Rodokmen - diskusní skupina na G+

15. 12. 2013

Hejnové tu hospodařili déle

Doplněk k historii Hejnova statku v Havlovicích

havlovice-hejn.-st.-filmKdo viděl Moskalykovo zpracování Babičky z roku 1970, viděl i Hejnův statek v Havlovicích 36. Od 3. května 1958 zapsán v seznamu kulturních památek. Turisté procházející zdejší naučnou stezkou se do něj ale nedostanou. Informační cedule (http://bit.ly/1c1cNIU)je informuje, že zde v 16. Trutnov12století býval vrchnostenský dvůr a že statek patřil k největším a nejhezčím na celém Náchodsku. Nic z toho už není. Skrz polámaná vrata mohou nahlédnout, jak bývalá sedlská pýcha zchátrala.

O její historii se dočtěte: “… roku 1577 koupil od vrchnosti Havlovský dvůr Jan Jiráskův, jinak zvaný Kopecký, za 700 kop grošů míšeňských. Roku 1590 byl na Havlovském dvoře purkrabím (správcem) urozený pán rytíř Vilém mladší Voračický z Paběnic.
V roce 1613 prodala vrchnost Havlovský dvůr s kovárnou Jakubu Mertovi za 1400 kop grošů míšeňských. Povinností dvora vůči vrchnosti bylo odevzdávat "ouroka o svatém Jiří a o svatém Havlu každého po jedné kopě grošů míšeňských, ouročních slepic ročně 10, vajec 30, ovsa 3 korce dávati a 6 dní roboty ženné". Od roku 1649 byl Havlovský dvůr v držení rodu Hejnů….”

Historií rodu Hejnů se právě zabývám a na základě podrobných znalostí jsem došla k jiným závěrům. Soupis poddaných podle víry z roku 1651 dokládá v Havlovicích jediného nositele příjmení – Martina Hejnu (* 1621), jenž je oním hospodářem v havlovském dvoře a údajným zakladatelem zdejší hejnovské linie. Zemřel 16. února 1696 (167-2/317) a následujícího roku je v gruntovní knize zapsáno:

Tehož letha a dne kostelniczy chudeho zadussi uppickeho kaupily ze sprawedlnosti Waczlawowi, synu nebo. Matiege Hegny na gruntu tom y s tim czo po nebo Janowi, bratru swem umrlem dle rozpisu zdiedil ze 20 kop miss. 15 kop miss, a to prwni nasledugiczy termin za 9 kop miss.. Penize hotowe kterez k sobie pržigmaucz temuž zadussi tiemito zapsanima diedicžne odewzdani cžini.

Letha 1697 o saudie Martin Heyna, po niem zústala wdowa položila 15 kop. Z nich pusstieno k zadussi uppiczkemu kaupenych peniez od Waczlawa, syna po nebo. Jakubowi Heynowi 7 kop 30 gr., tim dogato a po Janowi, bratru geho umrlem, Ondržegowi, bratru na sprawedlnost dle rozpisu naležiegiczy 7 kop 30 gr…”  (Je zřejmé, že udělal písař chybu. Václav nebyl syn Jakuba, ale Matěje Hejny, což dokazuje předchozí poznamenání.)

Kde se najedou vzali tito podílníci, když Martin byl údajně prvním držitelem statku z roku Hejnů? V té době už jsem měla podrobně zpracovány zápisy z gruntovních knih od nejstarších dob. Všechno do sebe zapadlo.

Martin, syn Jakuba Hejny a Doroty, měl bratry Matěje a Ondřeje. Jestliže i oni měli podíly na statku, musel zde hospodařit jejich otec. Takže Jakub Hejna a Jakub Mertů představují jednu osobu. A co příjmí Mertů?

Jméno Merta se pojí nepochybně k Martin. (http://bit.ly/1fvvViQ). Takže v minulosti Jakuba Hejny by se měl vyskytnout předek jménem Martin. Než budu pokračovat, podívejte se za nadpis v gruntovní knize. Není tam Mertů, to se vyskytuje teprve dále v textu, ale Wiertů. Od pohledu to působí divně. Proč?

  image

Zkrátka proto, že Jakub, byl synem Víta Hejnova a písař začal zřejmě psát “Witů”. Pak jej někdo upozornil, že ve vsi jsou dvě linie téhož rodu. Vít byl synem Martina, čili byl Mertův a pro potomky Martinova bratra Adama se používalo příjmí Adamův. Takže písař dopsal –ertův. Odtud patrně vznikla ona zkomolenina.

Hejnův rod podle mého mínění hospodaří na statku už od 21. prosince 1613. Koupili jej tedy o plných třicet šest let dříve, než se dosud soudilo.

hejnův statek 3

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

19. 9. 2013

Kotkové “roznášejí” španělské geny

Už pěkně dávno. A možná o tom ani nevědí. Máte-li v rodokmenu některého z potomků Václava Kotka z Jimramova, byli jste “nakaženi” i vy.

image1. listopadu 1676. Z městys Jimramova, poctivý mládenec Václav Kotek po trojím v dny páně sváteční při službách božích vyhlášený, potvrzen je v stav svato manželský v kostele jimramovským s poctivou děvečkou, pannou Mařenkou, vlastní dcerou slovutného pana Františka Sanchez Albarez, též z Jimramova…

image

Franciscův původ upřesněje zápis sňatku jeho syna, kde se výslovně píše “ze Spanyhel”. Příjmení Alvarez(ová) náleží v současnosti 74 obyvatelům České republiky. Jestlipak jsou všichni spřízněni s jimramovským Františkem?

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

9. 9. 2013

Mlýnští škůdníci

Pilka ve tmě párkrát zavrzala, několik párů rukou hmátlo po stavidle, cosi zapraskalo a po chvíli bylo zas ticho. Jako by se na rybníce v lesích nic nestalo. Jenomže stalo.

