Rodokmen - diskusní skupina na G+

30. 11. 2011

Šlechtici od Orlice IV.

ŠLECHTIC OD CEPU

František Eduard Faltus, * 14.10.1773 Bořitava 14, † únor 1857 Trnava, invalidovna 

 

Série “Šlechtici od Orlice” prozatím končí příběhem Františka Faltuse, který se šlechticem doopravdy stal. Zní to jako pohádka, ale zároveň se vkrádá otázka…  Povýšili byste právě jej?

 

Začalo to tenkrát, když se Čechy vzpamatovávaly z posledního velkého hladomoru. Zatímco ve druhé polovině roku 1772 mřelo několik v farnosti Nekoř několik desítek lidí měsíčně, od února 1773 se umíráček rozezněl za stejný čas sotva několikrát. Devět měsíců poté, co smrt skončila divoký rej, se bořitavskému chalupníkovi Janu Faltusovi a jeho ženě Veronice narodil zdravý klučina. Pojmenovali jej František Eduard.

fol. 285-1773 František Faltus Vyrostl v chudém hospodářství, ale zdá se, že selská práce mu nevoněla. K příběhu, který popsal Antonín Špinler (1) se pokusím dodat pár podrobností.

Koncem listopadu mlátil starý Faltus se synem Franckem obilí. Skoro dvacetiletý mladík myslel na ledacos, občas vypadl z rytmu a uhodil do tátova cepu. Když se to stalo poněkolikáté, otec se rozkřikl: „Kolohnáte nemotorná, ty mně to děláš naschvál, já tě za to porovnám cepiskem“ a napřáhl cep na syna. Ten na nic nečekal, praštil cepem o mlat a pryč.... Nepřemýšlel kam běží, až se ocitl na Bredůvce u hospody, kde verbíři sháněli vojáky. Francek s hlavou plnou vzteku a vzdoru nad selským údělem neváhal a nechal se naverbovat.

Že odpovídal požadavkům (věk 17-40 let , výška 168–180 cm), verbíři ho přivítali s otevřenou náručí. V kapse mu zacinkalo nějakých deset, patnáct zlatých, které dostávali dobrovolníci u Frei Werbungu závdavkem a v žaludku hřála kořalka, kterou jej důstojník zhusta častoval. “Co bys od rána do večera záda hrbil, s námi se po světě podíváš, hezkých holek všude plno…”, znělo mu v uších. Snad si ve svém rozčilení ani neuvědomoval, že se upisuje nadosmrti (2).

Navlékli jen do bílého kabátu a když skládal vojenskou přísahu, možná už trochu litoval. Kasárnami se nesla slova, která jen málokterému rekrutovi šla opravdu od srdce: "Přísaháme Panu Bohu všemohoucímu tělesnou přísahou, že našemu nejosvícenějšímu a nejmocnějšímu knížeti a pánu Františkovi, uherskému a českému králi, arciknížeti alpských zemí, jakož to nyní regírujícímu dědičných zemí pánu a od jeho Královského Majestátu všem zřízeným pánům generálům a oficírům, jenž nám Jeho jménem nyní i budoucně poroučeti budou, zvláště našim obrštům, obrstlajtnantům a obrstwachmistrům, též ostatním vyšším a podřízeným oficírům poslušni, věrni a služební budeme, jich ctíti a respectivě jich nařízení a zápovědi věrně uposlechnouti, jakož i tahy a stráže ve dne v noci konati, za i před nepřítelem v boji šturmech, potýkáních a ve všech jinších případnostech po zemi a po vodě, kdekoliv se seběhnou a taky, jaká kde Jejich Královskému Majestátu služba potřebná bude, my jako udatní, zmužilí a poslušní se býti proukážeme, tak jak na jednoho každého počestnýho a dokonalýho vojáka náleží a přísluší, dle oných od Jejich Majestátu potvrzených vojenských artikulů ve všech článcích a závěskách, jak sluší se chovati, proti všem Jeho Královského Majestátu nepřátelům bez vejminky vždy dle potřeby počestně, udatně a zmužile bojovati a se potýkati, taky s nepřítelem veskrz žádné korespondence aneb srozumění nemíti, žádný z nás od našeho regimentu, compagnie aneb fangle se odděliti a odstoupiti, nýbrž při živu býti a umříti chceme. Čemu nám dopomáhej Bůh všemohoucí a svaté evangelium skrze Ježíše Krista. Amen!" (3)

Jak dlouhý čas strávil výcvikem lze jen těžko odhadnout – několik týdnů nebo jen pár dní. Záleželo tenkrát na aktuální situaci a potřebě. Základem všeho byl krok. Rakouská pěchota se přesouvala v pochodové koloně o šíři půlkompanie a rychlost přesunů a manévrů byla prvořadá. Žádné raz – dva, ale tři druhy kroků, k nimž nováčky cepovali pořád a pořád dokola… obyčejný (Ordinärschritt) – 95 kroků za minutu, rychlý (Geschwindschritt) – 105 kroků za minutu, zdvojený (Doublirschritt), mimořádně vyčerpávající, používaný výjimečně  ke změně formace a k útoku – 120 kroků za minutu.

Tvrdý výcvik vydržel se zaťatými zuby. Hulákání a kopance brzy přestaly, protože oficíři brzy poznali, že Francek je voják chytrý a ctižádostivý. Jak by také ne, když uniforma hřála líp, než šaty z režného plátna a jídlo bylo přece jen chutnější než kyselo, brambory na loupačku či podmáslí.... Tak pěšák František Faltus prošlapal celé mocnářství, Bavory, Francii, císař pán vydal ve Vídni 15.2.1824 listinu, kde se m.j. praví: „My, František I., z boží milosti císař rakouský .... bereme a uvádíme na vědomí, že Franz Faltus, nadporučík regimentu pěchoty, s ohledem na získané zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického. On totiž začínal jako prostý voják a po třicetileté dobrovolné vojenské službě, během níž se zúčastnil třinácti polních tažení, při kterých tři obležení prodělal zčásti jako poddůstojník, zčásti jako skutečný důstojník a nechal se ku spokojenosti svých představených i k jiným důležitým službám vojenským používat. Proto jsme jako odměnu za tyto zásluhy Františka Faltuse včetně jeho manželských potomků obojího pohlaví pro všechny budoucí časy ... povýšili do stavu šlechtického a propůjčili mu čestné oslovení „šlechtic von“.... Jako trvalý důkaz této naší vůle a povýšení propůjčujeme Františku von Faltusovi následující v barvách navržený šlechtický znak, totiž přesně ve špici se sbíhající červený a modrý po délce půlený ke hlavě znaku směřující štít, který je podložen třemi heraldickými korouhvemi a nad těmito uprostřed v dělení štítu se vznáší zlatá hvězda, vpravo pak v červeném poli na zelené půdě vykročený jeřáb ve zlatě a v modrém poli se z okraje štítu vypíná strmá skála a z ní obrněná paže přísahá taseným mečem se zlatým držadlem.“

Franz Edler von Faltus je v “Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums” z roku 1831 uveden jako nadporučík (Oberlieutnant) 15. řádného haličského (4) pěšího pluku dona Pedra, císaře brasilského. Ovšem v lidovém podání přetrvávalo označení “regiment Zach”, podle předchozího majitele. V době, kdy František utekl z domova, byly doplňovacím místem odvodů Čechy a pluk sídlil v Chrudimi. Proto je vcelku logické, že skončil v jeho řadách.imageJestliže se stal jeho příslušníkem zhruba roku 1794, zažil nejednu těžkou chvilku. V císařském jmenování se píše o třinácti taženích, jichž se jako voják  účastnil. Je pravděpodobné, že byl ve všech významných bitvách proti Napoleonově armádě – u Marenga, Ulmu, u Slavkova, u Lanshutu. Určitě nechyběl 22. května 1809 u Aspern (viz obrázek), kde byli Francouzi poprvé poraženi. Mohl být i u Wagramu, u Drážďan, roku 1813 u Chlumce a v půli října téhož roku v bitvě národů u Lipska, kde proti sobě stálo na půl milionu vojáků z celé Evropy. Patrně nechyběl ani 18. června 1815 u Waterloo, v poslední rozhodující bitvě s francouzským císařem.

Dvě desetiletí plná úmorných tažení, krutostí, rabování, hladu, porážek i vítězství. Doba vroubená desítkami tisíc mrtvých. Kolik jich asi zabil někdejší bořitavský mládenec ve jménu císaře pána?

Život mu plynul… no, zkrátka po vojensku. Ráno dril, večer veselí, pitky s kamarády a ráno s bolavou hlavou zase dril. Jeden druhého se snažil přesvědčit, že takhle je jim vlastně nejlíp. Jenomže čas neúprosně běžel a najednou přišlo stáří a nemoci. Stará zranění z probělaných bitev bolestivě připomínala mrtvé, které František poslal na onen svět. Věděl, že už brzy se s nimi setká. A nebyl nikdo, kdo by se postaral.

„Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá... já Petr hrabě Strozzi, pán na Hořicích... ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm... zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“, napsal hrabě do závěti 3. srpna 1658. A právě díky jemu a dalším mecenášům vyrůstaly zprvu malé ubytovny až konečně v roce 1743 císařovna Marie Terezie pověřila hraběte Štěpána Kinského správou veškeré péče o rakouské vojenské invalidy. Zprvu byl zřízen velký invalidní ústav ve Vídni, poté v Praze a pro Uhry vznikla ústřední invalidovna v Trnavě. Právě tam skončil bezdětný František Edler von Faltus (5) a právě tam v únoru 1857 zemřel.

Jako by nebylo dost na jeho zmařeném životě, před svou smrtí si přál, aby jeho šlechtický znak převezli do domů do Bořitavy, kde měl sloužit mladým chasníkům ku povzbuzení.

 

karl-aspern-krafft  arcivévoda Karel s praporem řadového pěšího pluku Zach č. 15 v bitvě u Aspern
(Johann Peter Krafft, 1812)

   

(1) Antonín Špinler, Lidé od Orlice, Oftis 2004

(2) doživotní vojenská služba byla změněna na 10-14tiletou 2. února 1802

(3) text vojenské přísahy z roku 1805 (převzat z knihy SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno, 1998, s. 11–12)

(4) podle místa doplňovacích odvodů

(5) Franz Edler von Faltus kupodivu napsal i útlou, kupodivu ne vojenskou knížku Ausflüge von Wien nach Maria Zell in Steiermark und seine schönsten Umgebungen o 51 stranách, jež vyšla ve Vídni roku 1842 u Carla Überreutera.

 

předchozí díly: Silnice za životStrejc Tonda, vynálezce - “Král” Šlezinger 

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

28. 11. 2011

Šlechtici od Orlice III.

 

„KRÁL“ ŠLEZINGER

Libor Alois Šlezinger (Schlesinger), * 19.10.1806 Ústí nad Orlicí 333, † 24.02.1893 Denver USA
tkadlec, představitel českého národního obrození, vlastenec
 
Genealog musí být ze zásady nevěřící Tomáš. Co na vlastní oči nevidí, jako by nebylo… Všude se uvádí, že hrdina třetího příběhu - Libor Alois Schlesinger se narodil 28.10.1806 v Ústí nad Orlicí 314 jako syn krejčího a skláře. Každý to přebírá, ale při pohledu do matriky Ústí n. Orl. 1782-1811, sign. 2066 NOZ, fol. 142 je všechno jinak.
image Žádný Alois, ale Václav, nesedí datum narození ani místo… Tímto tedy přispívám k malé opravě genealogického omylu. Někdo by mohl namítnout cosi o záměně jmen, ale pravdivost nalezeného zápisu potvrzuje i zápis sňatku:
imageTeď už k vlastnímu příběhu a vysvětlení, jak že to bylo s tím králem.
Vypráví se, že “roku 1848 se gardy všech obcí kolem Ústí nad Orlicí spojily vespolek. Měli vrchního vůdce, písmáka, bohatého tkalce Libora Šlesingera, ústeckého měšťana. Mezi lidem šla pověst, že z prostého lidu vzejde českému národu slavný král, který bude dlouho šťastně panovat. Lidé se domnívali, že tím vyvolencem je Šlesinger. Nazývali ho králem a jeho ženu královnou a hromadně se k němu hrnuli, vším možným ho obsypávali. Dokonce mu prý svěřovali i své statky, neboť věřili v jeho bohatou odplatu. Odíval se krojem, který měl označovat vysokou hodnost, za širokým pasem nosil dokonce i zbraň.SLEZA Když pak gardy táhly na pomoc Praze, sebral se i Šlezinger a šel přes Říčky, Bezpráví, Pernou do Brandýsa. Do Prahy vyslal napřed na zvědy posla. Když jim vylíčil situaci v Praze, vrátily se gardy domů.
Šlesinger zůstával stále v popředí všeho městského ruchu a obrátil na sebe pozornost vlády. Nakonec byl zajat a vyšetřován, že svádí lid. Osobní Šlesingrova bezpečnost byla ve stálém nebezpečí, i lidé jemu oddaní byli stíháni. Aby sešel z očí, koupil si mlýn kdesi u Potštejna. Ani tam neměl pokoj, tak odjel do Ameriky. Lid na něj dlouho pamatoval. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995)

Skutečnost byla trochu jiná, ale snad ještě dramatičtější.
Libor Schlesinger nepodědil řemeslo po otci. Vyučil tkalcem a nebál se ani obchodu. Po čase si pořídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později další v Kutné Hoře a zboží exportoval i do ciziny. Při cestách za obchodem se seznámil s předními českými vlastenci. Stal se prý i členem tajných pražských revolučních spolků (Repeal, Svornost). V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho noviny v Praze a po českém venkově.
Nezapomínal ani na ústecké sousedy. Scházel se s tkalci i soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.
Spolek Svornost zorganizoval schůzi pražského lidu ve Svatováclavských lázních. Navržené požadavky vezla 19. března 1848 do Vídně zvláštním vlakem deputace, k níž v Ústí přistoupil i Libor Schlesinger. „Návrat delegace byl v Ústí nad Orlicí očekáván 26. března. Všechno obyvatelstvo města i okolí, spolky, cechy, garda s hudbou byli na nádraží. V čele duchovenstva tu byl ústecký děkan Jan Josef Jansa se dvěma kaplany, označení červenobílým křížem stuhovým na klerice. Očekáváno s toužebností jaký prapor bude z vozu vlaku vyvěšen; zda bílý, věštící mír, nebo červený, znamenající revoluci. Ale již z daleka zakmitl se z vlaku bílý praporec ověnčený zelení. Hudba spustila, hmoždíře bouchaly, lid jásal a když vlak stanul…. Delegace vystoupila z vlaku a mohutný průvod z ústeckého nádraží se ubíral městem na náměstí a odtuď členové delegace k pobytu v rodinách. Ovšem hlavní stan byl u Šlezingerů. Večer pak byla vystrojena skvělá hostina v sále hostince "U modré hvězdy"…. Teprve druhý den pokračovala delegace cestou do Prahy. Město Ústí nad Orlicí bylo tudíž, mimo Prahy, jediné místo v českých zemích, kde české poselstvo na cestě z Vídně do Prahy cestu přerušilo a vystoupilo.“
Libor Schlesinger se aktivně účastnil politicky nesmyslných bojů na pražských barikádách o svatodušním pondělí 12. června 1848 (http://goo.gl/qWucR). Když se Praha vzdala, byl mezi zatčenými. Vazba se protahovala na týdny. Manželka Anna s přáteli žádali pro vězně od ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního rady Antonína Koblera vysvědčení zachovalosti, jež mohlo být cestou k propuštění. Městští úředníci sice napsali, že Šlesinger nebyl nikdy trestán, ale „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Propuštění se nekonalo. „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“
Pak už nic nebylo, jako dřív. Po propuštění měl Schlesinger policii stále v patách. Jenomže pokoj si stejně nedal. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, po návratu do Čech jej zatkli a odsoudili za tajný dovoz zakázaných knih. Jako mnoho vlastenců, i Libor Schlesinger nakonec rezignoval. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil mlýn v Záměli. Policejní dozor neustal a tak se nakonec vystěhoval roku 1856 i s rodinou do Spojených států severoamerických. Zprvu se usadili v Cedar Rapids, odkud se ve druhé polovině roku přestěhovali do Sioux City, a konečně 25. října 1860 do Denveru, kde zemřel 26.února 1893.Jeho potomci tam žijí dodnes (http://goo.gl/TTbBt)
Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajanském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsání knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.
 
