Rodokmen - diskusní skupina na G+

27. 11. 2011

Šlechtici od Orlice II.

STREJC TONDA, VYNÁLEZCE

Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín

Předchozí příběh “Silnice za život” popisuje desetiletou tvrdou dřinu Františka Hubálka. Tento je vzpomínkou na Antonína Šulce, člověka, který prospěl mnoha lidem ne silou, nýbrž rozumem. Zatím se mi sice nepodařilo objevit matriční zápisy, které by o něm prozradily více, ale i ty časem doplním.
Vyučeného kováře, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával: „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit...“. Jak říkal, tak také dělal.
Trápilo ho, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a nitěné knoflíkypak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání.  Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům. Velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení. Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šulc onemocněl a v létě 1934 zemřel nad nedokončeným dílem. budova_fabrikaSvou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní.
Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. (podle knihy Antonína portrét_slesingerŠpinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Kde se vlastně vzala výroba nitěných knoflíků v Podorličí?  První impuls představovalo 1874 založení faktorie Potštejně z popudu evangelického kazatele Eugena Schmidta. Odsud se šířila domácí výroba do chudých oblastí a před první světovou válkou se dostala do Jablonného nad Orlicí a okolních vsí. Zdejší ruční šití nitěných knoflíků zprůmyslnil roku 1921 Antonín Šlesinger. Jejich výroba, byť dávno ne rukama dětí, přetrvává ve zdejším kraji dodnes. Tradici udržuje firma Schlezinger buttons. 

Nakonec něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela ....
Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Pro představu… roku 1922 stalo 1400 g bílého chleba 4 K 50 h, černého chleba 4 K, máslo - 36 K, mléko - 1 K 70 h, vejce - 70 h, 1 l piva 3 K.100 kg hnědého uhlí 34-37 K.
 
*

OBRFŮRA

František Klášterecký, * 26. prosince 1870 Pastviny 84, † 2.března 1947 Pastviny

Ještě nevyprchaly vůně chudého štědrovečerního stolu, když se v podružské světnici narodil Petru Kláštereckému a jeho ženě Marii syn František, další ze “šlechticů od Orlice”. Nečekejte žádnou mimořádnou událost či hrdinský čin. Františkův životní příběh je “jen” o dřině, zodpovědnosti a dobrém srdci.
03 - František Klášterecký
Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny…
V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí.
Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny (např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží. Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z deset kilometrů vzdáleného Kyšperka přivést tři metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou.
Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho kopie---kopie---p1020576neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta.
František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu. A od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Přibyl mu přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v  kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl.
Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. Zemřel v nedožitých sedmdesáti sedmi letech. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Konec 2. části
připravované díly: “Král” ŠlezingerŠlechtic od cepu

klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá: