Rodokmen - diskusní skupina na G+

13. 12. 2011

Manželský soud

Archiv hlavního města Prahy nabízel před lety k prodeji řadu nevyužitých publikací, a tak mi v knihovně přibyla řada zajímavých knih. Mezi jinými i několik dílů Dopisů konsistoře podobojí z let 1562-1619. Dochovaná korespondence zahrnuje různé oblasti církevního života. Kupodivu značné zaneprázdnění představovaly pro konsistorní administrativu manželské soudy. Nejčastěji se jednalo o manželské sliby, pro jejichž porušení byly častěji žalovány ženy, než muži. Mužům šlo zpravidla o nevěstino věno, ženám o ztrátu počestnosti.

Slib manželský (sponsalia) činil poměr závazným a konsistoř zkoumala, táhl-li se k přítomnosti (de praesenti) aneb k budoucnosti (de futuro). Slib k budoucnosti se chápal jako pouhé zasnoubení.

Před začátkem právního procesu chtěla konzistoř záruky, že pohnané strany:

1. zachovají mezi sebou pokoj

2. budou k soudu státi

3. do skončení pře stavu svého nezmění a slibem se zavazovati nebudou

Zkoumala se přítomnost svědků při slibu a jeho potvrzení darem. Kdo měl slib dříve, tomu byla panna přisouzena. Pokud žalující strana od sporu o slib manželský ustoupila, duchovní právo druhou stranu ihned osvobodilo a propustilo.

Právní proces začínal žalobou, po níž následovalo za dva týdny stání. K němu se strany obesílaly (poháněly) pod juramentum calumniae, tj. že budou mluvit pravdu. Obeslání (citatio) stran se konalo buď 1. půhonem, 2. důhonem, 3. peremptorie (potupně), 4. ex beneficio (autoritate juris), tj. z moci práva. Kdo se nedostavil, byl pokládán za tupitele práva (contumax juris) a mohlo se proti němu použít stanného práva, když se ani rychtářem nedal donutit ke stání. Odklady stání konsistoř povolila jen z důležitých příčin.

Poté se konalo stání s průvody, tj. se svědky a důkazy. Ve stejném termínu dvou neděl vyřkla konsistoř rozhodnutí. Dokud se pře o slib manželský neskončila, platil interdikt (zákaz) nového sňatku.

Několik dopisů skládá dohromady neskutečně zamotaný příběh. Jak to tedy vlastně bylo?

V létě 1615 si Jiřík Dvorský – řečený Vostřebal jinak Lopenický - chtěl vzít za manželku Kateřinu Slabštichovou z Vamberka. Dal jí mnohé dary, budoucí nevěsta a rodiče obr-42 jemu na oplátku manželské sliby…  jenomže Kateřina se tajně provdala za jiného. Jiřík žaloval své nároky na konsistoři. Co s tím mohli konsistorní páni dělat?

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí, ouředníku za Žamberce; posílají půhon i důhon, aby postavil před  konsistoř 31. července v hodin 11 dcerku svou pannu Kateřinu ke při s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jemuž jeho věrnou a upřímnou manželkou býti slíbila a on též, že jejím věrným a upřímným manželem bude, připověděl, to však všecko s povolením Vaším a rodičuov jeho se dálo, na kterýžto slib manželský dary mnohé mezi nimi prošly, nyní pak ona Kateřina zapomenuvši se nad tím slibem manželským, jiného sobě oblíbila a s ním pokoutně bez vědomí jeho se oddati dala. Dokud nebude rozeznáno, aby Kateřina manžela svého, s kterým se oddati dala, quod thorum et mensam (od stolu a lože), řečí i skutkem ... prázdna byla pod pokutou 200 k.g.č.. V sobotu po památce mistra Jana z Husince a mistra Jeronýma Pražského, 11. Julii l. 1615.

Slovutnému panu Václavovi staršímu Slabštichovi, měštěnínu města Vamberka nad Zdobnicí a úředníku na Žamberce; psaní ex beneficio juris (z milosti práva), jímž jej napomínají a jakž vrch práva duchovního ukazuje, poroučejí, (poněvadž nedosáhl dřívějšímu půhonu), aby postavil před konsistoř 19. srpna v hodin 12 dceru svou Kateřinu ke při o slib manželským s Jiříkem Dvorským Vostřebalem Lopenickým, jenž nepřestává na jeho omluvě. Ve čtvrtek po svatém Vavřinci léta 1615.  (13. srpna 1615)

Jak se zdá, konsistoř nedosáhla ničeho. Alespoň další korespondence k tomuto případu chybí. V každém případě zhrzený Jiřík Dvorský manželství s rozmarnou Kateřinou neuzavřel. Jak to vím? Protože o rok později oplatil minulé příkoří stejnou mincí. Tentokrát přislíbila jistá Anna Příhodová manželství Mikuláši Německobrodskému, písaři v Nového Bydžova. I datum už měli domluvené. Než se ale rozezněly svatební zvony pro Annu a Mikuláše, nechal se s děvčetem tajně oddat Jiřík Dvorský. Netrvalo dlouho a  jeho jméno zaznělo na konsistoři znova. Tentokrát ne jako poškozeného, nýbrž žalovaného. Protože už spolu manželé i bydleli, nařídila konsistoř do vyřešení případu rozluku od stolu a lože. Jenomže, co dělat, když už byl manželský svazek tak říkajíc naplněn? O takovou nevěstu by už asi Mikuláš Německobrodský nestál. A zřejmě mu o to ani nešlo. “Jsa napomenut (zač vlastně?), upustil od pře”, protože dostal od Jiříka Dvorského 15 kop odškodného.

 Pánům města Bydžova Nového; půhon, aby postavili před konsistoř 27. července. v hodin 12 na c. orl. pannu Annu, dceru p. Václava Příhody, krejčího a měštěnína, ke při s p. Mikulášem Německobrodským, měštěnínem a písařem radním novobydžovským, o slib manželský, jímž se mu byla zavázala a od otce byla zamluvena obr-44tak, že již i den svatební byl smluven. Dokud nebude rozeznáno, neměň panna stavu, aniž komu slibuj, pod pokutou 400 k. gr. č.. Ve čtvrtek po sv. M. Janu Husovi a M. Jeronymovi l. 1616 (5. července 1616)

Pánům města Bydžova Nového; interdikt spolubydlení Jiříka Dvorského s Annou Příhodovou; dokud nebude rozeznána pře její o slib manželský před konsistoří s Mikulášem Německobrodským. Modlitbu x. Pan Mikuláš Německobrodský, měštěnín a písař radní Váš, zprávu nám toho učinil, kterak pan Jiří Dvorský, měštěnín a spoluradní Vašich Milostí, pod interdiktem od práva našeho duchovního spolu s půhonem a důhonem vyšlým, správcem církevním s Annou, Václava Příhody krejčího dcerou, k stavu sv. manželství se potvrditi dal, a tudy nemálo, ale velice právo naše duchovní potupil a zlehčil, nás při to dotčený Mikuláš za další právní opatření žádaje. Žádosti jeho místa zanechávajíce Vás, páni nám v Pánu Bohu milí, dle procesu práva napomínáme, abyste to při dotčené Anně, Václava Příhody krejčího dceři, aby pana Jiřího Dvorského od dodání psaní toho ihned pod pokutou v předešlém našem psaní doloženou, všelijak řečí i skutkem – quoad thorum et mensam – prázdna byla, s ním ani v jednom domě a pod jednou střechou neobývala, nýbrž v sequestru u někoho jiného, jakž od Vašich Milostí nařízeno bude, u dobrých a poctivých lidí zůstávala, dokud s dotčeným panem Mikulášem Německobrodským o slib manželský, z kteréhož ji při postavení v středu po svaté Anně (27. července), na kterýžto den také pan Jiří Dvorský se před námi postaviti povinen bude, a jenom o tom v známost uvedeno od Vašich Milostí býti má, viniti chce, prostředkem práva duchovního rozeznáno nebude, skutečně naříditi ráčili; nebo nestalo-li by se toho, my, jak proces práva duchovního ukazuje v té věci, kráčeti bychom nepominuli, v čemž by nám žádný zlé míti nemohl. S tím dáno v pondělí po památce Rozeslání apoštolů Páně 18. Julii a. 1616

Panům pánům města Nového Bydžova; oznamujeme ukončení pře Mikuláše Německobrodského a Anny, dcery Václava Příhody, o slib manželský. Za Annu, nemocnou, postavil se manžel její Jiřík Medulinus, spoluradní města Nového Bydžova, a tu Mikuláš, jsa napomenut, upustil ode pře. Za to mu Jiřík připověděl dáti 15 kop grošů míšeňských a hned 4 kopy vysázel, ostatní slíbil skládati při úřadu městském a při tom zůstávati Mikulášovi přítelem. (20. července 1616)

Takhle končily téměř všechny spory. Podle práva podvodně uzavřené manželství sice platilo, ale za porušení slibu museli hříšníci zaplatit poškozeným tučné finanční odškodné.

V jiných případech rozhodla konsistoř rychle, byť z dnešního pohledu nepochopitelně:

Panům pánům města Jablonný dobrozdání, že se zapovídá manželství mezi jejich písařem radním, mládencem Václavem Holcpecherem, s paní vdovou, rozenou Kremerovou, poněvadž před tím strejce jeho měla, neboť – podle snesení stavovského, zvl. fol. 121, 123 – osobám v švakrovství v postranní anebo poboční linii manželství se zapovídá. (25. února 1614)

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

10. 12. 2011

Stírání francouze na prvničce

imageZvažovala jsem, mám-li ten nadpis použít, ale něco takového jako “zlá pomluva” by ani z poloviny nevystihlo, co Josefa Pejchová (1) a Kateřina Poláčková z osady Údolí  (Margarethenthal), provedly svým sousedům.

Pár chalup mezi kopci, pár sousedů, co žijí nudně obyčejným životem. Čím si jej zpestřit? Není-li co, smyšlenka se vždycky hodí.

“Pejško, jak je s Kolomkou?” přivolala k sobě otázkou vdova Poláčková vrstevnici, kořenářku Josefu, co jí podle jejího léčitelského umění říkali “doktorová”. Veronika Kolomá – z toho byl v líném odpoledni pokaždé námět na hovor. (2) Do vsi se přivdala před dvěma lety ke Karlovi, vojákovi zeměbrany od regimentu Gyulai, a teprve nedávno, 1. října 1877, porodila dvojčata. Pro prvorodičku nic jednoduchého. Však taky přežila jen holčička a Veronika doteď chodila, jak tělo bez duše.

“Co jí dáváš, aby se vzpamatovala?” dorážela Kateřina. Statná čtyřicátnice jen mávla rukou: “Však víš, Káčo, čím se léčí…”  A najednou, snad, aby se udělala zajímavou nebo ze zlé krve, jako by ji něco posedlo, naklonila se Pejchová k Poláčkové a svěřila jí “tajemství”. Takové tajnosti mají jepičí život… do týdne bylo ve vsi pozdvižení.

Tak nějak asi vypadal začátek příběhu, který musel řešit i nekořský děkan Ullrich. Sám ničeho nedosáhl, tak mu nezbylo, než se obrátit ke krajskému soudu.