“Pane správec, poníženě prosím, byste nechal vyšetřit škody na mým mlejně,” vysypal ze sebe 9. července 1812  šuškovský mlynář František Filip ve vrchnostenské kanceláři P1210936 žampašského panství. Zapsalo se: “… že v outerý po božím Těle, to jest na den 3ti měsíce června b.r. v noci, nějaký jemu neznámí škodiči na rybníce u splavu, na kterým on si vodu pro mletí nadržuje, a již 3ti rok s kaprama od 17 liber nasazen jest, tahoun v stavidle přeřezali a stavidlo pryč vyhodili, což mu velkou škodu způsobilo. Udává dálejc, že předešlý outerý v noci, to od 7ho na 8ho b.m., jemu na tom samým rybníce na splavě všechny tahouny přeřezali, stavidla vyházeli, sloupy zvyráželi a .... do rybníka hodili, takovou škodu sice skrze to způsobili, že vody v rybníce na 2 ½ lokte ubylo, … skrz nepřemoženě spuštěnou vodu že i také hráz potrhaná jest a udavatel, mlynář šuškovský, že ani v tom ukončení spočíst nemůže, jak mnoho nyní a budoucně, co teprve následky dokážou, jemu škody jest se učinilo. Přitom tak velikým neštěstí a pronásledování žádá mlynář Franc Filip, by zkoumáno bylo, kdo by byl původce tak nepředloženého a škodného jednání a k jeho lepším důvodům téhož zkoumání zavádí za svědka píseckého šenkýře Jana Vávru, který nějaké lidi z kyšpereckého panství v podezření má a je z toho zlého činu obviňuje, tak jako i uvádí, že jistý krejčí v Kyšperku na podměstí, jemu nepovědomýho příjmení, vyznal a krčmáři po prvním neštěstí s vyřízenou přišel, aby se hlídal, že kyšpereckého mlynáře syn Johannes se u kyšpereckého Macháčka, ševce, projádřil, že šuškovskýmu mlynářoj musej řeku podkopat.”

Nejdřív proto vypovídal písečský šenkýř Jan Vávra. “Když šuškovský mlynář po prvním jeho neštěstí do kostela šel a se u mě stavil, byla řeč, kdo by jeho škůdník byl, tak on pravil, já juž nějakej merk mám, kdo by mně to byl udělal, já sem na Kyšperku slyšel, že to udělali 4, to mlynáře kyšpereckýho syn, z Kunčic stárek ze mlejna, pak nějakej Kubelka. …. Na to sem šel druhou neděli skrz Kyšperk, sešel sem se tam s Kubelkou pekařem a já sem litoval šuškovskýho mlynáře, když sme si o jeho neštěstí povídali, … pravím mu, však ste vy měl bejt s nima a mlynář šuškovský taky ví, že pilku mlynářovu z Kyšperka k tomu měli. Kubelka mě odpověděl, pilka nebyla mlynářova, ale moje, ostatně sem od něho nic neslyšel.”

Stopy odpočátku mířily na kyšperské panství. Vyšetřování převzal tamní direktor Vlasák s aktuárem Vančurou, aby “ty dva zdejšího panství poddaný, kteřížto v tom hned menovaným protokolu, jakožto o tej věci nějakou povědomost mající, poznamenaný sou, sice kyšperskej švec Macháček a pekař Kubelka, k ouřadu zavolaní a spolu (s) zavadilským šenkýřem a s Karlem Malým též z Kyšperka, který u mlynáře minulej pátek schválně byli a jemu stranu těch škůdtníků nějakou světlost dali, ouřadelně na tu důležitost tázáni byli.”

Začali krejčím a současně šenkýřem ze Zavadilky. Karel Stejskal řekl: “Já sem šel minulej pátek odpoledne na horu (k) s. Janu na kopec a dal sem se přes vrch zrovna dolů k Najmonovejm a přišel jsem až k Malýmu a tam sem se zastavil. Sed sem si u stolu a to začal povídat Karel Malej, že on ví, kdo ten splav mlynáři šuškovskýmu rozházel, že byl ve mlejně a že povídal minářovýmu synovi Johannesovi; vy ste ten šuškovskej splav pěkně zpruginirovali, načež jemu minářů syn odpověděl, milej brachu, já sem při tom tenkrát nebyl, byl tam tatínek a na to se že se taky ptal Karel Malej na tu věc mládka a mládek že mu povídal, že při tom taky byl Wanzel.” A prý přitom rozhovoru byli Malého bratr a matka…

Antonín Malý potvrdil slova Karla Stejskala a dodal: “Taky mě něco bratr o tom povídal, a sice že jemu měl mládek říct, že taky k tomu Jos. Maixner, tak nazvanej Wanczel zjednanej byl. Včera ale před večerem k nám přišel mládek, a když jsme o tom mluvili, tak povídal, že on neřek bratrovi Wanczel tam byl, nýbrž že Wanczel tam měl být. Bratr mu to ale do očí mluvil, že mu to zapřít nemůže, že zrovna řek Wanczel tam byl, načež mládek odpověděl, že jemu na tom nic nezáleží.”

Pak svědčil Jiří Kastner, krejčí z kyšperského předměstí: “Hned jak ponejprv šuškovskýmu mlynáři někdo vodu z rybníka pustil, byl jsem u kyšperského ševce Macháčka. Přišel tam taky syn mlynářů Johannes a sed za stůl a povídal, že oni šuškovskýho mlynáře vyplatěj, že mu podkopaj řeku a potom až bude sucho a mleči zas do kyšperskýho mlejna budou jezdit, tak že jemu budou zas posílat. Na to já druhej den šel sem schválně (k) šuškovskýmu mlynáři a povídal sem mu to, aby si rybník ohlídal.” A že prý neví, zda ten rozhovor Macháček při práci slyšel.

Karel Malý byl právě kdesi daleko za prací, takže na jeho výslech došlo 14. července.  Jen odsouhlasil, co řekl bratr Antonín.

Až nyní předvolali úředníci podezřelé. Nejdříve šel k výslechu František Tomek, 18tiletý mládek z mlýna Ignáce Fišera. Já jsem o tom neměl žádnou řeč, já o ničem nevím, to já se upamatovat nemůžu… víc z něj nedostali. Podobně vypovídal i druhý z obviněných, Jan Fišer. Uvedl, že je 17 let starý, katolického náboženství. Sem syn zdejšího dolního mlynáře Ignác Fišery, u něj se doma zdržuju a on mě taky živí.

