Rodokmen - diskusní skupina na G+

10. 12. 2011

Stírání francouze na prvničce

imageZvažovala jsem, mám-li ten nadpis použít, ale něco takového jako “zlá pomluva” by ani z poloviny nevystihlo, co Josefa Pejchová (1) a Kateřina Poláčková z osady Údolí  (Margarethenthal), provedly svým sousedům.

Pár chalup mezi kopci, pár sousedů, co žijí nudně obyčejným životem. Čím si jej zpestřit? Není-li co, smyšlenka se vždycky hodí.

“Pejško, jak je s Kolomkou?” přivolala k sobě otázkou vdova Poláčková vrstevnici, kořenářku Josefu, co jí podle jejího léčitelského umění říkali “doktorová”. Veronika Kolomá – z toho byl v líném odpoledni pokaždé námět na hovor. (2) Do vsi se přivdala před dvěma lety ke Karlovi, vojákovi zeměbrany od regimentu Gyulai, a teprve nedávno, 1. října 1877, porodila dvojčata. Pro prvorodičku nic jednoduchého. Však taky přežila jen holčička a Veronika doteď chodila, jak tělo bez duše.

“Co jí dáváš, aby se vzpamatovala?” dorážela Kateřina. Statná čtyřicátnice jen mávla rukou: “Však víš, Káčo, čím se léčí…”  A najednou, snad, aby se udělala zajímavou nebo ze zlé krve, jako by ji něco posedlo, naklonila se Pejchová k Poláčkové a svěřila jí “tajemství”. Takové tajnosti mají jepičí život… do týdne bylo ve vsi pozdvižení.

Tak nějak asi vypadal začátek příběhu, který musel řešit i nekořský děkan Ullrich. Sám ničeho nedosáhl, tak mu nezbylo, než se obrátit ke krajskému soudu.

 

(3) Urozený a šlechetný pane direktore!

Dvě ženy ze obce Údolí – Josefa Pejchová, osoba padlá, léčitelka (velmi často doporučovaná) a Kateřina, vdova Poláčková z č. 9, které kromě nevymáchané huby jinak zlé nejsou, ohavně o Ignáci, synu Jana Kopeckého (4) soudí, jenž také žádná horká hlava a lump není. Ony výše jmenované nespravedlivé nactiutrhačské řeči mezi lidmi roznášejí. Že byl postižený pohlavní nemocí a snaží se tu nemoc skrze mladou manželku Karla Kolomého z č. 6 setřít (“Chodí ke Kolomce, aby si na ní francouze setřel”, řekla “doktorová” Josefa Pejchová Kateřině Poláčkové, “nebo to jest ten jediný prostředek proti tej nemoci, když může prvničku na svou stranu dostat a s ní se kurvit, tak francouze pozbyde.”)
S oběma, Josefou a Kateřinou, jsem 16ho mluvil a tyto řečené, Kateřina a Josefa, drze se chovaly, aniž by “doktorová” Josefa, se to zase snažila o něco více objasnit. S tím tajemstvím obeznámila Kateřina Poláčková zas svou teprve 15tiletou dceru a ta zase svou důvěrnou kamarádku, a tak běžela ta pomluva jak oheň, že o Údolí 6 teď v celém kraji nijak jinak se nemluví, než jako o “stírání francouze na prvničce”. Ano, tak dokonce školní děti začaly si o tom mezi sebou vyprávět.

Vaše šlechetnosti, můžete si tedy sám představit, jak strašlivě uškodily tyto dvě ženy v celém kraji morálce, jakou hrubost a  hněv vyvolaly proti vší omladině, jaké neshody a nespokojenost mezi mladými manželi Kolomými, jaké trápení rodičů Kopeckého a jaké nenapravitelné následky pro syna Ignáce vznikly a způsobené jsou.

A že já jim svůj duchovní díl již dal a co já říci mohl, řekl jsem, tak prosím poníženě Vaši šlechetnost, mějte slitování, tento příběh co nejdříve jako soudce přešetřete a obě ničemné ženy ke zjištění jejich provinění přizvěte, pro uklidnění veřejnosti k potrestání odevzdejte a cestu přijetí a k návratu do obce ukažte.

Jestli ale pokorně prosit smím, tak prosím ještě, abyste je obecní prací a arestem skrze tuto žádost potrestal.

Fara v Nekoři, 17. června 1818

Josef Ullrich, děkan

image 

A teď hádejte. Co se stalo nejdřív? Ignáce Kopeckého poslali 23. června 1818 na vyšetření, zda má či nemá syfilis. Neměl. Kdyby opravdu nemocný byl, zůstaly by snad klevetnice bez trestu?

Veroniku Kolomou celá událost zřejmě velmi poznamenala. Zemřela od dva roky později, 29. srpna 1822 v jedenatřiceti letech na zatvrdlost jater. Chtělo by se hádat, že její manželství až se z těžké rány nikdy nevzpamatovalo a nešťastná žena začala pít. Ale to je opravdu jen domněnka.

Kateřina, vdova po Josefu Poláčkovi, chalupníkovi v Údolí 9, ji přežila o deset let. S těžkým hříchem odešla na pravdu boží 19. června 1828. Bylo jí padesát dva let a zemřela na souchotiny.

 

Závěrem stará lidová moudrost, jak si s klevetami poradit: Dělá-li se ti pryskýř na jazyku, pomlouvá, tě kdosi, a nejlépe jest, abys levou rukou udělala na tkanici u zástěry uzel. Tím pomateš klepny, že nebudou ani věděti, co povídaly, a kromě toho budou se jim dělati pryskýře tak dlouho, dokud uzel nerozvážeš. Chceš-li je však ještě více potrestati, propíchni jehlou zástěru, to jako bys bodla přímo klepnám do jazyka; bolestí tím způsobenou popletou se rovněž a naposledy se ještě samy poperou. Že nevěříš? — Také dobře; jen pozor, aby se ti nedělaly pryskýře proto, že snad jsi sama někoho poklepala. (z Heřmanic u Lanškrouna)

 

Poznámky k textu:

(1) Josefa Pejchová, * 19.03.1777 v Nekoři 79, dcera Kováře Josefa Pejchy a Františky

(2) sňatek 6.11.1815, Údolí 4, ženich: Karel Kolomý, * cca 1793, syn Antonína Kolomého chalupníka v Údolí, od slavného Landwehr 2ho batalionu, 9. kompanie při sl. 21. pěším regimentu p. Vojtěcha z Gyulais hraběte sprostá vojín; nevěsta: Veronika, * cca 17900, dcera Antonína Šípka, sedláka z Dolní Nekoře č. 127, mateř její Kateřina, dcera Jana Faltusa, chalupníka ze Sobkovic a manželky jeho Mariany Vrtkovy z Lukavice

(3) volný překlad německého textu, zdroj: SOA Zámrsk, VS Kyšperk

(4) Ignác Kopecký, * 29.07.1770 Údolí, syn Jana Kopeckého a Anny – v době, kdy se příběh odehrál, byl Ignác téměř 48 let starý

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License