 

(3) Urozený a šlechetný pane direktore!

Dvě ženy ze obce Údolí – Josefa Pejchová, osoba padlá, léčitelka (velmi často doporučovaná) a Kateřina, vdova Poláčková z č. 9, které kromě nevymáchané huby jinak zlé nejsou, ohavně o Ignáci, synu Jana Kopeckého (4) soudí, jenž také žádná horká hlava a lump není. Ony výše jmenované nespravedlivé nactiutrhačské řeči mezi lidmi roznášejí. Že byl postižený pohlavní nemocí a snaží se tu nemoc skrze mladou manželku Karla Kolomého z č. 6 setřít (“Chodí ke Kolomce, aby si na ní francouze setřel”, řekla “doktorová” Josefa Pejchová Kateřině Poláčkové, “nebo to jest ten jediný prostředek proti tej nemoci, když může prvničku na svou stranu dostat a s ní se kurvit, tak francouze pozbyde.”)
S oběma, Josefou a Kateřinou, jsem 16ho mluvil a tyto řečené, Kateřina a Josefa, drze se chovaly, aniž by “doktorová” Josefa, se to zase snažila o něco více objasnit. S tím tajemstvím obeznámila Kateřina Poláčková zas svou teprve 15tiletou dceru a ta zase svou důvěrnou kamarádku, a tak běžela ta pomluva jak oheň, že o Údolí 6 teď v celém kraji nijak jinak se nemluví, než jako o “stírání francouze na prvničce”. Ano, tak dokonce školní děti začaly si o tom mezi sebou vyprávět.

Vaše šlechetnosti, můžete si tedy sám představit, jak strašlivě uškodily tyto dvě ženy v celém kraji morálce, jakou hrubost a  hněv vyvolaly proti vší omladině, jaké neshody a nespokojenost mezi mladými manželi Kolomými, jaké trápení rodičů Kopeckého a jaké nenapravitelné následky pro syna Ignáce vznikly a způsobené jsou.

A že já jim svůj duchovní díl již dal a co já říci mohl, řekl jsem, tak prosím poníženě Vaši šlechetnost, mějte slitování, tento příběh co nejdříve jako soudce přešetřete a obě ničemné ženy ke zjištění jejich provinění přizvěte, pro uklidnění veřejnosti k potrestání odevzdejte a cestu přijetí a k návratu do obce ukažte.

Jestli ale pokorně prosit smím, tak prosím ještě, abyste je obecní prací a arestem skrze tuto žádost potrestal.

Fara v Nekoři, 17. června 1818

Josef Ullrich, děkan

image 

A teď hádejte. Co se stalo nejdřív? Ignáce Kopeckého poslali 23. června 1818 na vyšetření, zda má či nemá syfilis. Neměl. Kdyby opravdu nemocný byl, zůstaly by snad klevetnice bez trestu?

Veroniku Kolomou celá událost zřejmě velmi poznamenala. Zemřela od dva roky později, 29. srpna 1822 v jedenatřiceti letech na zatvrdlost jater. Chtělo by se hádat, že její manželství až se z těžké rány nikdy nevzpamatovalo a nešťastná žena začala pít. Ale to je opravdu jen domněnka.

Kateřina, vdova po Josefu Poláčkovi, chalupníkovi v Údolí 9, ji přežila o deset let. S těžkým hříchem odešla na pravdu boží 19. června 1828. Bylo jí padesát dva let a zemřela na souchotiny.

 

Závěrem stará lidová moudrost, jak si s klevetami poradit: Dělá-li se ti pryskýř na jazyku, pomlouvá, tě kdosi, a nejlépe jest, abys levou rukou udělala na tkanici u zástěry uzel. Tím pomateš klepny, že nebudou ani věděti, co povídaly, a kromě toho budou se jim dělati pryskýře tak dlouho, dokud uzel nerozvážeš. Chceš-li je však ještě více potrestati, propíchni jehlou zástěru, to jako bys bodla přímo klepnám do jazyka; bolestí tím způsobenou popletou se rovněž a naposledy se ještě samy poperou. Že nevěříš? — Také dobře; jen pozor, aby se ti nedělaly pryskýře proto, že snad jsi sama někoho poklepala. (z Heřmanic u Lanškrouna)

 

Poznámky k textu:

(1) Josefa Pejchová, * 19.03.1777 v Nekoři 79, dcera Kováře Josefa Pejchy a Františky

(2) sňatek 6.11.1815, Údolí 4, ženich: Karel Kolomý, * cca 1793, syn Antonína Kolomého chalupníka v Údolí, od slavného Landwehr 2ho batalionu, 9. kompanie při sl. 21. pěším regimentu p. Vojtěcha z Gyulais hraběte sprostá vojín; nevěsta: Veronika, * cca 17900, dcera Antonína Šípka, sedláka z Dolní Nekoře č. 127, mateř její Kateřina, dcera Jana Faltusa, chalupníka ze Sobkovic a manželky jeho Mariany Vrtkovy z Lukavice

(3) volný překlad německého textu, zdroj: SOA Zámrsk, VS Kyšperk

(4) Ignác Kopecký, * 29.07.1770 Údolí, syn Jana Kopeckého a Anny – v době, kdy se příběh odehrál, byl Ignác téměř 48 let starý

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

8. 12. 2011

Ty truhly vždycky otevřený jsou…

Bylo právě 1. dubna roku 1818, ale Jan Martinek z Mistrovic neměl na aprílové žerty ani pomyšlení. Jak taky, když měli v noci v chalupě zloděje.

Asi v pět hodin ráno, když můj otec vstal, šel ve svý příčině na půdu a jak tam přišel, tak zdaleka patřil, že obě truhly otevřený jsou. Jak do nich pohlíd, tak spatřil, že okradený image jest. V tom přiběhl celej strachem obkličený a povídal mně ten příběh, že ihned sem se s ním na půdu navrátil a spatřili a vynalezli jsme, že skutečně z jedný truhly 13 štuk, 2 přadena příze, pak z druhý asi jeden loket plátna a kloub lnu odcizených jest. V tý chvíli jsme sobě usnesli k vyzkoumání téhož zloděje bych po okolních handlířích běžel a jim to s tou žádostí oznámil, kdyby se jim taková příze k prodeji zanesla, by mi o tom vědomost dali. Tím způsobem sem šel po handlířích sobkovských, pak nekořských, až sem k nekořskému handlířovi Mikiskovi přišel, a jak jsem jemu tu důležitost oznámil, tak on mi ihned pravil, že dnes časně ráno od jednoho člověka, kterej se z Mistrovic počítal a modrou kazajku měl, zrovna tolik příze a sice přadeno po 13 krejcarech sám koupil. Když my dáte moje peníze nazpátek, tak si můžete ihned tu přízi vzíti. Nato mi tu přízi ukázal a již Mikiska svých vlastních 6 přaden k takový přiložil, by celý mandel dodělal, já mu je ihned ukázal a s tím přesvědčený byl, že ta příze skutečně mého otce jest. Já jsem šel nato  k našemu mistrovickému rychtáři a oznámil sem mu to, že důmnění stranu té krádeže na Josefa Ulricha mám. A jak rychtář pro něj poslal a se ho na tu věc tázal, tak se on ihned k tý krádeži přiznal. Na to ho rychtář do želez (dal).

Oním mladíkem, kterého nechal mistrovický rychtář Jan Malý dopravit do vrchnostenské kanceláře v Kyšperku (Letohradě), byl Josef Ullrich, syn tamního chalupníka Jana Ullricha a Kateřiny roz. Tiché z Mistrovic 44 (po přečíslování 61).

Sotva vypověděl Jan Martínek svou verzi, dostal zloděj slovo. O sobě řekl, že je “20 let starý, v Mistrovicích rodilý, katolického náboženství”, tamtéž “já sem svobodnej pořadník, živím se od přádla a vostávám u mých rodičů. Já byl loňského roku zdeť na vrchnostenským kanceláři stranu ukradení pšenice, žita a ovsa z panských polí od vorlického dvora, moc-li téhož ale bilo tady udat v stavu nejsem, jenom tolik toho bilo, že se to do žebřin vešlo, s několika několika holníma ranami potrestaný.”

fol. 049 Josef Ulrich 1798

Na otázku, proč je předvolaný, vyslýchaný hned věděl, oč kráčí. Začal sám od sebe vypovídat:

Já ukradl dnes v noci asi po 12 hodině Martinkovi 13 štuk, 2 přadena příze, jeden kloub lnu, pak několik loket plátna.” O pak podrobněji sdělil: “Dnes v noci jsem chtěl jít do image Nekoře k mý holce a zastavil jsem se u Barnetů. Tam jsem vostal sedět až louč rozsvítili, potom jsem šel ven a sed´jsem si nad Barnetovou chalupou pod třešní a čekal jsem, kdyby svítil měsíc, že bych šel k mý holce do Nekoře. Poněvadž ale bylo tma, tak sem tam nešel, nýbrž vostal sem pod tou třešní sedět, až již dávno u Martinků zhasnuto bylo a já již myslel, že dobře spáti budou. Tak sem šel k Martinkovům, otevřel sem si mlatek a vlezl sem přes chlívy nahůru,… kdež sem tam dvě otevřený truhly natrefil. V jedný jsem nalezl tu přízi a v druhý ten len a plátno. To sem vzal a slezl sem zasej dolů a šel sem pomalu do Nekoře v oumyslu tu krádež prodat. Jak sem přišel do Nekoře, tak sem šel do hospody k Pospíšilovi a chtěl sem jemu tu přízi prodat. Pospíšil mi ale povídal, že on tolik peněz nemá. Já jsem se jeho ptal, kdo v Nekoři přízi kupuje a jak on mi povídal, že Mikiska, tak sem šel k Mikiskom (u Pospíšila ale sem v síni sobě nechal ten len a plátno) a taky sem Mikisku eště v posteli natrefil, neb … ráno bilo a eště slunce nevyšlo. Jak já jemu tu přízi ukázal a se jeho tázal, zdaliž tu přízi ode koupí, tak on taky takovou přadeno po 13 kr. koupil a mně za ni 11 rýnských 42 krejcarů zaplatil. On se mě na to ptal, odkud sem a jak já jemu jsem řek, odkud sem, tak on mně povídal, abych počkal. Já jemu ale odpověděl, že spěchám, že jdu ještě na Vejrov. Nato sem šel do síně k Pospíšilovům, vzal sem si ten len a plátno a šel sem k Matiášovům. Tam sem si od jejího bratra nechal střihnout na bantalony. To druhý plátno sem tam nechal, protože ho chtěl ten krejčí ode mne koupit. Ten ale sem jim prodával za 3 rýnské, on jim byl ale drahej, tak sem ho tam nechal. Nato se tam stavila moje švagrová, a když mě tam viděla, tak mně povídala, bych šel s ní domů. Tak sem s ní šel domů. Jak jsme domů přišli, tak má švagrová za mně prosila otce, aby mi odpustil, že sem doma v noci nebyl (Švagrová ani žádný doma o mý krádeži nic nevěděli). Otec ale stranu mý noční toulky mně s holí ubil. Potom přišel můj bratr domů, který již o mý krádeži slyšel, celý nazlobený, a to mému otci povídal, že serbus již hned pro mně přijde a taky serbus přišel a mně vzal k rychtáři odved, kde mně pouta dali a sem odevzdali…. dalej musim to přednést, že ty truhly vždy otevřený jsou a ten zloděj, že skrze mlatek se tam po stěnách dostat musel, poněvadž mlatek otevřený byl.”

image

Máte to, lidičky… Když necháváte truhly otevřené, nedivte se zlodějům, že kradou. Ani po stoletích se jejich myšlení nemění. Podobnou obhajobu slýcháme dodnes. 

*

Co mne ale zaujalo nejvíc, je časová posloupnost celého příběhu. Počítejte se mnou. Po půlnoci Josef kradl a poté šel pět a půl kilometrů do Nekoře. Zde se zastavil v hospodě, před východem slunce, tzn. kolem páté hodiny prodal přízi u handlíře a šel asi další 3 km na Vejrov k Matyášům. Tam mohl být před šestou hodinou. Nechal si nastříhat látku na kalhoty, pořešil prodej plátna, setkal se se švagrovou a společně se zhruba o půl sedmé vydali osm a půl kilometrů zpátky do Mistrovic. Domů mohli dorazit kolem půl deváté a nejpozději za hodinu už jej vedl obecní slouha v železech do cca šest kilometrů vzdáleného Kyšperka. Takže před polednem už stál před vrchnostenským úředníkem a zpovídal se, necelých dvanáct hodin po krádeži ze svého činu. Nachodil okolo třiadvaceti kilometrů.

Ještě víc toho nachodil okradený Jan Martinek. Kolem páté hodiny zjistil krádež, takže o krátce poté vyrazil po handlířích. Nejdřív po Mistrovicích, poté se poptával v Sobkovicích, což obnášelo asi 6 km a 1,5 hodiny času. O před půl sedmou dalších 6 km do Nekoře, s poptáváním a zjištěním pachatele se vracel před osmou hodinou 6,5 km do Mistrovic, takže před půl desátou žádal zatčení Josefa Ullricha u mistrovického starosty. Celou věc pak ještě musel řešit v Kyšperku a poté se vrátit domů do Mistrovic – obojí dohromady obnáší 12 km. Toho dne tedy ušel kolem třiceti kilometrů. Obdivuhodný, ale v té době zřejmě nijak mimořádný výkon.

*

Josef Ulrich dopadl neslavně. Krádeže se mu zalíbily. Za tu, kterou provedl 11. června téhož roku byl odsouzen k těžkému, zostřenému žaláři.

116

773 Josef UlrichZpráva o propuštění Josefa Ullricha ze žaláře – 28.07.1819 

 

zdroj: SOA Zámrsk, fond: VS Kyšperk a vlastní pátrání

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

5. 12. 2011

Příběhy z prusko-rakouské války 1866

image

Obchodník, bankéř - tak nějak působí muž na obrázku. Ačkoliv civilní portrét pruského ministerského předsedy Otto von Bismarcka vzbuzuje vcelku příznivý dojem, má tento nekompromisní a autoritativní muž na svědomí tisíce mrtvých. Funkci přijal roku 1862 a sotva se tak stalo, nabrala pruská politika neodvratně válečný směr. Proč?

Válka je vždycky divná věc. Zatímco malí kluci si své místo vybojují tváří v tvář, jak stárnou, získávají moc, chtějí ji více a více. Jenomže už o ni s protivníkem stejných ambicí neperou sami. Nemusí. Díky svému vlivu proti sobě postaví armády těch, kteří by jinak vůbec nebojovali. Nebýt “Bismarcků”, v klidu by obhospodařovali pole, vykonávali řemeslo, ale místo toho je navlékli do mundůrů, strčili jim do ruky zbraň a řekli: Zabíjej nebo budeš zabit.”

Tak tomu bylo i roku 1866. Šlo v podstatě o hloupost. Vytlačit Rakousko z čela Německého spolku 35 států a 4 říšských měst. No řekněte, je to důvod k válce? Soubor:Declaration of war Prague 1866.png

Zatímco pruský král Vilém I. se ve svém manifestu pokrytecky dušoval: “…není mojí vinou, musí-li národ můj těžký boj bojovati a krutou svízel snášeti. Musíme zápasiti o svoje bytí, musíme jíti do boje na život a na smrt proti těm, kdož Prusko velkého kurfiřta a velkého Bedřicha, kteří Prusko, jak z válek o svobodu vzešlo, sraziti chtějí s výše…”, podobně se vyjadřoval i rakouský císař František Josef I.: “…Nám byla zbraň do rukou vnucena. Nuže! nyní, když se jí chopíme, nesložíme jí dotud, pokud nebude Mé říši a spojeným státům německým volné vyvinování uvnitř zajištěno a mocné postavení v Evropě znovu utvrzeno….”

Podle plánu pruského generálního štábu obsadila armáda Sasko a Horní Lužici. K provedení stačilo jen pár dní. Boje začaly 16. června a devatenáctého už stáli Prusové na hranici Čech. Den nato vyhlásila Rakousku válku Itálie, čímž zadržela část rakouské bojové síly. Pruští vojáci vzápětí překročili hranice. 22. června u Šluknova „Labská armáda“, o den později „1. pruská armáda“ u Žitavy a 26. června „2. pruská armáda“ u Náchoda. Do 23. srpna bylo po všem (blog Jiřího Kovaříka). Drobná epizoda, řeklo by se. Nebýt toho, že pro mocenské ambice několika málo státníků bylo během pěti týdnů zraněno 30.418 na rakouské a 12.675 na pruské straně, o život přišlo 10.404 rakouských a 3.473 pruských vojáků. Zní to pateticky, ale přesto ČEST JEJICH PAMÁTCE !

Tohle všechno známe ve větším či menším rozsahu z učebnic, ale málokdo si spojí historii vlastního rodu s tímto zbytečným konfliktem. V jednotlivých bitvách proti sobě nestáli jacísi fiktivní vojáci, tam bojovali i mnozí naši pradědové či další příbuzní. Někteří zahynuli, jiní se vrátili jako invalidé, další se sice přežili zdraví, ale vzpomínky, plné krve, pachu smrti a zoufalého boje o přežití, přivedly mnohé k alkoholismu nebo vážné duševní nevyrovnanosti.

Na rakouské straně riskovalo životy také mnoho hochů a mladých mužů z Podorlicka. Mezi nimi i Jan Šilar (* 5.3.1843 Dolní Čermná - Nepomuky 1, † 1917) odvedený už počátkem roku 1863. Byl z chudé, protestantské rodiny, a takové brali na vojnu nejraději.

image Podle vyprávění patřil k 30. regimentu polních myslivců, s nímž v Uhrách prodělal výcvik, a když se stahovala pruská armáda k hranici Čech, pochodoval se svým plukem z Olomouce přes Lanškroun k Náchodu. V lese při silnici u Vysokova svedli 27. června 1866 tuhou bitvu, při níž byla rakouská armáda poražena a ustoupila k Hradci Králové …. a zbytek 30. regimentu? Skončil prý v pruském zajetí. Jan Šilar, o němž rodiče neměli zpráv a oplakali jej jako mrtvého, byl po šesti nedělích propuštěn. V dekretu z r. 1876 se uvádí, že sloužil vlasti 10 let, 9 měsíců a 16 dní.

Jenomže… příběhy léty vyprávěné zpravidla mají svá drobná “jenomže”. Podle mapky 30. regiment polních myslivců vůbec nebojoval. Takže Jan Šilar patrně sloužil u 6. nebo 14. regimentu.

Očitý svědek Josef Volf, rolník z Máslojed v knize "Vzpomínky na válku 1866" o bitvě napsal: “Současně s bitvou u Trutnova zuřila bitva ve středu dne 27. Června u Náchoda. Rakouský 6. Armádní sbor pod velením podmaršálka Raminga, dorazil po několika denních unavujících pochodech z Moravy v ranních hodinách toho dne k Šonovu, když v tu chvílí 5. Armádní sbor pruský pod velením generála Steinmetze měl nad Náchodem obsazené lesnaté vrchy, zvláště důležitý průchod "Branku". Vzdor velmi udatnému boji ze strany rakouské, nebylo možno Prusy z jejich obsazených pozic vypudit, a rakouské vojsko utrpělo zde porážku za velmi citelných ztrát. Ztratil ten den 4. Armádní sbor rakouský u Náchoda na mrtvých: 105 důstojníků, 1090 mužů a 330 koní. Na raněných 124 důstojníků, 2428 mužů a 92 koně. Do zajetí padlo 5 důstojníků, 977 mužů a 10 koní. Prusové ztratili u Náchoda mrtvých, raněných a zajatých: 62 důstojníky, 1060 mužů a 222 koně.

V naši obci Máslojedech bylo v týž den od Náchoda slyšet hřmění děl, a všechno téměř obyvatelstvo spěchalo na 320 metrů vysoko položenou, širokou, tehdáž polní cestu p. Fejgla, odkud naskýtá se nádherný rozhled na Krkonoše, Orlické hory a do širého kraje. Bylo odtud zcela dobře viděti Václavice a vylítnuvší kouř z jednotlivých výstřelů dělových. Po celý den mnoho obecenstva zde setrvalo, ani v poledne neodcházejíc, zvláště mužů a nás chlapců…” Podivuhodná zvědavost.

A jak to bylo dál v té krvavé vojně? Josef Volf ve svém vyprávění pokračuje: “Až do této neděle, 1. července, prošly naší vsí jen jednotlivé prapory pěchoty a oddělení jízdy a dělostřelectva, ale vozatajstva tudy přejelo velké množství. Po několik dnů v tomto posledním týdnu měsíce června jela po celý den nepřetržitě řada čtyřspřežních vozů. Lid vesnický byl zcela nečinný práci, a přihlížel stále před staveními pochodujícímu vojsku. V zahrádce naší kvetly tou dobou stolisté růže, a tu mnozí vozatajci žádali o růži. Jiní volali: "Nebojte se nic před Prušákem, vždyť my ho čepicemi utlučem!". Jelikož panovaly po celý poslední týden v červnu, až do 1. a 2. července parné, slunné letní dny, byla na silnicích spousta prachu, a hrozná žízeň trápila pochodující vojsko, nechali snést hospodářové, jejichž usedlosti jsou u silnice položeny, veškeré dřevěné nádoby, škopky a podobně před svá vrata, a nechali je z rána naplnit vodou, pokud ji ještě ve studni měli, aby, až některému pochodujícímu oddělení bude dovolen odpočinek a rozchod, mohli se vojáci dle žízně napít. V neděli dne 1. července, od časného rána hned za suitou generála Benedeka počal pochod pěchoty po silnici přes naši ves k Nedělišti a Chlumu. po celý den trval nepřetržitě tento pochod, takže přes silnici na druhou stranu se nikdo nedostal. Byli to většinou pluku IV. armádního sboru, jenž se utábořil kolem Všestar a Rosnic. Kol naší vsi Máslojed rozložil se táborem IV. armádní sbor, většinou Maďaři , Rumuni a Slováci, VIII. armádní sbor tábořil od vsi naší na východ k Sendražicům a k Nedělišti…. Když v neděli 1. července stál jsem s bratrem Václavem a otcem před vraty u několika škopků, hned ráno naplněných vodou, procházeli obcí myslivci. Pojednou vykřikne z řady vojín: "Strejčku!" Otec po hlase poznal synovce a mého bratrance Jana Volfa z Hoříněvsi. Otec nabral do nádoby vody a běželi jsme za ním. Leč bratranec ani napíti se v v chůzi nemohl, ač měl velikou žízeň. Byl to 14. prapor myslivců od VI. armádního sboru. Prapor ten ve vsi ani nezarazil, táhl až ke Všestarům, kde se utábořil. Cestou po vsi nám bratranec jen napověděl, vlastně mému otci, jak se měli v bitvě u Náchoda, kde byli na hřbitově na Václavicích, co jich padlo, jak řádí pruské jehlovky. Bratranec Jan Volf byl dne 3. července při útoku na Chlum v Rozběřicích lehce raněn a zajat od Prusů. V noci ze dne 3. na 4. července byl držen ve veliké oplotěné ovocné zahradě mého strýce Volfa č. 17, kde se narodil. Sháněl civilní oblek, aby se mohl přestrojit a utéci, a však ve statku nebyl nikdo doma, a oblek nesehnal. Druhý den byl s mnoha jinými zajatci hnán do Pruska. ….”

