Rodokmen - diskusní skupina na G+

24. 3. 2012

Frajmaurští rebelanti

Do knihovny mi přibyl milý dar – “Rekruti”. Kdyby si Václav Kaplický nevybral ke zpracování téma tzv. frajmaurské rebelie, její protagonisté by patrně zůstali zapomenuti. Nedá mi, abych po selských rebelantech nezapátrala v matrikách.

Motto románu - autentická slova řezníka Krause z Německého: “Proč bych měl posílat svého syna do války pánům ku pomoci?” – vyjadřují základní osu příběhu, jehož středobodem je ves Pustá Rybná.

Tam se v půli června 1772, ke konci posledního velkého hladomoru, narodil budoucí selský generál JAN MAKOVSKÝ, v románu vykreslený jako jediný syn váženého tříčtvrtečního sedláka Václava Makovského. Vážený, to hospodář opravdu byl. Zápisy o křtech jeho dětí dokládají, že minimálně v letech 1763-65 (ve skutečnosti jistě déle) stál v čele obce jako rychtář. A co to ostatní?

image * 16.06.1772 Jan, syn Václava Makovského a Anny, poddaných poličských, z Rybného 27 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 347)

Hospodáře v č. 27 zprvu počítali spíš mezi chalupníky. Když se Janův otec, původem z Borové, na chalupu přiženil (21.10.1957)   a o dva roky později, 7. září 1759, koupil od tchána Pavla Ehrenbergera celé hospodářství, zaplatil za ně 100 kop gr.m.. Kromě budov byli do ceny započítáni 2 koně, 3 krávy, pár ovcí, 2 vozy, 1 rádlo, 2 náradníky, 3 brány s železnými hřebíky, sekera, motyka, pila, řetěz a další drobnější vybavení. Za čtvrt století, 28. února 1784 prodal grunt synovi stejného jména. Stavení zkrásnělo, přibylo polností, dobytka i nářadí  – vše oceněno suma sumárum na 497 rýnských 40 krejcarů.  To proto, že “otec roli od skal dobře vyčistil, sklepy a studni vystavěl, stavení zlepšil a pazderni vyštípil.” Tohle všechno ale stálo hodně peněz, na které teď čekali věřitelé. Potomkům tak zůstaly jen nevelké podíly - každému po 26 rýnských 17 krejcarech. Nový hospodář Václav (* 27.09.1957) a jeho sestra Marie Magdalena (* 21.07.1763), která již měla podíl vybraný, měli vystaráno. Ale co ostatní sourozenci?  Josef (* 14.09.1765), Jan (* 16.06.1772), František (* 06.02.1775), Terezie (20.10.1777) a Kateřina (* 11.11.1780) na postupné vyplacení částky, co stačila sotva na sešlou chalupu bez pozemků, teprve čekali. ... Takže Jan, jako jedináček z bohatého gruntu, je jen spisovatelská licence.

Podobné je to i s údajnou Janovou láskou – Aničkou Smyslitelovou. “Otec nedovolil, aby si syn přivedl na grunt chalupníkovu dcerku, chudší, než kostelní myš,” píše Kaplický. “A řek-li starý Makovský slovo, už je nikdy neodvolal. Marné byly prosby staré, na smrt nemocné matičky Jeníkovy, marné byly prosby Jeníkovy sestry Františky (?) a strýce Matěje Makovského z Kobylí. V zoufalství se chasník tehdy vypravil do Telecího za kazatelem Samuelem Galambossym, aby mu pomohl. Ale kněz mu nedovedl říci nic jiného, než že Bůh velí dětem, aby poslouchali svých rodičů.” A tehdy se zoufalý Jeník nechal naverbovat na vojnu. “Execírka, bití, dlouhé pochody, hlad a nakonec krvavé boje s Francouzem. Hrozivější to bylo, než se dá vypovědět. Jednoho dne zběhl. …. Sílila ho myšlenka, že se otec umoudřil, že už ho matka uprosila, takže až se vrátí, nic se mu nebude stavět do cesty, aby si mohl vzít Aničku…” Ale toho, co jej čekalo doma, by se ani v nejhorších představách nenadál. Šestapadesátiletá máma mezitím zemřela (27.12.1793) a táta se za necelé dva roky se táta znovu oženil. S Aničkou.

image 25.11.1795 oddáni Václav Makovský, evangelík, 60tiletý vdovec a výměnkář v Rybné 27 a Anna, katolička, 26tiletá dcera Václava Fainemona, chalupníka v Pusté Rybné 34 (matrika Borová 1787-1828 sign. 1592 O, fol. 5 – Rybná)

Nevím, do jaké míry je příběh Jeníkovy lásky pravdivý. Spíše spisovatel využil zápisu, v němž si starý mladou bral a zápletku uměle vytvořil. Anna, nevlastní matka Jana Makovského, byla jen o tři roky starší  a ve skutečnosti se jmenovala Fajmonová. Tohle příjmení zní tvrdě; nevěstu vidím jako rázovitou mladou ženu, prostě krev a mléko. Václav Kaplický ale potřeboval jiný typ – jemnou, krásnou. Při pročítání matrik narazil na nezvyklé příjmení, splňující danou představu. Zrodila se Anička Smyslitelová.