(1) zdroje: webové stránky městského muzea v Ústí nad Orlicí, kniha Zd. Hackenschmieda, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995


Konec 3. části
závěrečná část I. série: Šlechtic od cepu, v níž se dozvíte, že v chalupě na břehu Orlice se narodil hoch, který dostal šlechtický titul doopravdy ....
klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá:
 
 

27. 11. 2011

Šlechtici od Orlice II.

STREJC TONDA, VYNÁLEZCE

Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín

Předchozí příběh “Silnice za život” popisuje desetiletou tvrdou dřinu Františka Hubálka. Tento je vzpomínkou na Antonína Šulce, člověka, který prospěl mnoha lidem ne silou, nýbrž rozumem. Zatím se mi sice nepodařilo objevit matriční zápisy, které by o něm prozradily více, ale i ty časem doplním.
Vyučeného kováře, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával: „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit...“. Jak říkal, tak také dělal.
Trápilo ho, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a nitěné knoflíkypak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání.  Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům. Velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení. Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šulc onemocněl a v létě 1934 zemřel nad nedokončeným dílem. budova_fabrikaSvou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní.
Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. (podle knihy Antonína portrét_slesingerŠpinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Kde se vlastně vzala výroba nitěných knoflíků v Podorličí?  První impuls představovalo 1874 založení faktorie Potštejně z popudu evangelického kazatele Eugena Schmidta. Odsud se šířila domácí výroba do chudých oblastí a před první světovou válkou se dostala do Jablonného nad Orlicí a okolních vsí. Zdejší ruční šití nitěných knoflíků zprůmyslnil roku 1921 Antonín Šlesinger. Jejich výroba, byť dávno ne rukama dětí, přetrvává ve zdejším kraji dodnes. Tradici udržuje firma Schlezinger buttons. 

Nakonec něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela ....
Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Pro představu… roku 1922 stalo 1400 g bílého chleba 4 K 50 h, černého chleba 4 K, máslo - 36 K, mléko - 1 K 70 h, vejce - 70 h, 1 l piva 3 K.100 kg hnědého uhlí 34-37 K.
 
*

OBRFŮRA

František Klášterecký, * 26. prosince 1870 Pastviny 84, † 2.března 1947 Pastviny

Ještě nevyprchaly vůně chudého štědrovečerního stolu, když se v podružské světnici narodil Petru Kláštereckému a jeho ženě Marii syn František, další ze “šlechticů od Orlice”. Nečekejte žádnou mimořádnou událost či hrdinský čin. Františkův životní příběh je “jen” o dřině, zodpovědnosti a dobrém srdci.
03 - František Klášterecký
Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny…
V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí.
Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny (např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží. Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z deset kilometrů vzdáleného Kyšperka přivést tři metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou.
Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho kopie---kopie---p1020576neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta.
František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu. A od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Přibyl mu přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v  kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl.
Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. Zemřel v nedožitých sedmdesáti sedmi letech. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Konec 2. části
připravované díly: “Král” ŠlezingerŠlechtic od cepu

klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá:

22. 11. 2011

„Šlechtici“ od Orlice I.

Na příslušníky šlechtických rodů se mnohdy díváme jako na něco zvláštního, výjimečného. Ovšem pravá urozenost není v krvi ani v dlouhém rodokmenu, ale ve způsobu života. Vždyť slovo „šlechta“ má původ v přídavném jménu „šlechetný“.

Tady, v Podorličí žili lidé, kteří sice žádný titul neměli, ale celým svým životem dokázali, že se mezi šlechtu v morálním smyslu řadí. A pár takových výjimečných, čestných a pracovitých „šlechticů od Orlice“ vám představím.

Ačkoliv bude řeč o mužích ojedinělých vlastností a povah, nedá mi to, abych také nevzpomněla na všechny bezejmenné, tvrdou prací předčasně zestárlé ženy, které sice nic neobyčejného nevykonaly, ale žily své životy stejně poctivě, vychovávaly děti a vytvářely to, čemu se říká „teplo domova“. I ony zaslouží obdiv a svými činy jsou stejně urozené „šlechtičny od Orlice“.

*

I. část

SILNICE ZA ŽIVOT

František Hubálek, * cca 1781, † 13.5.1852 Celné 35

Nejdříve něco informací ze života Františka Hubálka. Antonín Špinler v knize “Lidé od Orlice” sepsané na základě vyprávění pamětníků uvádí, že strávil dvanáct let na vojně, prošel třemi zlými bitvami, ale nikoho nezabil a ani jemu se nic nestalo. Jako vysloužilec se vrátil do rodné vsi a živil se jako švec a pstruhař.

Jenomže tady něco nehraje. Sňatek jsem sice v těchonínské farnosti nenašla, ale už 7. května 1805 se čtyřiadvacetiletému Františkovi, chalupníkovi z Celného 35 a manželce Anna rozené Hermannové v Nové vsi narodil syn Jan. imageZa dva roky, 6. června 1807 přibyla Anička a trio Hubálkových dětí uzavřela 4. ledna 1809 Terezka. Roku 1811 již v čísle 35 bydlel podle matriky Ignác Lorenc s rodinou. Takže Františka Hubálka navlékli asi do vojenského kabátu někdy v letech 1809-1811 a je možné, že žena s dětmi šla s ním. Nebo se to přihodilo až o rok později? 

Evropa se už dvacet pět let zmítala ve válečných konfliktech – napoleonských válkách. V červnu 1812 zaútočil Napoleon na Rusko (tažení se účastnil i třicetitisícový rakouský sbor), ale přišla zima a z půlmilionové armády zbylo Francouzům jen sedm tisíc bojeschopných vojáků. Po této porážce si rakouský ministr Metternich uvědomil nebezpečí dalšího spojenectví s Francií. Na jeho žádost nechal císař František I. doplnit stavy armády na 100 000 mužů… Takže František Hubálek možná bojoval už v Rusku, ale spíše si jej vojenští páni vzali až při tomto velkém odvodu. A v jakýchže třech bitvách mohl asi celenský chalupník bojovat?

Monarchie vyhlásila Francii novou válku 12. srpna 1813, ale už pár dní nato, ve dnech 26. a 27. srpna se pak Napoleonovi podařilo porazit rakouskou tzv. českou armádu u Drážďan. Po bitvě začali Francouzi pronásledovat poražené do Čech, ovšem v bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zas pro změnu prohráli oni. Napoleon se poté stáhl k Lipsku. Tam se ve dnech 16. až 19. října 1813 odehrála největší bitva napoleonských válek, tzv. “bitva národů”, která skončila pro Francouze katastrofou (dopis prostého vojáka o bitvě u Lipska).

Vojenská služba byla tehdy čtrnáctiletá, ale František prý nosil vojenský mundůr jen dvanáct let. Do rodné vsi se mohl vrátit kolem roku 1823. Osm let nato začala ta podivná historie…

*

Roku 1831 přišla do Evropy mohutná epidemie cholery a nevyhnula se ani zdejšímu kraji. V Těchoníně a Celném prý zemřelo ve dvanácti dnech sedmnáct lidí. Matriky dokládají, že už koncem léta 1830 se ve zdejší oblasti objevila epidemie “disenterie” (úplavice), které padli za oběť od 26. srpna do 8. září čtyři lidé (jedna osoba v Celném, tři v Nové vsi a dvě v Těchoníně). Cholera se tudy přehnala začátkem listopadu 1831 a zanechala za sebou třináct mrtvých. Její první obětí byl podruh František Schubert. Zřejmě se živil námeznou prací tam, kde se právě naskytla a byl asi tím, kdo nákazu do vsi zavlekl.

  5.11.1831
5.11.1831
5.11.1831
6.11.1831
6.11.1831
8.11.1831
9.11.1831
12.11.1831
13.11.1831
14.11.1831
17.11.1831
17.11.1831
19.11.1831
Celné č. 58
Celné č. 15
Celné č. 49
Celné č. 49
Celné č. 57
Celné č. 41
Celné č. 18
Celné č. 49
Těchonín č. 103
Celné č. 28
Celné č. 18
Těchonín č. 75
Těchonín č. 74
František Schubert, podruh
Jan, syn Karolíny Liebichové
Jan, syn Karla Prauste
Anna, dcera Karla Prauste
Josef Netušil
Emanuel, syn Emanuela Liebicha
Marie Anna, dcera France Fritsche
Florián Locker
Anežka, dcera Karla Štěpána 
Juliana, dcera Jana Kaufmanna
Anna, manželka France Fritsche
Markéta, manželka Josefa Fischera
Veronika dcera Antonína Urnera
48 let
3,5 roku
1,5 roku
5,5 roku
80 let
7,5 roku
1,5 roku
59,5 let
5 let
4 roky
28 let
75 let
3 roky

Když si smrt vzala i pár sousedů (viz mapka), pozoroval s obavou František ženu a tři děti, zda se u nich neobjevují příznaky nemoci. Naštěstí všichni přežili a tehdy hospodář přemýšlel, čím to, že si tolikrát zachoval zdraví.  Aby osudu splatil dluh, rozhodl se každý den udělat něco dobrého a nepromarnit ze života lenošením ani chvilku. Jak si umínil, tak imagei žil – pomáhal lidem i zvířatům, ale netušil, že nejtěžší zkouška na něj teprve čeká....

Začátkem března 1841 se oteplilo a nastalo prudké tání, Voda v Orlici valem stoupala a nesla s sebou silné ledové kry, které ucpaly řečiště a voda se valila zpět k Celnému, kde zaplavila několik chalup. Pak se zátaras na imageřece přece jen protrhl, divoký proud se vylil na cestu pod skalkou a vysoká vlna se valila k Těchonínu. Když voda opadla, kdekdo se zhrozil nad tou spouští.  Obrovské kameny rozeseté po louce a pastvině, mezi tím kopce štěrku a písku, jámy a výmoly plné bahna. Cesta spojující Celné a Těchonín zůstala zcela nesjízdná. Bylo jisté, že tudy dlouho žádný vůz neprojede.

Celenský rychtář prosil o pomoc u panstva v Kyšperku, ale pomoci ani peněz se nedočkal. Napravit řečiště a vybudovat novou silnici si měla obec sama. Pár sousedů se pustilo do práce, ale čtvrtý den zůstal uprostřed spouště jen osamocený šedesátiletý František Hubálek. Vzpomněl si na své předsevzetí i na slova nekořského pana řídícího: „Ten nežil, po kom čestná památka nezůstala“ a rozhodl se, že po sobě zanechá kus pevné a široké silnice. Věřil, že mu Pámbu dodá sílu, zdraví a vytrvalost, aby dílo dokončil. Vybíral kameny z řečiště, rozbíjel je, vystavěl z nich taras, vyštětoval širokou cestu a drobné použil na povrchový štěrk. Ač je to k nevíře, setkával se často s lidskými nepochopením a závistí. Častokrát mu zlí lidé práci kazili, ale František nepovolil. Utrmácen těžkou dřinou, zasedal večer k ševcovině, aby nešidil rodinu a zajistil nutnou obživu. Deset let se těžce lopotil, překonával všechny překážky a vydržel – vybudoval ve špatném terénu na příkrém svahu ohrožovaném řekou dokonalou silnici v délce tři sta sáhů, tj. 0,57 km.

Jako by se osud naplnil, těšil se František Hubálek ze svého díla jen několik dnů, zemřel 13.5.1852 ve věku 70ti let na plicní nemoc kameníků, tzv. zaprášení plic.

image

S pýchou a pocitem cti budou současníci vyprávět budoucím, že v jejich středu žil kdysi člověk chudý na pomíjivý majetek, ale bohatý vytrvalostí, odhodláním, obětavostí a silou činu...“(Těchonínská kronika) - podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 a vlastního archivního pátrání

Abych nekřivdila ostatním, Františku Hubálkovi častokrát pomáhal při práci jeho syn a roku 1847 po padesát dní  i vojenský vysloužilec Josef Štěnička z Těchonína.

*

 

Konec 1. části

připravované díly: Strejc Tonda, vynálezceOrbfůra - “Král” ŠlezingerŠlechtic od cepu

 

*

klikem lze obrázky zvětšit

20. 11. 2011

Pláňava

Koncem 19. století se v chudých krajích Čech zvedla mohutná vlna vystěhovalectví do Ameriky (1). Obvykle pátráme po tom, co vystěhovalci prožívali v nové vlasti, jenomže i doma po nich zůstaly příběhy… Na jeden vzpomíná Jan Šilar v knize “Čermenské obrázky” (1995):

 V roce 1888 se rozhodla tajně odejít s velkou výpravou i Františka, manželka Františka Pecháčka z Dolní Čermné 40. Odjížděla se třemi dětmi, devítiletým Františkem, o dva roky   mladší Filomenou a nejstarší dcerou Františkou, provdanou za Julia Hrdinu v Čermné 217. Právě u nich si připravila všechna zavazadla, aby její muž nic nepoznal. Když přišel čas, řekla dceři Mařence : „Buď hodná, my jdeme do Jablonného, já ti přivezu rohlík.“

František se vrátil z pole a teprve pak zjistil, že manželka s dětmi zmizela. Zůstal s dcerkou sám. Bez ženské ruky, bez hospodyně, která všude chyběla. Pak seznámil s Filomenou Bednářovou z Dolní Čermné 79. Byla o sedmnáct let mladší, pracovitá a hodná. Vzít se nemohli. Ženatý Pecháček poslal žádost o rozvázání manželství až do Říma, ale snad byla snm3761odmítnuta nebo odpověď nepřišla.

Roku 1893 se Františkovi a Filomeně narodil syn Josef, po matce příjmením Bednář. Když mu bylo šestnáct let, přišli do Čermné misionáři, kteří Filomenu přesvědčili, že by neměla žít v neposvěceném svazku. Odešla, syna mu nechala a roku 1909 se provdala za Petra Fišara, vdovce s osmi dětmi. František Pecháček její odchod těžce nesl. Protože dcera Mařenka se už roku 1900 provdala za Františka stařec 3 detailHolečka, obuvníka z  Čermné 239, žili se Josefem všelijak. V první světové válce musel mladík narukovat. Měl známost s Františkou  Filipovou a aby nebyl otec v chalupě sám, o dovolené se s ní oženil.

František Pecháček žil svůj trpký život těžce, lidově se říkalo planě, a proto mu lidé říkali „Pláňava“.

Jaký důvod asi měla Františka Pecháčková z tajnému odjezdu do Ameriky? Kdo ví, zda její potomci za mořem znají její tajemství… Žila tam pak prý ve státě Texas sama a celý život těžce pracovala. Zemřela prý až roku 1940. Je-li tomu opravdu tak, bylo jí úctyhodných devadesát jedna let.

František PecháčekPláňava nechal postavit jako pokání (za co vlastně?) v letech 1906-1908 kapličku Božského Srdce Páně (http://goo.gl/9adHP), kříž pod Petrovicemi a ještě věnoval 1.000 Kč na zvony. Dožil se osmdesáti let a do posvěcené země na místním hřbitově jej uložili 4.6.1924…. Příběh se zavírá a je načase podívat se do matrik. Co prozrazují staré zápisy o jeho aktérech?

*

image

František Pecháček – Pláňava, se narodil 24. března 1844 v Petrovicích 4 v rodině chalupníka Ignáce Pecháčka a jeho manželky Kateřiny rozené Škeříkové

image

Františka, dcera Josefa Motla a Františky roz. Markové přišla na svět o pět a půl roku později dne 17.10.1849 v Čermné 498.

image

“Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,” řekl kněz 25. srpna 1868 a požehnal jim do manželství. František už byl samostatným chalupníkem v Čermné 40 a Františka se tam stala hospodyní.

Měsíc se sešel v měsícem, od svatby uběhl rok a pár dní před tím, 17. srpna 1869 se jim narodila dcera Františka, později provdaná za Julia Hrdinu.

image

A pak se něco zaseklo… Zatímco normálně rodila žena tenkrát v průměru každé dva roky, u Pecháčků čekali na další dítě osm let. Druhá dcera zaplakala v chalupě 6. srpna 1877. Ta, bez níž matka za jedenáct let odjela tajně do Ameriky. Podle nové módy jí dali po městsku dvě jména – Marie Filumena.

image

K desetiletému výročí svatby si manželé “nadělili” dlouho očekávaného dědice. Dne 29. listopadu 1879 František konečně pochoval syna. Dali mu jméno po tátovi - František a připojili ještě Ondřej.

image

Čtvrté a poslední dítě manželů Pecháčkových, dcera Filumena Kateřina se po světě poprvé rozhlédla 5. listopadu 1881. Františce bylo teprve třicet dva let (Průměrný věk, kdy tehdy žena rodila poslední dítě byl tenkrát 40-42 let). Podle toho lze usuzovat, že ani po tolika letech společného života si manželé nebyli nijak blízcí.

image020507a21 - 1884

Z Čermné se v letech 1851 a 1853 vystěhovalo několik desítek rodin (2). Když se začala chystat třetí “americká” výprava a za snem o lepším životě se chtěla vydat nejstarší dcera s manželem, rozhodla se patrně i matka Františka. Kdo ví, jak se jí to podařilo před mužem utajit, jak našetřila peníze…. K vystěhování potřebovali lidé tzv. Reisepass für das Ausland (Cestovní pas do ciziny) s dodnes obvyklými náležitostmi. Vystěhovalci museli prokázat, že v Čechách nezanechávají žádné dluhy a mají dost prostředků na cestu do Ameriky. Potvrzení jim dávaly obecní úřady. A nikdo nic neprozradil. Proč asi? Vkrádá se podezření, že František Pecháček nebyl nejlepším manželem. Ale to už dnes nikdo popravdě říct nedokáže.

Ať se stalo, co se stalo, žena s dětmi byla nejednou pryč. Chalupník s dcerkou možná nějaký čas doufali. Jenomže po čase přišly do vsi první zprávy. Už se navrátí, pochopili osamělci v Pecháčkově chalupě.

Za nějaký čas (nejpozději v polovině roku 1890) si František přivedl novou družku, Filomenu Bednářovou (* 12.01.1861)

image

Ze svazku, jenž se nemohl stát manželstvím, se zrodily tři synové s příjmením po matce – Vojtěch (*/+ 22.04.1891), Josef (*07.03.1893) a Jan Bednář (* 25.06.1894, + 12.11.1894). Ani jeden z nich nemá v matričním zápise uvedeno jméno otce. Podle bydliště je víc než pravděpodobné, že jím byl František Pecháček. Ze tří dětí přežil jen Josef.

image

image

image

František, Filomena, Marie a Josef. Mohli žít jako rodina, ale slova “Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj” zůstaly trčet mezi oběma dospělými jako nepřekonatelná zeď. Misionáři, Filomenin odchod, Mariina svatba, Josefova vojna a svatba, smutný konec života osamělého starce… to vše už znáte z úvodního příběhu, k němuž bylo mé pátrání jen malým dovětkem.

*

(1) Od sedmdesátých let 19. století zlevnila lodní doprava a o něco se zdokonalila a do Spojených států začali odcházet i příslušníci nejchudších vrstev – venkovská čeleď a městský proletariát.  Další část vystěhovalců tvořily dívky, které si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách. Češi také měli svou specialitu  - tzv. „mail-order bride“, neboli nevěstu na objednávku. Čeští usedlíci v Americe si neradi brali za nevěsty ženy jiných národností, a tak do Čech posílali inzeráty, že své budoucí nevěstě, kterou do té doby většinou vůbec neznali, zaplatí cestu přes oceán. Z politických důvodů do Ameriky odjížděli čeští socialisté, kteří byli v Rakousku od sedmdesátých let 19. století vystaveni politickému pronásledování.