3.7.1866 se u Sadové u Hradce Králové odehrála rozhodující bitva prusko-rakouské války. Zúčastnilo se jí 440.000 vojáků; pruská strana přiznala téměř 9.200 mrtvých a raněných, zatímco rakouská armáda měla 43.000 mrtvých, raněných a zajatých. K drtivému vítězství přispěla nejen strategická zdatnost pruského velení, ale také použití pušek tzv. zadovek (jehlovek), které se nabíjely snáze a rychleji zezadu. Frekvence střelby tak byla 3-5x rychlejší než u rakouských předovek nabíjených zpředu hlavní.

Ač v řadách poražených, přece jen měli přímí účastníci krvavého masakru Josef a Antonín Novotní, synové Josefa Novotného, láníka z Kunčic č. 52 a Anny roz. Hottmarové, obrovské štěstí …

image V roce 1866 kdy odbývali si Josef a Antonín povinnost vojenskou, vypukla neblahá válka, jež skončila porážkou rakouských vojsk u Hradce Králové. Co mučivých předtuch mučilo doma v rodině, když přišlo psaní nejprv od Josefa, hned na to od Antonína, v němž se všichni loučili, rodičům za vychování děkovali, své cennější věci jako hodinky, peníze domů zasílali, že jdou do boje. Josef sloužil u dragónů, Antonín u dělostřelců v Hradci Královém. Jak všichni, ale obzvláště matka, když bitva zuřila u Králova Hradce a temné dunění děl se neslo povětřím, plakali a modlili se, by Bůh jejich drahé na živu zanechal. S hrůzou poslouchali dunivé střely nevědouce, zdali snad která jejich bratra či dítě neusmrcuje. Po bitvě matka, ne­mohouce se dočkat zpráv o svých synech, hned čtvrtý den vypravila svého synka Adolfa, tehdy 16tileté­ho ku Královému Hradci, by se zeptal, jsou-li hoši naživu. Ten vydal se o 4 hodině ráno na cestu běžel celý den a večer o 6 hodinách byl u Hradce. Po mnohých obtížích se pak přec dostal do brány, v které potkal zástup vojáků a chce se jich ptát po bratřích, vtom však s výkřikem "dobrotivé nebe" již ho držel bratr Antonín v náručí a sděloval, že i Josef jest živ a zdráv. S radostnou zprávou chutě běžel druhý den k domovu.

Bitvu u Hradce Králové přežil, i když zraněný, také další z kunčických rodáků – Karel Moravec, * 18.02.1841, † 1900 (syn Františka Motyčky, láníka z Kunčic 124 a Terezie roz. Langrové), pozdější držitel č. 83.

image

Jeho dcera vzpomíná: „… můj otec … byl také odveden k vojsku. Byl tam asi 6 roků až do války 1866. …. byl v seči u Probluze raněn dvěma kulkami. Jedna prostřelila bradu a druhá mu uvázla v rameně a zůstaly mu po nich jizvy až do smrti. Když byl raněn zůstal chvíli ležet mezi zabitými a když vojsko trochu přešlo a on vstal a viděl že může chodit, blížil se pomalu ke Hradci. Tu ha pojala touha, aby mohl spatřit své rodiče a domov a pustil se přes vodu, která byla z Labe kolem Hradce napuštěna. Chytil se koně, který se také plavil na druhou stranu za ocas a tak se šťastně přeplavil. Potom přišel pěšky až do Kunčic celý krví zbarvený. Tady si vymyl rány, potěšil se se svými drahými a zase odešel ke své povinnosti. Rány se zahojily tak, že mu neškodily ku práci a potom byl brzo propuštěn domů do­cela. Často potom později si vzpomínal na ty hrůzy války a říkal: "Kdo jednou viděl a zkusil nebezpečí jak je život milý a drahý, potom si ho také jistě váží". Tu prý člověk nedbá na bohatství, všecko zahodí, jen když vyvázne životem. Potom také hleděl toho života užíti k dobrému.

Co se v osudných dnech dělo na Kyšpersku popisuje ve svých pamětech František Kylar (* 9.10.1897, Kunčice 47): “14.5.1866 přitáhlo první vojsko reg. Rozsbach (Poláci). V Kyšperku byl štáb, v Kunčicích 8 kompanií. Leželi tu 5 neděl. Po nich přišli do Kunčic husaři, 2 komp. štajgrů a vozatajstvo. V červnu odtáhli ku Hradci. Všude spousty vojska: ve staré dřevni, na lukách u Jankovic, u Nového dvora, žádný nemohl projít, všude se zabíjí dobytek pro vojsko. U Orlického dvora 2 pluky. Vše se hnali ku Hradci. 3.7. Tuhá bit­va, mnoho jich Prusové zajali. S obavou čekali Prušáky. Hlídky na Herklici a Čižbisku. Ti však nečekaně přišli od Veselého kopečka. 11.7. Cvičení pruské kavalerie na Orlických lukách. Lid utíkal s dobytkem do lesa. Na dolním konci Kunčic bylo 170 Prušáků, na horním konci asi 2.000, až 30 do 1 chalupy. V hospodě byl komandant hrabě Hersberg, 50 mužů a 36 koní. Všecko to museli zdarma živit. Druhý den zas táhli kanonýři. Musel se jim dát firšpon (přípřež), že v obci nezůstal jediný kůň. Každý voják musel dostat denně 1 libru masa, ráno kafe, kořalku a to přišlo 5x po sobě! To trvalo do kunčické pouti. Toho roku byla velice špatná úroda, obilí zničeno, 21.5. Leželo na poli plno sněhu. Ani brambory nebyly. Petr Moravec z č. 82 (byl bratrancem mého dědy, byl šestý rok na vojně a u Hradce raněn) píše, že z 131 pytle nasázených sklidili 1 pytlů! V červenci a srpnu začala v okolí cholera.”

Nedaleko od Kyšperka, v Dolní Čermné zemřelo nejen 70 místních obyvatel a také mnoho pruských vojáků. Ti byli společně pochováni nedaleko od hřbitovního vchodu. Říká se, že na hrobě vyrostly, síleny z mrtvých těl, ve velmi krátkém čase dva stromy - kaštan a lípa. Když zastínily prostranství před kostelem, padly o ony.

Každá vojna má i své nešťastné lásky …. jedna taková měla hodně zlý konec.

Už delší dobu před bitvou u Hradce Králové stály na dolnočermenských polích v bojovém postavení dělostřelecké baterie rakouského vojska. V jedné jednotce měl na starost proviant mladý desátník, který chodil nakupovat potraviny do obchodu u Pecháčků. Protože Jan Pecháček, řečený Marcián, jezdil neustále po obchodem a jeho žena Anna pečovala o malého synka, zbytek početné rodiny i malé hospodářství, prodávala v krámě nejstarší dcera, sedmnáctiletá Anna Pecháčková.

fol. 018 Švarný desátník se jí prý líbil, ale on o ni nestál. Tak si nešťastně zamilovaná dívka vymyslela pomstu. Řekla, že za odebrané zboží nezaplatil. Neprávem obviněný mladík, vědom si přísného vojenského trestu, se pak za rybníkem nedaleko lesa zastřelil. Nešťastná Aničko, kolikrát za život jsi litovala mladické nerozvážnosti, která zmařila lidský život?

 

obrazová galerie: http://lk22.sweb.cz/1866/pic.html

další příběhy: http://goo.gl/7NPmR

zdroje:  Jan Šilar „Čermenské obrázky“, Paměti Adolfa Novotného, * 1882, Kunčice 20, Paměti, Františka Moravcová roz. Novotná, * 1876, Kunčice č. 131, obecná kronika Dolní Čermná, studie Královéhradecký kraj a prusko-rakouská válka v roce 1866 a vlastní archivní pátrání

 

*

Příspěvky přebírá:

2. 12. 2011

Vesnice se špatnou pověstí

Kartony vrchnostenských velkostatků plné různorodých listin skrývají mnohé perličky. Hádky, bitky, hospodské rvačky, to byla ves Lukavice u Žamberka na počátku 19. století. Alespoň podle rychtářů z okolí, kteří také hned navrhli řešení.

image

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

 

*

Upravený přepis listiny určený k strojovému překladu do cizích jazyků:

Protokol předložený dne 13. června 1818 u úřadu panství Kyšperk v přítomnosti níže podepsaných. Zastání.

Rychtáři společně při veřejném řízení žádají, aby bylo zamezeno rvačkám ve vsi Lukavici, protože kvůli nim je už dávno celé panství Kyšperk v okolních panstvích vyhlášeno jako vzpurné. K té žádosti rychtáři poukazují na to, co o vsi Lukavici důležitého vědí: Již od starodávna je ta ves Lukavice vždy hádkám, hněvu a bitkám, zvláště při tancovačkách krvavým rvačkám, tak náchylná, že ta samá vesnice je tím široko daleko známá a když se tu stane rvačka, lidé jsou celí rozpálení a nelze je uklidnit. My tedy společně žádáme, aby takové rvačky pro příklad ostatním co nejvíce trestány byly, protože jen skrze tresty se takovým rvačkám zabrání.

Jan Malý, rychtář
Jan Mikyska, rychtář z Verměřovic
Anton Petrcz, rychtář
Josef Lex, rychtář z Petrovic
Antonín Najmon (Neumann), rychtář z Kunčic
Jan Fogl, rychtář z Šedivce
Josef Krejsa, rychtář
Antonín Netušil, rychtář
František Kopecký, rychtář
František Schlesinger, rychtář

30. 11. 2011

Šlechtici od Orlice IV.

ŠLECHTIC OD CEPU

František Eduard Faltus, * 14.10.1773 Bořitava 14, † únor 1857 Trnava, invalidovna 

 

Série “Šlechtici od Orlice” prozatím končí příběhem Františka Faltuse, který se šlechticem doopravdy stal. Zní to jako pohádka, ale zároveň se vkrádá otázka…  Povýšili byste právě jej?

 

Začalo to tenkrát, když se Čechy vzpamatovávaly z posledního velkého hladomoru. Zatímco ve druhé polovině roku 1772 mřelo několik v farnosti Nekoř několik desítek lidí měsíčně, od února 1773 se umíráček rozezněl za stejný čas sotva několikrát. Devět měsíců poté, co smrt skončila divoký rej, se bořitavskému chalupníkovi Janu Faltusovi a jeho ženě Veronice narodil zdravý klučina. Pojmenovali jej František Eduard.

fol. 285-1773 František Faltus Vyrostl v chudém hospodářství, ale zdá se, že selská práce mu nevoněla. K příběhu, který popsal Antonín Špinler (1) se pokusím dodat pár podrobností.

Koncem listopadu mlátil starý Faltus se synem Franckem obilí. Skoro dvacetiletý mladík myslel na ledacos, občas vypadl z rytmu a uhodil do tátova cepu. Když se to stalo poněkolikáté, otec se rozkřikl: „Kolohnáte nemotorná, ty mně to děláš naschvál, já tě za to porovnám cepiskem“ a napřáhl cep na syna. Ten na nic nečekal, praštil cepem o mlat a pryč.... Nepřemýšlel kam běží, až se ocitl na Bredůvce u hospody, kde verbíři sháněli vojáky. Francek s hlavou plnou vzteku a vzdoru nad selským údělem neváhal a nechal se naverbovat.

Že odpovídal požadavkům (věk 17-40 let , výška 168–180 cm), verbíři ho přivítali s otevřenou náručí. V kapse mu zacinkalo nějakých deset, patnáct zlatých, které dostávali dobrovolníci u Frei Werbungu závdavkem a v žaludku hřála kořalka, kterou jej důstojník zhusta častoval. “Co bys od rána do večera záda hrbil, s námi se po světě podíváš, hezkých holek všude plno…”, znělo mu v uších. Snad si ve svém rozčilení ani neuvědomoval, že se upisuje nadosmrti (2).

Navlékli jen do bílého kabátu a když skládal vojenskou přísahu, možná už trochu litoval. Kasárnami se nesla slova, která jen málokterému rekrutovi šla opravdu od srdce: "Přísaháme Panu Bohu všemohoucímu tělesnou přísahou, že našemu nejosvícenějšímu a nejmocnějšímu knížeti a pánu Františkovi, uherskému a českému králi, arciknížeti alpských zemí, jakož to nyní regírujícímu dědičných zemí pánu a od jeho Královského Majestátu všem zřízeným pánům generálům a oficírům, jenž nám Jeho jménem nyní i budoucně poroučeti budou, zvláště našim obrštům, obrstlajtnantům a obrstwachmistrům, též ostatním vyšším a podřízeným oficírům poslušni, věrni a služební budeme, jich ctíti a respectivě jich nařízení a zápovědi věrně uposlechnouti, jakož i tahy a stráže ve dne v noci konati, za i před nepřítelem v boji šturmech, potýkáních a ve všech jinších případnostech po zemi a po vodě, kdekoliv se seběhnou a taky, jaká kde Jejich Královskému Majestátu služba potřebná bude, my jako udatní, zmužilí a poslušní se býti proukážeme, tak jak na jednoho každého počestnýho a dokonalýho vojáka náleží a přísluší, dle oných od Jejich Majestátu potvrzených vojenských artikulů ve všech článcích a závěskách, jak sluší se chovati, proti všem Jeho Královského Majestátu nepřátelům bez vejminky vždy dle potřeby počestně, udatně a zmužile bojovati a se potýkati, taky s nepřítelem veskrz žádné korespondence aneb srozumění nemíti, žádný z nás od našeho regimentu, compagnie aneb fangle se odděliti a odstoupiti, nýbrž při živu býti a umříti chceme. Čemu nám dopomáhej Bůh všemohoucí a svaté evangelium skrze Ježíše Krista. Amen!" (3)

Jak dlouhý čas strávil výcvikem lze jen těžko odhadnout – několik týdnů nebo jen pár dní. Záleželo tenkrát na aktuální situaci a potřebě. Základem všeho byl krok. Rakouská pěchota se přesouvala v pochodové koloně o šíři půlkompanie a rychlost přesunů a manévrů byla prvořadá. Žádné raz – dva, ale tři druhy kroků, k nimž nováčky cepovali pořád a pořád dokola… obyčejný (Ordinärschritt) – 95 kroků za minutu, rychlý (Geschwindschritt) – 105 kroků za minutu, zdvojený (Doublirschritt), mimořádně vyčerpávající, používaný výjimečně  ke změně formace a k útoku – 120 kroků za minutu.

Tvrdý výcvik vydržel se zaťatými zuby. Hulákání a kopance brzy přestaly, protože oficíři brzy poznali, že Francek je voják chytrý a ctižádostivý. Jak by také ne, když uniforma hřála líp, než šaty z režného plátna a jídlo bylo přece jen chutnější než kyselo, brambory na loupačku či podmáslí.... Tak pěšák František Faltus prošlapal celé mocnářství, Bavory, Francii, císař pán vydal ve Vídni 15.2.1824 listinu, kde se m.j. praví: „My, František I., z boží milosti císař rakouský .... bereme a uvádíme na vědomí, že Franz Faltus, nadporučík regimentu pěchoty, s ohledem na získané zásluhy byl povýšen do stavu šlechtického. On totiž začínal jako prostý voják a po třicetileté dobrovolné vojenské službě, během níž se zúčastnil třinácti polních tažení, při kterých tři obležení prodělal zčásti jako poddůstojník, zčásti jako skutečný důstojník a nechal se ku spokojenosti svých představených i k jiným důležitým službám vojenským používat. Proto jsme jako odměnu za tyto zásluhy Františka Faltuse včetně jeho manželských potomků obojího pohlaví pro všechny budoucí časy ... povýšili do stavu šlechtického a propůjčili mu čestné oslovení „šlechtic von“.... Jako trvalý důkaz této naší vůle a povýšení propůjčujeme Františku von Faltusovi následující v barvách navržený šlechtický znak, totiž přesně ve špici se sbíhající červený a modrý po délce půlený ke hlavě znaku směřující štít, který je podložen třemi heraldickými korouhvemi a nad těmito uprostřed v dělení štítu se vznáší zlatá hvězda, vpravo pak v červeném poli na zelené půdě vykročený jeřáb ve zlatě a v modrém poli se z okraje štítu vypíná strmá skála a z ní obrněná paže přísahá taseným mečem se zlatým držadlem.“

Franz Edler von Faltus je v “Militär-Schematismus des österreichischen Kaiserthums” z roku 1831 uveden jako nadporučík (Oberlieutnant) 15. řádného haličského (4) pěšího pluku dona Pedra, císaře brasilského. Ovšem v lidovém podání přetrvávalo označení “regiment Zach”, podle předchozího majitele. V době, kdy František utekl z domova, byly doplňovacím místem odvodů Čechy a pluk sídlil v Chrudimi. Proto je vcelku logické, že skončil v jeho řadách.imageJestliže se stal jeho příslušníkem zhruba roku 1794, zažil nejednu těžkou chvilku. V císařském jmenování se píše o třinácti taženích, jichž se jako voják  účastnil. Je pravděpodobné, že byl ve všech významných bitvách proti Napoleonově armádě – u Marenga, Ulmu, u Slavkova, u Lanshutu. Určitě nechyběl 22. května 1809 u Aspern (viz obrázek), kde byli Francouzi poprvé poraženi. Mohl být i u Wagramu, u Drážďan, roku 1813 u Chlumce a v půli října téhož roku v bitvě národů u Lipska, kde proti sobě stálo na půl milionu vojáků z celé Evropy. Patrně nechyběl ani 18. června 1815 u Waterloo, v poslední rozhodující bitvě s francouzským císařem.

Dvě desetiletí plná úmorných tažení, krutostí, rabování, hladu, porážek i vítězství. Doba vroubená desítkami tisíc mrtvých. Kolik jich asi zabil někdejší bořitavský mládenec ve jménu císaře pána?

Život mu plynul… no, zkrátka po vojensku. Ráno dril, večer veselí, pitky s kamarády a ráno s bolavou hlavou zase dril. Jeden druhého se snažil přesvědčit, že takhle je jim vlastně nejlíp. Jenomže čas neúprosně běžel a najednou přišlo stáří a nemoci. Stará zranění z probělaných bitev bolestivě připomínala mrtvé, které František poslal na onen svět. Věděl, že už brzy se s nimi setká. A nebyl nikdo, kdo by se postaral.

„Poněvadž v tomto pomíjejícím životě není nic jistého, než smrt, leč hodina její jest nejistá... já Petr hrabě Strozzi, pán na Hořicích... ustanovuji, aby zestárlí chudí důstojníci a vojáci, kteří ve službách válečných zneschopněli, z mého majetku a na něm... zaopatřováni byli jídlem, nápoji, šacením a jinými potřebami, aby na tom žili a nuceni nebyli po věrných a dlouholetých službách válečných žebrati nebo docela ve zkázu přijíti“, napsal hrabě do závěti 3. srpna 1658. A právě díky jemu a dalším mecenášům vyrůstaly zprvu malé ubytovny až konečně v roce 1743 císařovna Marie Terezie pověřila hraběte Štěpána Kinského správou veškeré péče o rakouské vojenské invalidy. Zprvu byl zřízen velký invalidní ústav ve Vídni, poté v Praze a pro Uhry vznikla ústřední invalidovna v Trnavě. Právě tam skončil bezdětný František Edler von Faltus (5) a právě tam v únoru 1857 zemřel.

Jako by nebylo dost na jeho zmařeném životě, před svou smrtí si přál, aby jeho šlechtický znak převezli do domů do Bořitavy, kde měl sloužit mladým chasníkům ku povzbuzení.

 

karl-aspern-krafft  arcivévoda Karel s praporem řadového pěšího pluku Zach č. 15 v bitvě u Aspern
(Johann Peter Krafft, 1812)

   

(1) Antonín Špinler, Lidé od Orlice, Oftis 2004

(2) doživotní vojenská služba byla změněna na 10-14tiletou 2. února 1802

(3) text vojenské přísahy z roku 1805 (převzat z knihy SCHILDBERGER, Vlastimil. Císařská armáda, tažení roku 1805 a bitva u Slavkova. Brno, 1998, s. 11–12)

(4) podle místa doplňovacích odvodů

(5) Franz Edler von Faltus kupodivu napsal i útlou, kupodivu ne vojenskou knížku Ausflüge von Wien nach Maria Zell in Steiermark und seine schönsten Umgebungen o 51 stranách, jež vyšla ve Vídni roku 1842 u Carla Überreutera.

 

předchozí díly: Silnice za životStrejc Tonda, vynálezce - “Král” Šlezinger 

 

*

Příspěvky přebírá:

Creative Commons License

28. 11. 2011

Šlechtici od Orlice III.