Dokonáno. Jeník Makovský směřoval dál ve svém tragickém osudu. Lesy byly plné vojenských zběhů i vesnických synků, kteří nechtěli bojovat v císařském vojsku proti Francouzům. Proti těm, co dokázali svrhnout krále i šlechtu a mohli přinést svobodu i do Čech. V to tenkrát mládenci pevně věřili a nechtěli jen trpně čekat. Povstání, do jehož čela se postavil Jan Makovský, zasáhlo osm panství. Stalo se to i ono, až vrchnostem nakonec došla trpělivost. 15. května 1797 vyslaly do lesů patnáct set poddaných, aby rebelanty pochytali. Zbytečně. Tak přišlo na řadu vojsko. Na čtyři stovky pěšáků a šedesát jezdců čistilo kraj. “Zahatují lesy, prohlížejí stavení a koho chytnou, berou za rekruty. Nejhorší je to v Pusté Rybné, kde mají svůj štáb. Někteří z chasníků se jim vydali dobrovolně, jiné schytali v lesích, ale všechny stejně odvádějí do Chrudimě ke krajskému hejtmanství…” V jedné ze stodol obklíčili i Jana Makovského a jeho kamaráda z dětství Ferdu Vítka.

image * 01.05.1774 Ferdinand, syn Františka Vítka a Veroniky, poddaných poličských z Rybného 64 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 397)

Menšího zrůstu, nosatý, černovlasý, trochu švihácký. Takovou podobu mu dal Václav Kaplický. Ve scéně Janova konce jej sice vynechal, ale zápis v matrice Borová 1787-1832 sign. 1594 Z prozrazuje, že při svém příteli stál až do trpkého konce.

image12. června 1797 se sám zabil, 17. byl od pohodného zahrabán ve vsi Rybná proti škole Jan, protestant, 22 let, syn sedláka Václava Makovského a Ferdinand, protestant, 22 let, syn chalupníka Františka Vítka. Tato dvojice podněcovala vzpouru, přicházelo k nim mnoho rekrutů z Čech a Moravy, aby se spojili v lese, když po nich pátrali, stříleli, nadlesní Harich byl střelen do prsou a proto musela armáda zasáhnout, vyhnala je z lesa, a pak se zastřelili.

Nerozvážné nadšení, jehož byl donedávna plný kraj, vystřídalo zklamání, možná i hanba, ale především strach co bude.  Smrt, vězení? Kdepak, to by se císaři nevyplatilo. Ač byl právě mír, selké synky raději navlékali do vojenských uniforem. Marně rodiče prosili. “Roku 1797…. přišli sem od Rožínského pána vyslaní jeho služebníci, a mně mého milého syna Ignáce z mých otcovských rukou neprávě vydřeli a jemu jeho ruce svázali a při tom jeho mateř nemilosrdně jeden z nich po dvakrát místo pošťouchal. A na Rožínku jeho zavezli. Ach my zarmoucení rodičové! Již jen toliko jednoho milého syna svého ze všech našich dítek sme měli, a i o tého nešťastně sme jedné hodiny přišli. I prosili sme toho nemilost pána Rožínského, a to tak tuze, že manželka a mateř před ním i za ním, což ani neslušelo, po kolenách lezla a za syna prosila, ale nic platno nebylo. Dále prosili sme tam skoro každého panského sloužícího, nic platno nebylo, ale vše nadarmo.A tak i oni proti sobě bejt nechtěli, aby stálo nemilosrdenství jejich. A potom dne 21. máje právě v křížovou neděli ráno mého syna putama a řetězem na nohách spjatého do města Jihlavy vezli, a on sobě na té smutné cestě na svůj klarinet pískal. A na druhý den totiž roku Páně 1797 dne 22. máje v křížové pondělí o 10. hodině ráno v mé přítomnosti do vojenského stavu jej odvedli, a mnou zarmouceným jeho otcem za mé jeho vychování pošťouchali. (z pamětí evangelického kazatele Tomáše Jurena)

A nová vojna na sebe nedala dlouho čekat.

 

Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797 (Pavel Elbl)

*

Poznámka:

frajmaur = svobodný zednář. Národní listy 1923: “Na anglickém »free mason« se zakládá i franc. »franc maçon« i něm. »freimaurer«. Zednářství neproniklo sice do Čech z Německa, nýbrž z Anglie přes Holandsko, ale pro nejstarší jeho dějiny na půdě české a tím i pro nejstarší označení nedostává se zpráv. Teprve od r. 1750, kdy se začínají množiti styky zednářů českých s německými, objevuje se v češtině název »frajmaur« (s lidovou obměnou »frýmar«), který se v kruzích mimozednářských stává označením lidí názorů kacířských, revolucionářských nebo jinak nebezpečných.”

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License