Rodokmen - diskusní skupina na G+

30. 11. 2011

Šlechtici od Orlice IV.

ŠLECHTIC OD CEPU

František Eduard Faltus, * 14.10.1773 Bořitava 14, † únor 1857 Trnava, invalidovna 

 

Série “Šlechtici od Orlice” prozatím končí příběhem Františka Faltuse, který se šlechticem doopravdy stal. Zní to jako pohádka, ale zároveň se vkrádá otázka…  Povýšili byste právě jej?

 

Začalo to tenkrát, když se Čechy vzpamatovávaly z posledního velkého hladomoru. Zatímco ve druhé polovině roku 1772 mřelo několik v farnosti Nekoř několik desítek lidí měsíčně, od února 1773 se umíráček rozezněl za stejný čas sotva několikrát. Devět měsíců poté, co smrt skončila divoký rej, se bořitavskému chalupníkovi Janu Faltusovi a jeho ženě Veronice narodil zdravý klučina. Pojmenovali jej František Eduard.

fol. 285-1773 František Faltus Vyrostl v chudém hospodářství, ale zdá se, že selská práce mu nevoněla. K příběhu, který popsal Antonín Špinler (1) se pokusím dodat pár podrobností.

Koncem listopadu mlátil starý Faltus se synem Franckem obilí. Skoro dvacetiletý mladík myslel na ledacos, občas vypadl z rytmu a uhodil do tátova cepu. Když se to stalo poněkolikáté, otec se rozkřikl: „Kolohnáte nemotorná, ty mně to děláš naschvál, já tě za to porovnám cepiskem“ a napřáhl cep na syna. Ten na nic nečekal, praštil cepem o mlat a pryč.... Nepřemýšlel kam běží, až se ocitl na Bredůvce u hospody, kde verbíři sháněli vojáky. Francek s hlavou plnou vzteku a vzdoru nad selským údělem neváhal a nechal se naverbovat.

Že odpovídal požadavkům (věk 17-40 let , výška 168–180 cm), verbíři ho přivítali s otevřenou náručí. V kapse mu zacinkalo nějakých deset, patnáct zlatých, které dostávali dobrovolníci u Frei Werbungu závdavkem a v žaludku hřála kořalka, kterou jej důstojník zhusta častoval. “Co bys od rána do večera záda hrbil, s námi se po světě podíváš, hezkých holek všude plno…”, znělo mu v uších. Snad si ve svém rozčilení ani neuvědomoval, že se upisuje nadosmrti (2).

Navlékli jen do bílého kabátu a když skládal vojenskou přísahu, možná už trochu litoval. Kasárnami se nesla slova, která jen málokterému rekrutovi šla opravdu od srdce: "Přísaháme Panu Bohu všemohoucímu tělesnou přísahou, že našemu nejosvícenějšímu a nejmocnějšímu knížeti a pánu Františkovi, uherskému a českému králi, arciknížeti alpských zemí, jakož to nyní regírujícímu dědičných zemí pánu a od jeho Královského Majestátu všem zřízeným pánům generálům a oficírům, jenž nám Jeho jménem nyní i budoucně poroučeti budou, zvláště našim obrštům, obrstlajtnantům a obrstwachmistrům, též ostatním vyšším a podřízeným oficírům poslušni, věrni a služební budeme, jich ctíti a respectivě jich nařízení a zápovědi věrně uposlechnouti, jakož i tahy a stráže ve dne v noci konati, za i před nepřítelem v boji šturmech, potýkáních a ve všech jinších případnostech po zemi a po vodě, kdekoliv se seběhnou a taky, jaká kde Jejich Královskému Majestátu služba potřebná bude, my jako udatní, zmužilí a poslušní se býti proukážeme, tak jak na jednoho každého počestnýho a dokonalýho vojáka náleží a přísluší, dle oných od Jejich Majestátu potvrzených vojenských artikulů ve všech článcích a závěskách, jak sluší se chovati, proti všem Jeho Královského Majestátu nepřátelům bez vejminky vždy dle potřeby počestně, udatně a zmužile bojovati a se potýkati, taky s nepřítelem veskrz žádné korespondence aneb srozumění nemíti, žádný z nás od našeho regimentu, compagnie aneb fangle se odděliti a odstoupiti, nýbrž při živu býti a umříti chceme. Čemu nám dopomáhej Bůh všemohoucí a svaté evangelium skrze Ježíše Krista. Amen!" (3)

Jak dlouhý čas strávil výcvikem lze jen těžko odhadnout – několik týdnů nebo jen pár dní. Záleželo tenkrát na aktuální situaci a potřebě. Základem všeho byl krok. Rakouská pěchota se přesouvala v pochodové koloně o šíři půlkompanie a rychlost přesunů a manévrů byla prvořadá. Žádné raz – dva, ale tři druhy kroků, k nimž nováčky cepovali pořád a pořád dokola… obyčejný (Ordinärschritt) – 95 kroků za minutu, rychlý (Geschwindschritt) – 105 kroků za minutu, zdvojený (Doublirschritt), mimořádně vyčerpávající, používaný výjimečně  ke změně formace a k útoku – 120 kroků za minutu.

Tvrdý výcvik vydržel se zaťatými zuby. Hulákání a kopance brzy přestaly, protože oficíři brzy poznali, že Francek je voják chytrý a ctižádostivý. Jak by také ne, když uniforma hřála líp, než šaty z režného plátna a jídlo bylo přece jen chutnější než kyselo, brambory na loupačku či podmáslí.... Tak pěšák František Faltus prošlapal celé mocnářství, Bavory, Francii, císař pán vydal ve Vídni 15.2.1824 listinu, kde se m.j. praví: „My, František I., z boží milosti císař rakouský .... bereme a uvádíme na vědomí, že Franz Faltus, nadporučík regimentu pěchoty, s ohledem na získané zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického. On totiž začínal jako prostý voják a po třicetileté dobrovolné vojenské službě, během níž se zúčastnil třinácti polních tažení, při kterých tři obležení prodělal zčásti jako poddůstojník, zčásti jako skutečný důstojník a nechal se ku spokojenosti svých představených i k jiným důležitým službám vojenským používat. Proto jsme jako odměnu za tyto zásluhy Františka Faltuse včetně jeho manželských potomků obojího pohlaví pro všechny budoucí časy ... povýšili do stavu šlechtického a propůjčili mu čestné oslovení „šlechtic von“.... Jako trvalý důkaz této naší vůle a povýšení propůjčujeme Františku von Faltusovi následující v barvách navržený šlechtický znak, totiž přesně ve špici se sbíhající červený a modrý po délce půlený ke hlavě znaku směřující štít, který je podložen třemi heraldickými korouhvemi a nad těmito uprostřed v dělení štítu se vznáší zlatá hvězda, vpravo pak v červeném poli na zelené půdě vykročený jeřáb ve zlatě a v modrém poli se z okraje štítu vypíná strmá skála a z ní obrněná paže přísahá taseným mečem se zlatým držadlem.“

Franz Edler von Faltus je v “Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums” z roku 1831 uveden jako nadporučík (Oberlieutnant) 15. řádného haličského (4) pěšího pluku dona Pedra, císaře brasilského. Ovšem v lidovém podání přetrvávalo označení “regiment Zach”, podle předchozího majitele. V době, kdy František utekl z domova, byly doplňovacím místem odvodů Čechy a pluk sídlil v Chrudimi. Proto je vcelku logické, že skončil v jeho řadách.imageJestliže se stal jeho příslušníkem zhruba roku 1794, zažil nejednu těžkou chvilku. V císařském jmenování se píše o třinácti taženích, jichž se jako voják  účastnil. Je pravděpodobné, že byl ve všech významných bitvách proti Napoleonově armádě – u Marenga, Ulmu, u Slavkova, u Lanshutu. Určitě nechyběl 22. května 1809 u Aspern (viz obrázek), kde byli Francouzi poprvé poraženi. Mohl být i u Wagramu, u Drážďan, roku 1813 u Chlumce a v půli října téhož roku v bitvě národů u Lipska, kde proti sobě stálo na půl milionu vojáků z celé Evropy. Patrně nechyběl ani 18. června 1815 u Waterloo, v poslední rozhodující bitvě s francouzským císařem.

Dvě desetiletí plná úmorných tažení, krutostí, rabování, hladu, porážek i vítězství. Doba vroubená desítkami tisíc mrtvých. Kolik jich asi zabil někdejší bořitavský mládenec ve jménu císaře pána?

Život mu plynul… no, zkrátka po vojensku. Ráno dril, večer veselí, pitky s kamarády a ráno s bolavou hlavou zase dril. Jeden druhého se snažil přesvědčit, že takhle je jim vlastně nejlíp. Jenomže čas neúprosně běžel a najednou přišlo stáří a nemoci. Stará zranění z probělaných bitev bolestivě připomínala mrtvé, které František poslal na onen svět. Věděl, že už brzy se s nimi setká. A nebyl nikdo, kdo by se postaral.

„Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá... já Petr hrabě Strozzi, pán na Hořicích... ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm... zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“, napsal hrabě do závěti 3. srpna 1658. A právě díky jemu a dalším mecenášům vyrůstaly zprvu malé ubytovny až konečně v roce 1743 císařovna Marie Terezie pověřila hraběte Štěpána Kinského správou veškeré péče o rakouské vojenské invalidy. Zprvu byl zřízen velký invalidní ústav ve Vídni, poté v Praze a pro Uhry vznikla ústřední invalidovna v Trnavě. Právě tam skončil bezdětný František Edler von Faltus (5) a právě tam v únoru 1857 zemřel.

Jako by nebylo dost na jeho zmařeném životě, před svou smrtí si přál, aby jeho šlechtický znak převezli do domů do Bořitavy, kde měl sloužit mladým chasníkům ku povzbuzení.

 

karl-aspern-krafft  arcivévoda Karel s praporem řadového pěšího pluku Zach č. 15 v bitvě u Aspern
(Johann Peter Krafft, 1812)

   

(1) Antonín Špinler, Lidé od Orlice, Oftis 2004

(2) doživotní vojenská služba byla změněna na 10-14tiletou 2. února 1802

(3) text vojenské přísahy z roku 1805 (převzat z knihy SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno, 1998, s. 11–12)

(4) podle místa doplňovacích odvodů

(5) Franz Edler von Faltus kupodivu napsal i útlou, kupodivu ne vojenskou knížku Ausflüge von Wien nach Maria Zell in Steiermark und seine schönsten Umgebungen o 51 stranách, jež vyšla ve Vídni roku 1842 u Carla Überreutera.

 

předchozí díly: Silnice za životStrejc Tonda, vynálezce - “Král” Šlezinger 

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License