Rodokmen - diskusní skupina na G+

28. 11. 2011

Šlechtici od Orlice III.

 

„KRÁL“ ŠLEZINGER

Libor Alois Šlezinger (Schlesinger), * 19.10.1806 Ústí nad Orlicí 333, † 24.02.1893 Denver USA
tkadlec, představitel českého národního obrození, vlastenec
 
Genealog musí být ze zásady nevěřící Tomáš. Co na vlastní oči nevidí, jako by nebylo… Všude se uvádí, že hrdina třetího příběhu - Libor Alois Schlesinger se narodil 28.10.1806 v Ústí nad Orlicí 314 jako syn krejčího a skláře. Každý to přebírá, ale při pohledu do matriky Ústí n. Orl. 1782-1811, sign. 2066 NOZ, fol. 142 je všechno jinak.
image Žádný Alois, ale Václav, nesedí datum narození ani místo… Tímto tedy přispívám k malé opravě genealogického omylu. Někdo by mohl namítnout cosi o záměně jmen, ale pravdivost nalezeného zápisu potvrzuje i zápis sňatku:
imageTeď už k vlastnímu příběhu a vysvětlení, jak že to bylo s tím králem.
Vypráví se, že “roku 1848 se gardy všech obcí kolem Ústí nad Orlicí spojily vespolek. Měli vrchního vůdce, písmáka, bohatého tkalce Libora Šlesingera, ústeckého měšťana. Mezi lidem šla pověst, že z prostého lidu vzejde českému národu slavný král, který bude dlouho šťastně panovat. Lidé se domnívali, že tím vyvolencem je Šlesinger. Nazývali ho králem a jeho ženu královnou a hromadně se k němu hrnuli, vším možným ho obsypávali. Dokonce mu prý svěřovali i své statky, neboť věřili v jeho bohatou odplatu. Odíval se krojem, který měl označovat vysokou hodnost, za širokým pasem nosil dokonce i zbraň.SLEZA Když pak gardy táhly na pomoc Praze, sebral se i Šlezinger a šel přes Říčky, Bezpráví, Pernou do Brandýsa. Do Prahy vyslal napřed na zvědy posla. Když jim vylíčil situaci v Praze, vrátily se gardy domů.
Šlesinger zůstával stále v popředí všeho městského ruchu a obrátil na sebe pozornost vlády. Nakonec byl zajat a vyšetřován, že svádí lid. Osobní Šlesingrova bezpečnost byla ve stálém nebezpečí, i lidé jemu oddaní byli stíháni. Aby sešel z očí, koupil si mlýn kdesi u Potštejna. Ani tam neměl pokoj, tak odjel do Ameriky. Lid na něj dlouho pamatoval. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995)

Skutečnost byla trochu jiná, ale snad ještě dramatičtější.
Libor Schlesinger nepodědil řemeslo po otci. Vyučil tkalcem a nebál se ani obchodu. Po čase si pořídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později další v Kutné Hoře a zboží exportoval i do ciziny. Při cestách za obchodem se seznámil s předními českými vlastenci. Stal se prý i členem tajných pražských revolučních spolků (Repeal, Svornost). V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho noviny v Praze a po českém venkově.
Nezapomínal ani na ústecké sousedy. Scházel se s tkalci i soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.
Spolek Svornost zorganizoval schůzi pražského lidu ve Svatováclavských lázních. Navržené požadavky vezla 19. března 1848 do Vídně zvláštním vlakem deputace, k níž v Ústí přistoupil i Libor Schlesinger. „Návrat delegace byl v Ústí nad Orlicí očekáván 26. března. Všechno obyvatelstvo města i okolí, spolky, cechy, garda s hudbou byli na nádraží. V čele duchovenstva tu byl ústecký děkan Jan Josef Jansa se dvěma kaplany, označení červenobílým křížem stuhovým na klerice. Očekáváno s toužebností jaký prapor bude z vozu vlaku vyvěšen; zda bílý, věštící mír, nebo červený, znamenající revoluci. Ale již z daleka zakmitl se z vlaku bílý praporec ověnčený zelení. Hudba spustila, hmoždíře bouchaly, lid jásal a když vlak stanul…. Delegace vystoupila z vlaku a mohutný průvod z ústeckého nádraží se ubíral městem na náměstí a odtuď členové delegace k pobytu v rodinách. Ovšem hlavní stan byl u Šlezingerů. Večer pak byla vystrojena skvělá hostina v sále hostince "U modré hvězdy"…. Teprve druhý den pokračovala delegace cestou do Prahy. Město Ústí nad Orlicí bylo tudíž, mimo Prahy, jediné místo v českých zemích, kde české poselstvo na cestě z Vídně do Prahy cestu přerušilo a vystoupilo.“
Libor Schlesinger se aktivně účastnil politicky nesmyslných bojů na pražských barikádách o svatodušním pondělí 12. června 1848 (http://goo.gl/qWucR). Když se Praha vzdala, byl mezi zatčenými. Vazba se protahovala na týdny. Manželka Anna s přáteli žádali pro vězně od ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního rady Antonína Koblera vysvědčení zachovalosti, jež mohlo být cestou k propuštění. Městští úředníci sice napsali, že Šlesinger nebyl nikdy trestán, ale „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Propuštění se nekonalo. „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“
Pak už nic nebylo, jako dřív. Po propuštění měl Schlesinger policii stále v patách. Jenomže pokoj si stejně nedal. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, po návratu do Čech jej zatkli a odsoudili za tajný dovoz zakázaných knih. Jako mnoho vlastenců, i Libor Schlesinger nakonec rezignoval. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil mlýn v Záměli. Policejní dozor neustal a tak se nakonec vystěhoval roku 1856 i s rodinou do Spojených států severoamerických. Zprvu se usadili v Cedar Rapids, odkud se ve druhé polovině roku přestěhovali do Sioux City, a konečně 25. října 1860 do Denveru, kde zemřel 26.února 1893.Jeho potomci tam žijí dodnes (http://goo.gl/TTbBt)
Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajanském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsání knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.
 
(1) zdroje: webové stránky městského muzea v Ústí nad Orlicí, kniha Zd. Hackenschmieda, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995


Konec 3. části
závěrečná část I. série: Šlechtic od cepu, v níž se dozvíte, že v chalupě na břehu Orlice se narodil hoch, který dostal šlechtický titul doopravdy ....
klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá: