Rodokmen - diskusní skupina na G+

13. 12. 2011

Manželský soud

Archiv hlavního města Prahy nabízel před lety k prodeji řadu nevyužitých publikací, a tak mi v knihovně přibyla řada zajímavých knih. Mezi jinými i několik dílů Dopisů konsistoře podobojí z let 1562-1619. Dochovaná korespondence zahrnuje různé oblasti církevního života. Kupodivu značné zaneprázdnění představovaly pro konsistorní administrativu manželské soudy. Nejčastěji se jednalo o manželské sliby, pro jejichž porušení byly častěji žalovány ženy, než muži. Mužům šlo zpravidla o nevěstino věno, ženám o ztrátu počestnosti.

Slib manželský (sponsalia) činil poměr závazným a konsistoř zkoumala, táhl-li se k přítomnosti (de praesenti) aneb k budoucnosti (de futuro). Slib k budoucnosti se chápal jako pouhé zasnoubení.

Před začátkem právního procesu chtěla konzistoř záruky, že pohnané strany:

1. zachovají mezi sebou pokoj

2. budou k soudu státi

3. do skončení pře stavu svého nezmění a slibem se zavazovati nebudou

Zkoumala se přítomnost svědků při slibu a jeho potvrzení darem. Kdo měl slib dříve, tomu byla panna přisouzena. Pokud žalující strana od sporu o slib manželský ustoupila, duchovní právo druhou stranu ihned osvobodilo a propustilo.

Právní proces začínal žalobou, po níž následovalo za dva týdny stání. K němu se strany obesílaly (poháněly) pod juramentum calumniae, tj. že budou mluvit pravdu. Obeslání (citatio) stran se konalo buď 1. půhonem, 2. důhonem, 3. peremptorie (potupně), 4. ex beneficio (autoritate juris), tj. z moci práva. Kdo se nedostavil, byl pokládán za tupitele práva (contumax juris) a mohlo se proti němu použít stanného práva, když se ani rychtářem nedal donutit ke stání. Odklady stání konsistoř povolila jen z důležitých příčin.

Poté se konalo stání s průvody, tj. se svědky a důkazy. Ve stejném termínu dvou neděl vyřkla konsistoř rozhodnutí. Dokud se pře o slib manželský neskončila, platil interdikt (zákaz) nového sňatku.

Několik dopisů skládá dohromady neskutečně zamotaný příběh. Jak to tedy vlastně bylo?

V létě 1615 si Jiřík Dvorský – řečený Vostřebal jinak Lopenický - chtěl vzít za manželku Kateřinu Slabštichovou z Vamberka. Dal jí mnohé dary, budoucí nevěsta a rodiče obr-42 jemu na oplátku manželské sliby…  jenomže Kateřina se tajně provdala za jiného. Jiřík žaloval své nároky na konsistoři. Co s tím mohli konsistorní páni dělat?

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí, ouředníku za Žamberce; posílají půhon i důhon, aby postavil před  konsistoř 31. července v hodin 11 dcerku svou pannu Kateřinu ke při s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jemuž jeho věrnou a upřímnou manželkou býti slíbila a on též, že jejím věrným a upřímným manželem bude, připověděl, to však všecko s povolením Vaším a rodičuov jeho se dálo, na kterýžto slib manželský dary mnohé mezi nimi prošly, nyní pak ona Kateřina zapomenuvši se nad tím slibem manželským, jiného sobě oblíbila a s ním pokoutně bez vědomí jeho se oddati dala. Dokud nebude rozeznáno, aby Kateřina manžela svého, s kterým se oddati dala, quod thorum et mensam (od stolu a lože), řečí i skutkem ... prázdna byla pod pokutou 200 k.g.č.. V sobotu po památce mistra Jana z Husince a mistra Jeronýma Pražského, 11. Julii l. 1615.

