Rodokmen - diskusní skupina na G+

25. 9. 2012

Svatba pro obecní dobro

“Já sem mu na to odpověděla, že si ho nesmím vzít skrz lidi, protože by lidi byli rádi měli dobrého kováře v obci a tudy mně od Ignáce Kopeckýho odrazovali a ke kováři nakloňovali a přinucovali…” přiznala děkanu Ulrichovi dvacetiletá Anna Šípková. Její táta odešel nedlouho před tím odešel na pravdu boží. Na kovadlinu, která dřív zvučela pod jeho rukama, se teď jen prášilo, a tak se Anička 25. června 1815 provdala pro dobro nekořské obce za pětadvacetiletého kováře Kiliána Dytrta.

image

Takových svateb bylo, řeknete si. Ani to, že se za necelých sedm měsíců po svatbě (07.01.1816) mladé kovářce narodil syn Lojzík, nijak zvlášť nepřekvapí. Jenomže dítě nemá uvedeného otce a matku zapsal farář pod dívčím jménem. Člověk si málem neuvědomí, že ty dva záznamy patří k sobě.

image

Pokud byste se spokojili s vysvětlením, že se kněz zmýlil, zmýlíte se i vy. Rozluštění záhady v matrice nenajdete. Teprve několikastránkový protokol uložený v kartonech velkostatku Kyšperk dává příběhu jasnější obrysy. Pater semper incertus est (otec vždy nejistý jest). Tuto zásadu vložili staří Římané do svého práva. Platila tenkrát a platí i imagepo staletích.

Anička si zkrátka s věrností hlavu nelámala. “Je nejlepší s několikama držet”, se škádlivým úsměvem odbyla svého milého Ignáce, když jí novou známost s kovářem vyčítal. Nekořským ku prospěchu dala Kiliánovi přednost, ale netušila, jak se jí to vymstí. Když přišel na svět první syn, manžel jej odmítl uznat za vlastního do chvíle, “když mně Ignác Kopecký dokáže, že… otec nejni…” Měl k tomu pádné důvody: “Já sem to, že žena má již před kopulací těhotná jest, nejprvé od lidí obce slyšel a poněvadž mě to smrtedlně zabolelo a uleklo, ptal sem se hned ženy na to, zdaliž to pravda jest neb není; která mně na mou otázku s velikým uleknutím a zarděním odvětila: že to zapírat nemůže, poněvadž to juž viditelný jest a že jest to s Ignácem, synem Jana Kopeckýho oudoleckýho rychtáře.”

Vyslýchali i odmítnutého milence: “Já sem juž za ní přes rok chodil, myslím tak asi půl druhého roku dlouho, že sem za ní chodil, dříve, nežli Dittrt k ní byl chodit počal….  (já) jsem jí věřil, jak ona mně přislibovala, že si žádného nevezme, nežli mně, tak jak jsem se měl na ni rozhněvat?” Vyprávěl, jak ho nekořští zvůli známosti s Aničkou ze šenku “jako kluka” vyhnali, jak soku v lásce dopis napsal i peníze na vynaložené náklady poslal, jen aby milou pro sebe získal. Anička se bránila, že o svém těhotenství nic nevěděla: “To on Ignác Kopecký mě povídal, že sem od něj obtěžkaná, já jsem mu to ale věřit nechtěla, protože on mezi lidma povídal, že jestli mu to kdo řekne, že mu hned dá, až mu skočej zuby do krku, a z toho já sem uzavřela, že to pravda nejni a že mě jenom chce ošidit a že mě chce kovářovi zrazit a od něj odvrátit…” 

Bylo by to na dlouhé povídání. Farář vyslýchal každého, kdo mohl k věci něco říct. Jedna výpověď odporovala druhé, třetí tu první potvrdila…. zkrátka nedobral se ničeho. V závěrečném shrnutí případu ze dne 2. července 1816 uvedl: “on nynější manžel Dytrt že s tím spokojen býti nemůže nebo jeho žena toho času k práci schopná nebyla, dítě musela sama živit a zaopatřit, což všechno otec, to jest Ignác Kopecký povinen jest zaopatřit. On Dytrt žádá 100 zl., poněvadž ale otec toho obviněného na místě svého syna (na to) přistoupiti nemůže a syn sám ani s mohovitostí zaopatřen.. nejni, tak se žalobník Kilián Dytrt v tej důležitosti na právní cestu poukázal…” To vše se stalo poté, co Annin syn Lojzík už tři měsíce nežil. Ač z lásky zplozený, přece odešel v dubnu 1816 “mezi andělíčky” jako panchart.

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

21. 9. 2012

Příběh o chvojce

Pátrám ve starých dokumentech, abych objevila dávno zapomenuté příběhy, v nichž možná figurovali vaši předci. Jenomže historie je dáma potutelná, někdy jen naznačí a rozuzlení si nechá pro sebe. Tak je to i tentokrát.

O svátku Kosmy a Damiána, ve čtvrtek 27. září 1821, zaklepal soudní sluha na dveře justiciára Rettiga (1). “Milostpane, jsou tu ženské z Rotneka s udáním,” hlásil. Pan Jan Alois byl rozmrzelý. Dojížděl do Kyšperka už třetím rokem z Ústí nad Orlicí a s příchodem podzimních plískanic se mu to líbilo čím dál míň. S povzdechem kývl a do kanceláře vešly dvě – porodní bába Anna Dolečková a za ní nesměle přikrčená Alžběta Suchomelová. “Tak co mají?” zamračil se. Dolečkovou to nijak nepolekalo. Hned spustila, že jdou kvůlivá chvojce. “Kvůli čemu?” zamračil se Rettig ještě víc. “Vědějí, milostpane, to je takový zlý koření,” vysvětlovala bába. “”I bradavice po tom uschnou… no a ženský si tím od outěžku pomáhaj.”

Pak panu justiciárovi do protokolu vyprávěla, jak pro ni před několika dny poslala sousedka Barbora Lehká. “Já tam šla a natrefila jsem tam Alžbětu Suchomelovou, která mě prázdnej hrnek k vaření podala, … že jest tam čuch od nějakého koření, bych vypověděla, jakož baba od jakého koření. Podle čichu jsem poznala, že ten hrnek po chvojce natuchlý jest…”

Na Annina slova navázala Alžběta Suchomelová: “Prošlý čtvrtek večír vařil v mém příbytku můj švagr Antonín Suchomel, bratr mého manžela Samuela Suchomela, v nějakém hrnku něco na vohníčku, jenž náramně smrdělo. Já okem na ten hrnek kouknu a vidím, že sou v něm lusky, nevěděla jsem si však pomyslit, že by ty lusky tak silně voněly. Druhý den v pátek nalezla jsem náhodou v dříví za chalupou hrnek a jak do něho voním, ucejtím ten samý smrad jak včera, když ty lusky vařený byly. Bylo asi za náprstek něčeho v něm. Já to vylila na ruku a vzala jsem to do huby, načež mě hned k vrhnutí přišlo a sliny mě z huby šly. To mě bylo podezřelý, protož jdouce k mý sousedce Barboře Lechkej, jí to povídajíc. Ona … poslala … pro babu Annu Dolečkovou, která by to vyšetřila. Baba přišla – povídá, že ten hrnek od něčeho zlého vůni má, bych tehdy ten samý zasej tam dala, kde jsem ho nalezla a pozorovala, kdo pro něj přijde. Toho já učiníc, a teprve ten den nato tehdy v sobotu ráno – spatřila jsem, že tchýně u mě ve vejměnku přebývající neb matka Antonína Suchomela, pro onen hrnek do dříví šla a do její almary schovala….” Dále Alžběta ve své obsáhlé výpovědi řekla, “že vidíce v témž okamžení Terezii Malečkovou, jenž Antonín Suchomel za ní chodívá a si ji namlouvá, před oknem mé chalupy státí, volající na Antonína Suchomela skrz okno, aby ven vyšel – že pospíchá a spatřím, že Terezie Malečková jakej žbánek v ruce držící a něco pod zástěrou zakryté má. Mě všechno to bylo podezřelý, přicházející mě, že ty dva něco nedovolenýho tropit musejí…”. Zmínila se o o tom, jak "”suché dříví k vydělání ohně a vaření zemáků v kuchyni na vohníčku hledala, naleznoucí nějaké neznámé, velmi smrdící koření nacpané v hrnku, jako by to koření uchystáno bylo a zrovna to takovou vůni mělo, jako ten hrnek měl, jenž jsem minulý pátek ve dříví našla a mě po těch kapkách, jenž v němž zbylo, tak těžko přišlo. Spomínajíc na babu, … utrhla jsem tehdy kousek od téhož koření a nesouc to mému manželovi do světnice, by se na to podíval. Byl tam také z pivovaru pomahač Antonín Naimon… Můj muž vyprovázel pak toho Najmona a vešli oba k sousedu Václavu Šťovíčkovi. … Jeho matka Barbora to prohlížela – pravíce, aby to dodaly babě Anně Dolečkový. Já to vzala a donesla jsem to hned tý bábě, pravící, co by to znamenalo, že tý věci nerozumím. Bába si to podržela – že s tím pude ráno, jakožto dnes, na slavný kancelář a pravila, že jest to chvojka…..” Pak ještě popsala, jak švagr Antonín znovu vařil jakýsi lektvar, který pak s mužem marně hledali.

Nakonec přišel na řadu výslech žalovaného, kterého zatím soudní sluha dovedl. Obviněný o sobě prohlásil: “Jmenuju se Antonín Suchomel, rozenej v Rotneku N. 15, starej na 18 rok, katolického náboženství, svobodnej, otce již živýho nemám a matka žijící se jmenuje Anna Suchomelová. Jsem krejčovský tovaryš – zdržuju se u mé matky neb bratra Samuela Suchomela v Rotneku v Nru 15, kdežto se také, když nějakou krejčovskou práci dostanu, živím. … Já jsem loňského roku v Jankovících u jistého Antonína Malečka asi ve žních šil a to jsem si udělal s jeho švagrovou neb sestrou jeho manželky známost. Vona se sice ta jeho švagrová jmenuje Terezie, ale příjmením né Malečková, noberž jinak, jen že nevím jak a lidi ji také Terezií Malečkovou jmenujou. Co za ní chodím a si ji namlouvám, to je teprve asi třičtvrti léta.” Když došlo na chvojku, zapíral. “Já vo vaření nějaké chvojky nic nevím a povědomo mě není, k čemu by to zapotřebí bylo, však ale se pamatuju, že jsem – slyšeje kterak chvojka pro imageprsa zdravá býti má, neb na mých prsouch od té doby, když jsem se jednou v létě studený vody napil, chybu cítím, od Šťovíčka rotneckého 3 proutky chvojky obdržel neb on stromek chvojkový před svým stavením má…” Neznal se ani k přípravě lektvaru ani k dalším obviněním. Dokola tvrdil: “O tom nic nevím, poněvadž jsem chvojku nevařil.” Rotnecký chalupník František Šťovíček při konfrontaci jeho slova popřel.

A co teď? Rettig se nevzdával. Znovu povolal Alžbětu Suchomelovou, která mimo jiné pronesla, že “o Terezii Malečkové jedna řeč jest, že bude chovat, a proto že by ona s chvojkou sobě pomocti chtěla.” Nato justiciár pověřil “přísežného poradního zkoušeného” lékaře Františka Klíče, “aby tu Terezii Malečkovou ohledně téhož – zdaliž těhotná jest neb ne – prohlídl a patřičný nález k ouřadu zanesl… Když již nic jiného k vyšetření nebylo – tehdy se přítomný protokol skončil a podepsal. Rettig, právní…”  

Po dvou týdnech, 13. října 1821 předložil doktor Klíč své dobrozdání, v němž uvádí, že Terezie Pittrmanová (v protokolu řečená Malečková) je 10 týdnů těhotná. Jak rozhodl justiciár Rettig? Nad tím visí otazník. Další dokumenty “chvojkového” případu se nedochovaly.

image

Nu což. Nejsou-li listiny, je vždycky možnost zapátrat v matrikách a hledat souvislosti… O pár měsíců později, 19. května 1822 se v Rotneku 23 narodil manželům Antonínu Suchomelovi a Terezii, vlastní dceři po Krištofu Pitrmanovi syn Antonín Suchomel. image Podivně přišel na svět a nešťastně z něj i odešel. Podle poznámky na okraji jej v jedenaosmdesáti letech, nedaleko Komárova u Brna cosi přejelo. Není to hezký konec, ale  kdyby chvojka zaúčinkovala, nemělo by jeho žití ani počátek.

*

Poznámky:

Pryšec chvojka - informace o rostlině

(1) Rettig, Jan Alois Sudiprav, právník, obrozenecký spisovatel a překladatel. Vystudoval v Praze filosofii a práva, pracoval v pražských advokátních kancelářích, od roku 1809 na magistrátu v Táboře (sekretář, radní protokolista a aktuár při hrdelním právu, přitom justiciár na panství v Chotovicích), od roku 1812 radní v Přelouči, od roku 1818 v Ústí nad Orlicí (také justiciár v Žampachu a Kyšperku), od roku 1824 v Rychnově nad Kněžnou (také justiciár v Žampachu a Kyšperku a Solnici), od roku 1834 v Litomyšli. Dramatik (Kouzelná píšťala aneb Na odslouženou v Klevetníku, Neškodí přátel zkoušeti), povídkář, překladatel (Horatius, Seneca, Plautus a další), malíř. Manžel spisovatelky a nezapomenutelné kuchařky Magdalény Dobromily.

(2) Antonín Suchomel, povolení k vandru z 18.8.1800

imagekliknutím lze obrázky zvětšit

Zdroje: SOA Zámrsk, VS kyšperk, karton č. 10; matrika Hnátnice 1784-1820 (1987 N)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

2. 6. 2012

Jakubova smrt

ObrazekTřeskla rána a muž klesl k zemi. Proč? Protože byla válka. Třicetiletá…. Vyžádala si spoustu obětí. Málokteré však lze spojit s konkrétním jménem a rodem. Jeden takový výjimečný zápis obsahuje matrika farnosti Opatov z let 1625-1690 (SOA Zámrsk, sign. M-28 2368 NOZ)

Téměř před tři sta osmdesáti lety zaznamenal farář smrt Jokla Woletze, chalupníka z Opatovce (něm. Überdörfel, Oberdörfl, Oberdorf). První zmínku jsem našla 19. října 1634 při křtu jeho dvou dcer. Tátu nikdy nepoznaly. Jakub Woletz podlehl zranění 17. září, měsíc před jejich narozením. Co se vlastně stalo? Těžko říct. Patrně má jeho smrt souvislost s vypálením a vydrancováním vsi, k němuž došlo během třicetileté války. Žádné datum ani podrobnosti k celé události se mi ale najít nepodařilo.

