Rodokmen - diskusní skupina na G+

5. 12. 2011

Příběhy z prusko-rakouské války 1866

image

Obchodník, bankéř - tak nějak působí muž na obrázku. Ačkoliv civilní portrét pruského ministerského předsedy Otto von Bismarcka vzbuzuje vcelku příznivý dojem, má tento nekompromisní a autoritativní muž na svědomí tisíce mrtvých. Funkci přijal roku 1862 a sotva se tak stalo, nabrala pruská politika neodvratně válečný směr. Proč?

Válka je vždycky divná věc. Zatímco malí kluci si své místo vybojují tváří v tvář, jak stárnou, získávají moc, chtějí ji více a více. Jenomže už o ni s protivníkem stejných ambicí neperou sami. Nemusí. Díky svému vlivu proti sobě postaví armády těch, kteří by jinak vůbec nebojovali. Nebýt “Bismarcků”, v klidu by obhospodařovali pole, vykonávali řemeslo, ale místo toho je navlékli do mundůrů, strčili jim do ruky zbraň a řekli: Zabíjej nebo budeš zabit.”

Tak tomu bylo i roku 1866. Šlo v podstatě o hloupost. Vytlačit Rakousko z čela Německého spolku 35 států a 4 říšských měst. No řekněte, je to důvod k válce? Soubor:Declaration of war Prague 1866.png

Zatímco pruský král Vilém I. se ve svém manifestu pokrytecky dušoval: “…není mojí vinou, musí-li národ můj těžký boj bojovati a krutou svízel snášeti. Musíme zápasiti o svoje bytí, musíme jíti do boje na život a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřicha, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí s výše…”, podobně se vyjadřoval i rakouský císař František Josef I.: “…Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže! nyní, když se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno….”

Podle plánu pruského generálního štábu obsadila armáda Sasko a Horní Lužici. K provedení stačilo jen pár dní. Boje začaly 16. června a devatenáctého už stáli Prusové na hranici Čech. Den nato vyhlásila Rakousku válku Itálie, čímž zadržela část rakouské bojové síly. Pruští vojáci vzápětí překročili hranice. 22. června u Šluknova „Labská armáda“, o den později „1. pruská armáda“ u Žitavy a 26. června „2. pruská armáda“ u Náchoda. Do 23. srpna bylo po všem (blog Jiřího Kovaříka). Drobná epizoda, řeklo by se. Nebýt toho, že pro mocenské ambice několika málo státníků bylo během pěti týdnů zraněno 30.418 na rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473 pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE !

Tohle všechno známe ve větším či menším rozsahu z učebnic, ale málokdo si spojí historii vlastního rodu s tímto zbytečným konfliktem. V jednotlivých bitvách proti sobě nestáli jacísi fiktivní vojáci, tam bojovali i mnozí naši pradědové či další příbuzní. Někteří zahynuli, jiní se vrátili jako invalidé, další se sice přežili zdraví, ale vzpomínky, plné krve, pachu smrti a zoufalého boje o přežití, přivedly mnohé k alkoholismu nebo vážné duševní nevyrovnanosti.

Na rakouské straně riskovalo životy také mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Mezi nimi i Jan Šilar (* 5.3.1843 Dolní Čermná - Nepomuky 1, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863. Byl z chudé, protestantské rodiny, a takové brali na vojnu nejraději.

image Podle vyprávění patřil k 30. regimentu polních myslivců, s nímž v Uhrách prodělal výcvik, a když se stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici u Vysokova svedli 27. června 1866 tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. regimentu? Skončil prý v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní.

Jenomže… příběhy léty vyprávěné zpravidla mají svá drobná “jenomže”. Podle mapky 30. regiment polních myslivců vůbec nebojoval. Takže Jan Šilar patrně sloužil u 6. nebo 14. regimentu.

Očitý svědek Josef Volf, rolník z Máslojed v knize "Vzpomínky na válku 1866" o bitvě napsal: “Současně s bitvou u Trutnova zuřila bitva ve středu dne 27. Června u Náchoda. Rakouský 6. Armádní sbor pod velením podmaršálka Raminga, dorazil po několika denních unavujících pochodech z Moravy v ranních hodinách toho dne k Šonovu, když v tu chvílí 5. Armádní sbor pruský pod velením generála Steinmetze měl nad Náchodem obsazené lesnaté vrchy, zvláště důležitý průchod "Branku". Vzdor velmi udatnému boji ze strany rakouské, nebylo možno Prusy z jejich obsazených pozic vypudit, a rakouské vojsko utrpělo zde porážku za velmi citelných ztrát. Ztratil ten den 4. Armádní sbor rakouský u Náchoda na mrtvých: 105 důstojníků, 1090 mužů a 330 koní. Na raněných 124 důstojníků, 2428 mužů a 92 koně. Do zajetí padlo 5 důstojníků, 977 mužů a 10 koní. Prusové ztratili u Náchoda mrtvých, raněných a zajatých: 62 důstojníky, 1060 mužů a 222 koně.

V naši obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl, a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou, tehdáž polní cestu p. Fejgla, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti Václavice a vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových. Po celý den mnoho obecenstva zde setrvalo, ani v poledne neodcházejíc, zvláště mužů a nás chlapců…” Podivuhodná zvědavost.

A jak to bylo dál v té krvavé vojně? Josef Volf ve svém vyprávění pokračuje: “Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajci žádali o růži. Jiní volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít. V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti…. Když v neděli 1. července stál jsem s bratrem Václavem a otcem před vraty u několika škopků, hned ráno naplněných vodou, procházeli obcí myslivci. Pojednou vykřikne z řady vojín: "Strejčku!" Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa z Hoříněvsi. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň. Byl to 14. prapor myslivců od VI. armádního sboru. Prapor ten ve vsi ani nezarazil, táhl až ke Všestarům, kde se utábořil. Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, vlastně mému otci, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově na Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky. Bratranec Jan Volf byl dne 3. července při útoku na Chlum v Rozběřicích lehce raněn a zajat od Prusů. V noci ze dne 3. na 4. července byl držen ve veliké oplotěné ovocné zahradě mého strýce Volfa č. 17, kde se narodil. Sháněl civilní oblek, aby se mohl přestrojit a utéci, a však ve statku nebyl nikdo doma, a oblek nesehnal. Druhý den byl s mnoha jinými zajatci hnán do Pruska. ….”

3.7.1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek (jehlovek), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef a Antonín Novotní, synové Josefa Novotného, láníka z Kunčic č. 52 a Anny roz. Hottmarové, obrovské štěstí …

image V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, ne­mohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16tileté­ho ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány, v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě běžel druhý den k domovu.

Bitvu u Hradce Králové přežil, i když zraněný, také další z kunčických rodáků – Karel Moravec, * 18.02.1841, † 1900 (syn Františka Motyčky, láníka z Kunčic 124 a Terezie roz. Langrové), pozdější držitel č. 83.

image

Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. …. byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo propuštěn domů do­cela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar (* 9.10.1897, Kunčice 47): “14.5.1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3.7. Tuhá bit­va, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11.7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21.5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera.”

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy - kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly o ony.

Každá vojna má i své nešťastné lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec.

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková.

fol. 018 Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Řekla, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život?

 

obrazová galerie: http://lk22.sweb.cz/1866/pic.html

další příběhy: http://goo.gl/7NPmR

zdroje:  Jan Šilar „Čermenské obrázky“, Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20, Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131, obecná kronika Dolní Čermná, studie Královéhradecký kraj a prusko-rakouská válka v roce 1866 a vlastní archivní pátrání

 

*

Příspěvky přebírá: