Rodokmen - diskusní skupina na G+

29. 10. 2011

Výhostní listy

Při zpracování rodokmenu dojde badatel zhruba do poloviny 17. století, tedy do doby, kdy byly zakládány matriky. Ale to nemusí být konec pátrání. Má-li štěstí na dochované dokumenty, může využít ještě dalších možností, jak získat informace o starších generacích rodu – např. gruntovní knihy, urbáře, knihy svatebních smluv, knihy zhostů a výhostů, zachovací listy…

Zhostní a výhostní listy primárně dokládají princip nevolnictví (člověčenství), tzn. omezení osobní svobody poddaných. Jejich zavedení předcházelo usnesení českého sněmu o povinnosti náležet nějakému pánu.

1479, 6 Okt.

Item, kdežby kteří ležáci (= zběhlí poddaní) ležali, buďto pěší nebo jiezdní, pánuow nemajíce, takowí aby pány měli konečně we dwú nedělí; pakli by toho neučinili, tehdy aby stawowáni, jímáni a bráni byli a dáni poprawci toho kraje, kdežby takowí byli; a potom aby se žádný nedopúštěl nikdež ležeti, kdožby pána neměl. A kdyžby se kde přihodilo ano berú neb lúpí, takowé aby wšichni honili, kdežbykoli pokřik byl; a jestli žeby kam ušli neb jeli na který zámek, aby je wydali, nebyloliby tu poprawy, pakliby byla poprawa, aby se ten podlé práwa k takowým zlodějóm měl a zachowal; a jestližeby se tak zachowati nechtěl, ale aby tu zuostali ti, ježto je honili a dali poprawci toho kraje najwyššiemu wěděti, a poprawce kohožkoli požádá, aby ti wšickni přijeli a pomohli jich dobýwati, a kdožby fedrowník jich byl nebo příjemce, k tomu aby hledieno bylo wedle práw starodáwnich.

Zdá se, že toto opatření směřovalo spíše k potlačení kriminality, ale už za osm let bylo všechno jinak. Neustálé a výrazné výkyvy počasí během 15. století (1) vedly k neúrodám a následně k stále většímu sbíhání poddaných do měst, kde je rádi přijímali jako vítanou pracovní sílu. Grunty i celé vsi pustly a vrchnosti si stěžovaly… Proto vydal 14. března 1487 český sněm podstatně tvrdší rozhodnutí :

Nález obecný o pokutě za newydání čeledi neb lidí zběhlých.

Páni a wládyky na plném saudu, s powolením a wuolí wšech pánuow a wládyk i wší obce na sněmu obecním, kázali tento artikul we dsky zemské wložiti: Což se čeledi dotýče neb lidí zběhlých z dědin, kdožbykoliwěk je přechowáwal, a mocí u sebe držel, a gleitem jej zastíraje, žeby mu gleit dal i ten jistý, číž jest čeledín byl, má bez omluwy wšeliké jemu jej wydati, jeho nikam newysílaje. Pakliby ho newydal, neb jej preč wyslal, tehdy aby jej mohl pohnati od desíti až do dwadcíti hřiwen stříbra, buďto z pánuow, z rytířstwa, nebolito z měšťan.

Takže propříště - na tři sta let až do zrušení nevolnictví roku 1781 - … poddaní smějí opustit svoji vesnici pouze tehdy, když dostanou od vrchnosti výhostní list (= listinu stvrzující zrušení poddanských závazků). Kdo by je bez tohoto dokumentu přijal, musel je vrátit na původní panství a ještě zaplatit pokutu.

K vyvázání ze slibu člověčenství docházelo, pokud měl být majetek i s poddanými prodán nové vrchnosti, resp. pokud o vyvázání požádal poddaný, protože se např. stěhoval za prací. Takovým příkladem je výhostní list Jakuba, bakaláře hlineckého, jenž se usadil v Poličce.

 

fol. 034

 

Jiné dva zápisy, v nichž jsou poddaní propouštěni z panství kvůli sňatku, jsou novějšího data. Zasahují již do doby existence matrik a jsou proto vítanou pomůckou k doložení návaznosti mnohdy dost vzdálených linií téhož rodu.

 

fol. 37

Pokud se člověk po propuštění z jiného panství usadil v některém z měst a splnil potřebné podmínky, byl tzv. “přijat do sousedství” (získal měšťanská práva), což se také zapisovalo do příslušných knih.

 

fol. 06 Výhodou takových zápisů je, že badateli pomohou určit, odkud rod přišel (pokud to není uvedeno v matrikách) a tím se otevřou další možnosti hledání.

*

Poznámky:

(1) V roce 1894 napsal docent meteorologie F. Augustin v knize “Sucha v Čechách v době od roku 962-1893”, že se 15. století se„vyznačuje nejen velkými povodněmi, ale též velkými vedry a výstředními případy sucha. Tak bylo roku 1425 horko veliké ve žních, že od horka lidé mřeli a na poli pracující padali. Roku 1442 bylo velmi žalostivé léto a veliké sucho, že se v mnohých vesnicích dobytku vody nedostávalo a honili lidé dobytek do jiných vesnic a městeček a řval dobytek po polích chodě.“ Další výrazně suché období následovalo v letech 1471–1475.  

Použité fotokopie dokumentů jsou z fondu Archiv města Poličky (OA Svitavy se sídlem v Litomyšli) - Kniha výhostů a zachovacích listů 1525-1672 (kn.č. 235) a Knihy městské žluté - přijímání měšťanů, zachovací listy 1601-1663 (kn.č. 69) – fotokopie lze klikem zvětšit

*

9. 10. 2011

Jeden porod – čtverá smrt

Císařovna Marie Terezie

Psal se rok 1741. Marie Terezie stála se svými čerstvě nabytými nároky na trůn osamocená proti všem významným panovníkům Evropy. Začala první z válek o rakouské dědictví a uprostřed všeho toho zmatku porodila panovnice 13. března 1741 nejstaršího syna Josefa… Tolik obraz doby, k níž se vztahuje matriční záznam, odkrývající obzvlášť tragickou událost.

 

Toho času žila v Písečné na panství Žampach rodina chalupníka Jana Halbrštáta. Dvanáctý rok žil se svou ženou Rozinou, která během manželství přivedla na svět pět dětí. Tři brzy zemřely, ale tak to zkrátka chodilo. Malé dítě – malá bolest, říkávalo se. Však třicetiletá Rózka věděla, že zanedlouho se v chalupě ozve křik novorozeněte znovu… Bude to pořádný cvalík, usmívala se nad stále větším a větším břichem. Ale někde v skrytu narůstal strach. Jak to dopadne? Nebyla to při tehdejší velké úmrtnosti rodiček nijak zbytečná obava.

 

Smrtí tehdy končilo asi 1,3% porodů (tj. jeden ze sedmdesáti sedmi). Na první pohled  se to nezdá až tak moc. Ale opravdu jen na první pohled. Žena v té době porodila průměrně šestkrát za život (ovšem třeba i desetkrát a více), což rázem znamená mnohem děsivější číslo – smrtí zaplatila každá třináctá. Proto tolik obav. Vždyť takových příkladů znaly ženy znaly ze svého okolí bezpočet.

 

Léto se pomalu chýlilo k podzimu, když přišel Rózčin čas. Není třeba popisovat dlouhé a dlouhé hodiny bolestí, nářku i modliteb a zoufalého zděšení, když po prvním, přišlo druhé a ještě třetí dítě. Ještě ke konci 19. století uvádí jedna z porodních bab ve vzpomínkách, že bolesti se neměly tišit, naopak bouřit, aby porod pokračoval. Při těžkém porodu se prý vsypalo do kořalky pár zrnek utlučeného námele nebo černobýlu, to musela rodička vypít a “potem přišlo už to tlačení věčí”.

 

Zatímco obecně se tvrdí, že naše prababičky rodily lehce a rychle, Edward Shorter v knize “A history of women´s bodies” píše, že průměrný porod trval o pět hodin déle, než dnes. A ten těžký? Jen silnými povahám doporučuji číst, k čemu tenkrát docházelo. Dokud nepřešly porody pod dohled lékařů a než byl císařský řez alespoň trochu bezpečnou variantou (od konce 19. století), matka často dlouhé hodiny nesnesitelně trpěla, aby pak sama zemřela nebo porodila mrtvé dítě. 

 

Stejně to skončilo i u Halbrštátů. Porodní bába musela být obzvlášť zkušená, protože všechny tři Rózčiny děti přišly na svět živé. Jenomže matka vysilující porod nepřežila. Zpravidla k tomu docházelo kvůli srdečnímu selhání nebo velké ztrátě krve.

To ale není konec příběhu…

 

V chalupě zůstal bezradný Jan s pěti dětmi – pětiletou Aničkou, čtyřletým Jeníkem a třemi slaboučkými novorozenci, kteří se křikem dožadovali mateřského mléka. Neřešitelná situace. Těžko najít tři mámy, které by ke svému dítěti přijaly další… Možná občas zaskočila některá ze sousedek, co právě také kojila, možná i porodní bába s odstříkaným mateřským mlékem od některé z rodiček, ale bylo-li tomu vůbec tak, bylo to stejně málo. Do chalupy se asi nastěhovala Janova máma nebo tchýně a snažila se děti vypiplat pomocí cumlu namočeného do kozího nebo kravského mléka. Ale to dětské žaludky ještě zvládnout nedokázaly. Průjmy, zvracení a Halbrštátova trojčata postupně slábla… Do tří neděl po porodu jedno po druhém zemřela. Hlady.

 

obr-2

Jak Bůh ráčí, tak ať kráčí, povzdechl si asi tenkrát Jan. Ovšem Rózku musel mít rád. Zatímco někdy se vdovci kvůli dětem ženili už za dva – tři měsíce znovu, on si svou druhou ženu vedl k oltáři až za rok a půl.