Záznam o Jakubově pohřbu konkretizuje vojáky jako Chorvaty (http://goo.gl/VY4BY) – tedy nikoliv nepřítele, ale příslušníky císařské armády. Dokládá tak pravdivost starého lidového rčení: “Bůh nás chraň od moru a Chorvatů!”

imageAbtsdof (Opatov), 19. říjen 1634 po smrti jejich otce pokřtěny Kateřina a Rozina, rodiče: Jokl Woletz – od vojáků zastřelený, manželka Kateřina

clip_image002Dne 17. září (1634) byl pohřben Jakub Woletz z Oberdörflu, od Chorvatů zastřelený

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

11. 5. 2012

Koupíte Jurenku z chalupy?

Paní Jurenková pořád nebyla spokojená. “Máme dům, auta, slušné konto, ale to má kde kdo,” přemítala rozladěně. “Čím se jen odlišit, čím vyniknout?” Přemýšlela úporně, až si vzpomněla na jakousi rodinnou sešlost s dětství, kde podroušený strýček chlubně rozkládal o příbuzenství s Milanem Rastislavem Štefánikem. “Jeho máma byla Jurenková, víte? A Božena Němcová je s námi snad taky do přízně,” tvrdil už méně jistě.

“To je ono,” zajásala a hned začala jednat. Objednala si genealogický výzkum, který měl příbuznost se slavnými osobnostmi prokázat. “Víte, chci to sepsat do kroniky. Pro děti. Aby neztratily povědomí o tom, z čeho vyšly,” rozkládala nadšeně a dočasně s despektem dodala: “Ti předci z Heřmanic mě ani moc nezajímají, stejně odtamtud za celou dobu nevytáhli nos”. Domluveno, zpečetěno.

Sedím nad prací. O Albertině Zuzaně Jurenkové (* 25.04.1853 Turá Lúka) a jejích předcích na webu téměř nic. Tak píšu na všemožné instituce a kolegům genealogům. Z Rýdrovic bude těžko, říkám si. Takže, než dojdou nějaké informace o Štefánikově matce, začínám zjišťovat, jak je to s rýdrovickými Jurenky. Přišli sem odjinud? Setkají se někde v minulosti s předky paní Albertiny?

image

Čas běží, dnů přibývá stejně jako zápisů. Po necelých sto padesáti letech, které oddělují první a poslední z šedesáti zpracovaných matričních zápisů můžu říct, že Jurenkovi nejsou rýdrovickými ani heřmanickými starousedlíky, ale přišli sem z Písařova.

imageimage

Prima, jásám v duchu. To znamená, že by tu naděje na příbuznost přece jen mohla být. Volám paní Jurenkové a nadšeně jí líčím průběh a současný stav výzkumu. “Teď se vrhnu na předky paní Albertiny. Zatím se sice nikdo s konkrétní informací neozval, ale určitě někde někoho najdu.” Mezi řečí se zmíním, že je čas vyrovnat dosavadní náklady na výzkum. “Ale tohle jsem po vás nechtěla,” říká naštvaně paní Jurenková, “to vám nezaplatím.” Prásk. Jako by na mě spadl strop. Snažím se vysvětlovat, že bez těchto podkladů nelze návaznost obou rodů zjistit. Narážím na žulovou zeď nepochopení genealogické práce. Ale na druhé straně je možná mnohem větší zklamání z “obyčejných” předků z chalupy.

 

A to je konec příběhu.

Na stole mi leží téměř sto padesát let jurenkovské historie, kterou nabízím k odkoupení vděčnějším potomkům.

*

5. 4. 2012

Ďolíčky ve tváři a smrt

Epidemie neštovic v Jamném nad Orlicí v letech 1785-1830

Nad ďolíčky ve tvářích mladé dívky se dnes rozplývá nejeden zamilovaný mladík. image Soudí podle nich na milou povahu vyvolené. Před pár stoletími prý bylo všechno naopak. imageNaše prapra… babičky zpravidla nebyly krasavice s hladnou pletí. Obličej jim, podobně jako jejich mužským protějškům, “zdobily” ďolíčky – léze po prodělaných neštovicích. Ale co do krásy. Důležité bylo, že přežily. Epidemie neštovic a jiných infekčních chorob se  téměř s každoroční pravidelností objevovaly s nástupem chladných podzimních dní a se stejnou pravidelností je doprovázela smrt.

Důkazy najde pozorný badatel témař v každé matrice (1). Teď právě mám před sebou otevřenu jednu z nich, zápisy úmrtí farnosti Jamné nad Orlicí 1784-1867 sign. 65-4 Zi. Zatím nevím, jak to dopadne, ale zkusím tuto obecnou teorii podpořit fakty. Pěkně popořádku. Co dokázali lékaři diagnostikovat? Pod jakým názvem se nemoci zpravidla v matrikách vyskytují?

Především již zmíněné

    • neštovice (-pravé, - černé, nemoc zlá, nemoc fantivá, černé osýpky, ospiny, kiahně, kňahně, peteče, Barpel, eitere-, schwarze- Blattern, Pocken, schwarze Pocken, Blattern, variola vera) - akutní virové onemocnění s vysokými horečkami a charakteristickou puchýřkovitou vyrážkou. Inkubační doba 12-14 dní (jinde 7-17 dní). Během ní se nemocní cítí a vypadají zdravě a nemohou nikoho nakazit. Po čtyřech až sedmi dnech trvání vyrážky při opětovném nástupu horečky řada nemocných umírá v důsledku oběhového selhání nebo jiných komplikací. Za 8-14 dní od začátku potíží se na hnisavých puchýřcích vytvoří strupy, které se hojí trvalou vpadlou jizvou. Dříve poměrně časté epidemie s vysokou smrtelností (40-50 %, dnes cca 30%). Existuje i krvácivá forma neštovic - probíhá odlišně, už během prvního stadia nemoci se objevuje krvácení do podkoží, tmavě červené až fialové skvrny na kuži a pacient umírá kvůli masivní ztrátě krve do podkoží a do vnitřních orgánů. Smrt nastává ještě před vytvořením neštovičných změn. Povinné očkování bylo v Čechách zavedeno roku 1812. Průměrná roční úmrtnost pak klesla z 2174 úmrtí na jeden milion obyvatel v letech 1777 – 1806 na 215 zemřelých na 1 milion obyvatel v letech 1807 – 1850, tj. o 90 %.

V matrikách se také často objevují:

    • černý kašel (dávivý-, davný -, dusivý kašel, Keuch-, Krampf-, Stick- husten, blauer Husten, Stickfraisen, pertussis, tussis convulsiva) -  šíří se kapénkovou nákazou; inkubační doba 7-14 dní. Typické záchvaty dráždivého kašle zakončených hlubokým výdechem s kokrháním trvají i několik týdnů. Smrt v důsledku udušení.
    • spála (šarlach, Scharlachfieber (das), Scharlach, roter Hund, scarlatina - v podstatě angina způsobená streptokokem. Onemocnění je provázeno typickou vyrážkou spojenou s olupováním kůže (postihovalo i srdce aj.); inkubační doba 2-7 dní. Před zavedením penicilinové léčby poměrně časté úmrtí u dětí.
    • spalničky (osutiny, osypky, osýpky, odry, krysle, rygle, Nasern, Kinderflecken, Morbillen, Popeln, Röteln, rote Flecken, Rotsucht, Riesel, morbilii - vysoce nakažlivé onemocnění virového původu postihující zejména děti. Inkubační doba 10-14 dní. Dříve vysoká úmrtnost v důsledku komplikací zejm. plicních a mozkových
    • úplavice (auplawka, auplavice, běhavka, běhavka nemírná, opuplavka, ouplavice, průjem, úplavice bacillární, úplavice červená, hnačka, chvistačka, dřístačka, dysenterie, krvotok, červanka, červenka, červená, nemoc červená, osnova řídká, tok červený, sračka, laxírka, stříkačka, řez, Dysenterie, Ruhr durchflechtene, Ruhr, Bacillen-, Bakterien- ruhr, Krankheit flechtende, Blutlauf, Blutgang, Durch -fall, -lauf, Bauchfluss, Landlauf, Dramfrass, Durchbruch, Schnitt, kleine Not, Rotewoche, dysenteria (bacillaris), schigellosis, dysenteria cruenta, diarrhoea - profusa, – epidemica) - infekční střevní onemocnění způsobené některým druhem mikrobu Schigella, inkubační doba 1-7 dní. Horečky, bolesti břicha, páchnoucí průjmy s příměsí hlenu a krve (až 40x denně)
    • zarděnky (jáhliny, osutiny, sypanice, výsypek, výsypky, Frieseln, Flecken, rote Flecken, Röteln, Hautausschlag, rubeola - infekční virové onemocnění s chřipkovými příznaky a drobně skvrnitou růžovočervenou vyrážkou -inkubační doba 18 dní. Nejčastější příčinou úmrtí může být komplikace nemoci s meningoencephalitidou (zánětem mozku) 
    • záškrt (mázdřivka, brajny, hrdlobol, prým, škrťák, zaklíčení krku, zapálení hrdla, zádav(a), krup, Bräune, häutige Bräune, Schlunbräune, Stickkatar, Hals- krankreit, -entzündung, -schmerzen, Diphterie, Zitterung, brandige im Halse, diphteria, diphteritis, angina diphterica, -membranacea, -gangrenosa maligna, morbus ssuffocans, passio anginosa)  - bakteriální onemocnění přenášené vzdušnou cestou i přímým kontaktem s předměty a potravou; inkubační doba 2-5 dní. Dítě se začne dusit, je cyanotické, později bezvědomí a smrt udušením.

Kupodivu, ze sedmi vyjmenovaných chorob zachycuje matrika jen čtyři – neštovice, spalničky, černý kašel a úplavici. Jejich neviditelní původci dokázali za čtyřicet pět let ukončit 117 životů dětí do dvanácti let (až na dvě výjimky, kdy zemřeli hodně staří lidé). Epidemie infekčních nemocí se opakovaly průměrně každý třetí rok a nikdy neprobíhaly současně (jen roku 1828 se prolínají úmrtí na spalničky a černý kašel). V dlouhodobém horizontu by se jistě dala, alespoň u některých, vysledovat jistá pravidelnost (např. přibližně čtyřletý cyklus neštovic). Zcela jasně je též vidět, že povinné očkování, zavedené 1812, v Jamném neštovice zcela vymítilo.

imagePřehled epidemického výskytu infekčních nemocí 1785-1830 ve Jamném nad Orlicí (matrika sign. 65-4 Zi)

Virus neštovic zaútočil ve větší míře v této vsi mezi lety 1786-1810 v pěti vlnách. Zemřelo při nich padesát dětí, téměř polovina (resp. 23) při nejrozsáhlejší epidemii celého období - od 27. listopadu 1803 do 27. července 1804. Mezi lety 1784-1810 se v Jamném narodilo 888 dětí (2). J. Havlík a l. Machala uvádějí v níže uvedeném článku, že smrtelnost neštovic byla 40-50%. Aplikace údaje na ves pod Orlickými horami znamená, že neštovicemi tu mohlo ve sledovaném období onemocnět něco kolem dvou set dětí. Tím “dostala na frak” věta z úvodu, kterou jsem kdysi odkudsi převzala a zdála se mi dost logická. Není pravdou, že většina ženských tváří byla v minulosti znetvořena dolíčky po prodělaných neštovicích. Tato vada na kráse se týkala sotva čtvrtiny lidí. Ale i tak je to dost. Nemyslíme?

 

 

 

(1) epidemie spály v Litomyšli (srpen-říjen 1883), při níž zemřelo jedenáct dětí od 8 měsíců do 10 let zmíněna zde

(2) 1784 – 22, 1785 – 35, 1786 – 29, 1787 – 36, 1788 – 32, 1789 – 31, 1790 – 41, 1791 – 24, 1792 – 40, 1793 – 28, 1794 – 35, 1795 – 32, 1796 – 37, 1797 – 39, 1798 – 27, 1799 – 43, 1800 – 32, 1801 – 33, 1802 – 35, 1803 – 36, 1804 – 36, 1805 – 40, – 1806 – 24, 1807 – 34, 1808 – 39, 1809 – 29, 1810 – 41 = celkem 888 narozených

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

2. 4. 2012

Drašar a já

Rodový propletenec. To zná každý, jehož předci žili celá staletí na jednom místě. Jak přibývají další a další informace, nebývá už jen jedna nit, ale pěkně pomuchlané klubko. Už v příspěvku Skuteční lidé z literárních děl Terézy Novákové jsem se zmiňovala o vzdálené příbuznosti s hrdinou románu Drašar – Josefem Václavem Justinem Michlem.  (Neúplný graf zobrazuje její složitost (a to tu jsou jen některé rodové vazby – klikněte pro zvětšení).

 drašar - příbuzenství

Do příběhu nehodného kněze ji vtělila i Teréza Nováková:

“Dyť tenle pan Anton taky, – jenomej se k Janelom do Poličky přiženil,” vysvětloval stárek. “A přinde s mynářem do přízně dodvakrát. Nebožka Janelka taky byla Sedliská eště ze sádeckýho mlejna, dědečkova céra.” Aninka se smála. “Toť, my nihdá nevíme, esli polická nám přinde tetkou neboli sestřenicej! Byla by to sestřenice postarší!…”

image zápis sňatku Antonína Michla a Veronika Janelové, Drašarových rodičů

imagezápis sňatku Vojtěcha Janele a Terezie Sedliské, Drašarových prarodičů z matčiny strany

 

 

“Lidské, příliš lidské”, napsala autorka v předmluvě k románu. Mě nezbývá, než souhlasit.

image Březiny, hřbitov – místo posledního odpočinku Josefa Václava Justina Michla - Drašara

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

24. 3. 2012

Frajmaurští rebelanti

Do knihovny mi přibyl milý dar – “Rekruti”. Kdyby si Václav Kaplický nevybral ke zpracování téma tzv. frajmaurské rebelie, její protagonisté by patrně zůstali zapomenuti. Nedá mi, abych po selských rebelantech nezapátrala v matrikách.

