Rodokmen - diskusní skupina na G+

24. 3. 2012

Frajmaurští rebelanti

Do knihovny mi přibyl milý dar – “Rekruti”. Kdyby si Václav Kaplický nevybral ke zpracování téma tzv. frajmaurské rebelie, její protagonisté by patrně zůstali zapomenuti. Nedá mi, abych po selských rebelantech nezapátrala v matrikách.

Motto románu - autentická slova řezníka Krause z Německého: “Proč bych měl posílat svého syna do války pánům ku pomoci?” – vyjadřují základní osu příběhu, jehož středobodem je ves Pustá Rybná.

Tam se v půli června 1772, ke konci posledního velkého hladomoru, narodil budoucí selský generál JAN MAKOVSKÝ, v románu vykreslený jako jediný syn váženého tříčtvrtečního sedláka Václava Makovského. Vážený, to hospodář opravdu byl. Zápisy o křtech jeho dětí dokládají, že minimálně v letech 1763-65 (ve skutečnosti jistě déle) stál v čele obce jako rychtář. A co to ostatní?

image * 16.06.1772 Jan, syn Václava Makovského a Anny, poddaných poličských, z Rybného 27 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 347)

Hospodáře v č. 27 zprvu počítali spíš mezi chalupníky. Když se Janův otec, původem z Borové, na chalupu přiženil (21.10.1957)   a o dva roky později, 7. září 1759, koupil od tchána Pavla Ehrenbergera celé hospodářství, zaplatil za ně 100 kop gr.m.. Kromě budov byli do ceny započítáni 2 koně, 3 krávy, pár ovcí, 2 vozy, 1 rádlo, 2 náradníky, 3 brány s železnými hřebíky, sekera, motyka, pila, řetěz a další drobnější vybavení. Za čtvrt století, 28. února 1784 prodal grunt synovi stejného jména. Stavení zkrásnělo, přibylo polností, dobytka i nářadí  – vše oceněno suma sumárum na 497 rýnských 40 krejcarů.  To proto, že “otec roli od skal dobře vyčistil, sklepy a studni vystavěl, stavení zlepšil a pazderni vyštípil.” Tohle všechno ale stálo hodně peněz, na které teď čekali věřitelé. Potomkům tak zůstaly jen nevelké podíly - každému po 26 rýnských 17 krejcarech. Nový hospodář Václav (* 27.09.1957) a jeho sestra Marie Magdalena (* 21.07.1763), která již měla podíl vybraný, měli vystaráno. Ale co ostatní sourozenci?  Josef (* 14.09.1765), Jan (* 16.06.1772), František (* 06.02.1775), Terezie (20.10.1777) a Kateřina (* 11.11.1780) na postupné vyplacení částky, co stačila sotva na sešlou chalupu bez pozemků, teprve čekali. ... Takže Jan, jako jedináček z bohatého gruntu, je jen spisovatelská licence.

Podobné je to i s údajnou Janovou láskou – Aničkou Smyslitelovou. “Otec nedovolil, aby si syn přivedl na grunt chalupníkovu dcerku, chudší, než kostelní myš,” píše Kaplický. “A řek-li starý Makovský slovo, už je nikdy neodvolal. Marné byly prosby staré, na smrt nemocné matičky Jeníkovy, marné byly prosby Jeníkovy sestry Františky (?) a strýce Matěje Makovského z Kobylí. V zoufalství se chasník tehdy vypravil do Telecího za kazatelem Samuelem Galambossym, aby mu pomohl. Ale kněz mu nedovedl říci nic jiného, než že Bůh velí dětem, aby poslouchali svých rodičů.” A tehdy se zoufalý Jeník nechal naverbovat na vojnu. “Execírka, bití, dlouhé pochody, hlad a nakonec krvavé boje s Francouzem. Hrozivější to bylo, než se dá vypovědět. Jednoho dne zběhl. …. Sílila ho myšlenka, že se otec umoudřil, že už ho matka uprosila, takže až se vrátí, nic se mu nebude stavět do cesty, aby si mohl vzít Aničku…” Ale toho, co jej čekalo doma, by se ani v nejhorších představách nenadál. Šestapadesátiletá máma mezitím zemřela (27.12.1793) a táta se za necelé dva roky se táta znovu oženil. S Aničkou.