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí a úředníku na Žamberce; psaní ex beneficio juris (z milosti práva), jímž jej napomínají a jakž vrch práva duchovního ukazuje, poroučejí, (poněvadž nedosáhl dřívějšímu půhonu), aby postavil před konsistoř 19. srpna v hodin 12 dceru svou Kateřinu ke při o slib manželským s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jenž nepřestává na jeho omluvě. Ve čtvrtek po svatém Vavřinci léta 1615.  (13. srpna 1615)

Jak se zdá, konsistoř nedosáhla ničeho. Alespoň další korespondence k tomuto případu chybí. V každém případě zhrzený Jiřík Dvorský manželství s rozmarnou Kateřinou neuzavřel. Jak to vím? Protože o rok později oplatil minulé příkoří stejnou mincí. Tentokrát přislíbila jistá Anna Příhodová manželství Mikuláši Německobrodskému, písaři v Nového Bydžova. I datum už měli domluvené. Než se ale rozezněly svatební zvony pro Annu a Mikuláše, nechal se s děvčetem tajně oddat Jiřík Dvorský. Netrvalo dlouho a  jeho jméno zaznělo na konsistoři znova. Tentokrát ne jako poškozeného, nýbrž žalovaného. Protože už spolu manželé i bydleli, nařídila konsistoř do vyřešení případu rozluku od stolu a lože. Jenomže, co dělat, když už byl manželský svazek tak říkajíc naplněn? O takovou nevěstu by už asi Mikuláš Německobrodský nestál. A zřejmě mu o to ani nešlo. “Jsa napomenut (zač vlastně?), upustil od pře”, protože dostal od Jiříka Dvorského 15 kop odškodného.

 Pánům města Bydžova Nového; půhon, aby postavili před konsistoř 27. července. v hodin 12 na c. orl. pannu Annu, dceru p. Václava Příhody, krejčího a měštěnína, ke při s p. Mikulášem Německobrodským, měštěnínem a písařem radním novobydžovským, o slib manželský, jímž se mu byla zavázala a od otce byla zamluvena obr-44tak, že již i den svatební byl smluven. Dokud nebude rozeznáno, neměň panna stavu, aniž komu slibuj, pod pokutou 400 k. gr. č.. Ve čtvrtek po sv. M. Janu Husovi a M. Jeronymovi l. 1616 (5. července 1616)

Pánům města Bydžova Nového; interdikt spolubydlení Jiříka Dvorského s Annou Příhodovou; dokud nebude rozeznána pře její o slib manželský před konsistoří s Mikulášem Německobrodským. Modlitbu x. Pan Mikuláš Německobrodský, měštěnín a písař radní Váš, zprávu nám toho učinil, kterak pan Jiří Dvorský, měštěnín a spoluradní Vašich Milostí, pod interdiktem od práva našeho duchovního spolu s půhonem a důhonem vyšlým, správcem církevním s Annou, Václava Příhody krejčího dcerou, k stavu sv. manželství se potvrditi dal, a tudy nemálo, ale velice právo naše duchovní potupil a zlehčil, nás při to dotčený Mikuláš za další právní opatření žádaje. Žádosti jeho místa zanechávajíce Vás, páni nám v Pánu Bohu milí, dle procesu práva napomínáme, abyste to při dotčené Anně, Václava Příhody krejčího dceři, aby pana Jiřího Dvorského od dodání psaní toho ihned pod pokutou v předešlém našem psaní doloženou, všelijak řečí i skutkem – quoad thorum et mensam – prázdna byla, s ním ani v jednom domě a pod jednou střechou neobývala, nýbrž v sequestru u někoho jiného, jakž od Vašich Milostí nařízeno bude, u dobrých a poctivých lidí zůstávala, dokud s dotčeným panem Mikulášem Německobrodským o slib manželský, z kteréhož ji při postavení v středu po svaté Anně (27. července), na kterýžto den také pan Jiří Dvorský se před námi postaviti povinen bude, a jenom o tom v známost uvedeno od Vašich Milostí býti má, viniti chce, prostředkem práva duchovního rozeznáno nebude, skutečně naříditi ráčili; nebo nestalo-li by se toho, my, jak proces práva duchovního ukazuje v té věci, kráčeti bychom nepominuli, v čemž by nám žádný zlé míti nemohl. S tím dáno v pondělí po památce Rozeslání apoštolů Páně 18. Julii a. 1616

Panům pánům města Nového Bydžova; oznamujeme ukončení pře Mikuláše Německobrodského a Anny, dcery Václava Příhody, o slib manželský. Za Annu, nemocnou, postavil se manžel její Jiřík Medulinus, spoluradní města Nového Bydžova, a tu Mikuláš, jsa napomenut, upustil ode pře. Za to mu Jiřík připověděl dáti 15 kop grošů míšeňských a hned 4 kopy vysázel, ostatní slíbil skládati při úřadu městském a při tom zůstávati Mikulášovi přítelem. (20. července 1616)

Takhle končily téměř všechny spory. Podle práva podvodně uzavřené manželství sice platilo, ale za porušení slibu museli hříšníci zaplatit poškozeným tučné finanční odškodné.

V jiných případech rozhodla konsistoř rychle, byť z dnešního pohledu nepochopitelně:

Panům pánům města Jablonný dobrozdání, že se zapovídá manželství mezi jejich písařem radním, mládencem Václavem Holcpecherem, s paní vdovou, rozenou Kremerovou, poněvadž před tím strejce jeho měla, neboť – podle snesení stavovského, zvl. fol. 121, 123 – osobám v švakrovství v postranní anebo poboční linii manželství se zapovídá. (25. února 1614)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

10. 12. 2011

Stírání francouze na prvničce

imageZvažovala jsem, mám-li ten nadpis použít, ale něco takového jako “zlá pomluva” by ani z poloviny nevystihlo, co Josefa Pejchová (1) a Kateřina Poláčková z osady Údolí  (Margarethenthal), provedly svým sousedům.

Pár chalup mezi kopci, pár sousedů, co žijí nudně obyčejným životem. Čím si jej zpestřit? Není-li co, smyšlenka se vždycky hodí.

“Pejško, jak je s Kolomkou?” přivolala k sobě otázkou vdova Poláčková vrstevnici, kořenářku Josefu, co jí podle jejího léčitelského umění říkali “doktorová”. Veronika Kolomá – z toho byl v líném odpoledni pokaždé námět na hovor. (2) Do vsi se přivdala před dvěma lety ke Karlovi, vojákovi zeměbrany od regimentu Gyulai, a teprve nedávno, 1. října 1877, porodila dvojčata. Pro prvorodičku nic jednoduchého. Však taky přežila jen holčička a Veronika doteď chodila, jak tělo bez duše.

“Co jí dáváš, aby se vzpamatovala?” dorážela Kateřina. Statná čtyřicátnice jen mávla rukou: “Však víš, Káčo, čím se léčí…”  A najednou, snad, aby se udělala zajímavou nebo ze zlé krve, jako by ji něco posedlo, naklonila se Pejchová k Poláčkové a svěřila jí “tajemství”. Takové tajnosti mají jepičí život… do týdne bylo ve vsi pozdvižení.

Tak nějak asi vypadal začátek příběhu, který musel řešit i nekořský děkan Ullrich. Sám ničeho nedosáhl, tak mu nezbylo, než se obrátit ke krajskému soudu.

 

(3) Urozený a šlechetný pane direktore!

Dvě ženy ze obce Údolí – Josefa Pejchová, osoba padlá, léčitelka (velmi často doporučovaná) a Kateřina, vdova Poláčková z č. 9, které kromě nevymáchané huby jinak zlé nejsou, ohavně o Ignáci, synu Jana Kopeckého (4) soudí, jenž také žádná horká hlava a lump není. Ony výše jmenované nespravedlivé nactiutrhačské řeči mezi lidmi roznášejí. Že byl postižený pohlavní nemocí a snaží se tu nemoc skrze mladou manželku Karla Kolomého z č. 6 setřít (“Chodí ke Kolomce, aby si na ní francouze setřel”, řekla “doktorová” Josefa Pejchová Kateřině Poláčkové, “nebo to jest ten jediný prostředek proti tej nemoci, když může prvničku na svou stranu dostat a s ní se kurvit, tak francouze pozbyde.”)
S oběma, Josefou a Kateřinou, jsem 16ho mluvil a tyto řečené, Kateřina a Josefa, drze se chovaly, aniž by “doktorová” Josefa, se to zase snažila o něco více objasnit. S tím tajemstvím obeznámila Kateřina Poláčková zas svou teprve 15tiletou dceru a ta zase svou důvěrnou kamarádku, a tak běžela ta pomluva jak oheň, že o Údolí 6 teď v celém kraji nijak jinak se nemluví, než jako o “stírání francouze na prvničce”. Ano, tak dokonce školní děti začaly si o tom mezi sebou vyprávět.

Vaše šlechetnosti, můžete si tedy sám představit, jak strašlivě uškodily tyto dvě ženy v celém kraji morálce, jakou hrubost a  hněv vyvolaly proti vší omladině, jaké neshody a nespokojenost mezi mladými manželi Kolomými, jaké trápení rodičů Kopeckého a jaké nenapravitelné následky pro syna Ignáce vznikly a způsobené jsou.

