Rodokmen - diskusní skupina na G+

25. 9. 2012

Svatba pro obecní dobro

“Já sem mu na to odpověděla, že si ho nesmím vzít skrz lidi, protože by lidi byli rádi měli dobrého kováře v obci a tudy mně od Ignáce Kopeckýho odrazovali a ke kováři nakloňovali a přinucovali…” přiznala děkanu Ulrichovi dvacetiletá Anna Šípková. Její táta odešel nedlouho před tím odešel na pravdu boží. Na kovadlinu, která dřív zvučela pod jeho rukama, se teď jen prášilo, a tak se Anička 25. června 1815 provdala pro dobro nekořské obce za pětadvacetiletého kováře Kiliána Dytrta.

image

Takových svateb bylo, řeknete si. Ani to, že se za necelých sedm měsíců po svatbě (07.01.1816) mladé kovářce narodil syn Lojzík, nijak zvlášť nepřekvapí. Jenomže dítě nemá uvedeného otce a matku zapsal farář pod dívčím jménem. Člověk si málem neuvědomí, že ty dva záznamy patří k sobě.

image

Pokud byste se spokojili s vysvětlením, že se kněz zmýlil, zmýlíte se i vy. Rozluštění záhady v matrice nenajdete. Teprve několikastránkový protokol uložený v kartonech velkostatku Kyšperk dává příběhu jasnější obrysy. Pater semper incertus est (otec vždy nejistý jest). Tuto zásadu vložili staří Římané do svého práva. Platila tenkrát a platí i imagepo staletích.

Anička si zkrátka s věrností hlavu nelámala. “Je nejlepší s několikama držet”, se škádlivým úsměvem odbyla svého milého Ignáce, když jí novou známost s kovářem vyčítal. Nekořským ku prospěchu dala Kiliánovi přednost, ale netušila, jak se jí to vymstí. Když přišel na svět první syn, manžel jej odmítl uznat za vlastního do chvíle, “když mně Ignác Kopecký dokáže, že… otec nejni…” Měl k tomu pádné důvody: “Já sem to, že žena má již před kopulací těhotná jest, nejprvé od lidí obce slyšel a poněvadž mě to smrtedlně zabolelo a uleklo, ptal sem se hned ženy na to, zdaliž to pravda jest neb není; která mně na mou otázku s velikým uleknutím a zarděním odvětila: že to zapírat nemůže, poněvadž to juž viditelný jest a že jest to s Ignácem, synem Jana Kopeckýho oudoleckýho rychtáře.”

Vyslýchali i odmítnutého milence: “Já sem juž za ní přes rok chodil, myslím tak asi půl druhého roku dlouho, že sem za ní chodil, dříve, nežli Dittrt k ní byl chodit počal….  (já) jsem jí věřil, jak ona mně přislibovala, že si žádného nevezme, nežli mně, tak jak jsem se měl na ni rozhněvat?” Vyprávěl, jak ho nekořští zvůli známosti s Aničkou ze šenku “jako kluka” vyhnali, jak soku v lásce dopis napsal i peníze na vynaložené náklady poslal, jen aby milou pro sebe získal. Anička se bránila, že o svém těhotenství nic nevěděla: “To on Ignác Kopecký mě povídal, že sem od něj obtěžkaná, já jsem mu to ale věřit nechtěla, protože on mezi lidma povídal, že jestli mu to kdo řekne, že mu hned dá, až mu skočej zuby do krku, a z toho já sem uzavřela, že to pravda nejni a že mě jenom chce ošidit a že mě chce kovářovi zrazit a od něj odvrátit…” 

Bylo by to na dlouhé povídání. Farář vyslýchal každého, kdo mohl k věci něco říct. Jedna výpověď odporovala druhé, třetí tu první potvrdila…. zkrátka nedobral se ničeho. V závěrečném shrnutí případu ze dne 2. července 1816 uvedl: “on nynější manžel Dytrt že s tím spokojen býti nemůže nebo jeho žena toho času k práci schopná nebyla, dítě musela sama živit a zaopatřit, což všechno otec, to jest Ignác Kopecký povinen jest zaopatřit. On Dytrt žádá 100 zl., poněvadž ale otec toho obviněného na místě svého syna (na to) přistoupiti nemůže a syn sám ani s mohovitostí zaopatřen.. nejni, tak se žalobník Kilián Dytrt v tej důležitosti na právní cestu poukázal…” To vše se stalo poté, co Annin syn Lojzík už tři měsíce nežil. Ač z lásky zplozený, přece odešel v dubnu 1816 “mezi andělíčky” jako panchart.

