Rodokmen - diskusní skupina na G+

25. 1. 2013

Vyhnul se Kyšperku mor?

Příspěvek k historii poslední morové epidemie v Čechách 1713-1715

Letohrad-morový mariánský sloup z let 1717-1725 na Václavském náměstíV letech 1711–1715 zasáhl mor (http://goo.gl/aGif0) většinu Evropy. Roku 1713 si našel cestu z Vídně do Čech a jen v naší zemi vehnal smrtce do náručí na 200 tisíc lidí (http://goo.gl/qSZpL). Projíždím-li českými vesnicemi a městy, vídám na mnoha místech tzv. morové sloupy – symboly odvrácení či odeznění “černé smrti”. A tak člověk neví: Šel tudy mor nebo se tomuto místu vyhnul? 

Morový sloup stojí i v Letohradě (bývalý Kyšperk). Traduje se, že na počátku 18. století bylo okolí kyšperského panství sužováno morovou epidemií. Radní proto nařídili střežit brány města, obzvlášť v době trhů a jarmarků. Mor se díky tomuto opatření městu vyhnul, a tak zbožní měšťané podporovaní panem Ferdinandem Markvartem Harrachem postavili na náměstí morový sloup, vysvěcený roku 1724. 

Kdysi to kdosi napsal a od té doby od něj totéž opisují další a další. Snažím se nebýt opisovačem. Když čas dovolí, nějakou takovou “pravdu” ověřím. Tak jako v tomto případě. Ovšem dřív, než se dám do práce, musím se podívat, jak se vlastně mor šířil.

Snad nejpřesnější popis podává kniha Dějiny Trpína a okolí: “Hartmanský občan Jíra Hejtmánek z čp. 15 provozoval obchod s máslem a vejci a dovážel je do Vídně. Při jedné návštěvě v uvedeném městě požádala ho známá žena, která z obav před morem chtěla toto velkoměsto opustit, aby ji vzal s sebou. Předala mu bednu s tím, aby na smluveném místě na ni čekal. Po půldenním marném čekání vydal se na cestu k domovu. Cestou bednu otevřel a zjistil, že jsou v ní součásti oděvu, z nichž po příjezdu do Hartmanic dal šátek pacholkovi souseda Peterky. Ten jej daroval svému děvčeti, které v krátké době zemřelo a s ním dalších 36 osob. Proto ihned byly uzavřeny hranice bysterského panství, zejména u moravských hranic u Trpína. Po sv. Václavu byly postaveny na moravských pozemcích šibenice, které hlídali strážní, lidem nazývaní „Hasačerti“. Bedlivě byla střežena zemská cesta od Ústupa k Trpínu, kde zejména za noci byly činěny pokusy o překročení hranic. Odvážlivci byli chytáni a měli být na připravených šibenicích oběšeni. Stalo-li se tak, není zpráv. O sv. Václavu roku 1714 byly hranice uvolněny.“ (http://goo.gl/FH6NR)

Takže v září 1713 se epidemie prokazatelně dostala na Svitavsko. O stejném období se píše i v kronice obce Zlič na Náchodsku: „Toho roku 1713 ze spravedlivého hněvu a dopuštění Božího ve vsi Zlíči morová rána trvala, až do slibu obce, že chtějí kapli ke cti a chvále Boží a k poctění Nejblahoslavenejší Panny Marie narození, sv. Šebestiánu, sv. Ludmily vystavěti, od kteréhožto dne se také zlepšilo. Morová rána začala se na oktáv Panny Marie 14. září, zemřelo tu 23 osob, přestala po svatém Václavu. Na to s dovolením obojí vrchnosti obec Zlíč kapli svým nákladem na poděkování Bohu postavila. (http://goo.gl/PUj9F).

Kyšperské panství leží na cestě mezi oběma územími, dá se tedy předpokládat, že oblast zasáhl mor někdy koncem září 1713. Na Moravu se rozšířil až o pár měsíců později. Dokladem je text Pavla Bureše v bakalářské práci “Každodenní život v městě Zábřeh v letech 1714-1749”: “V prosinci roku 1713 vypukl v nedalekých Štítech mor a nemoc se začala šířit po okolí. V roce 1714 zemřelo v Drozdově z 84 nakažených 34 lidi a v Sudkově, kde bylo 24 nakažených, nepřežilo 10 osob. Mnoho úmrtí v důsledku nákazy nastalo také v Cotkytli a v Lubníku.” (http://goo.gl/g0UDE).
imagerozsah kyšperské farnosti: Kyšperk (Geiersberg) s Podměstím, Jankovice (Jankowitz), Orlice  (Orlitz), Kunčice (Kunčitz), Lukavice (Lukawitz), Šedivec (Šedowitz) a Mistrovice (Mistrowitz).
Teď je čas na ověřování. Pokud epidemie farnost a město Kyšperk zasáhla, zvýšená mortalita by se měla projevit v roce 1713, vyvrcholit roku 1714 a doznívat ještě v roce 1715. Otvírám matriku farnosti Kyšperk 1703-1759 (SOA Zámrsk sign. 83-3 NOZ), připravuji papír, tužku a jdu na to. Dělám čárku za každé úmrtí, řadím je k rokům a místům… Volím rozsah let 1709-1716, aby bylo s čím porovnávat. Jedna překážka je zřejmá od počátku. Matriky mají v různých obdobích svá specifika a tato spadá do doby, kdy se neuváděla příčina úmrtí. Kdy a jak silně byla jednotlivá místa zasažena, není proto možné přesně zjistit. Ale nějaký závěr z porovnání dat určitě vyplyne.

Tabulka a graf dokládají skutečné počty zemřelých v jednotlivých obcích. Poslední sloupec je výpočtem průměrné úmrtnosti v čase, kdy “černá smrt” prokazatelně neútočila. Naopak léta 1713-1715 ukazují počet zemřelých za doložené morové epidemie v Čechách. V matrice jsou striktně odděleni kyšperští měšťané od předměšťanů, ale protože jde spíše o dělení společenské, než geografické, v tabulce jsem je uvedla zvlášť i celkově. Právě souhrn charakterizuje město přesněji.

1709 1710 1711 1712 1713 1714 1715 1716 průměr
1719-12 a 1716
Kyšperk
11
8
16
9
12
29
14
8
10,4
Podměstí
9
8
1
10
7
6
12
9
7,4
Kyšperk + Podměstí
20
16
17
19
19
35
26
17
17,8
Jankovice
1
1
0
0
0
0
0
0
0,4
Kunčice
7
5
6
9
6
9
7
8
7
Orlice
2
5
6
4
9
8
4
4
4,2
Mistrovice
3
6
5
7
5
7
6
4
5
Lukavice
13
6
7
10
10
9
14
12
9,6
Šedivec
3
4
5
3
3
8
3
3
3,6
celkem
49
43
46
52
52
76
60
48
47,6
+/-
+1,4
-4,6
-1,6
+5,6
+5,6
+28,4
+12,4
+0,7

graf

Nejen čísla, ale i graf jasně ukazuje vyšší mortalitu roku 1714. Zdá se, že “černá smrt” do Kyšperka skutečně pronikla, i když nárůst zemřelých o 17 osob není oproti jiným místům nijak dramatický. V roce 1715 už bylo mrtvých jen o osm nad běžný průměr. Morový sloup v Letohradě tedy má své opodstatnění. Ovšem víc, než modlitby ke svatým, pomohla účinná opatření městské rady.