A že já jim svůj duchovní díl již dal a co já říci mohl, řekl jsem, tak prosím poníženě Vaši šlechetnost, mějte slitování, tento příběh co nejdříve jako soudce přešetřete a obě ničemné ženy ke zjištění jejich provinění přizvěte, pro uklidnění veřejnosti k potrestání odevzdejte a cestu přijetí a k návratu do obce ukažte.

Jestli ale pokorně prosit smím, tak prosím ještě, abyste je obecní prací a arestem skrze tuto žádost potrestal.

Fara v Nekoři, 17. června 1818

Josef Ullrich, děkan

image 

A teď hádejte. Co se stalo nejdřív? Ignáce Kopeckého poslali 23. června 1818 na vyšetření, zda má či nemá syfilis. Neměl. Kdyby opravdu nemocný byl, zůstaly by snad klevetnice bez trestu?

Veroniku Kolomou celá událost zřejmě velmi poznamenala. Zemřela od dva roky později, 29. srpna 1822 v jedenatřiceti letech na zatvrdlost jater. Chtělo by se hádat, že její manželství až se z těžké rány nikdy nevzpamatovalo a nešťastná žena začala pít. Ale to je opravdu jen domněnka.

Kateřina, vdova po Josefu Poláčkovi, chalupníkovi v Údolí 9, ji přežila o deset let. S těžkým hříchem odešla na pravdu boží 19. června 1828. Bylo jí padesát dva let a zemřela na souchotiny.

 

Závěrem stará lidová moudrost, jak si s klevetami poradit: Dělá-li se ti pryskýř na jazyku, pomlouvá, tě kdosi, a nejlépe jest, abys levou rukou udělala na tkanici u zástěry uzel. Tím pomateš klepny, že nebudou ani věděti, co povídaly, a kromě toho budou se jim dělati pryskýře tak dlouho, dokud uzel nerozvážeš. Chceš-li je však ještě více potrestati, propíchni jehlou zástěru, to jako bys bodla přímo klepnám do jazyka; bolestí tím způsobenou popletou se rovněž a naposledy se ještě samy poperou. Že nevěříš? — Také dobře; jen pozor, aby se ti nedělaly pryskýře proto, že snad jsi sama někoho poklepala. (z Heřmanic u Lanškrouna)

 

Poznámky k textu:

(1) Josefa Pejchová, * 19.03.1777 v Nekoři 79, dcera Kováře Josefa Pejchy a Františky

(2) sňatek 6.11.1815, Údolí 4, ženich: Karel Kolomý, * cca 1793, syn Antonína Kolomého chalupníka v Údolí, od slavného Landwehr 2ho batalionu, 9. kompanie při sl. 21. pěším regimentu p. Vojtěcha z Gyulais hraběte sprostá vojín; nevěsta: Veronika, * cca 17900, dcera Antonína Šípka, sedláka z Dolní Nekoře č. 127, mateř její Kateřina, dcera Jana Faltusa, chalupníka ze Sobkovic a manželky jeho Mariany Vrtkovy z Lukavice

(3) volný překlad německého textu, zdroj: SOA Zámrsk, VS Kyšperk

(4) Ignác Kopecký, * 29.07.1770 Údolí, syn Jana Kopeckého a Anny – v době, kdy se příběh odehrál, byl Ignác téměř 48 let starý

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

8. 12. 2011

Ty truhly vždycky otevřený jsou…

Bylo právě 1. dubna roku 1818, ale Jan Martinek z Mistrovic neměl na aprílové žerty ani pomyšlení. Jak taky, když měli v noci v chalupě zloděje.