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

21. 9. 2012

Příběh o chvojce

Pátrám ve starých dokumentech, abych objevila dávno zapomenuté příběhy, v nichž možná figurovali vaši předci. Jenomže historie je dáma potutelná, někdy jen naznačí a rozuzlení si nechá pro sebe. Tak je to i tentokrát.

O svátku Kosmy a Damiána, ve čtvrtek 27. září 1821, zaklepal soudní sluha na dveře justiciára Rettiga (1). “Milostpane, jsou tu ženské z Rotneka s udáním,” hlásil. Pan Jan Alois byl rozmrzelý. Dojížděl do Kyšperka už třetím rokem z Ústí nad Orlicí a s příchodem podzimních plískanic se mu to líbilo čím dál míň. S povzdechem kývl a do kanceláře vešly dvě – porodní bába Anna Dolečková a za ní nesměle přikrčená Alžběta Suchomelová. “Tak co mají?” zamračil se. Dolečkovou to nijak nepolekalo. Hned spustila, že jdou kvůlivá chvojce. “Kvůli čemu?” zamračil se Rettig ještě víc. “Vědějí, milostpane, to je takový zlý koření,” vysvětlovala bába. “”I bradavice po tom uschnou… no a ženský si tím od outěžku pomáhaj.”

Pak panu justiciárovi do protokolu vyprávěla, jak pro ni před několika dny poslala sousedka Barbora Lehká. “Já tam šla a natrefila jsem tam Alžbětu Suchomelovou, která mě prázdnej hrnek k vaření podala, … že jest tam čuch od nějakého koření, bych vypověděla, jakož baba od jakého koření. Podle čichu jsem poznala, že ten hrnek po chvojce natuchlý jest…”

Na Annina slova navázala Alžběta Suchomelová: “Prošlý čtvrtek večír vařil v mém příbytku můj švagr Antonín Suchomel, bratr mého manžela Samuela Suchomela, v nějakém hrnku něco na vohníčku, jenž náramně smrdělo. Já okem na ten hrnek kouknu a vidím, že sou v něm lusky, nevěděla jsem si však pomyslit, že by ty lusky tak silně voněly. Druhý den v pátek nalezla jsem náhodou v dříví za chalupou hrnek a jak do něho voním, ucejtím ten samý smrad jak včera, když ty lusky vařený byly. Bylo asi za náprstek něčeho v něm. Já to vylila na ruku a vzala jsem to do huby, načež mě hned k vrhnutí přišlo a sliny mě z huby šly. To mě bylo podezřelý, protož jdouce k mý sousedce Barboře Lechkej, jí to povídajíc. Ona … poslala … pro babu Annu Dolečkovou, která by to vyšetřila. Baba přišla – povídá, že ten hrnek od něčeho zlého vůni má, bych tehdy ten samý zasej tam dala, kde jsem ho nalezla a pozorovala, kdo pro něj přijde. Toho já učiníc, a teprve ten den nato tehdy v sobotu ráno – spatřila jsem, že tchýně u mě ve vejměnku přebývající neb matka Antonína Suchomela, pro onen hrnek do dříví šla a do její almary schovala….” Dále Alžběta ve své obsáhlé výpovědi řekla, “že vidíce v témž okamžení Terezii Malečkovou, jenž Antonín Suchomel za ní chodívá a si ji namlouvá, před oknem mé chalupy státí, volající na Antonína Suchomela skrz okno, aby ven vyšel – že pospíchá a spatřím, že Terezie Malečková jakej žbánek v ruce držící a něco pod zástěrou zakryté má. Mě všechno to bylo podezřelý, přicházející mě, že ty dva něco nedovolenýho tropit musejí…”. Zmínila se o o tom, jak "”suché dříví k vydělání ohně a vaření zemáků v kuchyni na vohníčku hledala, naleznoucí nějaké neznámé, velmi smrdící koření nacpané v hrnku, jako by to koření uchystáno bylo a zrovna to takovou vůni mělo, jako ten hrnek měl, jenž jsem minulý pátek ve dříví našla a mě po těch kapkách, jenž v němž zbylo, tak těžko přišlo. Spomínajíc na babu, … utrhla jsem tehdy kousek od téhož koření a nesouc to mému manželovi do světnice, by se na to podíval. Byl tam také z pivovaru pomahač Antonín Naimon… Můj muž vyprovázel pak toho Najmona a vešli oba k sousedu Václavu Šťovíčkovi. … Jeho matka Barbora to prohlížela – pravíce, aby to dodaly babě Anně Dolečkový. Já to vzala a donesla jsem to hned tý bábě, pravící, co by to znamenalo, že tý věci nerozumím. Bába si to podržela – že s tím pude ráno, jakožto dnes, na slavný kancelář a pravila, že jest to chvojka…..” Pak ještě popsala, jak švagr Antonín znovu vařil jakýsi lektvar, který pak s mužem marně hledali.

