši republiku požaduje Václav Klaus. Kterak je pro vedoucí představitele důležitá? Tak, že ji projednají při večeři…. a naši zástupci se proti tomuto ponižujícímu postupu neozvali. Sláva lokajům!

Grunt pro Vepřeka

2009-07-19T12:11:00.006+02:00

Antonín Cvrček (1770 Dolní Radechová – ?), rakouský voják za napoleonských válek

Život se v Čechách zdál se být na konci 18. století poklidným, ale povídalo se, že ve Frankrajchu poddaní „jakobíni jacísi, postavili se proti králi a šlechtě“. A když lidé na trzích slýchávali deklamovat „Náležité vypsání ukrutné smrti, kterou Marie Antonie královna francouzská podstoupiti musela“, křižovali se v hrůze a předtuše vojny.

Habsburská monarchie s Pruskem vytvořila již roku 1791 protifrancouzskou koalici a nyní obě země dychtily vystoupit společně proti vzbouřencům. Generálové s francouzskými emigranty si nastávající válku zpočátku představovali jako jednoduchou policejní akci, při níž „revoluční bandy“ hladce zničí. Vzápětí poznali svou naivitu, neboť francouzská armáda zaznamenala okamžitě první úspěchy; nejenom že vytlačila protivníka ze země, ale zanedlouho bezprostředně ohrozila habsburské území. Situace ještě přitvrdila, když začala stoupat hvězda generála Napoleona Bonaparta. Netrvalo dlouho a verbovali synky do vojska vypraveného proti vzbouřencům. „Císař pán potřebuje takové chlapíky, jako jsi ty,“ slýchávali, než je navlékli do bílých mundůrů. Po pár letech si erár vzpomněl i na Antonína Josefa Cvrčka z Dolní Radechové.

Narozen krátce před tím, než v Čechách od června 1771 zemřelo ve dvanácti měsících při posledním velkém hladomoru na čtvrt milionu lidí – přežil.

(1770, Martius) 18., z Dolni Radechowy pokržtieno ditie Antonin Josef od P. francze Wlcžek, otecz Jozef Czwrcžek. Materž Alžbieta. Lev. Jozef Burdich z Radechowy. T.T. Dawid Turek z Radechowy a P. Dorota manželka P. Martina Ssrutky z Náchoda.

V jedenadevadesátém zemřel táta a o dva roky mu máma prodala hospodářství, k němuž náležely jen docela malé pozemky - pár záhonů na zelí, brambory a pár kytiček; víc se na ně nevešlo. Povinnosti k vrchnosti nebyly velké – 12 krejcarů na místo dřívějšího předení a 13 dní pěší roboty ročně. Chalupa byla z jedné třetiny prodlužená, ale polovina dluhu připadala na matku Alžbětu a sedm zlatých a 30 krejcarů „na mše svatý a chudým lidem“, jak v poslední vůli určil zemřelý Josef. Zbylých 95 zlatek přišlo k rozdělení mezi pozůstalou rodinu – patnáct vnuků, zeťům - radechovskému Josefu Vepřekovi a hronovskému Václavu Hajnovi a 17 zlatek a 55 krejcarů si ve svůj prospěch odečetl syn Antonín. Ostatní děti nedostaly nic, protože o ty se táta dostatečně postaral, dokud žil. A jak to bylo s tím gruntem?

Rakouská armáda šla v Itálii od porážky k porážce a monarchie musela nakonec souhlasit s uzavřením míru. Ačkoliv 17. října v Campo Formio došlo podepsání smlouvy, seděl Antonín Cvrček 5. října 1797 v Josefovské pevnosti a chystal se se svým regimentem kamsi mašírovat. Nevěděl, co bude, ale tušil, že domov už nikdy neuvidí. Táta ho do školy neposílal, psát neuměl, a tak za pomoci Aloise Železného smolil svoji vůli, ohledně chalupy v Dolní Radechové 40:

[1]„Já níže podepsaný známost činím, poněvadž já jedenkráte při vojanském stavu sem a již jedenkráte pryč mašírovat musím a nevím jestli mě všemohoucí Bůh šťastné navrácení dá a nebo ne, tak tehdy já, jakožto hospodář od mého gruntu ch.(alupu) svou může být poslední učinit a mému strejci Josefovi Vepřekovi můj grunt pouštím, však ale s takovým způsobem, poněvadž je v té chalupě nájemník, tak do toho času dokaváde bůh všemohoucí (by mi) šťastné navrácení nedal, tak aby z toho nájmu oprava na chalupu šla, aby jakožto švagr ten nájem přijal a tu opravu, co bude potřeba dal. Kdyby ale mě smrt zachvátit měla, tak tehdy bude on po mý smrti jakožto hospodář tím ale způsobem, aby on mým sestrám pohledávající na chalupě ... vyplatil, mateřského podílu, poněvadž matka na její předešlý podíl mně odpustila a otec ani slyšet nechtěl a poněvadž proti vůli mého otce jest bylo mimo toho, kdybych ale měl umříti, tak povinen bude dědič jest mej sestře Marii deset kop položiti, kdyby ale ... se navrátil, tak tato písebnost ničemná jest a nikde sluchu nebude mít. To ale buď předně, kdybych umříti měl jest s té chalupy přijde deset kopy na mše sw.(até) za mou a dálejc s mejma ..., co tam ležet mám, hronovský švagr může je vzít na ten podíl, tak by si mohl nechati ty nový, ostatní ty 3 fr. 15 x. mám u něj a to si může za to vzíti za ten podíl, kdyby ale si to nechtěl vzíti, tak to může Josefovi Vepřekovi prodati a jemu zaplatiti jakožto švagr, ale Einrichtung[2], co v chalupě je, bude patřiti hospodáři nešť je malý nebo velký, poněvadž já jakožto od mého švagra sem mnoho dobrého užil, tak tehdy, aby to žádnému naproti mysle nebylo, že jemu všecko odevzdávám. Jenž se stalo v Josefstatu dne 5. října 797.

+++ Anton Zwerczek, voják ... Josef Colloredo, poněvadž já sám psát neumím, dožádal sem Aloise Železnýho, aby mě mé jméno podepsal; Josef Skála svědek, Alois Železný, svědek

Přítomné narovnání Antonína Cvrčka skrze při vojně nastalou nenadálou smrt pro paměť do knihy obce dolno Radechový k zápisu praveného Antonína Cvrčka složiti se povoluje. Od vrchního a právního úřadu panství Náchoda dne 11. října 797 L.S. Karl Zitta, justiciár (Gruntovní kniha obce Dolní Radechová, POZK OS Náchod, kniha č. 96 fol. 60,61 )

Jen krátký závan klidných časů... a v březnu 1799 začalo nanovo válečné chystání proti Napoleonovi. Do Itálie táhla rakouská vojska a jejich spojenci vstříc porážkám. Mezi nimi snad i Antonín. Nikde jsem nenašla doklad o tom, že by se vrátil. Ani to nešlo – vojenská služba byla tenkrát doživotní. Jen když utrpěl nějaké zranění, po němž by zůstal invalidní, měl šanci... Snad zemřel, zapomenut, rukou francouzského vojáka. Snad podlehl nemoci, zranění, třeba dezertoval a jsou teď kdesi ve světě jeho potomci, co ani nevědí, že jejich předek pocházel z české pohraniční vísky...

Kdepak asi zpráchnivěly tvoje kosti, Antoníne Cvrčku?

[1] Text je pro lepší srozumitelnost přepsán do současné gramatické podoby

[2] vybavení