Asi v pět hodin ráno, když můj otec vstal, šel ve svý příčině na půdu a jak tam přišel, tak zdaleka patřil, že obě truhly otevřený jsou. Jak do nich pohlíd, tak spatřil, že okradený image jest. V tom přiběhl celej strachem obkličený a povídal mně ten příběh, že ihned sem se s ním na půdu navrátil a spatřili a vynalezli jsme, že skutečně z jedný truhly 13 štuk, 2 přadena příze, pak z druhý asi jeden loket plátna a kloub lnu odcizených jest. V tý chvíli jsme sobě usnesli k vyzkoumání téhož zloděje bych po okolních handlířích běžel a jim to s tou žádostí oznámil, kdyby se jim taková příze k prodeji zanesla, by mi o tom vědomost dali. Tím způsobem sem šel po handlířích sobkovských, pak nekořských, až sem k nekořskému handlířovi Mikiskovi přišel, a jak jsem jemu tu důležitost oznámil, tak on mi ihned pravil, že dnes časně ráno od jednoho člověka, kterej se z Mistrovic počítal a modrou kazajku měl, zrovna tolik příze a sice přadeno po 13 krejcarech sám koupil. Když my dáte moje peníze nazpátek, tak si můžete ihned tu přízi vzíti. Nato mi tu přízi ukázal a již Mikiska svých vlastních 6 přaden k takový přiložil, by celý mandel dodělal, já mu je ihned ukázal a s tím přesvědčený byl, že ta příze skutečně mého otce jest. Já jsem šel nato  k našemu mistrovickému rychtáři a oznámil sem mu to, že důmnění stranu té krádeže na Josefa Ulricha mám. A jak rychtář pro něj poslal a se ho na tu věc tázal, tak se on ihned k tý krádeži přiznal. Na to ho rychtář do želez (dal).

Oním mladíkem, kterého nechal mistrovický rychtář Jan Malý dopravit do vrchnostenské kanceláře v Kyšperku (Letohradě), byl Josef Ullrich, syn tamního chalupníka Jana Ullricha a Kateřiny roz. Tiché z Mistrovic 44 (po přečíslování 61).

Sotva vypověděl Jan Martínek svou verzi, dostal zloděj slovo. O sobě řekl, že je “20 let starý, v Mistrovicích rodilý, katolického náboženství”, tamtéž “já sem svobodnej pořadník, živím se od přádla a vostávám u mých rodičů. Já byl loňského roku zdeť na vrchnostenským kanceláři stranu ukradení pšenice, žita a ovsa z panských polí od vorlického dvora, moc-li téhož ale bilo tady udat v stavu nejsem, jenom tolik toho bilo, že se to do žebřin vešlo, s několika několika holníma ranami potrestaný.”

fol. 049 Josef Ulrich 1798

Na otázku, proč je předvolaný, vyslýchaný hned věděl, oč kráčí. Začal sám od sebe vypovídat:

Já ukradl dnes v noci asi po 12 hodině Martinkovi 13 štuk, 2 přadena příze, jeden kloub lnu, pak několik loket plátna.” O pak podrobněji sdělil: “Dnes v noci jsem chtěl jít do image Nekoře k mý holce a zastavil jsem se u Barnetů. Tam jsem vostal sedět až louč rozsvítili, potom jsem šel ven a sed´jsem si nad Barnetovou chalupou pod třešní a čekal jsem, kdyby svítil měsíc, že bych šel k mý holce do Nekoře. Poněvadž ale bylo tma, tak sem tam nešel, nýbrž vostal sem pod tou třešní sedět, až již dávno u Martinků zhasnuto bylo a já již myslel, že dobře spáti budou. Tak sem šel k Martinkovům, otevřel sem si mlatek a vlezl sem přes chlívy nahůru,… kdež sem tam dvě otevřený truhly natrefil. V jedný jsem nalezl tu přízi a v druhý ten len a plátno. To sem vzal a slezl sem zasej dolů a šel sem pomalu do Nekoře v oumyslu tu krádež prodat. Jak sem přišel do Nekoře, tak sem šel do hospody k Pospíšilovi a chtěl sem jemu tu přízi prodat. Pospíšil mi ale povídal, že on tolik peněz nemá. Já jsem se jeho ptal, kdo v Nekoři přízi kupuje a jak on mi povídal, že Mikiska, tak sem šel k Mikiskom (u Pospíšila ale sem v síni sobě nechal ten len a plátno) a taky sem Mikisku eště v posteli natrefil, neb … ráno bilo a eště slunce nevyšlo. Jak já jemu tu přízi ukázal a se jeho tázal, zdaliž tu přízi ode koupí, tak on taky takovou přadeno po 13 kr. koupil a mně za ni 11 rýnských 42 krejcarů zaplatil. On se mě na to ptal, odkud sem a jak já jemu jsem řek, odkud sem, tak on mně povídal, abych počkal. Já jemu ale odpověděl, že spěchám, že jdu ještě na Vejrov. Nato sem šel do síně k Pospíšilovům, vzal sem si ten len a plátno a šel sem k Matiášovům. Tam sem si od jejího bratra nechal střihnout na bantalony. To druhý plátno sem tam nechal, protože ho chtěl ten krejčí ode mne koupit. Ten ale sem jim prodával za 3 rýnské, on jim byl ale drahej, tak sem ho tam nechal. Nato se tam stavila moje švagrová, a když mě tam viděla, tak mně povídala, bych šel s ní domů. Tak sem s ní šel domů. Jak jsme domů přišli, tak má švagrová za mně prosila otce, aby mi odpustil, že sem doma v noci nebyl (Švagrová ani žádný doma o mý krádeži nic nevěděli). Otec ale stranu mý noční toulky mně s holí ubil. Potom přišel můj bratr domů, který již o mý krádeži slyšel, celý nazlobený, a to mému otci povídal, že serbus již hned pro mně přijde a taky serbus přišel a mně vzal k rychtáři odved, kde mně pouta dali a sem odevzdali…. dalej musim to přednést, že ty truhly vždy otevřený jsou a ten zloděj, že skrze mlatek se tam po stěnách dostat musel, poněvadž mlatek otevřený byl.”