image 25.11.1795 oddáni Václav Makovský, evangelík, 60tiletý vdovec a výměnkář v Rybné 27 a Anna, katolička, 26tiletá dcera Václava Fainemona, chalupníka v Pusté Rybné 34 (matrika Borová 1787-1828 sign. 1592 O, fol. 5 – Rybná)

Nevím, do jaké míry je příběh Jeníkovy lásky pravdivý. Spíše spisovatel využil zápisu, v němž si starý mladou bral a zápletku uměle vytvořil. Anna, nevlastní matka Jana Makovského, byla jen o tři roky starší  a ve skutečnosti se jmenovala Fajmonová. Tohle příjmení zní tvrdě; nevěstu vidím jako rázovitou mladou ženu, prostě krev a mléko. Václav Kaplický ale potřeboval jiný typ – jemnou, krásnou. Při pročítání matrik narazil na nezvyklé příjmení, splňující danou představu. Zrodila se Anička Smyslitelová.

Dokonáno. Jeník Makovský směřoval dál ve svém tragickém osudu. Lesy byly plné vojenských zběhů i vesnických synků, kteří nechtěli bojovat v císařském vojsku proti Francouzům. Proti těm, co dokázali svrhnout krále i šlechtu a mohli přinést svobodu i do Čech. V to tenkrát mládenci pevně věřili a nechtěli jen trpně čekat. Povstání, do jehož čela se postavil Jan Makovský, zasáhlo osm panství. Stalo se to i ono, až vrchnostem nakonec došla trpělivost. 15. května 1797 vyslaly do lesů patnáct set poddaných, aby rebelanty pochytali. Zbytečně. Tak přišlo na řadu vojsko. Na čtyři stovky pěšáků a šedesát jezdců čistilo kraj. “Zahatují lesy, prohlížejí stavení a koho chytnou, berou za rekruty. Nejhorší je to v Pusté Rybné, kde mají svůj štáb. Někteří z chasníků se jim vydali dobrovolně, jiné schytali v lesích, ale všechny stejně odvádějí do Chrudimě ke krajskému hejtmanství…” V jedné ze stodol obklíčili i Jana Makovského a jeho kamaráda z dětství Ferdu Vítka.

image * 01.05.1774 Ferdinand, syn Františka Vítka a Veroniky, poddaných poličských z Rybného 64 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 397)

Menšího zrůstu, nosatý, černovlasý, trochu švihácký. Takovou podobu mu dal Václav Kaplický. Ve scéně Janova konce jej sice vynechal, ale zápis v matrice Borová 1787-1832 sign. 1594 Z prozrazuje, že při svém příteli stál až do trpkého konce.

image12. června 1797 se sám zabil, 17. byl od pohodného zahrabán ve vsi Rybná proti škole Jan, protestant, 22 let, syn sedláka Václava Makovského a Ferdinand, protestant, 22 let, syn chalupníka Františka Vítka. Tato dvojice podněcovala vzpouru, přicházelo k nim mnoho rekrutů z Čech a Moravy, aby se spojili v lese, když po nich pátrali, stříleli, nadlesní Harich byl střelen do prsou a proto musela armáda zasáhnout, vyhnala je z lesa, a pak se zastřelili.

Nerozvážné nadšení, jehož byl donedávna plný kraj, vystřídalo zklamání, možná i hanba, ale především strach co bude.  Smrt, vězení? Kdepak, to by se císaři nevyplatilo. Ač byl právě mír, selké synky raději navlékali do vojenských uniforem. Marně rodiče prosili. “Roku 1797…. přišli sem od Rožínského pána vyslaní jeho služebníci, a mně mého milého syna Ignáce z mých otcovských rukou neprávě vydřeli a jemu jeho ruce svázali a při tom jeho mateř nemilosrdně jeden z nich po dvakrát místo pošťouchal. A na Rožínku jeho zavezli. Ach my zarmoucení rodičové! Již jen toliko jednoho milého syna svého ze všech našich dítek sme měli, a i o tého nešťastně sme jedné hodiny přišli. I prosili sme toho nemilost pána Rožínského, a to tak tuze, že manželka a mateř před ním i za ním, což ani neslušelo, po kolenách lezla a za syna prosila, ale nic platno nebylo. Dále prosili sme tam skoro každého panského sloužícího, nic platno nebylo, ale vše nadarmo.A tak i oni proti sobě bejt nechtěli, aby stálo nemilosrdenství jejich. A potom dne 21. máje právě v křížovou neděli ráno mého syna putama a řetězem na nohách spjatého do města Jihlavy vezli, a on sobě na té smutné cestě na svůj klarinet pískal. A na druhý den totiž roku Páně 1797 dne 22. máje v křížové pondělí o 10. hodině ráno v mé přítomnosti do vojenského stavu jej odvedli, a mnou zarmouceným jeho otcem za mé jeho vychování pošťouchali. (z pamětí evangelického kazatele Tomáše Jurena)

A nová vojna na sebe nedala dlouho čekat.

 

Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797 (Pavel Elbl)

*

Poznámka:

frajmaur = svobodný zednář. Národní listy 1923: “Na anglickém »free mason« se zakládá i franc. »franc maçon« i něm. »freimaurer«. Zednářství neproniklo sice do Čech z Německa, nýbrž z Anglie přes Holandsko, ale pro nejstarší jeho dějiny na půdě české a tím i pro nejstarší označení nedostává se zpráv. Teprve od r. 1750, kdy se začínají množiti styky zednářů českých s německými, objevuje se v češtině název »frajmaur« (s lidovou obměnou »frýmar«), který se v kruzích mimozednářských stává označením lidí názorů kacířských, revolucionářských nebo jinak nebezpečných.”

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

19. 3. 2012

Skuteční lidé z literárních děl Terézy Novákové (1. část)

Teréza Nováková, spisovatelka, představitelka kritického realismu v české literatuře. Jen tolik slov se zpravidla dočtete o ženě, která podle mého názoru aspiruje na titul “patronka východočeských genealogů”. Lidé z jejích povídek a románů totiž nejsou vymyšlení. Skutečně žili a prožili příběhy, o nichž autorka píše. Tím “přistrčila” mnoho lidí k zájmu o historii vlastního rodu.

Nejinak to bylo se mnou. Před nějakými dvaceti lety jsem o rodopisné práci nevěděla vůbec nic. V rodině pamětníků prámálo, takže na začátku pátrání vedla má cesta, možná nelogicky, k regionální literatuře. Utkvělo mi z dětství v hlavě, že rod Sedliských má něco společného s Josefem Václavem Michlem – Drašarem, a tak byl prvním, dodnes hluboce váženým zdrojem, román Terezy Novákové „Drašar“. Dodnes, i když o svých předcích vím ledacos, mě fascinuje, s jakou historickou přesností a podrobnostmi Tereza Nováko­vá pracovala. Příkladů je mnoho, ale nejhlubší dojem ve mě zanechal odstavec v úvodní části románu, který pro další děj v podstatě nemá význam, ale přesto je historicky správný. 

„Jenomej nepovídejte, pantáto,“ usmál se Dvořák. „Češkovy na rychtě sádecký znáte, - byla tam jedna Sedlická hospodyněj, eště před tolerančním patentem, blahý paměti. Polickej pan děkan Nepaur dyž se zdržoval na svým dvoře ve Voldříši, částějc do statků a chalup chodíval a jedenkráte tejle Češkovej, po rodu Sedlickej, knížečku zapovězenou, Jesus Sirah, sám do ohně uvrhnul. Počítám, že celej rod Sedlickej potajmu se znal k pravej víře předků.“

Dokumenty dokládají, že už na počátku 18. stol. byla kniha „Jesus Sirah“ v majetku rodu. Do rozdílu (= vypořádání dědictví) po zemřelém Matěji Sedlistským, mlynáři ze Sedlišť u Jimramova, se 21.05.1708 písař poznamenal:

imageModlitby in octavo Jiříkovi a Alžbětě, knížka in octavo Rozmlouvání Vít s Václavem Franc Antonínovi. Jesus Sirah p. Jiří Šrámek jakožto děd Jiříkovi a Alžbětě vnukům daroval.