1) Zdaliž je vám příčina povědoma, proč tu dnes před ouřad zavolán?

 

Poníženě prosím, já nevím.

2) Jestli je vám povědomo, že se šuškovskýmu mlynáři něja-ká škoda na jeho obchodu a ... skrze rozbourání rybničního splavu udělala a co je vám o tom povědomé?

 

 

To sem slyšel, že se to tam potrhalo, o ostatním ale o tom nic nevím.

3) Zdaliž ste s někým, s kým, a co o tý škodě rozprávěl?

 

Poníženě prosím, já nevím nic.

4) Bejváte někdy u ševce Macháčka a zdaliž ste tam jednou zdejšího krejčího Jiřího Kastnera natrefil a co ste s ním mluvil?

 

 

Já bejvám někdy u ševce Macháčka, krejčího Kastnera sem tam nikdá nenatrefil.

5) Zdeť ale u ouřadu zanešeno jest, že hned jak ponejprv (z) rybníčka voda mlynáři šuškovskému se spustila, vy k ševco-vi Macháčkovi ste přišel, tam ste si za stůl sed a povídal, jak oni šuškovskému mlýnu vyplatějí, oni mu podkopají řeku, zdažpak je to pravda?

  

 

 

Nejni to nic pravda, já sem ho tam krejčího nikdá nenatrefil, musel by taky kdo jinej o tom vědět.

6) Zdaližpak ste minulou středu s Karlem Malým u vás ve mlejně rozprávěl a co ste spolu mluvili?

 

Já sem s ním nic jinšího nemluvil, nýbrž toliko, Karel Malý šel zdůli okolo mlejna a křičel na mě abych mu dal kousek chleba a drobet tabáku a sem mu odpověděl, že chleba nemám a taky žádnýho tabáku, nato on šel pryč a já sem s ním nic jinšího ne-mluvil.

7) Karel Malej ale zde vyznal, že on u vás ten den ve mlejně byl a že vám povídal, vy ste to tomu šuškovskýmu mlynáři dodělali, copak ste mu na to odpověděl?




Tomu nejni tak, já sem s ním o tom nic nemluvil, jen to, co sem již povídal, to sme spolu rozprávěli, ostatně já sem šel po mej práci a on šel pryč.

Nic nepomohlo. Ani konfrontace obviněných se svědky. “Já nejenom při mej nadstojící vejpovědi až dotud docela pozůstávám a jako při neomylné pravdě zůstanu,”  znělo z obou stran. Kyšperští úředníci konstatovali, “že Jan Fišer ani od Malýho ani od Kastnera přesvědčiti se dáti nechce a že tedy v tej důležitosti další vyšetřování předevzíti zapotřebí jest”. Pak odeslali protokoly na žampašské panství. Snad by byl celý případ odložen, kdyby šuškovský mlynýř Filip nežádal o vyslechnutí dalšího svědka. Ten přinesl rozhodující svědectví:

Jmenuju se Florián Vávra, 17 let starý, katolického náboženství v Dobrouči rodilý, mám otce i matku v Písečný, sem vyučený mlynářského řemesla a jsem toho oumyslu na vandr jít, se lépěj cvičiti a tak mý živobytí hájit.

1) Je-li ti příčina povědoma, proč k ouřadu volaný seš?


Já myslím, že by to nejspíš bylo strany tý škody šuškovskýho mlynáře.

 2) Co je ti povědomo o škodě šuškovského mlynáře, vyjádři se lépěj a zřetedlně!  

O tej škodě mlynářovi jest mě tolik povědomo, již několik neděl nevím zauplně jak dávno, přišel kunčickýho mlynáře stárek, Stverák příjmení svého, do do kyšpereckýho mlejna, kde sem já se učil, večír, a když nádeníci, který tam na mlejně pracovali, pryč ušli, začal se synem minářovým pošepmo mluvit, ten večír přišel tam taky Kubelka s Kyšperka a já sem k nim přiskočil a od nich sem slyšel, jak se radili, aby mlynářoj šuškovskýmu něco udělali. Pak šel stárek kunčickej, syn dolního mlynáře, mládek jeho Franc Tomek a Kubelka kyšpereckej z domu pryč, Kubelka vzal sebou svou pilku a ty ostatní vzali sebou sekyru a malej so-chůrek. Kdy přišli nevím, já sem juž spal, ale to vím, že hned rá-no se křik strhl, že mlynářoj šuškovskýmu stavidlo u splavu při rybníce někdo uřezal, od tý doby co se to stalo, žádnej ve mlej-ně o tom nemluvil, pak na to v neděli dal mě mlynář za vyuče-nou a ze mlejna mě propustil.

 3) Jestli je ti co povědomo o druhý škodě šuškovskýho mly-náře?  

Mně je sice povědomo, že se jemu škoda stala, ale nevím kdo to udělal.

 4) Jestlipak seš v stavu těm, kteří tu první škodu udělat měli, to do očí mluvit a je přesvědčit, co si zde mluvil?  

Tak jak sem zde řekl, jim do očí mluvit budu a jinač nejni, než jak sem vyznal.

Jak byli “škůdníci” potrestáni? Nevím. Nic víc k protokolům přiloženo není. Ono obvinit syna předního představitele mlynářského cechu jistě nebylo jen tak. Co kdyby se ukázalo, že za vším stál otec?

Jan Fišer se před úředníky vydával za sedmnáctiletého. Snad, aby případ uzavřeli jako akt mladické nerozvážnosti. Ve skutečnosti se synek z dolního mlýna narodil o dva roky dříve - 13. června 1793. Mlynář Ignác se patrně postaral o finanční vyrovnání a celá věc utichla.

