Rodokmen - diskusní skupina na G+

9. 10. 2011

Jeden porod – čtverá smrt

Císařovna Marie Terezie

Psal se rok 1741. Marie Terezie stála se svými čerstvě nabytými nároky na trůn osamocená proti všem významným panovníkům Evropy. Začala první z válek o rakouské dědictví a uprostřed všeho toho zmatku porodila panovnice 13. března 1741 nejstaršího syna Josefa… Tolik obraz doby, k níž se vztahuje matriční záznam, odkrývající obzvlášť tragickou událost.

 

Toho času žila v Písečné na panství Žampach rodina chalupníka Jana Halbrštáta. Dvanáctý rok žil se svou ženou Rozinou, která během manželství přivedla na svět pět dětí. Tři brzy zemřely, ale tak to zkrátka chodilo. Malé dítě – malá bolest, říkávalo se. Však třicetiletá Rózka věděla, že zanedlouho se v chalupě ozve křik novorozeněte znovu… Bude to pořádný cvalík, usmívala se nad stále větším a větším břichem. Ale někde v skrytu narůstal strach. Jak to dopadne? Nebyla to při tehdejší velké úmrtnosti rodiček nijak zbytečná obava.

 

Smrtí tehdy končilo asi 1,3% porodů (tj. jeden ze sedmdesáti sedmi). Na první pohled  se to nezdá až tak moc. Ale opravdu jen na první pohled. Žena v té době porodila průměrně šestkrát za život (ovšem třeba i desetkrát a více), což rázem znamená mnohem děsivější číslo – smrtí zaplatila každá třináctá. Proto tolik obav. Vždyť takových příkladů znaly ženy znaly ze svého okolí bezpočet.

 

Léto se pomalu chýlilo k podzimu, když přišel Rózčin čas. Není třeba popisovat dlouhé a dlouhé hodiny bolestí, nářku i modliteb a zoufalého zděšení, když po prvním, přišlo druhé a ještě třetí dítě. Ještě ke konci 19. století uvádí jedna z porodních bab ve vzpomínkách, že bolesti se neměly tišit, naopak bouřit, aby porod pokračoval. Při těžkém porodu se prý vsypalo do kořalky pár zrnek utlučeného námele nebo černobýlu, to musela rodička vypít a “potem přišlo už to tlačení věčí”.

 

Zatímco obecně se tvrdí, že naše prababičky rodily lehce a rychle, Edward Shorter v knize “A history of women´s bodies” píše, že průměrný porod trval o pět hodin déle, než dnes. A ten těžký? Jen silnými povahám doporučuji číst, k čemu tenkrát docházelo. Dokud nepřešly porody pod dohled lékařů a než byl císařský řez alespoň trochu bezpečnou variantou (od konce 19. století), matka často dlouhé hodiny nesnesitelně trpěla, aby pak sama zemřela nebo porodila mrtvé dítě. 

 

Stejně to skončilo i u Halbrštátů. Porodní bába musela být obzvlášť zkušená, protože všechny tři Rózčiny děti přišly na svět živé. Jenomže matka vysilující porod nepřežila. Zpravidla k tomu docházelo kvůli srdečnímu selhání nebo velké ztrátě krve.

To ale není konec příběhu…

 

V chalupě zůstal bezradný Jan s pěti dětmi – pětiletou Aničkou, čtyřletým Jeníkem a třemi slaboučkými novorozenci, kteří se křikem dožadovali mateřského mléka. Neřešitelná situace. Těžko najít tři mámy, které by ke svému dítěti přijaly další… Možná občas zaskočila některá ze sousedek, co právě také kojila, možná i porodní bába s odstříkaným mateřským mlékem od některé z rodiček, ale bylo-li tomu vůbec tak, bylo to stejně málo. Do chalupy se asi nastěhovala Janova máma nebo tchýně a snažila se děti vypiplat pomocí cumlu namočeného do kozího nebo kravského mléka. Ale to dětské žaludky ještě zvládnout nedokázaly. Průjmy, zvracení a Halbrštátova trojčata postupně slábla… Do tří neděl po porodu jedno po druhém zemřela. Hlady.

 

obr-2

Jak Bůh ráčí, tak ať kráčí, povzdechl si asi tenkrát Jan. Ovšem Rózku musel mít rád. Zatímco někdy se vdovci kvůli dětem ženili už za dva – tři měsíce znovu, on si svou druhou ženu vedl k oltáři až za rok a půl.