Motto románu - autentická slova řezníka Krause z Německého: “Proč bych měl posílat svého syna do války pánům ku pomoci?” – vyjadřují základní osu příběhu, jehož středobodem je ves Pustá Rybná.

Tam se v půli června 1772, ke konci posledního velkého hladomoru, narodil budoucí selský generál JAN MAKOVSKÝ, v románu vykreslený jako jediný syn váženého tříčtvrtečního sedláka Václava Makovského. Vážený, to hospodář opravdu byl. Zápisy o křtech jeho dětí dokládají, že minimálně v letech 1763-65 (ve skutečnosti jistě déle) stál v čele obce jako rychtář. A co to ostatní?

image * 16.06.1772 Jan, syn Václava Makovského a Anny, poddaných poličských, z Rybného 27 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 347)

Hospodáře v č. 27 zprvu počítali spíš mezi chalupníky. Když se Janův otec, původem z Borové, na chalupu přiženil (21.10.1957)   a o dva roky později, 7. září 1759, koupil od tchána Pavla Ehrenbergera celé hospodářství, zaplatil za ně 100 kop gr.m.. Kromě budov byli do ceny započítáni 2 koně, 3 krávy, pár ovcí, 2 vozy, 1 rádlo, 2 náradníky, 3 brány s železnými hřebíky, sekera, motyka, pila, řetěz a další drobnější vybavení. Za čtvrt století, 28. února 1784 prodal grunt synovi stejného jména. Stavení zkrásnělo, přibylo polností, dobytka i nářadí  – vše oceněno suma sumárum na 497 rýnských 40 krejcarů.  To proto, že “otec roli od skal dobře vyčistil, sklepy a studni vystavěl, stavení zlepšil a pazderni vyštípil.” Tohle všechno ale stálo hodně peněz, na které teď čekali věřitelé. Potomkům tak zůstaly jen nevelké podíly - každému po 26 rýnských 17 krejcarech. Nový hospodář Václav (* 27.09.1957) a jeho sestra Marie Magdalena (* 21.07.1763), která již měla podíl vybraný, měli vystaráno. Ale co ostatní sourozenci?  Josef (* 14.09.1765), Jan (* 16.06.1772), František (* 06.02.1775), Terezie (20.10.1777) a Kateřina (* 11.11.1780) na postupné vyplacení částky, co stačila sotva na sešlou chalupu bez pozemků, teprve čekali. ... Takže Jan, jako jedináček z bohatého gruntu, je jen spisovatelská licence.

Podobné je to i s údajnou Janovou láskou – Aničkou Smyslitelovou. “Otec nedovolil, aby si syn přivedl na grunt chalupníkovu dcerku, chudší, než kostelní myš,” píše Kaplický. “A řek-li starý Makovský slovo, už je nikdy neodvolal. Marné byly prosby staré, na smrt nemocné matičky Jeníkovy, marné byly prosby Jeníkovy sestry Františky (?) a strýce Matěje Makovského z Kobylí. V zoufalství se chasník tehdy vypravil do Telecího za kazatelem Samuelem Galambossym, aby mu pomohl. Ale kněz mu nedovedl říci nic jiného, než že Bůh velí dětem, aby poslouchali svých rodičů.” A tehdy se zoufalý Jeník nechal naverbovat na vojnu. “Execírka, bití, dlouhé pochody, hlad a nakonec krvavé boje s Francouzem. Hrozivější to bylo, než se dá vypovědět. Jednoho dne zběhl. …. Sílila ho myšlenka, že se otec umoudřil, že už ho matka uprosila, takže až se vrátí, nic se mu nebude stavět do cesty, aby si mohl vzít Aničku…” Ale toho, co jej čekalo doma, by se ani v nejhorších představách nenadál. Šestapadesátiletá máma mezitím zemřela (27.12.1793) a táta se za necelé dva roky se táta znovu oženil. S Aničkou.

image 25.11.1795 oddáni Václav Makovský, evangelík, 60tiletý vdovec a výměnkář v Rybné 27 a Anna, katolička, 26tiletá dcera Václava Fainemona, chalupníka v Pusté Rybné 34 (matrika Borová 1787-1828 sign. 1592 O, fol. 5 – Rybná)

Nevím, do jaké míry je příběh Jeníkovy lásky pravdivý. Spíše spisovatel využil zápisu, v němž si starý mladou bral a zápletku uměle vytvořil. Anna, nevlastní matka Jana Makovského, byla jen o tři roky starší  a ve skutečnosti se jmenovala Fajmonová. Tohle příjmení zní tvrdě; nevěstu vidím jako rázovitou mladou ženu, prostě krev a mléko. Václav Kaplický ale potřeboval jiný typ – jemnou, krásnou. Při pročítání matrik narazil na nezvyklé příjmení, splňující danou představu. Zrodila se Anička Smyslitelová.

Dokonáno. Jeník Makovský směřoval dál ve svém tragickém osudu. Lesy byly plné vojenských zběhů i vesnických synků, kteří nechtěli bojovat v císařském vojsku proti Francouzům. Proti těm, co dokázali svrhnout krále i šlechtu a mohli přinést svobodu i do Čech. V to tenkrát mládenci pevně věřili a nechtěli jen trpně čekat. Povstání, do jehož čela se postavil Jan Makovský, zasáhlo osm panství. Stalo se to i ono, až vrchnostem nakonec došla trpělivost. 15. května 1797 vyslaly do lesů patnáct set poddaných, aby rebelanty pochytali. Zbytečně. Tak přišlo na řadu vojsko. Na čtyři stovky pěšáků a šedesát jezdců čistilo kraj. “Zahatují lesy, prohlížejí stavení a koho chytnou, berou za rekruty. Nejhorší je to v Pusté Rybné, kde mají svůj štáb. Někteří z chasníků se jim vydali dobrovolně, jiné schytali v lesích, ale všechny stejně odvádějí do Chrudimě ke krajskému hejtmanství…” V jedné ze stodol obklíčili i Jana Makovského a jeho kamaráda z dětství Ferdu Vítka.

image * 01.05.1774 Ferdinand, syn Františka Vítka a Veroniky, poddaných poličských z Rybného 64 (matrika Polička 1764-1784 sign. 16536 N, fol. 397)

Menšího zrůstu, nosatý, černovlasý, trochu švihácký. Takovou podobu mu dal Václav Kaplický. Ve scéně Janova konce jej sice vynechal, ale zápis v matrice Borová 1787-1832 sign. 1594 Z prozrazuje, že při svém příteli stál až do trpkého konce.

image12. června 1797 se sám zabil, 17. byl od pohodného zahrabán ve vsi Rybná proti škole Jan, protestant, 22 let, syn sedláka Václava Makovského a Ferdinand, protestant, 22 let, syn chalupníka Františka Vítka. Tato dvojice podněcovala vzpouru, přicházelo k nim mnoho rekrutů z Čech a Moravy, aby se spojili v lese, když po nich pátrali, stříleli, nadlesní Harich byl střelen do prsou a proto musela armáda zasáhnout, vyhnala je z lesa, a pak se zastřelili.