(2) více o vystěhovalectví z Čermné - http://goo.gl/8KqJO

*

11. 11. 2011

Zednická sázka

Pátrání po tom, kdo se vlastně vsázel.

Paměti Isidora Moravce z Kunčic (1) sepsané na poč. 20. století, jsou plné zajímavých vzpomínek a příběhů. Jeden se vztahuje k roku 1838, kdy jeho děd nechal postavit novou chalupu. Zednickou práci prováděli podle vypravěče bratři Venclové. Vyprávění je o furiantství, “tvořivém” myšlení”, ale především potvrzuje přísloví „práce kvapná, málo platná“.
“Když byly zdě vyzdě­ny a střechou přikryty, mělo se začnout s nahazováním jich. Tu starší z Venclu pravil, že to nahodí za půl dne a učinili s dědou sázku. Jak veliká sázka byla nevím, ale bez­pochyby o trochu kořalky. Zedník vymínil si, jen aby měl dost malty, kterou si nechal nanositi do nádob kolem zdi aby ji měl při ruce. Pak nastalo nahazování. Zedník vzal voršouf - lopata na obilí, kterou maltu z nádob nabíral a na zeď házel. Když měl tak kus zdi poházené, vzal desku z vozu, maltu na zdi s ní srovnal, a tak to šlo dále. Po páté hodině odpo­ledne byl hotov s dílem, sázku vy­hrál, i lehl si na zahradě pod jabloň a dědovi řek ať jde již pro kořalku. Tato příhoda nevyšla však jen tak naprázdno, neboť z velkého spěchu spustila se mu z úst i nosu krev, tak že ji nemohli za­staviti. Konečně to přece jen skončilo dobře, až na to, že omítka začala brzy opadávat a musela být novou naházena.Chalupa se stavěla r.1838.”

Stavba ateliéru Šechtl-Voseček   Tábor,stavba,atelier,Šechtl, ulice 9.května,skupinazednická parta 1912 (ilustrační foto)
*
Odhalit, koho se příběh týká, bylo dost obtížné. Dva bratři zedníci…. kde je vzít? Nakonec jsem tomu, zdá se, přišla na kloub. Ústní podání zřejmě udělalo své a z otce se synem se po čase stali bratři. Alespoň tak to naznačují matriční záznamy. A ještě jedna věc je na nich pozoruhodná – kolikero povolání oba Venclové vystřídali.
Rozhodujícím bodem k odstartování dalšího pátrání byl z roku 1842. Jako otec právě narozeného syna je zapsán Josef Vencl, zednický tovaryš, tkadlec, z Orlice podruh, manželský syn Josefa Vencla, chalupníka, zednického tovaryše z Orlice N. 52 a jeho manželky Anny rozené Faltusovy z Orlice 24. Matkou novorozeného chlapce byla Terezie, dcera po  Františku Peterkovi, chalupníku a mistru zednickém z Orlice N. 59 a jeho manželky Kateřiny rozené Hrdinovy z Kunčic N. 74. Takže zedníci, kam se podíváš.
image
Když si třiadvacetiletý Josef bral 6. listopadu 1825 osmnáctiletou Terezku za ženu, neměli táta se synem, ještě o zedničině ani ponětí. V zápise sňatku uveden jej pan farář uveden jako tkalce z Kunčic, syna Josefa Vencla, chalupníka z Kunčic 75.
image
Rázem je jasné, že mladší ze zednických furiantů se narodil jako Josef Gabriel Vencl 30. března 1802 v Kunčicích 71 jako syn hodináře a chalupníka Josefa Vencla a Anny rozené Faltusové.
image
Josefovi rodiče, hodinář Josef Vencl, osmnáctiletý syn chalupníka a invalidy Josefa Vencla z Kunčic 71 a dvacetiletá Anna, dcera vrchnostenského šafáře Václava Faltuse z Orlice 48 a Veroniky roz. Stejskalové v Lukavici slavili svatbu 28. dubna 1799. image
Věk při sňatku byl posledním vodítkem. Josef Faltus, syn Josefa a Anny, podruhů z Orlice 30, přišel na svět 15. března 1780. image V době, kdy se odehrála zednická sázka mu bylo 58 let. Že by se pouštěl do takových hloupostí? Těžko. Domnívám se, že tím, co házel maltu lopatou a uhlazoval ji deskou od vozu, nebyl on, ale jeho tehdy šestatřicetiletý syn.
*
(1) Sepsání rodových pamětí v Kunčicích u Letohradu zorganizoval řídící Kněžek. Jak to bylo popisuje v knize “Rodové paměti na Kunčicích” (2006) Kamil Moravec:
image

***





1. 11. 2011

Obětavý učitel. Dušičková vzpomínka.

Dnes si lidé připomínají zemřelé. Ke vzpomínce na své blízké přidávám i jednu další… na Jiřího Ullrycha, roku 1755 prvního řádně ustanoveného učitele ve vesnické škole v Písečné u Žamberka, od jehož smrti letos uplynuly už dvě stovky let. Ptáte se, proč zrovna na něj? Znáte snad jiného, který by dokázal učit ještě v šestadevadesáti?

 

Písečná 1784-1854 Z (128-8 Z), fol. 35

*