Rodokmen - diskusní skupina na G+

28. 8. 2013

Místo laxíru vzal arsenikum

… zapsal 30. března 1813 děkan Ullrich do matriky farnosti Nekoř. Nelenil a druhého dne nahlásil ve vrchnostenské kanceláři, že jeho farník Antonín Kolomý se sám připravil o život. Náhoda nebo úmysl? Pohřeb do posvěcené půdy nebo zahrabat bez obřadu mezi sebevrahy? Tenkrát zásadní otázka, jenž musela být zodpovězena.

imagezápis úmrtí Antonína Kolomého, 30.03.1813, Bredůvka 4 (matrika Nekoř 1784-1834, SOA Zámrsk, sign. 109-16 Z, pag. 12)

Osmapadesátiletý Antonín Kolomý, chalupník z Údolí čp. 4, byl ženatý počtvrté. První žena zemřela na horkou zimnici (tyfus), druhá na červenou (úplavice), třetí při porodu svého prvního dítěte. V době úmrtí žil rok a půl s čtyřiadvacetiletou Veronikou roz. Javůrkovou původem z Nekoře 63. Jak uvedl soused  Antonín Lux, “oba  manželé se vždy dobře chovali a dobrý život vedli.” Problémy ve věkově nerovném vztahu tedy vyšetřovatelé jako příčinou mužovy otravy vyloučili.

“Jak se to stalo?”, ptali se vdovy. Do protokolu vypověděla: “Můj muž…. pár dní před jeho smrtí sobě stejskal, že jemu nanic je, přeci ale jel do  lesa (neb on se živil nádenickou prací). Poněvadž před 5ti lety taky byl nemocný a jemu tenkrát laxir pomohl, tak sobě myslil, že nyní také, kdyby mohl laxír dostat, že by jemu lepší bylo. V noci od soboty až do neděle před jeho smrtí sobě tuze stěžoval, že jemu nanic je a to proto, poněvadž drobítek jedu, co má pro myši doma, jest vzal. O tom já ale nic nevěděla a sem se velice  lekla, že jsem chtěla o pomoc jíti, on ale to nedopustil. Poněvadž ale lepší mu nebylo, tak jsem v neděli pro lazebníka Pouka poslala. A poněvadž to samé zase nic nepomohlo, tak bylo zas pro lazebníka posláno a on v pondělí na večír přišel, ostal tam celou noc až do outerka, pranic ale nebylo spomoženo a můj muž musel včera večír po vystání náradných bolestí umřít.” Totéž potvrdil i soused Lux, jemuž prý úmírající řekl: “… milej sousede sem vzal drobínek jedu, myslil sem, že mě lepší bude, ale ono je hůř…”

S tím se úředníci spokojili. Smrt prohlásili za nešťastnou náhodu a Antonín Kolomý našel klid v posvěcené půdě.

A ještě vysvětlení na závěr:

Nevím, zda všichni vědí… Laxír není lék. Jde o lidový název pro průjem. Chalupník se domníval, že uvolněním střev si uleví od bolestí a uzdraví se. Použil nezvyklou metodu, která mu už jednou údajně pomohla – pozřel trochu jedu na myši. Snad arseniku (jinak otrušíku či utrejchu). Smrt nastává už po požití 0,3 g látky v závislosti na aktuálním zdravotním stavu. Že stačí tak málo Antonín jistě netušil.

 image image

VS Kyšperk, karton č. 3 – výpověď Veroniky Kolomé

Zdroje: SOA Zámrsk, matriky farnosti Nekoř 1784-1834 sign. 109-9 O a 1784-1834 sign. 109-16 Z; fond VS Kyšperk, karton č. 3

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

26. 8. 2013

Uhlířova zvůle

Standardy. Ošklivé slovo samo o sobě. A co teprve v historii. Někdo zlehka, možná ze společenské slušnosti prohodí větu, dvě a ty pak žijí bez ohledu na pravdu. Narazila jsem na podobné. Pořád dokola se cituje vyjádření kyšperského kronikáře Aloise Gleitsche, který o svém předchůdci napsal: “Václav Uhlíř si vydobyl velké zásluhy o zvelebení města a zvýšení obecního důchodu. Byl znalec zeměměřičství a všechny městské pozemky podle katastrálního výměru z roku 1785 přeměřil. Co leželo ladem, za menší peníze pronajal, postaral se o zlepšení náměstí, silnice přes město i o kašnu. Zřídil městský archiv, který byl ve velkém nepořádku, a urovnal rozepře mezi úředníky. Vydobyl pro obec různá práva, která si přisvojovala vrchnost. Bydlel s rodinou v radním domě čp. 56. Provedl první německé zápisy do městské kroniky. Městským listovním byl v létech 1826 - 1849 tj. až do zrušení vrchnostenské správy. Poté odešel do Nového Města nad Metují.”