Nerozvážné nadšení, jehož byl donedávna plný kraj, vystřídalo zklamání, možná i hanba, ale především strach co bude.  Smrt, vězení? Kdepak, to by se císaři nevyplatilo. Ač byl právě mír, selké synky raději navlékali do vojenských uniforem. Marně rodiče prosili. “Roku 1797…. přišli sem od Rožínského pána vyslaní jeho služebníci, a mně mého milého syna Ignáce z mých otcovských rukou neprávě vydřeli a jemu jeho ruce svázali a při tom jeho mateř nemilosrdně jeden z nich po dvakrát místo pošťouchal. A na Rožínku jeho zavezli. Ach my zarmoucení rodičové! Již jen toliko jednoho milého syna svého ze všech našich dítek sme měli, a i o tého nešťastně sme jedné hodiny přišli. I prosili sme toho nemilost pána Rožínského, a to tak tuze, že manželka a mateř před ním i za ním, což ani neslušelo, po kolenách lezla a za syna prosila, ale nic platno nebylo. Dále prosili sme tam skoro každého panského sloužícího, nic platno nebylo, ale vše nadarmo.A tak i oni proti sobě bejt nechtěli, aby stálo nemilosrdenství jejich. A potom dne 21. máje právě v křížovou neděli ráno mého syna putama a řetězem na nohách spjatého do města Jihlavy vezli, a on sobě na té smutné cestě na svůj klarinet pískal. A na druhý den totiž roku Páně 1797 dne 22. máje v křížové pondělí o 10. hodině ráno v mé přítomnosti do vojenského stavu jej odvedli, a mnou zarmouceným jeho otcem za mé jeho vychování pošťouchali. (z pamětí evangelického kazatele Tomáše Jurena)

A nová vojna na sebe nedala dlouho čekat.

 

Dezerce rekrutů na Českomoravské vysočině v letech 1796-1797 (Pavel Elbl)

*

Poznámka:

frajmaur = svobodný zednář. Národní listy 1923: “Na anglickém »free mason« se zakládá i franc. »franc maçon« i něm. »freimaurer«. Zednářství neproniklo sice do Čech z Německa, nýbrž z Anglie přes Holandsko, ale pro nejstarší jeho dějiny na půdě české a tím i pro nejstarší označení nedostává se zpráv. Teprve od r. 1750, kdy se začínají množiti styky zednářů českých s německými, objevuje se v češtině název »frajmaur« (s lidovou obměnou »frýmar«), který se v kruzích mimozednářských stává označením lidí názorů kacířských, revolucionářských nebo jinak nebezpečných.”

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

19. 3. 2012

Skuteční lidé z literárních děl Terézy Novákové (1. část)

Teréza Nováková, spisovatelka, představitelka kritického realismu v české literatuře. Jen tolik slov se zpravidla dočtete o ženě, která podle mého názoru aspiruje na titul “patronka východočeských genealogů”. Lidé z jejích povídek a románů totiž nejsou vymyšlení. Skutečně žili a prožili příběhy, o nichž autorka píše. Tím “přistrčila” mnoho lidí k zájmu o historii vlastního rodu.

Nejinak to bylo se mnou. Před nějakými dvaceti lety jsem o rodopisné práci nevěděla vůbec nic. V rodině pamětníků prámálo, takže na začátku pátrání vedla má cesta, možná nelogicky, k regionální literatuře. Utkvělo mi z dětství v hlavě, že rod Sedliských má něco společného s Josefem Václavem Michlem – Drašarem, a tak byl prvním, dodnes hluboce váženým zdrojem, román Terezy Novákové „Drašar“. Dodnes, i když o svých předcích vím ledacos, mě fascinuje, s jakou historickou přesností a podrobnostmi Tereza Nováko­vá pracovala. Příkladů je mnoho, ale nejhlubší dojem ve mě zanechal odstavec v úvodní části románu, který pro další děj v podstatě nemá význam, ale přesto je historicky správný. 

„Jenomej nepovídejte, pantáto,“ usmál se Dvořák. „Češkovy na rychtě sádecký znáte, - byla tam jedna Sedlická hospodyněj, eště před tolerančním patentem, blahý paměti. Polickej pan děkan Nepaur dyž se zdržoval na svým dvoře ve Voldříši, částějc do statků a chalup chodíval a jedenkráte tejle Češkovej, po rodu Sedlickej, knížečku zapovězenou, Jesus Sirah, sám do ohně uvrhnul. Počítám, že celej rod Sedlickej potajmu se znal k pravej víře předků.“

Dokumenty dokládají, že už na počátku 18. stol. byla kniha „Jesus Sirah“ v majetku rodu. Do rozdílu (= vypořádání dědictví) po zemřelém Matěji Sedlistským, mlynáři ze Sedlišť u Jimramova, se 21.05.1708 písař poznamenal:

imageModlitby in octavo Jiříkovi a Alžbětě, knížka in octavo Rozmlouvání Vít s Václavem Franc Antonínovi. Jesus Sirah p. Jiří Šrámek jakožto děd Jiříkovi a Alžbětě vnukům daroval.

Zmíněná Alžběta se po pár letech, dne 11.2.1716, skutečně provdala za syna sádeckého rychtáře Matěje Češku… Řekněte sami, kdo by si tohle o téměř tři století později ještě pamatoval? Zjištění těchto faktů je tedy se vší pravděpodobností dílem Terézy Novákové.

Říkám si, když už věnovala tolik práce tomu, aby někteří lidé nezůstali zapomenuti, mělo by to platit i nadále. A tak už léta nosím v hlavě myšlenku spojit osoby, o nichž se spisovatelka zmiňuje  s archivními dokumenty, aby jejich osudy našly cestu k potomkům. Je čas začít…

*

Dva Duškové

“Dva Duškové” – dva nositelé stejného příjmení, s nimiž se Teréza Nováková setkala na začátku svého litomyšlského pobytu. Jeden stařec, druhý ještě docela malé dítě. Oba zemřeli a zanechali stopu ve spisovatelčině duši. Příliš podrobně je však necharakterizuje.

První, starý žebrák, chodíval s ostatními k Novákům každý pátek. “Ježto jsme jako cizí jména jich neznali, označovali jsme je podle vzezření… Dědeček “model”, hned, jak poprvé přišel, byl mi nápadný svou vysokou, úměrnou, poněkud jen sehnutou postavou, krásnou pravidelnou tváří, s dlouhými vousy a rovněž bílými kadeřemi, jako sněhovými vločkami… O něco později dozvěděli jsme se od známých, že se náš model jmenuje Dušek, že býval ševcem, v poctivé práci zestárl a že v celém městě považován je za nejhodnějšího žebráka… Až po letech přestal choditi a děděček “holohlavý” na dotaz náš pověděl, že zemřel. Ani jsme pohřbu jeho neviděli…”

Tolik ve zkratce o stařičkém “modelovi”. Zápis v matrice Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 8 prozrazuje: 

imageJosef Dušek, 82 let, zemřel 14. března 1882 v Litomyšli č. 497, příčina úmrtí: věk