Zmíněná Alžběta se po pár letech, dne 11.2.1716, skutečně provdala za syna sádeckého rychtáře Matěje Češku… Řekněte sami, kdo by si tohle o téměř tři století později ještě pamatoval? Zjištění těchto faktů je tedy se vší pravděpodobností dílem Terézy Novákové.

Říkám si, když už věnovala tolik práce tomu, aby někteří lidé nezůstali zapomenuti, mělo by to platit i nadále. A tak už léta nosím v hlavě myšlenku spojit osoby, o nichž se spisovatelka zmiňuje  s archivními dokumenty, aby jejich osudy našly cestu k potomkům. Je čas začít…

*

Dva Duškové

“Dva Duškové” – dva nositelé stejného příjmení, s nimiž se Teréza Nováková setkala na začátku svého litomyšlského pobytu. Jeden stařec, druhý ještě docela malé dítě. Oba zemřeli a zanechali stopu ve spisovatelčině duši. Příliš podrobně je však necharakterizuje.

První, starý žebrák, chodíval s ostatními k Novákům každý pátek. “Ježto jsme jako cizí jména jich neznali, označovali jsme je podle vzezření… Dědeček “model”, hned, jak poprvé přišel, byl mi nápadný svou vysokou, úměrnou, poněkud jen sehnutou postavou, krásnou pravidelnou tváří, s dlouhými vousy a rovněž bílými kadeřemi, jako sněhovými vločkami… O něco později dozvěděli jsme se od známých, že se náš model jmenuje Dušek, že býval ševcem, v poctivé práci zestárl a že v celém městě považován je za nejhodnějšího žebráka… Až po letech přestal choditi a děděček “holohlavý” na dotaz náš pověděl, že zemřel. Ani jsme pohřbu jeho neviděli…”

Tolik ve zkratce o stařičkém “modelovi”. Zápis v matrice Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 8 prozrazuje: 

imageJosef Dušek, 82 let, zemřel 14. března 1882 v Litomyšli č. 497, příčina úmrtí: věk

Podle uvedeného věku by se měl narodit kolem roku 1800. Jenomže matriky farnosti z let 1791-1816 zahrnující město Litomyšl, obě předměstí, Záhradí, Zahájí a Lány uvádějí narození dítěte toho jména až 3. března 1811 (sign. 1304N, pag. 209). Josef, syn Františka Duška z Litomyšle, Horního předměstí 318 a jeho manželky Rozálie roz. Hurychové ze Střenice (= Trstěnice) se roku 1833 oženil s Dorotou Štursovou. V zápise sňatku je uvedeno číslo domu 320 a totéž se opakuje 10. listopadu 1875 při úmrtí Josefa, devětatřicetiletého syna po Josefu Duškovi. Hoch narozený 03.03.1811 proto zcela jistě není hledaným “modelem” z povídky. Jako pravděpodobný kandidát se jeví Josef, nemanželský syn Terezie Duškové, dcery Josefa, souseda ze Záhradí 68, narozený tamtéž 3. února 1814.

image

Takový původ se tenkrát přilepil na člověka jako stigma. Která by se za takového provdala? Snad jen stejně poznamenaná. Nic takového jsem však v matričních záznamech nenašla. Manželku, děti, zkrátka nic. Zdá se, že Josef Dušek strávil osamělý život a v osamění i zemřel. Pokud vás zaráží velký rozdíl mezi věkem uvedeným v zápise úmrtí a skutečným stářím, nedivte se. Stařeček už neměl vrstevníky, kteří by jej z dětství pamatovali. A že sám pořádně neznal počet těžkých let, která na světě prožil? K čemu? Okamžiky štěstí bývají prchavé, zato bědná doba dělá život delší.