Nakonec přišel na řadu výslech žalovaného, kterého zatím soudní sluha dovedl. Obviněný o sobě prohlásil: “Jmenuju se Antonín Suchomel, rozenej v Rotneku N. 15, starej na 18 rok, katolického náboženství, svobodnej, otce již živýho nemám a matka žijící se jmenuje Anna Suchomelová. Jsem krejčovský tovaryš – zdržuju se u mé matky neb bratra Samuela Suchomela v Rotneku v Nru 15, kdežto se také, když nějakou krejčovskou práci dostanu, živím. … Já jsem loňského roku v Jankovících u jistého Antonína Malečka asi ve žních šil a to jsem si udělal s jeho švagrovou neb sestrou jeho manželky známost. Vona se sice ta jeho švagrová jmenuje Terezie, ale příjmením né Malečková, noberž jinak, jen že nevím jak a lidi ji také Terezií Malečkovou jmenujou. Co za ní chodím a si ji namlouvám, to je teprve asi třičtvrti léta.” Když došlo na chvojku, zapíral. “Já vo vaření nějaké chvojky nic nevím a povědomo mě není, k čemu by to zapotřebí bylo, však ale se pamatuju, že jsem – slyšeje kterak chvojka pro imageprsa zdravá býti má, neb na mých prsouch od té doby, když jsem se jednou v létě studený vody napil, chybu cítím, od Šťovíčka rotneckého 3 proutky chvojky obdržel neb on stromek chvojkový před svým stavením má…” Neznal se ani k přípravě lektvaru ani k dalším obviněním. Dokola tvrdil: “O tom nic nevím, poněvadž jsem chvojku nevařil.” Rotnecký chalupník František Šťovíček při konfrontaci jeho slova popřel.

A co teď? Rettig se nevzdával. Znovu povolal Alžbětu Suchomelovou, která mimo jiné pronesla, že “o Terezii Malečkové jedna řeč jest, že bude chovat, a proto že by ona s chvojkou sobě pomocti chtěla.” Nato justiciár pověřil “přísežného poradního zkoušeného” lékaře Františka Klíče, “aby tu Terezii Malečkovou ohledně téhož – zdaliž těhotná jest neb ne – prohlídl a patřičný nález k ouřadu zanesl… Když již nic jiného k vyšetření nebylo – tehdy se přítomný protokol skončil a podepsal. Rettig, právní…”  

Po dvou týdnech, 13. října 1821 předložil doktor Klíč své dobrozdání, v němž uvádí, že Terezie Pittrmanová (v protokolu řečená Malečková) je 10 týdnů těhotná. Jak rozhodl justiciár Rettig? Nad tím visí otazník. Další dokumenty “chvojkového” případu se nedochovaly.

image

Nu což. Nejsou-li listiny, je vždycky možnost zapátrat v matrikách a hledat souvislosti… O pár měsíců později, 19. května 1822 se v Rotneku 23 narodil manželům Antonínu Suchomelovi a Terezii, vlastní dceři po Krištofu Pitrmanovi syn Antonín Suchomel. image Podivně přišel na svět a nešťastně z něj i odešel. Podle poznámky na okraji jej v jedenaosmdesáti letech, nedaleko Komárova u Brna cosi přejelo. Není to hezký konec, ale  kdyby chvojka zaúčinkovala, nemělo by jeho žití ani počátek.

*

Poznámky:

Pryšec chvojka - informace o rostlině

(1) Rettig, Jan Alois Sudiprav, právník, obrozenecký spisovatel a překladatel. Vystudoval v Praze filosofii a práva, pracoval v pražských advokátních kancelářích, od roku 1809 na magistrátu v Táboře (sekretář, radní protokolista a aktuár při hrdelním právu, přitom justiciár na panství v Chotovicích), od roku 1812 radní v Přelouči, od roku 1818 v Ústí nad Orlicí (také justiciár v Žampachu a Kyšperku), od roku 1824 v Rychnově nad Kněžnou (také justiciár v Žampachu a Kyšperku a Solnici), od roku 1834 v Litomyšli. Dramatik (Kouzelná píšťala aneb Na odslouženou v Klevetníku, Neškodí přátel zkoušeti), povídkář, překladatel (Horatius, Seneca, Plautus a další), malíř. Manžel spisovatelky a nezapomenutelné kuchařky Magdalény Dobromily.

(2) Antonín Suchomel, povolení k vandru z 18.8.1800

imagekliknutím lze obrázky zvětšit

Zdroje: SOA Zámrsk, VS kyšperk, karton č. 10; matrika Hnátnice 1784-1820 (1987 N)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License