image

Máte to, lidičky… Když necháváte truhly otevřené, nedivte se zlodějům, že kradou. Ani po stoletích se jejich myšlení nemění. Podobnou obhajobu slýcháme dodnes. 

*

Co mne ale zaujalo nejvíc, je časová posloupnost celého příběhu. Počítejte se mnou. Po půlnoci Josef kradl a poté šel pět a půl kilometrů do Nekoře. Zde se zastavil v hospodě, před východem slunce, tzn. kolem páté hodiny prodal přízi u handlíře a šel asi další 3 km na Vejrov k Matyášům. Tam mohl být před šestou hodinou. Nechal si nastříhat látku na kalhoty, pořešil prodej plátna, setkal se se švagrovou a společně se zhruba o půl sedmé vydali osm a půl kilometrů zpátky do Mistrovic. Domů mohli dorazit kolem půl deváté a nejpozději za hodinu už jej vedl obecní slouha v železech do cca šest kilometrů vzdáleného Kyšperka. Takže před polednem už stál před vrchnostenským úředníkem a zpovídal se, necelých dvanáct hodin po krádeži ze svého činu. Nachodil okolo třiadvaceti kilometrů.

Ještě víc toho nachodil okradený Jan Martinek. Kolem páté hodiny zjistil krádež, takže o krátce poté vyrazil po handlířích. Nejdřív po Mistrovicích, poté se poptával v Sobkovicích, což obnášelo asi 6 km a 1,5 hodiny času. O před půl sedmou dalších 6 km do Nekoře, s poptáváním a zjištěním pachatele se vracel před osmou hodinou 6,5 km do Mistrovic, takže před půl desátou žádal zatčení Josefa Ullricha u mistrovického starosty. Celou věc pak ještě musel řešit v Kyšperku a poté se vrátit domů do Mistrovic – obojí dohromady obnáší 12 km. Toho dne tedy ušel kolem třiceti kilometrů. Obdivuhodný, ale v té době zřejmě nijak mimořádný výkon.

*

Josef Ulrich dopadl neslavně. Krádeže se mu zalíbily. Za tu, kterou provedl 11. června téhož roku byl odsouzen k těžkému, zostřenému žaláři.

116

773 Josef UlrichZpráva o propuštění Josefa Ullricha ze žaláře – 28.07.1819 

 

zdroj: SOA Zámrsk, fond: VS Kyšperk a vlastní pátrání

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

5. 12. 2011

Příběhy z prusko-rakouské války 1866

image

Obchodník, bankéř - tak nějak působí muž na obrázku. Ačkoliv civilní portrét pruského ministerského předsedy Otto von Bismarcka vzbuzuje vcelku příznivý dojem, má tento nekompromisní a autoritativní muž na svědomí tisíce mrtvých. Funkci přijal roku 1862 a sotva se tak stalo, nabrala pruská politika neodvratně válečný směr. Proč?