Druhého z Dušků poznala Teréza Nováková roku 1882 při otevření litomyšlské mateřské školy – opatrovny. “Mezi robátky byl nejměnší hošík podlouhlé bledé tváře, dojemných bledě modrých očí, suchoučký a slaboučký… Když nastal rozchod, byl očekáván ženou zestárlých, utrápených lící. Že pršelo stále, zvedla jej jako pérko a uschovala pod svůj šedivý vetchý šátek jako malý tlumok. Vykládala, že bydlí až na vzdáleném předměstí Lánech a že by v té slotě hošík nedošel…. Drobný Dušíček vzbuzoval lásku a pomoc všech navštěvovatelů a jistě o vánočním stromečku ve škole mateřské nachystaném by mu Ježíšek byl hojně nedělil – ale hošík se ho nedočkal… Přišla jeseň a každoroční epidemie dětská vyhlédla se Dušíčka za první oběť…”

Josef Dušek, syn Josefa, obyvatele na dolním předměstí Litomyšle č. 477, zemřel 26. září 1883 ve věku 3 let a 9 měsíců na spálu (matrika Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 58)

image  V tomto případě nebylo pátrání nijak zvlášť složité. Dušíček – Josef Dušek přišel na svět 4. února 1880 v Litomyšli na dolním předměstí 477, v rodině Josefa Duška původem z Dolního Újezda 245 a Anny roz. Drobné v Přívratu 43 (matrika Litomyšl 1871-1881 sign. 5402 N, pag. 338)imageJeho smrt o tři a půl roku později má souvislost s epidemií spály, která v Litomyšli podle všeho vypukla koncem srpna 1883. Nebyl však první obětí. Neblahé prvenství si připsala ani ne tříletá Milada, dcera hostinského Hynka Vandase z č. 147, která nemoci podlehla již 4. září. Do 12. října pohřbili ze stejného důvodu ještě jedenáct dětí od 8 měsíců do 10 let.

Pomíjivost existence obou Dušků – a nejen jich – vyjádřila spisovatelka v posledním odstavci: “A tak se… přestěhovali na velikou scénu, u jejíchž dveří uhasíná jejich jméno navždy. Ta jména, která lidumil sleduje na klopotné pouti chudáků, maličkých i stařičkých, nepřekročí práh hřbitova; ani na jediném kříži, desce, jehlanci, břečťanem a květinami obtočeném, cypřiši i vrbami zastíněném jich nezahlédne, ač v kolotání světa byli v ohromné většině a ti vyznamenaní, nezapomenutí, jen částí jeho maličkou.”

zdroj příběhu: Kamenité stezky: [výbor povídek z let 1883-1911] - prózy menšího rozsahu, inspirované východními Čechami (Budislav, V Zákoutí, Lojzička Hendrychová, dívka z lidu, Dva Duškové, Drobová polévka, S nůší, Před pohřbem, Halouzky, Špitálnice Kovářová, Na faře, Vlastní životopis). 

(pokračování příště)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

10. 3. 2012

Turecký křest

“Táta dlouhý, máma krátká – děti jako pimprlátka.” Dětská básnička přesně vystihuje podivnosti genetiky.
Jsou-li oba rodiče bledí, světlovlasí a narozený potomek černovlasý, jako by sluncem ožehlý, je zaděláno na problém. Potutelné pohledy a otázky příbuzných, sousedů či známých vedou většinou k partnerské nedůvěře. V lepším případě zažehná krizi babička, která si vzpomene na historku o dávném italském (španělském apod.) předkovi. V horším případě visí podoba dítěte nad vztahem rodičů jako věčný otazník. Než ale dojde na hádky, měli by místo do rozvodu investovat do zpracování rodokmenu. Co když jednomu z nich koluje v žilách dědictví turecké krve?
Následující zápis z matriky farnosti Bystré 1686-1744 (SOA Zámrsk, sign. 1597 NOZ, pag. 162) zas není tolik výjimečný… Výjimečné nejsou ani dámy z řad šlechty a panského úřednictva jako účastníce nezvyklého křtu. O takové události se jistě mluvilo široko daleko a ony tak mohly dlouho dávat na odiv “sílu” své víry. Ovšem těžko říct, jak se o svou chráněnku postaraly v budoucnosti. V lepším případě ji provdaly… a odtud se pak může počítat genetická zvláštnost v některé dnešní rodině.
image
 1699. V Bystrým, dne 16. Julii, zrozená Turkyně, zajatá s dvěma dětmi u města Sarajo v Bozniji pokřtěna jménem Maria Markyta. Kmotry byly vysoce urozená šlechtična Margaretha Libstanská z Kolovrat, panna dcera jeho excelenci vysoce urozeného pana pana Norberta Leopolda Libstanskýho z Kolovrat, svaté římské říše hraběte, pána na Chroustovicích a Kyšperku, urozená paní paní Marie Anna z … rozená Bernsteltová, paní Lydmila Reichartová, hejtmanka bysterská, paní Eleonora Magdalena Roslavová z Rozenthalu, důchodnice bysterská, paní Alžběta Bidmonová, obročnice, paní Magdalena sládkova.
 