Uběhl rok a půl. Dne 16. listopadu 1813 se Jan Fišer oženil s Terezií Kitnarovou z Kyšperka. Za nějaký čas nahradil svého otce. Stal se mlynářem, ale už 3. prosince 1834 zemřel na souchotiny.

imagezápis oddavek Jana Fišera a Terezie Kittnarové dne 16.11.1813; matrika Kyšperk (Podměstí) 1784-1849  sign. 83-22 O, pag. 32

imagezápis úmrtí Jana Fišera 03.12.1834 – matrika Kyšperk (Podměstí) 1784-1849 sign. 83-29 Z

*

zaniklý Šuškovský mlýn - základní informace

Podskalský mlýn (dnes spíše známý jako Petříkův) je uváděn již roku 1568 jako součást obce Jankovice (později spadal pod Kyšperk – Podměstí). Roku 1732 jej od vrchnosti koupil Florián Leder, po něm, od r. 1783 minimálně do roku 1803, zde hospodařil rod Málků. Do rukou Ignáce Fišera přešel mlýn nejpozději v prosinci roku 1804, kdy se mu zde narodil a v zápětí zemřel syn Ignác. Kromě mlynáře, jeho manželky Terezie (roz. Vávrové v Dolní Dobrouči), syna Jana a dcery Terezie žili ve mlýně r. 1813  ještě mládek František Tomek, učedník František Kuthánek, děvečky Mariana Lehká a Kateřina Venclová a schovanci Josef a František Fišerovi. Jan Fišer převzal živnost od otce roku 1821. Později připadl mlýn rodu Petříků. Do roku 1948 se zde vystřídalo osm mlynářů téhož příjmení.

imagemlýn Frant. Filipa v Šušku (červená šipka), Podskalský mlýn Ignáce Fišera v Kyšperku (modrá šipka); mapa: Kreis Habelschwerdt (1876)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

28. 8. 2013

Místo laxíru vzal arsenikum

… zapsal 30. března 1813 děkan Ullrich do matriky farnosti Nekoř. Nelenil a druhého dne nahlásil ve vrchnostenské kanceláři, že jeho farník Antonín Kolomý se sám připravil o život. Náhoda nebo úmysl? Pohřeb do posvěcené půdy nebo zahrabat bez obřadu mezi sebevrahy? Tenkrát zásadní otázka, jenž musela být zodpovězena.

imagezápis úmrtí Antonína Kolomého, 30.03.1813, Bredůvka 4 (matrika Nekoř 1784-1834, SOA Zámrsk, sign. 109-16 Z, pag. 12)

Osmapadesátiletý Antonín Kolomý, chalupník z Údolí čp. 4, byl ženatý počtvrté. První žena zemřela na horkou zimnici (tyfus), druhá na červenou (úplavice), třetí při porodu svého prvního dítěte. V době úmrtí žil rok a půl s čtyřiadvacetiletou Veronikou roz. Javůrkovou původem z Nekoře 63. Jak uvedl soused  Antonín Lux, “oba  manželé se vždy dobře chovali a dobrý život vedli.” Problémy ve věkově nerovném vztahu tedy vyšetřovatelé jako příčinou mužovy otravy vyloučili.

“Jak se to stalo?”, ptali se vdovy. Do protokolu vypověděla: “Můj muž…. pár dní před jeho smrtí sobě stejskal, že jemu nanic je, přeci ale jel do  lesa (neb on se živil nádenickou prací). Poněvadž před 5ti lety taky byl nemocný a jemu tenkrát laxir pomohl, tak sobě myslil, že nyní také, kdyby mohl laxír dostat, že by jemu lepší bylo. V noci od soboty až do neděle před jeho smrtí sobě tuze stěžoval, že jemu nanic je a to proto, poněvadž drobítek jedu, co má pro myši doma, jest vzal. O tom já ale nic nevěděla a sem se velice  lekla, že jsem chtěla o pomoc jíti, on ale to nedopustil. Poněvadž ale lepší mu nebylo, tak jsem v neděli pro lazebníka Pouka poslala. A poněvadž to samé zase nic nepomohlo, tak bylo zas pro lazebníka posláno a on v pondělí na večír přišel, ostal tam celou noc až do outerka, pranic ale nebylo spomoženo a můj muž musel včera večír po vystání náradných bolestí umřít.” Totéž potvrdil i soused Lux, jemuž prý úmírající řekl: “… milej sousede sem vzal drobínek jedu, myslil sem, že mě lepší bude, ale ono je hůř…”

S tím se úředníci spokojili. Smrt prohlásili za nešťastnou náhodu a Antonín Kolomý našel klid v posvěcené půdě.

A ještě vysvětlení na závěr:

Nevím, zda všichni vědí… Laxír není lék. Jde o lidový název pro průjem. Chalupník se domníval, že uvolněním střev si uleví od bolestí a uzdraví se. Použil nezvyklou metodu, která mu už jednou údajně pomohla – pozřel trochu jedu na myši. Snad arseniku (jinak otrušíku či utrejchu). Smrt nastává už po požití 0,3 g látky v závislosti na aktuálním zdravotním stavu. Že stačí tak málo Antonín jistě netušil.

 image image

VS Kyšperk, karton č. 3 – výpověď Veroniky Kolomé

Zdroje: SOA Zámrsk, matriky farnosti Nekoř 1784-1834 sign. 109-9 O a 1784-1834 sign. 109-16 Z; fond VS Kyšperk, karton č. 3

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

26. 8. 2013

Uhlířova zvůle

Standardy. Ošklivé slovo samo o sobě. A co teprve v historii. Někdo zlehka, možná ze společenské slušnosti prohodí větu, dvě a ty pak žijí bez ohledu na pravdu. Narazila jsem na podobné. Pořád dokola se cituje vyjádření kyšperského kronikáře Aloise Gleitsche, který o svém předchůdci napsal: “Václav Uhlíř si vydobyl velké zásluhy o zvelebení města a zvýšení obecního důchodu. Byl znalec zeměměřičství a všechny městské pozemky podle katastrálního výměru z roku 1785 přeměřil. Co leželo ladem, za menší peníze pronajal, postaral se o zlepšení náměstí, silnice přes město i o kašnu. Zřídil městský archiv, který byl ve velkém nepořádku, a urovnal rozepře mezi úředníky. Vydobyl pro obec různá práva, která si přisvojovala vrchnost. Bydlel s rodinou v radním domě čp. 56. Provedl první německé zápisy do městské kroniky. Městským listovním byl v létech 1826 - 1849 tj. až do zrušení vrchnostenské správy. Poté odešel do Nového Města nad Metují.”

Všechno, co se mu připisuje, patrně udělal. Ale archivní kartony, plné více méně nečtených listin, ukrývají trochu jiný příběh. Na několika arších jsou zaznamenány výpovědi kyšperských poddaných ukazující vrchnostenského úředníka Václava Uhlíře méně přívětivě.

image 29. prosince 1837 přišel do Kyšperka dopis od kriminálního soudu v Hradci Králové, v němž se m.j. píše: “… obžalovaný Josef Holeček tvrdí, že byl od listovního Uhlíře nucen přiznat se ke krádežím a trvá na tom, že listovní do protokolu napsal, co sám chtěl, že jej potom k podpisu donutil. Nyní musíme vyvrátit nebo potvrdit proti němu vzniklé podezření na základě přiloženého výpisu z výslechů… “ (překlad). 

Holeček vypověděl nepěkné věci.… já ale takovou faleš na sebe vzít nemohl a vzít nechtěl, tak mně … kázal p. Uhlíř na lavici se položit, čemuž já se protivil, on však poslal pro dva pomahače, který při zedníkách dělali, ty mě na lavici položili, jeden za hlavu a druhý za nohy držel a tu jsem 8 ran s černým hranatým fišnanem dostal. Na to jsem byl opět tázán, zdaliž protokoly podepíšu a když jsem to ještě učinil nechtěl, tak jsem opět na lavici položen a zase s 8 ranama podělen byl. Tak já jsem z lavice na zem spadl. V tom přiskočil ke mě kyšperský městský primas Král, za vlasy mě popadl, k stolu táhl a nohama kopal řkauce “tu máš ty potvoro za těch 70 renských”. A tak jsem byl přinucen protokoly co pan Uhlíř sám zavedl podepsat…. když bych já se tak byl zachoval, jako Stehlík, tak bych byl dobrých časů použil, ale poněvadž jsem p. Uhlíři za vůli udělat nechtěl, tak mě tak pronásledoval a trýznil, neb on na mě chtěl, abych já jistému Libichovi, Hostinovi, Pohodný, Peciválek, Svoboda, Šťovíček a na důchodního věci udával, který on si sám vymyslel a tak skomponoval, že by to každý, obzvláště celé město uvěřilo, poněvadž na tyto osoby již dávno zlost má. …”

Ani již zmíněný Stehlík patrně neudával zcela dobrovolně. Stojí za to, ocitovat celý protokol.

Otázka: “Když nyní popíráš, že jsi tuto krádež spáchal, jakpak jsi mohl tedy Holečka, Janouše a Kvasničku z té krádeže obvinit?”

Stehlík: “Poněvadž mě je pan Uhlíř jmenoval a chtěl, abych tu krádež na ně strčil, tak sem to také učinil.”

Otázka: “Jak se to má ale rozumět, že tebe p. Uhlíř k tomu měl, aby jsi krádeže, který si nespáchal na se vzal a jiné osoby jako společníky jmenoval?”

Stehlík: “P. Uhlíř mě k tomu měl, bych jemu všecko k vůli uďál a krádeže, které se tam vůkol staly, na sebe vzal, že on si skrze to velký jméno a kredit způsobí, když on jako městský gruntovní takovou boudu vypátrá, řkauce dále, abych se ničehož nebál, že on nad mnou vždy ruku držet bude. Já tedy, když o nějaké krádeži se zmínka učinila, říct musel, že jsem ji spáchal a se mnou lidé, kteří takovou sebou spáchali jmenoval, obzvláště vždycky říkal, který osoby se mnou zde v kriminale a neb jiný čas byly, a když jsem mu je vyjmenoval a neb on je sám věděl, tak sem jednu neb druhou krádež na ně strčit musel.”

Otázka: “To celé tvoje udání ale k víře podobné není a se jen za lživý ouskok pozorovat musí, poněvadž ani možné není, aby jsi ty zločiny, které jsi nespáchal, přiznal, ještě jiné osoby jako společníky jmenoval.”

Stehlík: “Když jsem já byl v začátku, tak pronásledováný, že to nelze předržet neb jsem byl skrze 4 dni a noci v špalku slisovaný tak, že jsem křížem ruce a nohy svázané měl a tak na … seděl. Skrze ty čtyry dni sem nic k jídlu ani k pití nedostal a jen mně skrze celý čas žena policajta Šejvla dvakrát polívky dala a to ještě, když její muž doma nebyl, poněvadž pod ztrátou služby zakázáno měli mne jen vody podat. Čtvrtý den odpoledne přišel kyšperský p. justiciár do arestu a když viděl, jak svázán jsem, že se ani hnout nemůžu a porád tak skrčen sedět musím, tak nařizoval policajtoj, aby mně na dlouho přijpal, bych po arestě aspoň přecházet mohl. Já ale již měl celé ruce naběhlé a modré a se ani hejbat nemohl, a když tam k večeru učitelův syn přišel a viděl, že já ukovaný nejsem, tak tajvloval a policajta huboval, proč to učinil, že p. justiciár nic co poroučet nemá, načež mě policajt opět, však ale ne tak ouzce, připnul. Teprv šestý den sem byl k vejhöru vedený a mě krádež předstíraná, ačkoliv jsem se s svědky vykázal, kde jsem já tu noc, když se ta krádež stát měla, karty hrál a pil. Tak to předce p. Uhlíř přijmouti nechtěl, nýbrž pravil, že on má od hrdelního práva tu moc udělenou mě bít nechat, jak chce, že on to také udělá (měl tam dvě tlustý hole již přichystané a hrozil mě bitím, když mluvit nebudu, jak on chce.) Já sem tehdy řekl, ať si dělá, co chce a co on do protokolu napsal, to jsem já jemu podepsal. A když tam také Řehoře proti mně navedeného měl, který proti mě krádeže, co jsem s ním spáchat měl, udával a do očí mě mluvil, tak sem já, když pan Uhlíř můj výkaz přijmout nechtěl, zase takto proti Řehořovi udával. Když na ten způsob jsem já vůli p. Uhlířovi udělal, tak on mě všecko přisliboval, dostal jsem jíst a pít dost a také jsem později vedle k Menčlom na kořalku jít mohl. Když jsem chtěl, při vejhoru jsem si na stranu k stolu sednul a na druhý straně byla kořalka, pivo a víno a já s panem Uhlířem pít jsem mohl, co jsem jen chtěl.