Válka je vždycky divná věc. Zatímco malí kluci si své místo vybojují tváří v tvář, jak stárnou, získávají moc, chtějí ji více a více. Jenomže už o ni s protivníkem stejných ambicí neperou sami. Nemusí. Díky svému vlivu proti sobě postaví armády těch, kteří by jinak vůbec nebojovali. Nebýt “Bismarcků”, v klidu by obhospodařovali pole, vykonávali řemeslo, ale místo toho je navlékli do mundůrů, strčili jim do ruky zbraň a řekli: Zabíjej nebo budeš zabit.”

Tak tomu bylo i roku 1866. Šlo v podstatě o hloupost. Vytlačit Rakousko z čela Německého spolku 35 států a 4 říšských měst. No řekněte, je to důvod k válce? Soubor:Declaration of war Prague 1866.png

Zatímco pruský král Vilém I. se ve svém manifestu pokrytecky dušoval: “…není mojí vinou, musí-li národ můj těžký boj bojovati a krutou svízel snášeti. Musíme zápasiti o svoje bytí, musíme jíti do boje na život a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřicha, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí s výše…”, podobně se vyjadřoval i rakouský císař František Josef I.: “…Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže! nyní, když se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno….”

Podle plánu pruského generálního štábu obsadila armáda Sasko a Horní Lužici. K provedení stačilo jen pár dní. Boje začaly 16. června a devatenáctého už stáli Prusové na hranici Čech. Den nato vyhlásila Rakousku válku Itálie, čímž zadržela část rakouské bojové síly. Pruští vojáci vzápětí překročili hranice. 22. června u Šluknova „Labská armáda“, o den později „1. pruská armáda“ u Žitavy a 26. června „2. pruská armáda“ u Náchoda. Do 23. srpna bylo po všem (blog Jiřího Kovaříka). Drobná epizoda, řeklo by se. Nebýt toho, že pro mocenské ambice několika málo státníků bylo během pěti týdnů zraněno 30.418 na rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473 pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE !

Tohle všechno známe ve větším či menším rozsahu z učebnic, ale málokdo si spojí historii vlastního rodu s tímto zbytečným konfliktem. V jednotlivých bitvách proti sobě nestáli jacísi fiktivní vojáci, tam bojovali i mnozí naši pradědové či další příbuzní. Někteří zahynuli, jiní se vrátili jako invalidé, další se sice přežili zdraví, ale vzpomínky, plné krve, pachu smrti a zoufalého boje o přežití, přivedly mnohé k alkoholismu nebo vážné duševní nevyrovnanosti.

Na rakouské straně riskovalo životy také mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Mezi nimi i Jan Šilar (* 5.3.1843 Dolní Čermná - Nepomuky 1, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863. Byl z chudé, protestantské rodiny, a takové brali na vojnu nejraději.

image Podle vyprávění patřil k 30. regimentu polních myslivců, s nímž v Uhrách prodělal výcvik, a když se stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici u Vysokova svedli 27. června 1866 tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. regimentu? Skončil prý v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní.

Jenomže… příběhy léty vyprávěné zpravidla mají svá drobná “jenomže”. Podle mapky 30. regiment polních myslivců vůbec nebojoval. Takže Jan Šilar patrně sloužil u 6. nebo 14. regimentu.

Očitý svědek Josef Volf, rolník z Máslojed v knize "Vzpomínky na válku 1866" o bitvě napsal: “Současně s bitvou u Trutnova zuřila bitva ve středu dne 27. Června u Náchoda. Rakouský 6. Armádní sbor pod velením podmaršálka Raminga, dorazil po několika denních unavujících pochodech z Moravy v ranních hodinách toho dne k Šonovu, když v tu chvílí 5. Armádní sbor pruský pod velením generála Steinmetze měl nad Náchodem obsazené lesnaté vrchy, zvláště důležitý průchod "Branku". Vzdor velmi udatnému boji ze strany rakouské, nebylo možno Prusy z jejich obsazených pozic vypudit, a rakouské vojsko utrpělo zde porážku za velmi citelných ztrát. Ztratil ten den 4. Armádní sbor rakouský u Náchoda na mrtvých: 105 důstojníků, 1090 mužů a 330 koní. Na raněných 124 důstojníků, 2428 mužů a 92 koně. Do zajetí padlo 5 důstojníků, 977 mužů a 10 koní. Prusové ztratili u Náchoda mrtvých, raněných a zajatých: 62 důstojníky, 1060 mužů a 222 koně.