Všechno, co se mu připisuje, patrně udělal. Ale archivní kartony, plné více méně nečtených listin, ukrývají trochu jiný příběh. Na několika arších jsou zaznamenány výpovědi kyšperských poddaných ukazující vrchnostenského úředníka Václava Uhlíře méně přívětivě.

image 29. prosince 1837 přišel do Kyšperka dopis od kriminálního soudu v Hradci Králové, v němž se m.j. píše: “… obžalovaný Josef Holeček tvrdí, že byl od listovního Uhlíře nucen přiznat se ke krádežím a trvá na tom, že listovní do protokolu napsal, co sám chtěl, že jej potom k podpisu donutil. Nyní musíme vyvrátit nebo potvrdit proti němu vzniklé podezření na základě přiloženého výpisu z výslechů… “ (překlad). 

Holeček vypověděl nepěkné věci.… já ale takovou faleš na sebe vzít nemohl a vzít nechtěl, tak mně … kázal p. Uhlíř na lavici se položit, čemuž já se protivil, on však poslal pro dva pomahače, který při zedníkách dělali, ty mě na lavici položili, jeden za hlavu a druhý za nohy držel a tu jsem 8 ran s černým hranatým fišnanem dostal. Na to jsem byl opět tázán, zdaliž protokoly podepíšu a když jsem to ještě učinil nechtěl, tak jsem opět na lavici položen a zase s 8 ranama podělen byl. Tak já jsem z lavice na zem spadl. V tom přiskočil ke mě kyšperský městský primas Král, za vlasy mě popadl, k stolu táhl a nohama kopal řkauce “tu máš ty potvoro za těch 70 renských”. A tak jsem byl přinucen protokoly co pan Uhlíř sám zavedl podepsat…. když bych já se tak byl zachoval, jako Stehlík, tak bych byl dobrých časů použil, ale poněvadž jsem p. Uhlíři za vůli udělat nechtěl, tak mě tak pronásledoval a trýznil, neb on na mě chtěl, abych já jistému Libichovi, Hostinovi, Pohodný, Peciválek, Svoboda, Šťovíček a na důchodního věci udával, který on si sám vymyslel a tak skomponoval, že by to každý, obzvláště celé město uvěřilo, poněvadž na tyto osoby již dávno zlost má. …”

Ani již zmíněný Stehlík patrně neudával zcela dobrovolně. Stojí za to, ocitovat celý protokol.

Otázka: “Když nyní popíráš, že jsi tuto krádež spáchal, jakpak jsi mohl tedy Holečka, Janouše a Kvasničku z té krádeže obvinit?”

Stehlík: “Poněvadž mě je pan Uhlíř jmenoval a chtěl, abych tu krádež na ně strčil, tak sem to také učinil.”

Otázka: “Jak se to má ale rozumět, že tebe p. Uhlíř k tomu měl, aby jsi krádeže, který si nespáchal na se vzal a jiné osoby jako společníky jmenoval?”

Stehlík: “P. Uhlíř mě k tomu měl, bych jemu všecko k vůli uďál a krádeže, které se tam vůkol staly, na sebe vzal, že on si skrze to velký jméno a kredit způsobí, když on jako městský gruntovní takovou boudu vypátrá, řkauce dále, abych se ničehož nebál, že on nad mnou vždy ruku držet bude. Já tedy, když o nějaké krádeži se zmínka učinila, říct musel, že jsem ji spáchal a se mnou lidé, kteří takovou sebou spáchali jmenoval, obzvláště vždycky říkal, který osoby se mnou zde v kriminale a neb jiný čas byly, a když jsem mu je vyjmenoval a neb on je sám věděl, tak sem jednu neb druhou krádež na ně strčit musel.”

Otázka: “To celé tvoje udání ale k víře podobné není a se jen za lživý ouskok pozorovat musí, poněvadž ani možné není, aby jsi ty zločiny, které jsi nespáchal, přiznal, ještě jiné osoby jako společníky jmenoval.”