Otázka: “Jak jest to ale možná, že by si ty jen z návodu a nucení takové udání učinil, kdežto předce tvoje odpovědi tak obšírné jsou, že se ve všem s spáchanýma skutky srovnávají?

Stehlík: “To se stalo tak; když jsem co o nějaké krádeži o které jsem se dříve dozvěděl, zmínku učinil, tak on řekl, že musí dříve se předvědčit, jak se to stalo, jmenoval to vždycky “Thatzustand”, a když takový Thatzustand obdržel a se to nesrovnávalo, jak sem to řekl, tak se bral jiný protokol a podle toho jsme to komponírovali.

Jaký výsledek mělo vyšetřování podivných praktik kyšperského úředníka? Co byste mysleli? Ticho po pěšině. Uhlířův otec býval úředníkem v Týništi, tchán na zámku v Litomyšli, takže provinilec měl jistě dost a dost zastánců.

 

Poznámky:

imagedopis od kriminálního soudu v Hradci Králové, 29.12.1837 (VS Kyšperk, karton č. 30)

*

imageimage  image

Velkostatek Kyšperk, karton č. 30 – výpověď Josefa Stehlíka

*

imageMatrika farnosti Litomyšl Litomyšl 1800-1823 sign. 1319 Oi, fol. 55, rok 1820 – zápis sňatku Václava Uhlíře

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

23. 8. 2013

Bitím a kopáním pronásledovali…

Milo bylo v chaloupce. Tak začíná nejeden z oblíbených prvorepublikových příběhů popisujících idylický život na vsi. Ovšem společné soužití vícero generací nebo lidí, jež kromě střechy nad hlavou a povinnosti výměnku neměli nic společného, zpravidla přinášelo jeden konflikt za druhým.

imageSlavný vrchnořiditelský ouřade.

Když Antoni(n) Baláš před několika lety ode mně chalupu N.C. 39 v Kunčicích koupil a do ní se přistěhoval, vzal sobě k své potřebě z mé vlastní slámy 20 otepí, krátký slámy, 1 falcovní prkno, 1/2 sáhy pňů, za kterýžto věci mně nic nedal.

Majíc já u něho až do smrti vejminkem svobodné teplo, světlo a pokojný byt …. a poněvadž se mnou urkutně a a nelidsky nakládali, mně zbitím a kopáním pronásledovali, protož sem jej o zaplacení těch věcí upomínat si nedůvěřovala. Když ale chalupu prodal te-(h)dy si přivlastnil měkký stůl. Když já sobě toho odškodnění v … počítám, tedy mám já za ním pr. 20 otepí slámy – 1 f. 30 xr., 1 falcovní prkno - 1 f., 1/2 sáhy pňů - 3 f., stůl – 1 f.

Jsouce já nyní v nouzi postavena a nemám z čeho své živobytí hájiti, protož s ponížeností slavný vrchnostenský ouřad pro boha prosím, by toho samýho Antonína Baláše k zaplacení patřícího dluhu přidržeti ráčil.

*

S takovou prosbou se na úředníky 23. června 1843 obrátila Rozálie Motyčková (* 17.10.1798 Kunčice 80), dcera chalupníka Matěje a Kateřiny roz. Faltusové.

Jak uvádí zápis z 29. listopadu 1826, kdy na ni ovdovělá matka převedla zmiňovanou chalupu, byla mladá žena “rozumu zbavená”. Za kurátora jí určili Jana Faltuse (možná strýce či bratrance z matčiny strany). Sotva vdova Terezie sešla ze světa, opatrovník chalupu 22. října 1827 Antonínu Balášovi. Pro Rozinu domluvil doživotní výměnek: “teplý, světlý a pokojný byt při jednom světle a teple, jedem strom Jakubů (tj. hrušek), jeden smolíčků (že by švestek?) a jednu panenskou jabloň. Bylo sice psáno “kdyby se v jedný světnici srovnat nemohli, … bude hospodář povinen pro ni z jedné komory světničku udělat”, ale k tomu nikdy nedošlo.

Balašům umíralo jedno dítě za druhým. Zato bláznivá Rozina strašila v chalupě pořád. Překážela. Možná ji dokonce podezřívali z uřknutí nemluvňátek a vinili ji z jejich smrti. Od zlých pohledů nebylo daleko ke zlým slovům. První rána zamáčkla poslední soucit. Týrali ji, dlužni jí byli a Róza ze strachu mlčela. Nevěděla si sama rady. Teprve, když se Balášovi odstěhovali a kdosi zjistil, že by od nich mohla získat nějaké peníze, poslal ji do Kyšperka na kancelář….

Zda se úředníci Roziny ujali, zda jí nějakou náhradu přiznali a zda ji dostala Rozina nebo někdo docela jiný, to už dokumenty neprozrazují.

Zdroje: VS Kyšperk, karton č. 34, matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829 sign83-10 N, fol. 52; GK Kunčice 1738-1883, II. díl, VS Kyšperk, kn.č. 1704

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

22. 8. 2013

Nešťastné uklouznutí

Terezie, vdova po Janu Dolečkovi z Údolí 12, zemřela podle matričního zápisu 2. srpna 1843 “pádem nešťastného spadnutí do řeky”. Její smrt byla úředně vyšetřena a zprávu, blíže objasňující celou údálost, lze najít v kartnonech Velkostatku Kyšperk, uložených v SOA Zámrsk.

image

image

 

Od auřadu rychtářského z obce dolní Nekoře

Slavnému vrchnořiditelnýmu vrchnímu ouřadu se s nejhlubší ponížeností k vědomosti slouží stranu úmrtí Terezie, pozůstalý vdovy po + Jan Dolečkovy, rolním chalupníkovi z Nra 12ho z Audolý, 63 let stará a přebejvala u Františka Šípka, sedláka pod Nrem Cons. 52 v dolní Nekoři, poněvadž on její dceru za manželku má, která šla s děvečkou na trávu a bezpochyby ji škubat chtěla, trávu na skále v lese a spadla z tej skály do řeky a zabila se a utopila a děvečka byla s ní na tej trávě na louce pod lesem a nic nevěděla, až ji plynout viděla.

V dolní Nekoři dne 2ho srpna 1843

Karel Pič, rychtář

 

 

(pravopisně upraveno)

 

 

25. 1. 2013

Vyhnul se Kyšperku mor?

Příspěvek k historii poslední morové epidemie v Čechách 1713-1715

Letohrad-morový mariánský sloup z let 1717-1725 na Václavském náměstíV letech 1711–1715 zasáhl mor (http://goo.gl/aGif0) většinu Evropy. Roku 1713 si našel cestu z Vídně do Čech a jen v naší zemi vehnal smrtce do náručí na 200 tisíc lidí (http://goo.gl/qSZpL). Projíždím-li českými vesnicemi a městy, vídám na mnoha místech tzv. morové sloupy – symboly odvrácení či odeznění “černé smrti”. A tak člověk neví: Šel tudy mor nebo se tomuto místu vyhnul? 

Morový sloup stojí i v Letohradě (bývalý Kyšperk). Traduje se, že na počátku 18. století bylo okolí kyšperského panství sužováno morovou epidemií. Radní proto nařídili střežit brány města, obzvlášť v době trhů a jarmarků. Mor se díky tomuto opatření městu vyhnul, a tak zbožní měšťané podporovaní panem Ferdinandem Markvartem Harrachem postavili na náměstí morový sloup, vysvěcený roku 1724. 

Kdysi to kdosi napsal a od té doby od něj totéž opisují další a další. Snažím se nebýt opisovačem. Když čas dovolí, nějakou takovou “pravdu” ověřím. Tak jako v tomto případě. Ovšem dřív, než se dám do práce, musím se podívat, jak se vlastně mor šířil.

Snad nejpřesnější popis podává kniha Dějiny Trpína a okolí: “Hartmanský občan Jíra Hejtmánek z čp. 15 provozoval obchod s máslem a vejci a dovážel je do Vídně. Při jedné návštěvě v uvedeném městě požádala ho známá žena, která z obav před morem chtěla toto velkoměsto opustit, aby ji vzal s sebou. Předala mu bednu s tím, aby na smluveném místě na ni čekal. Po půldenním marném čekání vydal se na cestu k domovu. Cestou bednu otevřel a zjistil, že jsou v ní součásti oděvu, z nichž po příjezdu do Hartmanic dal šátek pacholkovi souseda Peterky. Ten jej daroval svému děvčeti, které v krátké době zemřelo a s ním dalších 36 osob. Proto ihned byly uzavřeny hranice bysterského panství, zejména u moravských hranic u Trpína. Po sv. Václavu byly postaveny na moravských pozemcích šibenice, které hlídali strážní, lidem nazývaní „Hasačerti“. Bedlivě byla střežena zemská cesta od Ústupa k Trpínu, kde zejména za noci byly činěny pokusy o překročení hranic. Odvážlivci byli chytáni a měli být na připravených šibenicích oběšeni. Stalo-li se tak, není zpráv. O sv. Václavu roku 1714 byly hranice uvolněny.“ (http://goo.gl/FH6NR)

Takže v září 1713 se epidemie prokazatelně dostala na Svitavsko. O stejném období se píše i v kronice obce Zlič na Náchodsku: „Toho roku 1713 ze spravedlivého hněvu a dopuštění Božího ve vsi Zlíči morová rána trvala, až do slibu obce, že chtějí kapli ke cti a chvále Boží a k poctění Nejblahoslavenejší Panny Marie narození, sv. Šebestiánu, sv. Ludmily vystavěti, od kteréhožto dne se také zlepšilo. Morová rána začala se na oktáv Panny Marie 14. září, zemřelo tu 23 osob, přestala po svatém Václavu. Na to s dovolením obojí vrchnosti obec Zlíč kapli svým nákladem na poděkování Bohu postavila. (http://goo.gl/PUj9F).

Kyšperské panství leží na cestě mezi oběma územími, dá se tedy předpokládat, že oblast zasáhl mor někdy koncem září 1713. Na Moravu se rozšířil až o pár měsíců později. Dokladem je text Pavla Bureše v bakalářské práci “Každodenní život v městě Zábřeh v letech 1714-1749”: “V prosinci roku 1713 vypukl v nedalekých Štítech mor a nemoc se začala šířit po okolí. V roce 1714 zemřelo v Drozdově z 84 nakažených 34 lidi a v Sudkově, kde bylo 24 nakažených, nepřežilo 10 osob. Mnoho úmrtí v důsledku nákazy nastalo také v Cotkytli a v Lubníku.” (http://goo.gl/g0UDE).
imagerozsah kyšperské farnosti: Kyšperk (Geiersberg) s Podměstím, Jankovice (Jankowitz), Orlice  (Orlitz), Kunčice (Kunčitz), Lukavice (Lukawitz), Šedivec (Šedowitz) a Mistrovice (Mistrowitz).
Teď je čas na ověřování. Pokud epidemie farnost a město Kyšperk zasáhla, zvýšená mortalita by se měla projevit v roce 1713, vyvrcholit roku 1714 a doznívat ještě v roce 1715. Otvírám matriku farnosti Kyšperk 1703-1759 (SOA Zámrsk sign. 83-3 NOZ), připravuji papír, tužku a jdu na to. Dělám čárku za každé úmrtí, řadím je k rokům a místům… Volím rozsah let 1709-1716, aby bylo s čím porovnávat. Jedna překážka je zřejmá od počátku. Matriky mají v různých obdobích svá specifika a tato spadá do doby, kdy se neuváděla příčina úmrtí. Kdy a jak silně byla jednotlivá místa zasažena, není proto možné přesně zjistit. Ale nějaký závěr z porovnání dat určitě vyplyne.