V naši obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl, a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou, tehdáž polní cestu p. Fejgla, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti Václavice a vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových. Po celý den mnoho obecenstva zde setrvalo, ani v poledne neodcházejíc, zvláště mužů a nás chlapců…” Podivuhodná zvědavost.

A jak to bylo dál v té krvavé vojně? Josef Volf ve svém vyprávění pokračuje: “Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajci žádali o růži. Jiní volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít. V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti…. Když v neděli 1. července stál jsem s bratrem Václavem a otcem před vraty u několika škopků, hned ráno naplněných vodou, procházeli obcí myslivci. Pojednou vykřikne z řady vojín: "Strejčku!" Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa z Hoříněvsi. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň. Byl to 14. prapor myslivců od VI. armádního sboru. Prapor ten ve vsi ani nezarazil, táhl až ke Všestarům, kde se utábořil. Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, vlastně mému otci, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově na Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky. Bratranec Jan Volf byl dne 3. července při útoku na Chlum v Rozběřicích lehce raněn a zajat od Prusů. V noci ze dne 3. na 4. července byl držen ve veliké oplotěné ovocné zahradě mého strýce Volfa č. 17, kde se narodil. Sháněl civilní oblek, aby se mohl přestrojit a utéci, a však ve statku nebyl nikdo doma, a oblek nesehnal. Druhý den byl s mnoha jinými zajatci hnán do Pruska. ….”

3.7.1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek (jehlovek), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef a Antonín Novotní, synové Josefa Novotného, láníka z Kunčic č. 52 a Anny roz. Hottmarové, obrovské štěstí …

image V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, ne­mohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16tileté­ho ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány, v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě běžel druhý den k domovu.

Bitvu u Hradce Králové přežil, i když zraněný, také další z kunčických rodáků – Karel Moravec, * 18.02.1841, † 1900 (syn Františka Motyčky, láníka z Kunčic 124 a Terezie roz. Langrové), pozdější držitel č. 83.

image

Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. …. byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo propuštěn domů do­cela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar (* 9.10.1897, Kunčice 47): “14.5.1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3.7. Tuhá bit­va, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11.7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21.5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera.”

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy - kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly o ony.

Každá vojna má i své nešťastné lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec.

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková.

fol. 018 Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Řekla, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život?

 

obrazová galerie: http://lk22.sweb.cz/1866/pic.html

další příběhy: http://goo.gl/7NPmR

zdroje:  Jan Šilar „Čermenské obrázky“, Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20, Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131, obecná kronika Dolní Čermná, studie Královéhradecký kraj a prusko-rakouská válka v roce 1866 a vlastní archivní pátrání

 

*

Příspěvky přebírá:

2. 12. 2011

Vesnice se špatnou pověstí

Kartony vrchnostenských velkostatků plné různorodých listin skrývají mnohé perličky. Hádky, bitky, hospodské rvačky, to byla ves Lukavice u Žamberka na počátku 19. století. Alespoň podle rychtářů z okolí, kteří také hned navrhli řešení.

image

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

 

*

Upravený přepis listiny určený k strojovému překladu do cizích jazyků:

Protokol předložený dne 13. června 1818 u úřadu panství Kyšperk v přítomnosti níže podepsaných. Zastání.

Rychtáři společně při veřejném řízení žádají, aby bylo zamezeno rvačkám ve vsi Lukavici, protože kvůli nim je už dávno celé panství Kyšperk v okolních panstvích vyhlášeno jako vzpurné. K té žádosti rychtáři poukazují na to, co o vsi Lukavici důležitého vědí: Již od starodávna je ta ves Lukavice vždy hádkám, hněvu a bitkám, zvláště při tancovačkách krvavým rvačkám, tak náchylná, že ta samá vesnice je tím široko daleko známá a když se tu stane rvačka, lidé jsou celí rozpálení a nelze je uklidnit. My tedy společně žádáme, aby takové rvačky pro příklad ostatním co nejvíce trestány byly, protože jen skrze tresty se takovým rvačkám zabrání.

Jan Malý, rychtář
Jan Mikyska, rychtář z Verměřovic
Anton Petrcz, rychtář
Josef Lex, rychtář z Petrovic
Antonín Najmon (Neumann), rychtář z Kunčic
Jan Fogl, rychtář z Šedivce
Josef Krejsa, rychtář
Antonín Netušil, rychtář
František Kopecký, rychtář
František Schlesinger, rychtář