Stehlík: “Když jsem já byl v začátku, tak pronásledováný, že to nelze předržet neb jsem byl skrze 4 dni a noci v špalku slisovaný tak, že jsem křížem ruce a nohy svázané měl a tak na … seděl. Skrze ty čtyry dni sem nic k jídlu ani k pití nedostal a jen mně skrze celý čas žena policajta Šejvla dvakrát polívky dala a to ještě, když její muž doma nebyl, poněvadž pod ztrátou služby zakázáno měli mne jen vody podat. Čtvrtý den odpoledne přišel kyšperský p. justiciár do arestu a když viděl, jak svázán jsem, že se ani hnout nemůžu a porád tak skrčen sedět musím, tak nařizoval policajtoj, aby mně na dlouho přijpal, bych po arestě aspoň přecházet mohl. Já ale již měl celé ruce naběhlé a modré a se ani hejbat nemohl, a když tam k večeru učitelův syn přišel a viděl, že já ukovaný nejsem, tak tajvloval a policajta huboval, proč to učinil, že p. justiciár nic co poroučet nemá, načež mě policajt opět, však ale ne tak ouzce, připnul. Teprv šestý den sem byl k vejhöru vedený a mě krádež předstíraná, ačkoliv jsem se s svědky vykázal, kde jsem já tu noc, když se ta krádež stát měla, karty hrál a pil. Tak to předce p. Uhlíř přijmouti nechtěl, nýbrž pravil, že on má od hrdelního práva tu moc udělenou mě bít nechat, jak chce, že on to také udělá (měl tam dvě tlustý hole již přichystané a hrozil mě bitím, když mluvit nebudu, jak on chce.) Já sem tehdy řekl, ať si dělá, co chce a co on do protokolu napsal, to jsem já jemu podepsal. A když tam také Řehoře proti mně navedeného měl, který proti mě krádeže, co jsem s ním spáchat měl, udával a do očí mě mluvil, tak sem já, když pan Uhlíř můj výkaz přijmout nechtěl, zase takto proti Řehořovi udával. Když na ten způsob jsem já vůli p. Uhlířovi udělal, tak on mě všecko přisliboval, dostal jsem jíst a pít dost a také jsem později vedle k Menčlom na kořalku jít mohl. Když jsem chtěl, při vejhoru jsem si na stranu k stolu sednul a na druhý straně byla kořalka, pivo a víno a já s panem Uhlířem pít jsem mohl, co jsem jen chtěl.

Otázka: “Jak jest to ale možná, že by si ty jen z návodu a nucení takové udání učinil, kdežto předce tvoje odpovědi tak obšírné jsou, že se ve všem s spáchanýma skutky srovnávají?

Stehlík: “To se stalo tak; když jsem co o nějaké krádeži o které jsem se dříve dozvěděl, zmínku učinil, tak on řekl, že musí dříve se předvědčit, jak se to stalo, jmenoval to vždycky “Thatzustand”, a když takový Thatzustand obdržel a se to nesrovnávalo, jak sem to řekl, tak se bral jiný protokol a podle toho jsme to komponírovali.

Jaký výsledek mělo vyšetřování podivných praktik kyšperského úředníka? Co byste mysleli? Ticho po pěšině. Uhlířův otec býval úředníkem v Týništi, tchán na zámku v Litomyšli, takže provinilec měl jistě dost a dost zastánců.

 

Poznámky:

imagedopis od kriminálního soudu v Hradci Králové, 29.12.1837 (VS Kyšperk, karton č. 30)

*

imageimage  image

Velkostatek Kyšperk, karton č. 30 – výpověď Josefa Stehlíka

*

imageMatrika farnosti Litomyšl Litomyšl 1800-1823 sign. 1319 Oi, fol. 55, rok 1820 – zápis sňatku Václava Uhlíře

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

23. 8. 2013

Bitím a kopáním pronásledovali…

Milo bylo v chaloupce. Tak začíná nejeden z oblíbených prvorepublikových příběhů popisujících idylický život na vsi. Ovšem společné soužití vícero generací nebo lidí, jež kromě střechy nad hlavou a povinnosti výměnku neměli nic společného, zpravidla přinášelo jeden konflikt za druhým.

imageSlavný vrchnořiditelský ouřade.

Když Antoni(n) Baláš před několika lety ode mně chalupu N.C. 39 v Kunčicích koupil a do ní se přistěhoval, vzal sobě k své potřebě z mé vlastní slámy 20 otepí, krátký slámy, 1 falcovní prkno, 1/2 sáhy pňů, za kterýžto věci mně nic nedal.

Majíc já u něho až do smrti vejminkem svobodné teplo, světlo a pokojný byt …. a poněvadž se mnou urkutně a a nelidsky nakládali, mně zbitím a kopáním pronásledovali, protož sem jej o zaplacení těch věcí upomínat si nedůvěřovala. Když ale chalupu prodal te-(h)dy si přivlastnil měkký stůl. Když já sobě toho odškodnění v … počítám, tedy mám já za ním pr. 20 otepí slámy – 1 f. 30 xr., 1 falcovní prkno - 1 f., 1/2 sáhy pňů - 3 f., stůl – 1 f.

Jsouce já nyní v nouzi postavena a nemám z čeho své živobytí hájiti, protož s ponížeností slavný vrchnostenský ouřad pro boha prosím, by toho samýho Antonína Baláše k zaplacení patřícího dluhu přidržeti ráčil.

*

S takovou prosbou se na úředníky 23. června 1843 obrátila Rozálie Motyčková (* 17.10.1798 Kunčice 80), dcera chalupníka Matěje a Kateřiny roz. Faltusové.

Jak uvádí zápis z 29. listopadu 1826, kdy na ni ovdovělá matka převedla zmiňovanou chalupu, byla mladá žena “rozumu zbavená”. Za kurátora jí určili Jana Faltuse (možná strýce či bratrance z matčiny strany). Sotva vdova Terezie sešla ze světa, opatrovník chalupu 22. října 1827 Antonínu Balášovi. Pro Rozinu domluvil doživotní výměnek: “teplý, světlý a pokojný byt při jednom světle a teple, jedem strom Jakubů (tj. hrušek), jeden smolíčků (že by švestek?) a jednu panenskou jabloň. Bylo sice psáno “kdyby se v jedný světnici srovnat nemohli, … bude hospodář povinen pro ni z jedné komory světničku udělat”, ale k tomu nikdy nedošlo.

Balašům umíralo jedno dítě za druhým. Zato bláznivá Rozina strašila v chalupě pořád. Překážela. Možná ji dokonce podezřívali z uřknutí nemluvňátek a vinili ji z jejich smrti. Od zlých pohledů nebylo daleko ke zlým slovům. První rána zamáčkla poslední soucit. Týrali ji, dlužni jí byli a Róza ze strachu mlčela. Nevěděla si sama rady. Teprve, když se Balášovi odstěhovali a kdosi zjistil, že by od nich mohla získat nějaké peníze, poslal ji do Kyšperka na kancelář….

Zda se úředníci Roziny ujali, zda jí nějakou náhradu přiznali a zda ji dostala Rozina nebo někdo docela jiný, to už dokumenty neprozrazují.

Zdroje: VS Kyšperk, karton č. 34, matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829 sign83-10 N, fol. 52; GK Kunčice 1738-1883, II. díl, VS Kyšperk, kn.č. 1704

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

22. 8. 2013

Nešťastné uklouznutí

Terezie, vdova po Janu Dolečkovi z Údolí 12, zemřela podle matričního zápisu 2. srpna 1843 “pádem nešťastného spadnutí do řeky”. Její smrt byla úředně vyšetřena a zprávu, blíže objasňující celou údálost, lze najít v kartnonech Velkostatku Kyšperk, uložených v SOA Zámrsk.

image

image

 

Od auřadu rychtářského z obce dolní Nekoře

Slavnému vrchnořiditelnýmu vrchnímu ouřadu se s nejhlubší ponížeností k vědomosti slouží stranu úmrtí Terezie, pozůstalý vdovy po + Jan Dolečkovy, rolním chalupníkovi z Nra 12ho z Audolý, 63 let stará a přebejvala u Františka Šípka, sedláka pod Nrem Cons. 52 v dolní Nekoři, poněvadž on její dceru za manželku má, která šla s děvečkou na trávu a bezpochyby ji škubat chtěla, trávu na skále v lese a spadla z tej skály do řeky a zabila se a utopila a děvečka byla s ní na tej trávě na louce pod lesem a nic nevěděla, až ji plynout viděla.

V dolní Nekoři dne 2ho srpna 1843

Karel Pič, rychtář

 

 

(pravopisně upraveno)