Rodokmen - diskusní skupina na G+

3. 10. 2016

"Požehnání" z Mariazell

Na severu Štýrska, u hranic s Dolním Rakouskem leží malé městečko Mariazell, jež je snad nejslavnějším poutním místem ve střední Evropě. Každoročně sem přichází mnoho věřících, aby navštívili kapli se zázračnou sochou Panny Marie pocházející z 12. století.
V dobách minulých se do Mariazell každoročně vydávali i lidé z Kunčic. Trvala tenkrát taková pouť tři neděle. Poutníci se museli u Prešpurku přeplavit přes Dunaj, ve Vídni zůstali celý den, aby si prohlédli císařskou zahradu a jiná zajímavá místa ve městě... za tři týdny viděli mnozí tolik nového, co dosud za svůj život nespatřili.
Spolu s ostatními se roku 1861 vypravil do Mariazell i Jan Skála z Ovčína čp. 110. Pro něj a jeho rodinu skončila tragédií. Příběh popsal ve svých pamětech jeho vnuk stejného jména.
„… někde cestou leželi na nečisté slámě na noclehu po jiných poutnících, ráno hned (dědeček) cítil, že je nemocný. Všechno ho bolelo a již těžko šel. Když přišel domů, pár dní přecházel, až s tím umřel. Lékař hádal, že ležel po nemocném na hlavnici, jak se tenkrát říkalo a zakázal, aby se zemřelým nic nedělali, jen zrovna do rakve s ním a do studena a jednoduchý pohřeb a brzy.
Sešli se přátelé a sousedé na Ovčíně a chtěli zemřelého převléknout a do rakve uložit, aby babička neonemocněla, ale ona nedopustila a řekla, když zemřel on, že muže zemřít také a provedla s dětmi všechno sama…
Ze všeho babička onemocněla, z pohřbu nemohla domů dojít, přivedli ji a 12 neděl byla nemocná, než povstala. Z dětí zemřely po dědečkově pohřbu ve třech nedělích 2 děvčata, druhé nemoc dílem přeležely a přechodily. Přes celý ten čas přátelé a sousedé se o nemocné starali, práci na poli a ve stodole konali a ženské vypraly, krávy krmily, jídla vařily a vše, co bylo potřeba každý jeden den… …Babička časem …říkala, nebýt dobrých sousedů a přátel, že Skálův rod by na Ovčíně vymřel.“
Tolik příběh. Ve skutečnosti je v matričních záznamech uvedeno, že na hlavnici (tyfus) umřely obě dcery. Ovšem u otce je jako příčina úmrtí zapsána tuberkulóza (souchotiny). Záměna nemocí je vzhledem k rozdílným příznakům nepravděpodobná. Je tedy možné, že Jan trpěl oběma chorobami a lékař napsal do úmrtního listu jen jednu z nich. Nikdo další v té době v Kunčicích na tyfus nezemřel.

 

Rodinná pověst má podle všeho reálné jádro. Janova pouť přinesla rodině místo požehnání jen smrt a soužení.

*

Poznámka:
otec: Jan Skála (* 18.10.1818), syn Josefa, famialianta z Kunčic 110 a Josefy roz. Valentové v Kunčicích 86
matka: Josefa (* 1822), dcera sedláka Antonína Krejsy z Orlice 67 a Magdaleny roz. Šťovíčkové v Orlici 50

1. 10. 2016

Ostuda před kostelem

To se takhle brali dva - nevěsta stála před knězem s vítězným úsměvem, zatímco ženich vypadal, jako by ho pokropili..



Doma jim plakal téměř dvouletý synek Jan. A právě díky němu měla dnes Terezka Antonína tam, kde ho chtěla mít - před oltářem. Jejich vnuk Isidor o tom ve svých pamětech vypráví:
"Nežli si (dědeček) moji babičku vzal za manželku, měl s ní delší známost, což nezůstalo bez následku. Narodilo se jim dítě Jan (* 22.01.1835)... Když se jim ta nehoda stala, pozbyl k ní lásku, jak se bohužel často stává v takových případech i dnes a přestal tam docházet. I odhodlala se k tomu, když nepřijde, že mu dítě zanese, až půjdou lidi z kostela, což také učinila. To ovšem způsobilo velký rozruch mezi lidem i mezi rodiči a děda byl přinucen vzíti si ji. Manželství však nebylo šťastné." 


Dobře nebylo ani prvorozenému Janovi. Měl dalších pět sourozenců, ale na rozdíl od nich se z lásky rodičů netěšil. "...proto když jakž takž vychodil školu v Orlici ve 12 letech jeho přijel si pro něho strýc Pavel Suchomel, bábin bratr, jenž jako truhlářský dělník odešel vandrem do Uher a zde se usadil a truhlařil a tam i svého synovce Jana truhlářskému řemeslu vyučil a kterýž se tam v osadě Mestür, Schimeger komitát p.p. Muzali také usadil a později i oženil s přistěhovalou se též českou Amálií Prokopcovou z Kyšperka."
V roce 1855 řádila v Kunčicích cholera, na níž zemřelo 18 lidí. Jedním z nich byl i "ženich z donucení" Antonín Moravec. Vdova Terezie zůstala sama s pěti nezaopatřenými dětmi.


Uplynul nějaký čas. "... nejstaršímu Janovi se začalo v Uhrách dost dařiti, měl větší hospodářství, více koní i hovězího stáda, prasat i vinice měl, jak psával i zval matku a ostatní nezaopatřené sourozence, aby za ním přijeli... To ovšem na tehdejší poměry u nás bylo moc lákavé a skutečně po několika takových dopisech rozhodla se stará již matka s ostatními dětmi, synem Antonínem a dcerou Annou, oba již ve věku dospělém, něco přes dvacet roků a jela, přestože ji oba již ženatí synové Petr a Karel zbraňovali, vykládajíce jí, že už je stará a že těžko bude poměrům v Uhrách přivykat. Nedala si říct a roku 1882 se do Uher vypravila... vše byla pravda, jak syn psal, ale právě ta lepší nezvyklá strava starému tělu nesloužila a podnebí nezvylé k tomu a následek toho byl, že brzy po příchodu onemocněla na zimnici... zemřela aniž by byla moc oplakávána a želena, neboť syn od mládí pryč jsa, nepřilnul tam k staré neduživé matce."
Tak se propletly osudy tří lidí, jež kdysi spojila dohromady ostuda před kostelem.
*
Pozn. Matkou Antonína Moravce byla Terezie rozená Taclová, o níž více vypráví příběh "Prababička s fajftičkou"
zdroj: Moravec, Kněžek, Vondrouš; Rodové paměti v Kunčicích, 2006