Tabulka a graf dokládají skutečné počty zemřelých v jednotlivých obcích. Poslední sloupec je výpočtem průměrné úmrtnosti v čase, kdy “černá smrt” prokazatelně neútočila. Naopak léta 1713-1715 ukazují počet zemřelých za doložené morové epidemie v Čechách. V matrice jsou striktně odděleni kyšperští měšťané od předměšťanů, ale protože jde spíše o dělení společenské, než geografické, v tabulce jsem je uvedla zvlášť i celkově. Právě souhrn charakterizuje město přesněji.

1709 1710 1711 1712 1713 1714 1715 1716 průměr
1719-12 a 1716
Kyšperk
11
8
16
9
12
29
14
8
10,4
Podměstí
9
8
1
10
7
6
12
9
7,4
Kyšperk + Podměstí
20
16
17
19
19
35
26
17
17,8
Jankovice
1
1
0
0
0
0
0
0
0,4
Kunčice
7
5
6
9
6
9
7
8
7
Orlice
2
5
6
4
9
8
4
4
4,2
Mistrovice
3
6
5
7
5
7
6
4
5
Lukavice
13
6
7
10
10
9
14
12
9,6
Šedivec
3
4
5
3
3
8
3
3
3,6
celkem
49
43
46
52
52
76
60
48
47,6
+/-
+1,4
-4,6
-1,6
+5,6
+5,6
+28,4
+12,4
+0,7

graf

Nejen čísla, ale i graf jasně ukazuje vyšší mortalitu roku 1714. Zdá se, že “černá smrt” do Kyšperka skutečně pronikla, i když nárůst zemřelých o 17 osob není oproti jiným místům nijak dramatický. V roce 1715 už bylo mrtvých jen o osm nad běžný průměr. Morový sloup v Letohradě tedy má své opodstatnění. Ovšem víc, než modlitby ke svatým, pomohla účinná opatření městské rady.

Moru mohlo v letech 1714-1715 podlehnout v celé kyšperské farnosti zhruba 45 lidí. Byl mezi nimi pravděpodobně i italský stavitel Andreas Castelli, po němž zůstalo v regionu mnoho kulturních památek (http://goo.gl/OD7K0)

image (1714, leden) 15., Ondřej Kastel, Bawmistr z Kyssperka w chramie Panie Orlickem

kostel sv. Václava v Letohradě je pravděpodobně jedním z děl Andrease Castelliho

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

20. 1. 2013

Helena

Našli ji, zachycenou v roští pod vysokým břehem Metuje. Snad milenci, kteří se prvního májového dne utekli schovat do lesního ticha. Snad některý ze sousedů, který si podél řeky, zaříznuté do hlubokého údolí, krátil cestu. Ač mladá, byla už nehezká. Celých osm dní si s ní voda pohrávala, otloukala ji o kameny, jako by řeka chtěla probudit mladou ženu k životu. Jako by věděla, že kdesi pláče její hladové, nedávno narozené dítě.

Helenino zmizení bylo víc jak týden předmětem vzrušených hovorů, a tak mrtvé tělo odvezli přímo k Bittnarům. Všichni od počátku tušili, že živá se domů nevrátí…

Heleně bylo sotva osmnáct let, když se počátkem roku 1753 provdala za Bittnarova Václava. Řádně a počestně, protože prvního syna Jana Václava přivedla na svět patnáct měsíců po svatbě. Jenomže porodem se něco změnilo… Bába hned poznala, že mladá matka není v pořádku. “Vrazilo se jí mlíko do hlavy. (dnes bychom řekli – poporodní psychóza - http://goo.gl/rRseM) Hlídejte ji a dítě jí dávejte jen na kojení, aby mu neublížila. Snad jí Pánbíček pomůže.” Ještě nechala v chalupě koření na lektvar pro nemocnou a dodala: “Modlete se…” Tak zůstala Helena s nemocnou duší sama, skrytá za koutnicí (http://goo.gl/drqUP). Každý si šel po své práci, jen občas někdo nahlédl. Ale co si povídat s bláznivou? Možná trvalo, než si vůbec někdo všimnul, že zmizela.

image(14. květen 1754, Náchod) Stalo se k podivení s jednou ženou, která jmenovitě na hod slavný Vzkříšení Páně ztratila jest se z šesti neděl, osum dní v koutě ležíce, okolo půl osmý na večer, jméno její Helena, stáří 19 let, dcera Jana Feibira staršího, manželka Václava Bittnara. K objevení přišla 1ho maji, kdyžto veleb. pan Karel Potůček, děkan tehdáž náchodský examinoval její rodiče i manžele jejího a dva nejbližší sousedy, totiž Martina Hejzlara, staří 52 léta, Josefa Jelínka, stáří 45 let, kterak by se to mohlo státi a po učiněném examenu posláno jest do slavné konsistoře a odtud usouzeno, aby ona utopená Helena na posvátný místo stranou krchova sini ceremonis pochována byla, tak se taky stalo 3ho maji v hodinu 9 na večer, comisarius toho funuse byl p. Antonín Strnad, spolu radní města Náchoda.

Helena – sebevražednice nemohla být pohřbena na hřbitově a nedostalo se jí ani řádného pohřbu. Bez obřadu, bez průvodu sousedů, který by ji doprovodil na poslední cestě, skončila kdesi za hřbitovní zdí. Jen městský úředník zkontroloval, zda se všechno děje, jak pak farář řekl.

Odhaduji, že novorozeného chlapce dali někomu na vychování, protože vdovec pro něj novou matku nehledal. Teprve za necelé tři roky, když už lidé na nešťastnou událost zapomněli, oženil se Václav podruhé.

image (8. únor 1757) z Náchoda. Ženich Václav Bittnar, vdovec, nevěsta Anna, dcera po neb. Václavovi Hultovi, družba Jan Trnka, družička Anny, dcera Jana Trnky, staro-svadbí Maria, manž. Norberta Rydle, tt. Jan Trnka, Jan Gall, všichni z Náchoda, copul. D. Joés Killinger

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License