Podle uvedeného věku by se měl narodit kolem roku 1800. Jenomže matriky farnosti z let 1791-1816 zahrnující město Litomyšl, obě předměstí, Záhradí, Zahájí a Lány uvádějí narození dítěte toho jména až 3. března 1811 (sign. 1304N, pag. 209). Josef, syn Františka Duška z Litomyšle, Horního předměstí 318 a jeho manželky Rozálie roz. Hurychové ze Střenice (= Trstěnice) se roku 1833 oženil s Dorotou Štursovou. V zápise sňatku je uvedeno číslo domu 320 a totéž se opakuje 10. listopadu 1875 při úmrtí Josefa, devětatřicetiletého syna po Josefu Duškovi. Hoch narozený 03.03.1811 proto zcela jistě není hledaným “modelem” z povídky. Jako pravděpodobný kandidát se jeví Josef, nemanželský syn Terezie Duškové, dcery Josefa, souseda ze Záhradí 68, narozený tamtéž 3. února 1814.

image

Takový původ se tenkrát přilepil na člověka jako stigma. Která by se za takového provdala? Snad jen stejně poznamenaná. Nic takového jsem však v matričních záznamech nenašla. Manželku, děti, zkrátka nic. Zdá se, že Josef Dušek strávil osamělý život a v osamění i zemřel. Pokud vás zaráží velký rozdíl mezi věkem uvedeným v zápise úmrtí a skutečným stářím, nedivte se. Stařeček už neměl vrstevníky, kteří by jej z dětství pamatovali. A že sám pořádně neznal počet těžkých let, která na světě prožil? K čemu? Okamžiky štěstí bývají prchavé, zato bědná doba dělá život delší.

Druhého z Dušků poznala Teréza Nováková roku 1882 při otevření litomyšlské mateřské školy – opatrovny. “Mezi robátky byl nejměnší hošík podlouhlé bledé tváře, dojemných bledě modrých očí, suchoučký a slaboučký… Když nastal rozchod, byl očekáván ženou zestárlých, utrápených lící. Že pršelo stále, zvedla jej jako pérko a uschovala pod svůj šedivý vetchý šátek jako malý tlumok. Vykládala, že bydlí až na vzdáleném předměstí Lánech a že by v té slotě hošík nedošel…. Drobný Dušíček vzbuzoval lásku a pomoc všech navštěvovatelů a jistě o vánočním stromečku ve škole mateřské nachystaném by mu Ježíšek byl hojně nedělil – ale hošík se ho nedočkal… Přišla jeseň a každoroční epidemie dětská vyhlédla se Dušíčka za první oběť…”

Josef Dušek, syn Josefa, obyvatele na dolním předměstí Litomyšle č. 477, zemřel 26. září 1883 ve věku 3 let a 9 měsíců na spálu (matrika Litomyšl 1882-1902 sign. 7489 Z, pag. 58)

image  V tomto případě nebylo pátrání nijak zvlášť složité. Dušíček – Josef Dušek přišel na svět 4. února 1880 v Litomyšli na dolním předměstí 477, v rodině Josefa Duška původem z Dolního Újezda 245 a Anny roz. Drobné v Přívratu 43 (matrika Litomyšl 1871-1881 sign. 5402 N, pag. 338)imageJeho smrt o tři a půl roku později má souvislost s epidemií spály, která v Litomyšli podle všeho vypukla koncem srpna 1883. Nebyl však první obětí. Neblahé prvenství si připsala ani ne tříletá Milada, dcera hostinského Hynka Vandase z č. 147, která nemoci podlehla již 4. září. Do 12. října pohřbili ze stejného důvodu ještě jedenáct dětí od 8 měsíců do 10 let.

Pomíjivost existence obou Dušků – a nejen jich – vyjádřila spisovatelka v posledním odstavci: “A tak se… přestěhovali na velikou scénu, u jejíchž dveří uhasíná jejich jméno navždy. Ta jména, která lidumil sleduje na klopotné pouti chudáků, maličkých i stařičkých, nepřekročí práh hřbitova; ani na jediném kříži, desce, jehlanci, břečťanem a květinami obtočeném, cypřiši i vrbami zastíněném jich nezahlédne, ač v kolotání světa byli v ohromné většině a ti vyznamenaní, nezapomenutí, jen částí jeho maličkou.”

zdroj příběhu: Kamenité stezky: [výbor povídek z let 1883-1911] - prózy menšího rozsahu, inspirované východními Čechami (Budislav, V Zákoutí, Lojzička Hendrychová, dívka z lidu, Dva Duškové, Drobová polévka, S nůší, Před pohřbem, Halouzky, Špitálnice Kovářová, Na faře, Vlastní životopis). 

(pokračování příště)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

10. 3. 2012

Turecký křest

“Táta dlouhý, máma krátká – děti jako pimprlátka.” Dětská básnička přesně vystihuje podivnosti genetiky.
Jsou-li oba rodiče bledí, světlovlasí a narozený potomek černovlasý, jako by sluncem ožehlý, je zaděláno na problém. Potutelné pohledy a otázky příbuzných, sousedů či známých vedou většinou k partnerské nedůvěře. V lepším případě zažehná krizi babička, která si vzpomene na historku o dávném italském (španělském apod.) předkovi. V horším případě visí podoba dítěte nad vztahem rodičů jako věčný otazník. Než ale dojde na hádky, měli by místo do rozvodu investovat do zpracování rodokmenu. Co když jednomu z nich koluje v žilách dědictví turecké krve?
Následující zápis z matriky farnosti Bystré 1686-1744 (SOA Zámrsk, sign. 1597 NOZ, pag. 162) zas není tolik výjimečný… Výjimečné nejsou ani dámy z řad šlechty a panského úřednictva jako účastníce nezvyklého křtu. O takové události se jistě mluvilo široko daleko a ony tak mohly dlouho dávat na odiv “sílu” své víry. Ovšem těžko říct, jak se o svou chráněnku postaraly v budoucnosti. V lepším případě ji provdaly… a odtud se pak může počítat genetická zvláštnost v některé dnešní rodině.
image
 1699. V Bystrým, dne 16. Julii, zrozená Turkyně, zajatá s dvěma dětmi u města Sarajo v Bozniji pokřtěna jménem Maria Markyta. Kmotry byly vysoce urozená šlechtična Margaretha Libstanská z Kolovrat, panna dcera jeho excelenci vysoce urozeného pana pana Norberta Leopolda Libstanskýho z Kolovrat, svaté římské říše hraběte, pána na Chroustovicích a Kyšperku, urozená paní paní Marie Anna z … rozená Bernsteltová, paní Lydmila Reichartová, hejtmanka bysterská, paní Eleonora Magdalena Roslavová z Rozenthalu, důchodnice bysterská, paní Alžběta Bidmonová, obročnice, paní Magdalena sládkova.
 