Moru mohlo v letech 1714-1715 podlehnout v celé kyšperské farnosti zhruba 45 lidí. Byl mezi nimi pravděpodobně i italský stavitel Andreas Castelli, po němž zůstalo v regionu mnoho kulturních památek (http://goo.gl/OD7K0)

image (1714, leden) 15., Ondřej Kastel, Bawmistr z Kyssperka w chramie Panie Orlickem

kostel sv. Václava v Letohradě je pravděpodobně jedním z děl Andrease Castelliho

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

20. 1. 2013

Helena

Našli ji, zachycenou v roští pod vysokým břehem Metuje. Snad milenci, kteří se prvního májového dne utekli schovat do lesního ticha. Snad některý ze sousedů, který si podél řeky, zaříznuté do hlubokého údolí, krátil cestu. Ač mladá, byla už nehezká. Celých osm dní si s ní voda pohrávala, otloukala ji o kameny, jako by řeka chtěla probudit mladou ženu k životu. Jako by věděla, že kdesi pláče její hladové, nedávno narozené dítě.

Helenino zmizení bylo víc jak týden předmětem vzrušených hovorů, a tak mrtvé tělo odvezli přímo k Bittnarům. Všichni od počátku tušili, že živá se domů nevrátí…

Heleně bylo sotva osmnáct let, když se počátkem roku 1753 provdala za Bittnarova Václava. Řádně a počestně, protože prvního syna Jana Václava přivedla na svět patnáct měsíců po svatbě. Jenomže porodem se něco změnilo… Bába hned poznala, že mladá matka není v pořádku. “Vrazilo se jí mlíko do hlavy. (dnes bychom řekli – poporodní psychóza - http://goo.gl/rRseM) Hlídejte ji a dítě jí dávejte jen na kojení, aby mu neublížila. Snad jí Pánbíček pomůže.” Ještě nechala v chalupě koření na lektvar pro nemocnou a dodala: “Modlete se…” Tak zůstala Helena s nemocnou duší sama, skrytá za koutnicí (http://goo.gl/drqUP). Každý si šel po své práci, jen občas někdo nahlédl. Ale co si povídat s bláznivou? Možná trvalo, než si vůbec někdo všimnul, že zmizela.

image(14. květen 1754, Náchod) Stalo se k podivení s jednou ženou, která jmenovitě na hod slavný Vzkříšení Páně ztratila jest se z šesti neděl, osum dní v koutě ležíce, okolo půl osmý na večer, jméno její Helena, stáří 19 let, dcera Jana Feibira staršího, manželka Václava Bittnara. K objevení přišla 1ho maji, kdyžto veleb. pan Karel Potůček, děkan tehdáž náchodský examinoval její rodiče i manžele jejího a dva nejbližší sousedy, totiž Martina Hejzlara, staří 52 léta, Josefa Jelínka, stáří 45 let, kterak by se to mohlo státi a po učiněném examenu posláno jest do slavné konsistoře a odtud usouzeno, aby ona utopená Helena na posvátný místo stranou krchova sini ceremonis pochována byla, tak se taky stalo 3ho maji v hodinu 9 na večer, comisarius toho funuse byl p. Antonín Strnad, spolu radní města Náchoda.

Helena – sebevražednice nemohla být pohřbena na hřbitově a nedostalo se jí ani řádného pohřbu. Bez obřadu, bez průvodu sousedů, který by ji doprovodil na poslední cestě, skončila kdesi za hřbitovní zdí. Jen městský úředník zkontroloval, zda se všechno děje, jak pak farář řekl.

Odhaduji, že novorozeného chlapce dali někomu na vychování, protože vdovec pro něj novou matku nehledal. Teprve za necelé tři roky, když už lidé na nešťastnou událost zapomněli, oženil se Václav podruhé.

image (8. únor 1757) z Náchoda. Ženich Václav Bittnar, vdovec, nevěsta Anna, dcera po neb. Václavovi Hultovi, družba Jan Trnka, družička Anny, dcera Jana Trnky, staro-svadbí Maria, manž. Norberta Rydle, tt. Jan Trnka, Jan Gall, všichni z Náchoda, copul. D. Joés Killinger

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License