*
 
Příspěvky přebírá:
Creative Commons License

3. 3. 2012

Karel Hubálek – nezvěstný emigrant

Možná někdo z vás, čtenářů, přiloží dílek do skládačky podivného příběhu…

17. ledna 1911, kostel v Nekoři – čas a místo sňatku. Řezník Karel Hubálek, 32tiletý syn (* 27.03.1878) Františka Hubálka a Josefy roz. Ježkové z Nekoře 116 si bral o třináct let mladší ženu. O šestnáct let později žádala Anna Hubálková roz. Krejsová (* 06.04.1891), dcera Mikuláše Krejsy a Anny roz. Mikyskové z Nekoře 182, o rozluku manželství a soud jí vyhověl. image


Jednací číslo Ck IIa 88/27/11


Zemské politické správě v Praze

Právoplatným rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22/3 1927 jed. č. Ck IIa 88/26 bylo v právní rozepři žalující strany Anny Hubálkové roz. Krejsové, služebné v Nekoři čp. 188 z Žamberka proti žalované straně Karlu Hubálkovi v Nekoři t.č. v Americe, Scranton Pa., nyní nezvěstnému pro rozluku manželství uznáno právem:
 
Manželství uzavřené mezi žalující a žalovanou stranou dne 17/I. 1911 ve farním kostele v Nekoři u Žamberka podle římsko-katolického obřadu prohlašuje se za rozloučené z viny žalované strany.
Manželé přísluší domovskou obcí do Nekoře, okres Žamberk
 
Krajský soud v Hradci Králové odd. II. dne 20. května 1927
Eduard Teichman



To se stává, řeknete si. Na tom není nic zvláštního. Není do chvíle, kdy se snažíte najít nějakou stopu po Karlu Hubálkovi. Kdy vlastně do USA odešel? Na http://www.ellisisland.org ani v dalších zdrojích o ameri- ckých přistěhovalcích ani zmínka… Jistého Charlese Hubalka uvádí jen registrační karta pro vojenské účely z let 1917-1918:
 
image
Nemám předplatné na ancestry.com, tak nemohu ověřit, zda jde skutečně o hledaného Karla. Možná ano, protože rozvodový dokument uvádí téměř shodné místo posledního pobytu nezvěstného Annina manžela – Scranton v Pensylvanii.
image   File:Map of Lackawanna County Pennsylvania With Municipal and Township Labels.png
USA vstoupily do války proti Německu 2. dubna 1917.  Vláda USA počítala se zachováním Rakouska-Uherska, a proto nedovolila vybudování čs. vojenských jednotek. Dobrovolníkům však umožnila odjezd do Francie, kde jich téměř tři tisíce vstoupily do 21., 22., 23. čs. střeleckého pluku. Dalších 40.000 našich krajanů bojovalo na západní frontě v amerických expedičních silách (American Expeditionary Forces, AEF) generála Pershinga. AEF výrazně spolupracovaly s francouzskou armádou během útoku na Aisne (oblast Château-Thierry) v červnu 1918 a na konci roku 1918 na hlavní frontě u Saint-Mihiel a Meuse-Argonne. Spojené státy vyslaly na bojiště 4.272.500 vojáků, z nichž 117.000 zemřelo (až 50% na tzv. “španělskou” chřipku) a 204.000 bylo raněno. Údaj o pohřešovaných se mi najít nepodařilo.
 
Příběh Karla Hubálka zůstává prozatím otevřený. Byl oním člověkem z registrační karty? Zemřel – bezejmenný – v 1. světové válce nebo prostě jen zmizel a začal docela nový život?
 
 
Pokračování, leč znovu bez konce:
Kate Ritter ze skupiny Genealogical & Historical Research na LinkedIn (ještě jednou velké díky) mi zaslala fotokopii výše zmíněné Registrační karty, která se skutečně týká nekořského rodáka Karla Hubálka.
 
image  image
 
Karel Hubálek, bydliště: 845 Caprouse Avenue, Scranton, věk 40 let, narozen 27. března 1878, běloch (ne-indián), cizinec, bez vyznání, původem z Čech, Rakousko
zaměstnání: mistr, zaměstnavatel: Stowners Pork Packing Co., Scranton, Lackawanna, Pensylvánie (= firma na zpracování masa)image
nejbližší příbuzný: Anna Hubálková, 845 Caprouse Avenue, Scranton, Pensylvánie
podpis: Charles Hubalek
výška: střední, postava: střední, barva očí: … barva vlasů: hnědá
Ztratila osoba ruku, nohy, ruce, oči, nebo je zřejmě fyzicky diskvalifikován? Ne
 
Registrační karty, schválené Výběrovým služebním zákonem z 18.5.1917, museli vyplnit všichni dospělí muži do 46 let žíjící v letech 1917-18 v USA (celkem 24 milionů mužů). Tato civilní registrace je často zaměňována s vojenskou, ale jen malé procento z registrovaných bylo skutečně povoláno k výkonu vojenské služby. O té se na kartě nevedou žádné údaje.

Příběh Karla Hubálka dostal po přečtení registrace nové obrysy.  Do USA přijel spolu s manželkou Annou (neznámo kdy, v každém případě mezi lety 1711-1717). Jako řezník našel práci ve firmě na zpracování masa, kde se později vypracoval na mistra. Firma Stowners Pork Packing Co. sídlila v městě Scranton, kraj Lackawanna, stát Pensylvania, ježbylo zároveň i bydlištěm manželů Hubálkových. Žili v Caprouse Avenue č. 485 (viz foto nedávné podoby – podle rozhodnutí městské rady byly roku 2011 domy z velké části zbořeny)

Nic z toho však k objasnění příběhu nevede. Naopak otevírá se více otázek.

Až dosud jsem předpokládala, že odešel Karel Hubálek do USA sám s tím, že za ním žena přijede později. Ale omyl. Žili tam oba. Anna by tedy věděla o Karlově vstupu do armády. Pokud by se ztratil kdesi na bojištích 1. světové války, nerozváděla by se. Nechala by jej, jako to dělalo mnoho jiných žen, prohlásit po určeném čase za mrtvého. Jenomže Karel jednoduše zmizel… Ve 38. největším městě Spojených států (v pol. 30 let cca 150.000 obyvatel), uprostřed spleti mnoha národností, v kraji plném dolů zmizí člověk raz dva. Živý nebo mrtvý.

Proč by chtěl čtyřicátník opouštět ani ne třicetiletou manželku, když se mohl nota bene lehce rozvést? Kdyby to bylo obráceně... Ale žádného nového manžela si tenkrát paní Anna neopatřila, takže ji nelze z ničeho nekalého podezírat. ˇ

Spíše si dovedu představit scénu podobnou gangsterskému filmu. Scranton, to nebyla Karlova rodná Nekoř. Zatímco doma platil coby řezník za siláka, tady člověk potkal takových lidí plno. Řezníků jako on, horníků, železářů, prostě silných chlapů, co se dokazali rozohnit pro maličkost. Rvačky, jistě i se zbraněmi, tu asi tenkrát nepatřily ke zvláštním událostem. Karlu Hubálkovi se mohl stát osudným právě takový konflikt. Snad zemřel, možná jen nešťastnou náhodou, a pachatelé jeho tělo ukryli tak pečlivě, že nebylo dodnes nalezeno.

Sčítání lidu 1920 (United States Census 1920) už nezvěstného Karla ani jeho ženu nezaznamenává. Anna v Novém světě štěstí nenašla. Mezi lety 1918-1920 vrátila zpátky do Čech. Dalších šest let marně čekala na jakoukoliv zprávu o svém muži. Teprve pak zažádala o rozvod.

Objeví se ještě další fakta? Bude mít tento příběh další pokračování?

*
 
Příspěvky přebírá:
Creative Commons License