*
 
Příspěvky přebírá:
Creative Commons License

3. 3. 2012

Karel Hubálek – nezvěstný emigrant

Možná někdo z vás, čtenářů, přiloží dílek do skládačky podivného příběhu…

17. ledna 1911, kostel v Nekoři – čas a místo sňatku. Řezník Karel Hubálek, 32tiletý syn (* 27.03.1878) Františka Hubálka a Josefy roz. Ježkové z Nekoře 116 si bral o třináct let mladší ženu. O šestnáct let později žádala Anna Hubálková roz. Krejsová (* 06.04.1891), dcera Mikuláše Krejsy a Anny roz. Mikyskové z Nekoře 182, o rozluku manželství a soud jí vyhověl. image


Jednací číslo Ck IIa 88/27/11


Zemské politické správě v Praze

Právoplatným rozsudkem krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22/3 1927 jed. č. Ck IIa 88/26 bylo v právní rozepři žalující strany Anny Hubálkové roz. Krejsové, služebné v Nekoři čp. 188 z Žamberka proti žalované straně Karlu Hubálkovi v Nekoři t.č. v Americe, Scranton Pa., nyní nezvěstnému pro rozluku manželství uznáno právem:
 
Manželství uzavřené mezi žalující a žalovanou stranou dne 17/I. 1911 ve farním kostele v Nekoři u Žamberka podle římsko-katolického obřadu prohlašuje se za rozloučené z viny žalované strany.
Manželé přísluší domovskou obcí do Nekoře, okres Žamberk
 
Krajský soud v Hradci Králové odd. II. dne 20. května 1927
Eduard Teichman



To se stává, řeknete si. Na tom není nic zvláštního. Není do chvíle, kdy se snažíte najít nějakou stopu po Karlu Hubálkovi. Kdy vlastně do USA odešel? Na http://www.ellisisland.org ani v dalších zdrojích o ameri- ckých přistěhovalcích ani zmínka… Jistého Charlese Hubalka uvádí jen registrační karta pro vojenské účely z let 1917-1918:
 
image
Nemám předplatné na ancestry.com, tak nemohu ověřit, zda jde skutečně o hledaného Karla. Možná ano, protože rozvodový dokument uvádí téměř shodné místo posledního pobytu nezvěstného Annina manžela – Scranton v Pensylvanii.
image   File:Map of Lackawanna County Pennsylvania With Municipal and Township Labels.png
USA vstoupily do války proti Německu 2. dubna 1917.  Vláda USA počítala se zachováním Rakouska-Uherska, a proto nedovolila vybudování čs. vojenských jednotek. Dobrovolníkům však umožnila odjezd do Francie, kde jich téměř tři tisíce vstoupily do 21., 22., 23. čs. střeleckého pluku. Dalších 40.000 našich krajanů bojovalo na západní frontě v amerických expedičních silách (American Expeditionary Forces, AEF) generála Pershinga. AEF výrazně spolupracovaly s francouzskou armádou během útoku na Aisne (oblast Château-Thierry) v červnu 1918 a na konci roku 1918 na hlavní frontě u Saint-Mihiel a Meuse-Argonne. Spojené státy vyslaly na bojiště 4.272.500 vojáků, z nichž 117.000 zemřelo (až 50% na tzv. “španělskou” chřipku) a 204.000 bylo raněno. Údaj o pohřešovaných se mi najít nepodařilo.
 
Příběh Karla Hubálka zůstává prozatím otevřený. Byl oním člověkem z registrační karty? Zemřel – bezejmenný – v 1. světové válce nebo prostě jen zmizel a začal docela nový život?
 
 
Pokračování, leč znovu bez konce:
Kate Ritter ze skupiny Genealogical & Historical Research na LinkedIn (ještě jednou velké díky) mi zaslala fotokopii výše zmíněné Registrační karty, která se skutečně týká nekořského rodáka Karla Hubálka.
 
image  image
 
Karel Hubálek, bydliště: 845 Caprouse Avenue, Scranton, věk 40 let, narozen 27. března 1878, běloch (ne-indián), cizinec, bez vyznání, původem z Čech, Rakousko
zaměstnání: mistr, zaměstnavatel: Stowners Pork Packing Co., Scranton, Lackawanna, Pensylvánie (= firma na zpracování masa)image
nejbližší příbuzný: Anna Hubálková, 845 Caprouse Avenue, Scranton, Pensylvánie
podpis: Charles Hubalek
výška: střední, postava: střední, barva očí: … barva vlasů: hnědá
Ztratila osoba ruku, nohy, ruce, oči, nebo je zřejmě fyzicky diskvalifikován? Ne
 
Registrační karty, schválené Výběrovým služebním zákonem z 18.5.1917, museli vyplnit všichni dospělí muži do 46 let žíjící v letech 1917-18 v USA (celkem 24 milionů mužů). Tato civilní registrace je často zaměňována s vojenskou, ale jen malé procento z registrovaných bylo skutečně povoláno k výkonu vojenské služby. O té se na kartě nevedou žádné údaje.

Příběh Karla Hubálka dostal po přečtení registrace nové obrysy.  Do USA přijel spolu s manželkou Annou (neznámo kdy, v každém případě mezi lety 1711-1717). Jako řezník našel práci ve firmě na zpracování masa, kde se později vypracoval na mistra. Firma Stowners Pork Packing Co. sídlila v městě Scranton, kraj Lackawanna, stát Pensylvania, ježbylo zároveň i bydlištěm manželů Hubálkových. Žili v Caprouse Avenue č. 485 (viz foto nedávné podoby – podle rozhodnutí městské rady byly roku 2011 domy z velké části zbořeny)

Nic z toho však k objasnění příběhu nevede. Naopak otevírá se více otázek.

Až dosud jsem předpokládala, že odešel Karel Hubálek do USA sám s tím, že za ním žena přijede později. Ale omyl. Žili tam oba. Anna by tedy věděla o Karlově vstupu do armády. Pokud by se ztratil kdesi na bojištích 1. světové války, nerozváděla by se. Nechala by jej, jako to dělalo mnoho jiných žen, prohlásit po určeném čase za mrtvého. Jenomže Karel jednoduše zmizel… Ve 38. největším městě Spojených států (v pol. 30 let cca 150.000 obyvatel), uprostřed spleti mnoha národností, v kraji plném dolů zmizí člověk raz dva. Živý nebo mrtvý.

Proč by chtěl čtyřicátník opouštět ani ne třicetiletou manželku, když se mohl nota bene lehce rozvést? Kdyby to bylo obráceně... Ale žádného nového manžela si tenkrát paní Anna neopatřila, takže ji nelze z ničeho nekalého podezírat. ˇ

Spíše si dovedu představit scénu podobnou gangsterskému filmu. Scranton, to nebyla Karlova rodná Nekoř. Zatímco doma platil coby řezník za siláka, tady člověk potkal takových lidí plno. Řezníků jako on, horníků, železářů, prostě silných chlapů, co se dokazali rozohnit pro maličkost. Rvačky, jistě i se zbraněmi, tu asi tenkrát nepatřily ke zvláštním událostem. Karlu Hubálkovi se mohl stát osudným právě takový konflikt. Snad zemřel, možná jen nešťastnou náhodou, a pachatelé jeho tělo ukryli tak pečlivě, že nebylo dodnes nalezeno.

Sčítání lidu 1920 (United States Census 1920) už nezvěstného Karla ani jeho ženu nezaznamenává. Anna v Novém světě štěstí nenašla. Mezi lety 1918-1920 vrátila zpátky do Čech. Dalších šest let marně čekala na jakoukoliv zprávu o svém muži. Teprve pak zažádala o rozvod.

Objeví se ještě další fakta? Bude mít tento příběh další pokračování?

*
 
Příspěvky přebírá:
Creative Commons License