 

„KRÁL“ ŠLEZINGER

Libor Alois Šlezinger (Schlesinger), * 19.10.1806 Ústí nad Orlicí 333, † 24.02.1893 Denver USA
tkadlec, představitel českého národního obrození, vlastenec
 
Genealog musí být ze zásady nevěřící Tomáš. Co na vlastní oči nevidí, jako by nebylo… Všude se uvádí, že hrdina třetího příběhu - Libor Alois Schlesinger se narodil 28.10.1806 v Ústí nad Orlicí 314 jako syn krejčího a skláře. Každý to přebírá, ale při pohledu do matriky Ústí n. Orl. 1782-1811, sign. 2066 NOZ, fol. 142 je všechno jinak.
image Žádný Alois, ale Václav, nesedí datum narození ani místo… Tímto tedy přispívám k malé opravě genealogického omylu. Někdo by mohl namítnout cosi o záměně jmen, ale pravdivost nalezeného zápisu potvrzuje i zápis sňatku:
imageTeď už k vlastnímu příběhu a vysvětlení, jak že to bylo s tím králem.
Vypráví se, že “roku 1848 se gardy všech obcí kolem Ústí nad Orlicí spojily vespolek. Měli vrchního vůdce, písmáka, bohatého tkalce Libora Šlesingera, ústeckého měšťana. Mezi lidem šla pověst, že z prostého lidu vzejde českému národu slavný král, který bude dlouho šťastně panovat. Lidé se domnívali, že tím vyvolencem je Šlesinger. Nazývali ho králem a jeho ženu královnou a hromadně se k němu hrnuli, vším možným ho obsypávali. Dokonce mu prý svěřovali i své statky, neboť věřili v jeho bohatou odplatu. Odíval se krojem, který měl označovat vysokou hodnost, za širokým pasem nosil dokonce i zbraň.SLEZA Když pak gardy táhly na pomoc Praze, sebral se i Šlezinger a šel přes Říčky, Bezpráví, Pernou do Brandýsa. Do Prahy vyslal napřed na zvědy posla. Když jim vylíčil situaci v Praze, vrátily se gardy domů.
Šlesinger zůstával stále v popředí všeho městského ruchu a obrátil na sebe pozornost vlády. Nakonec byl zajat a vyšetřován, že svádí lid. Osobní Šlesingrova bezpečnost byla ve stálém nebezpečí, i lidé jemu oddaní byli stíháni. Aby sešel z očí, koupil si mlýn kdesi u Potštejna. Ani tam neměl pokoj, tak odjel do Ameriky. Lid na něj dlouho pamatoval. (Václav Zdeněk Hackenschmied, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995)

Skutečnost byla trochu jiná, ale snad ještě dramatičtější.
Libor Schlesinger nepodědil řemeslo po otci. Vyučil tkalcem a nebál se ani obchodu. Po čase si pořídil sklad rukodílných tkanin v Praze "U zlaté husy" na Václavském náměstí a později další v Kutné Hoře a zboží exportoval i do ciziny. Při cestách za obchodem se seznámil s předními českými vlastenci. Stal se prý i členem tajných pražských revolučních spolků (Repeal, Svornost). V Kutné Hoře se seznámil s Karlem Havlíčkem Borovským a pomáhal mu rozšiřovat jeho noviny v Praze a po českém venkově.
Nezapomínal ani na ústecké sousedy. Scházel se s tkalci i soukeníky a seznamoval je se světovými událostmi, které na prahu revolučního roku 1848 hýbaly celou Evropou.
Spolek Svornost zorganizoval schůzi pražského lidu ve Svatováclavských lázních. Navržené požadavky vezla 19. března 1848 do Vídně zvláštním vlakem deputace, k níž v Ústí přistoupil i Libor Schlesinger. „Návrat delegace byl v Ústí nad Orlicí očekáván 26. března. Všechno obyvatelstvo města i okolí, spolky, cechy, garda s hudbou byli na nádraží. V čele duchovenstva tu byl ústecký děkan Jan Josef Jansa se dvěma kaplany, označení červenobílým křížem stuhovým na klerice. Očekáváno s toužebností jaký prapor bude z vozu vlaku vyvěšen; zda bílý, věštící mír, nebo červený, znamenající revoluci. Ale již z daleka zakmitl se z vlaku bílý praporec ověnčený zelení. Hudba spustila, hmoždíře bouchaly, lid jásal a když vlak stanul…. Delegace vystoupila z vlaku a mohutný průvod z ústeckého nádraží se ubíral městem na náměstí a odtuď členové delegace k pobytu v rodinách. Ovšem hlavní stan byl u Šlezingerů. Večer pak byla vystrojena skvělá hostina v sále hostince "U modré hvězdy"…. Teprve druhý den pokračovala delegace cestou do Prahy. Město Ústí nad Orlicí bylo tudíž, mimo Prahy, jediné místo v českých zemích, kde české poselstvo na cestě z Vídně do Prahy cestu přerušilo a vystoupilo.“
Libor Schlesinger se aktivně účastnil politicky nesmyslných bojů na pražských barikádách o svatodušním pondělí 12. června 1848 (http://goo.gl/qWucR). Když se Praha vzdala, byl mezi zatčenými. Vazba se protahovala na týdny. Manželka Anna s přáteli žádali pro vězně od ústeckého purkmistra Františka Kormouta a magistrátního rady Antonína Koblera vysvědčení zachovalosti, jež mohlo být cestou k propuštění. Městští úředníci sice napsali, že Šlesinger nebyl nikdy trestán, ale „veřejně i soukromně přednáškami obyvatelstvo ústecké okolí proti stávajícímu řádům a zákonům pobuřoval“. Propuštění se nekonalo. „Ráno 26. června shromáždila manželka Šlezingera četné ženy ústeckých tkalců a tkalce pracující pro Šlezingera, kteří vtrhli do radnice do kanceláře Koblerovy, jím cloumali, chtějíce ho prý oknem vyhodit za nepříznivé vystavení vysvědčení pro Šlezingera. Koblerovi se podařilo z radnice utéci a na ochranu vlastní, klidu v městě a k žádosti 80 sousedů ústeckých povolal do Ústí nad Orlicí 18 hulánů z Vysokého Mýta. Za tuto vzpouru bylo pak 25 žen a 8 mužů ústeckých souzeno před krajským soudem v Chrudimi. Z nich ale jen dva muži byli potrestáni.“
Pak už nic nebylo, jako dřív. Po propuštění měl Schlesinger policii stále v patách. Jenomže pokoj si stejně nedal. Když v roce 1850 navštívil Srbsko, po návratu do Čech jej zatkli a odsoudili za tajný dovoz zakázaných knih. Jako mnoho vlastenců, i Libor Schlesinger nakonec rezignoval. Po propuštění zanechal obchodování, prodal svůj dům v Ústí nad Orlicí a koupil mlýn v Záměli. Policejní dozor neustal a tak se nakonec vystěhoval roku 1856 i s rodinou do Spojených států severoamerických. Zprvu se usadili v Cedar Rapids, odkud se ve druhé polovině roku přestěhovali do Sioux City, a konečně 25. října 1860 do Denveru, kde zemřel 26.února 1893.Jeho potomci tam žijí dodnes (http://goo.gl/TTbBt)
Šlezingerovy vzpomínky a zážitky, které vydával postupně v krajanském časopise „Amerikán“ v Chicagu, inspirovaly spisovatele Ottu Janka k napsání knihy „Jsem Sioux!“, kterou vydalo nakladatelství Albatros v roce 1964. Některé vzpomínky můžete najít i v knize Adolfa Branalda „Hrdinové všedních dnů“.
 
(1) zdroje: webové stránky městského muzea v Ústí nad Orlicí, kniha Zd. Hackenschmieda, Na besedě, Ústí nad Orlicí 1995


Konec 3. části
závěrečná část I. série: Šlechtic od cepu, v níž se dozvíte, že v chalupě na břehu Orlice se narodil hoch, který dostal šlechtický titul doopravdy ....
klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá:
 
 

27. 11. 2011

Šlechtici od Orlice II.

STREJC TONDA, VYNÁLEZCE

Antonín Šulc, * ?, † 1934 Těchonín

Předchozí příběh “Silnice za život” popisuje desetiletou tvrdou dřinu Františka Hubálka. Tento je vzpomínkou na Antonína Šulce, člověka, který prospěl mnoha lidem ne silou, nýbrž rozumem. Zatím se mi sice nepodařilo objevit matriční zápisy, které by o něm prozradily více, ale i ty časem doplním.
Vyučeného kováře, kterému nikdo neřekl jinak než „strejc Tonda“, znalo široké okolí jako všeuměla. Co kdo potřeboval, to dokázal spravit. Říkával: „Hoši, buďte pilný, život máte jenomej jeden, koukejte v něm mnoho dobrýho udělat a hleďte každej den někoho potěšit...“. Jak říkal, tak také dělal.
Trápilo ho, jak se děti z chudých chalup namáhají a slábnou při šití nitěných knoflíků. Místo, aby se proběhly, od rána do noci se hrbily nad prací, natáčely nitě na kroužky a nitěné knoflíkypak je obšívaly. Šily i ve škole pod lavicí, jen aby bylo na chleba. Koumal, jak by jim práci ulehčil. Umínil si, že nejdřív vymyslí strojek na natáčení nití a pak na obšívání.  Dlouho pozoroval u práce Šindelářovy hochy ve Studeném. Doma kreslil, vymýšlel držáky, drátky, smyčky i kroužky a zkoušel a zkoušel. V duchu už viděl jemné kleštičky beroucí kroužek, jehlu s nití, řízenou vodítkem, jak ho obtáčí, na konci zadrhne a nožík nit usekne. To všechno poháněné šlapadlem. Tak si to vysnil, ale nakoumal se nad tím ještě mnoho dní. Teprve někdy v dvaatřicátém roce vynález vyzkoušel. Zatímco synovec natočil jeden kroužek, ze strojku spadly tři – čtyři. Strejc Tonda byl celý šťastný a novina se rozlétla po celém okolí. Doneslo se to také k jabloneckým fabrikantům. Velebili strejcovo umění, chválili, jak strojek lidem pomůže k vyššímu výdělku a přemluvili starého důvěřivce, aby jim vynález půjčil k vyzkoušení. Když se po čase poptával, řekli mu, že jej převádějí na elektrický pohon a že odměnu jistojistě dostane. No a jestli by ještě nevymyslel něco podobného na obšívání. Strejc Tonda znovu uvěřil a pustil se do další práce. Jenomže to už se přihlásilo stáří, Antonín Šulc onemocněl a v létě 1934 zemřel nad nedokončeným dílem. budova_fabrikaSvou odměnu nikdy nedostal a peníze za vynález shrábl kdosi, kdo brzy po jeho smrti přihlásil patent jako svůj vlastní.
Ačkoliv v tomto případě umění „strejce Tondy“ lidem nepomohlo, za celý život pro ně nadělal dobrého dost a dost. (podle knihy Antonína portrét_slesingerŠpinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Kde se vlastně vzala výroba nitěných knoflíků v Podorličí?  První impuls představovalo 1874 založení faktorie Potštejně z popudu evangelického kazatele Eugena Schmidta. Odsud se šířila domácí výroba do chudých oblastí a před první světovou válkou se dostala do Jablonného nad Orlicí a okolních vsí. Zdejší ruční šití nitěných knoflíků zprůmyslnil roku 1921 Antonín Šlesinger. Jejich výroba, byť dávno ne rukama dětí, přetrvává ve zdejším kraji dodnes. Tradici udržuje firma Schlezinger buttons. 

Nakonec něco o tom, co vlastně taková ruční výroba nitěných knoflíků obnášela ....
Při jejich výrobě se nejprve na kovový kroužek natočila osmi pramenná pravidelná osnova z bavlny, pak se kroužek obšíval po obvodu a nakonec prošíval do středu. Hotové knoflíky se svazovaly po tuctech do veletuctů – brifů. Dvacet veletuctů, tedy 1.440 knoflíků, byla celé dílo, které se odevzdávalo faktorovi. V početných rodinách se ušila až dvě díla týdně. Mzda, často jediný výdělek chudých domácností, závisela na velikosti knoflíků. Za nejmenší č. 6 se platilo kolem 20 korun, za největší č. 12 asi 34 Kčs. Pro představu… roku 1922 stalo 1400 g bílého chleba 4 K 50 h, černého chleba 4 K, máslo - 36 K, mléko - 1 K 70 h, vejce - 70 h, 1 l piva 3 K.100 kg hnědého uhlí 34-37 K.
 
*

OBRFŮRA

František Klášterecký, * 26. prosince 1870 Pastviny 84, † 2.března 1947 Pastviny

Ještě nevyprchaly vůně chudého štědrovečerního stolu, když se v podružské světnici narodil Petru Kláštereckému a jeho ženě Marii syn František, další ze “šlechticů od Orlice”. Nečekejte žádnou mimořádnou událost či hrdinský čin. Františkův životní příběh je “jen” o dřině, zodpovědnosti a dobrém srdci.
03 - František Klášterecký
Naposled byl pracovitý a lidmi vážený František Klášterecký povozníkem, který se svým koníkem svážel mléko z chalup a statků i vzdálených samot do družstevní mlékárny v Klášterci. Ale než svého „bohatství“ dosáhl, musel vynaložil mnoho tvrdé dřiny…
V nevelké chaloupce s několika chudými políčky od mládí hospodařil se sestrou Pepinou. Dokud se tkalo podomácku, lopotili se za stavy od rána do večera, ovšem výdělek stačil sotva na holé živobytí.
Když se začaly stavět tkalcovny a přádelny (např. tkalcovna firmy Fischel a Engel v Kyšperku r. 1900), vystěhovalo se mnoho lidí za výdělkem do Sas nebo do Pruska. František však nedokázal opustit rodný kraj a usilovně hledal novou práci. Lidé jej znali jako poctivého, spolehlivého člověka a levného pracovníka, takže dostal příležitost u nově zřízeného Potravního spolku v Pastvinách jako dopravce zboží. Povoz ani koně neměl, a tak zprvu jezdil do Žamberka nebo do Kyšperka s trakařem. Jak se obchod rozrůstal přibral i druhý. Dokázal z deset kilometrů vzdáleného Kyšperka přivést tři metráky rýže, krup, mouky nebo jiného zboží najednou. Tři pytle na trakaři vpředu, tři vzadu. V mírném terénu si těžce kráčel mezi oběma trakaři, do strmých kopců před Šedivcem a na Vejrově vyvezl nejdřív jeden náklad a pro druhý se vracel. Mnoho peněz za dopravu nedostával, zato dostal přezdívku Obrfůra – ne z posměchu, ale z uznání a úcty nad jeho těžkou dřinou.
Po nějakém čase nestačily na zboží ani dva trakaře, a tak si František objednal menší vůz, do něhož se zapřahal sám a byl-li náklad zvlášť těžký, pomáhala sestra Pepina. To už zvládli až 4 q nákladu. A že byl Obrfůra dobrák, vyřizoval zadarmo i různé pochůzky pro pastvinské obyvatele – doručoval dopisy i peníze, vyřizoval vzkazy, přivážel nákupy. A právě toho mnozí zneužívali a nechali si jen za „pozdrav vás Pámbu“ vozil těžké, třeba metrákové zboží. Ale přívětivý František přesto nikdy nikoho kopie---kopie---p1020576neupomínal. Ovšem když na Pastvinách přibylo návštěvníků, stouply požadavky na dovoz zboží a za nějaký čas převzala dopravu nákladní auta.
František se sestrou našli práci v nově vzniklé družstevní mlékárně v Klášterci. Lopoty neubylo, neboť na vozíku sváželi mléko z Pastvin a okolí. Představenstvo mlékárny poskytlo obětavých dříčům půjčku na zakoupení koně a lepšího vozu. A od těch chvil se počítalo Františkovo štěstí. Přibyl mu přítel – malý vytrvalý hnědáček. Spolu od časného rána objížděli Pastviny a Vitanov, sváželi spousty konví do mlékárny a odstředěné zase zpět. Obrfůra ani bič neměl, nikdy si nesedl na vůz k nákladu, šlapal u vozu a v  kopečku zatlačil, aby koňskému příteli pomohl. Ani se svačinou na něj nikdy nezapomněl.
Lidé ho znávali, jak rozvážně kráčel vedle vozu, v zimě zahalen do zimáku dlouhého až na zem, vysoké boty obtočené hadry, aby neklouzaly, přes čepici s ušima převázaný šátek. A ačkoliv lamentoval na zlořečené „kanálije a lapálije“ laskavé oči prozradily dobré srdce. Zemřel v nedožitých sedmdesáti sedmi letech. (podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996)


Konec 2. části
připravované díly: “Král” ŠlezingerŠlechtic od cepu

klikem lze obrázky zvětšit


*

Příspěvky přebírá:

22. 11. 2011

„Šlechtici“ od Orlice I.

Na příslušníky šlechtických rodů se mnohdy díváme jako na něco zvláštního, výjimečného. Ovšem pravá urozenost není v krvi ani v dlouhém rodokmenu, ale ve způsobu života. Vždyť slovo „šlechta“ má původ v přídavném jménu „šlechetný“.

Tady, v Podorličí žili lidé, kteří sice žádný titul neměli, ale celým svým životem dokázali, že se mezi šlechtu v morálním smyslu řadí. A pár takových výjimečných, čestných a pracovitých „šlechticů od Orlice“ vám představím.

Ačkoliv bude řeč o mužích ojedinělých vlastností a povah, nedá mi to, abych také nevzpomněla na všechny bezejmenné, tvrdou prací předčasně zestárlé ženy, které sice nic neobyčejného nevykonaly, ale žily své životy stejně poctivě, vychovávaly děti a vytvářely to, čemu se říká „teplo domova“. I ony zaslouží obdiv a svými činy jsou stejně urozené „šlechtičny od Orlice“.

*

I. část

SILNICE ZA ŽIVOT

František Hubálek, * cca 1781, † 13.5.1852 Celné 35

Nejdříve něco informací ze života Františka Hubálka. Antonín Špinler v knize “Lidé od Orlice” sepsané na základě vyprávění pamětníků uvádí, že strávil dvanáct let na vojně, prošel třemi zlými bitvami, ale nikoho nezabil a ani jemu se nic nestalo. Jako vysloužilec se vrátil do rodné vsi a živil se jako švec a pstruhař.

Jenomže tady něco nehraje. Sňatek jsem sice v těchonínské farnosti nenašla, ale už 7. května 1805 se čtyřiadvacetiletému Františkovi, chalupníkovi z Celného 35 a manželce Anna rozené Hermannové v Nové vsi narodil syn Jan. imageZa dva roky, 6. června 1807 přibyla Anička a trio Hubálkových dětí uzavřela 4. ledna 1809 Terezka. Roku 1811 již v čísle 35 bydlel podle matriky Ignác Lorenc s rodinou. Takže Františka Hubálka navlékli asi do vojenského kabátu někdy v letech 1809-1811 a je možné, že žena s dětmi šla s ním. Nebo se to přihodilo až o rok později? 

Evropa se už dvacet pět let zmítala ve válečných konfliktech – napoleonských válkách. V červnu 1812 zaútočil Napoleon na Rusko (tažení se účastnil i třicetitisícový rakouský sbor), ale přišla zima a z půlmilionové armády zbylo Francouzům jen sedm tisíc bojeschopných vojáků. Po této porážce si rakouský ministr Metternich uvědomil nebezpečí dalšího spojenectví s Francií. Na jeho žádost nechal císař František I. doplnit stavy armády na 100 000 mužů… Takže František Hubálek možná bojoval už v Rusku, ale spíše si jej vojenští páni vzali až při tomto velkém odvodu. A v jakýchže třech bitvách mohl asi celenský chalupník bojovat?

Monarchie vyhlásila Francii novou válku 12. srpna 1813, ale už pár dní nato, ve dnech 26. a 27. srpna se pak Napoleonovi podařilo porazit rakouskou tzv. českou armádu u Drážďan. Po bitvě začali Francouzi pronásledovat poražené do Čech, ovšem v bitvě u Chlumce 29. a 30. srpna zas pro změnu prohráli oni. Napoleon se poté stáhl k Lipsku. Tam se ve dnech 16. až 19. října 1813 odehrála největší bitva napoleonských válek, tzv. “bitva národů”, která skončila pro Francouze katastrofou (dopis prostého vojáka o bitvě u Lipska).

Vojenská služba byla tehdy čtrnáctiletá, ale František prý nosil vojenský mundůr jen dvanáct let. Do rodné vsi se mohl vrátit kolem roku 1823. Osm let nato začala ta podivná historie…

*

Roku 1831 přišla do Evropy mohutná epidemie cholery a nevyhnula se ani zdejšímu kraji. V Těchoníně a Celném prý zemřelo ve dvanácti dnech sedmnáct lidí. Matriky dokládají, že už koncem léta 1830 se ve zdejší oblasti objevila epidemie “disenterie” (úplavice), které padli za oběť od 26. srpna do 8. září čtyři lidé (jedna osoba v Celném, tři v Nové vsi a dvě v Těchoníně). Cholera se tudy přehnala začátkem listopadu 1831 a zanechala za sebou třináct mrtvých. Její první obětí byl podruh František Schubert. Zřejmě se živil námeznou prací tam, kde se právě naskytla a byl asi tím, kdo nákazu do vsi zavlekl.

  5.11.1831
5.11.1831
5.11.1831
6.11.1831
6.11.1831
8.11.1831
9.11.1831
12.11.1831
13.11.1831
14.11.1831
17.11.1831
17.11.1831
19.11.1831
Celné č. 58
Celné č. 15
Celné č. 49
Celné č. 49
Celné č. 57
Celné č. 41
Celné č. 18
Celné č. 49
Těchonín č. 103
Celné č. 28
Celné č. 18
Těchonín č. 75
Těchonín č. 74
František Schubert, podruh
Jan, syn Karolíny Liebichové
Jan, syn Karla Prauste
Anna, dcera Karla Prauste
Josef Netušil
Emanuel, syn Emanuela Liebicha
Marie Anna, dcera France Fritsche
Florián Locker
Anežka, dcera Karla Štěpána 
Juliana, dcera Jana Kaufmanna
Anna, manželka France Fritsche
Markéta, manželka Josefa Fischera
Veronika dcera Antonína Urnera
48 let
3,5 roku
1,5 roku
5,5 roku
80 let
7,5 roku
1,5 roku
59,5 let
5 let
4 roky
28 let
75 let
3 roky

Když si smrt vzala i pár sousedů (viz mapka), pozoroval s obavou František ženu a tři děti, zda se u nich neobjevují příznaky nemoci. Naštěstí všichni přežili a tehdy hospodář přemýšlel, čím to, že si tolikrát zachoval zdraví.  Aby osudu splatil dluh, rozhodl se každý den udělat něco dobrého a nepromarnit ze života lenošením ani chvilku. Jak si umínil, tak imagei žil – pomáhal lidem i zvířatům, ale netušil, že nejtěžší zkouška na něj teprve čeká....

Začátkem března 1841 se oteplilo a nastalo prudké tání, Voda v Orlici valem stoupala a nesla s sebou silné ledové kry, které ucpaly řečiště a voda se valila zpět k Celnému, kde zaplavila několik chalup. Pak se zátaras na imageřece přece jen protrhl, divoký proud se vylil na cestu pod skalkou a vysoká vlna se valila k Těchonínu. Když voda opadla, kdekdo se zhrozil nad tou spouští.  Obrovské kameny rozeseté po louce a pastvině, mezi tím kopce štěrku a písku, jámy a výmoly plné bahna. Cesta spojující Celné a Těchonín zůstala zcela nesjízdná. Bylo jisté, že tudy dlouho žádný vůz neprojede.

Celenský rychtář prosil o pomoc u panstva v Kyšperku, ale pomoci ani peněz se nedočkal. Napravit řečiště a vybudovat novou silnici si měla obec sama. Pár sousedů se pustilo do práce, ale čtvrtý den zůstal uprostřed spouště jen osamocený šedesátiletý František Hubálek. Vzpomněl si na své předsevzetí i na slova nekořského pana řídícího: „Ten nežil, po kom čestná památka nezůstala“ a rozhodl se, že po sobě zanechá kus pevné a široké silnice. Věřil, že mu Pámbu dodá sílu, zdraví a vytrvalost, aby dílo dokončil. Vybíral kameny z řečiště, rozbíjel je, vystavěl z nich taras, vyštětoval širokou cestu a drobné použil na povrchový štěrk. Ač je to k nevíře, setkával se často s lidskými nepochopením a závistí. Častokrát mu zlí lidé práci kazili, ale František nepovolil. Utrmácen těžkou dřinou, zasedal večer k ševcovině, aby nešidil rodinu a zajistil nutnou obživu. Deset let se těžce lopotil, překonával všechny překážky a vydržel – vybudoval ve špatném terénu na příkrém svahu ohrožovaném řekou dokonalou silnici v délce tři sta sáhů, tj. 0,57 km.

Jako by se osud naplnil, těšil se František Hubálek ze svého díla jen několik dnů, zemřel 13.5.1852 ve věku 70ti let na plicní nemoc kameníků, tzv. zaprášení plic.

image

S pýchou a pocitem cti budou současníci vyprávět budoucím, že v jejich středu žil kdysi člověk chudý na pomíjivý majetek, ale bohatý vytrvalostí, odhodláním, obětavostí a silou činu...“(Těchonínská kronika) - podle knihy Antonína Špinlera „Lidé od Orlice“, Oftis s.r.o., Ústí n. Orl. 1996 a vlastního archivního pátrání

Abych nekřivdila ostatním, Františku Hubálkovi častokrát pomáhal při práci jeho syn a roku 1847 po padesát dní  i vojenský vysloužilec Josef Štěnička z Těchonína.

*

 

Konec 1. části

připravované díly: Strejc Tonda, vynálezceOrbfůra - “Král” ŠlezingerŠlechtic od cepu

 

*

klikem lze obrázky zvětšit

20. 11. 2011

Pláňava

Koncem 19. století se v chudých krajích Čech zvedla mohutná vlna vystěhovalectví do Ameriky (1). Obvykle pátráme po tom, co vystěhovalci prožívali v nové vlasti, jenomže i doma po nich zůstaly příběhy… Na jeden vzpomíná Jan Šilar v knize “Čermenské obrázky” (1995):

 V roce 1888 se rozhodla tajně odejít s velkou výpravou i Františka, manželka Františka Pecháčka z Dolní Čermné 40. Odjížděla se třemi dětmi, devítiletým Františkem, o dva roky   mladší Filomenou a nejstarší dcerou Františkou, provdanou za Julia Hrdinu v Čermné 217. Právě u nich si připravila všechna zavazadla, aby její muž nic nepoznal. Když přišel čas, řekla dceři Mařence : „Buď hodná, my jdeme do Jablonného, já ti přivezu rohlík.“

František se vrátil z pole a teprve pak zjistil, že manželka s dětmi zmizela. Zůstal s dcerkou sám. Bez ženské ruky, bez hospodyně, která všude chyběla. Pak seznámil s Filomenou Bednářovou z Dolní Čermné 79. Byla o sedmnáct let mladší, pracovitá a hodná. Vzít se nemohli. Ženatý Pecháček poslal žádost o rozvázání manželství až do Říma, ale snad byla snm3761odmítnuta nebo odpověď nepřišla.

Roku 1893 se Františkovi a Filomeně narodil syn Josef, po matce příjmením Bednář. Když mu bylo šestnáct let, přišli do Čermné misionáři, kteří Filomenu přesvědčili, že by neměla žít v neposvěceném svazku. Odešla, syna mu nechala a roku 1909 se provdala za Petra Fišara, vdovce s osmi dětmi. František Pecháček její odchod těžce nesl. Protože dcera Mařenka se už roku 1900 provdala za Františka stařec 3 detailHolečka, obuvníka z  Čermné 239, žili se Josefem všelijak. V první světové válce musel mladík narukovat. Měl známost s Františkou  Filipovou a aby nebyl otec v chalupě sám, o dovolené se s ní oženil.

František Pecháček žil svůj trpký život těžce, lidově se říkalo planě, a proto mu lidé říkali „Pláňava“.

Jaký důvod asi měla Františka Pecháčková z tajnému odjezdu do Ameriky? Kdo ví, zda její potomci za mořem znají její tajemství… Žila tam pak prý ve státě Texas sama a celý život těžce pracovala. Zemřela prý až roku 1940. Je-li tomu opravdu tak, bylo jí úctyhodných devadesát jedna let.

František PecháčekPláňava nechal postavit jako pokání (za co vlastně?) v letech 1906-1908 kapličku Božského Srdce Páně (http://goo.gl/9adHP), kříž pod Petrovicemi a ještě věnoval 1.000 Kč na zvony. Dožil se osmdesáti let a do posvěcené země na místním hřbitově jej uložili 4.6.1924…. Příběh se zavírá a je načase podívat se do matrik. Co prozrazují staré zápisy o jeho aktérech?

*

image

František Pecháček – Pláňava, se narodil 24. března 1844 v Petrovicích 4 v rodině chalupníka Ignáce Pecháčka a jeho manželky Kateřiny rozené Škeříkové

image

Františka, dcera Josefa Motla a Františky roz. Markové přišla na svět o pět a půl roku později dne 17.10.1849 v Čermné 498.

image

“Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,” řekl kněz 25. srpna 1868 a požehnal jim do manželství. František už byl samostatným chalupníkem v Čermné 40 a Františka se tam stala hospodyní.

Měsíc se sešel v měsícem, od svatby uběhl rok a pár dní před tím, 17. srpna 1869 se jim narodila dcera Františka, později provdaná za Julia Hrdinu.

image

A pak se něco zaseklo… Zatímco normálně rodila žena tenkrát v průměru každé dva roky, u Pecháčků čekali na další dítě osm let. Druhá dcera zaplakala v chalupě 6. srpna 1877. Ta, bez níž matka za jedenáct let odjela tajně do Ameriky. Podle nové módy jí dali po městsku dvě jména – Marie Filumena.

image

K desetiletému výročí svatby si manželé “nadělili” dlouho očekávaného dědice. Dne 29. listopadu 1879 František konečně pochoval syna. Dali mu jméno po tátovi - František a připojili ještě Ondřej.

image

Čtvrté a poslední dítě manželů Pecháčkových, dcera Filumena Kateřina se po světě poprvé rozhlédla 5. listopadu 1881. Františce bylo teprve třicet dva let (Průměrný věk, kdy tehdy žena rodila poslední dítě byl tenkrát 40-42 let). Podle toho lze usuzovat, že ani po tolika letech společného života si manželé nebyli nijak blízcí.

image020507a21 - 1884

Z Čermné se v letech 1851 a 1853 vystěhovalo několik desítek rodin (2). Když se začala chystat třetí “americká” výprava a za snem o lepším životě se chtěla vydat nejstarší dcera s manželem, rozhodla se patrně i matka Františka. Kdo ví, jak se jí to podařilo před mužem utajit, jak našetřila peníze…. K vystěhování potřebovali lidé tzv. Reisepass für das Ausland (Cestovní pas do ciziny) s dodnes obvyklými náležitostmi. Vystěhovalci museli prokázat, že v Čechách nezanechávají žádné dluhy a mají dost prostředků na cestu do Ameriky. Potvrzení jim dávaly obecní úřady. A nikdo nic neprozradil. Proč asi? Vkrádá se podezření, že František Pecháček nebyl nejlepším manželem. Ale to už dnes nikdo popravdě říct nedokáže.

Ať se stalo, co se stalo, žena s dětmi byla nejednou pryč. Chalupník s dcerkou možná nějaký čas doufali. Jenomže po čase přišly do vsi první zprávy. Už se navrátí, pochopili osamělci v Pecháčkově chalupě.

Za nějaký čas (nejpozději v polovině roku 1890) si František přivedl novou družku, Filomenu Bednářovou (* 12.01.1861)

image

Ze svazku, jenž se nemohl stát manželstvím, se zrodily tři synové s příjmením po matce – Vojtěch (*/+ 22.04.1891), Josef (*07.03.1893) a Jan Bednář (* 25.06.1894, + 12.11.1894). Ani jeden z nich nemá v matričním zápise uvedeno jméno otce. Podle bydliště je víc než pravděpodobné, že jím byl František Pecháček. Ze tří dětí přežil jen Josef.

image

image

image

František, Filomena, Marie a Josef. Mohli žít jako rodina, ale slova “Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj” zůstaly trčet mezi oběma dospělými jako nepřekonatelná zeď. Misionáři, Filomenin odchod, Mariina svatba, Josefova vojna a svatba, smutný konec života osamělého starce… to vše už znáte z úvodního příběhu, k němuž bylo mé pátrání jen malým dovětkem.

*

(1) Od sedmdesátých let 19. století zlevnila lodní doprava a o něco se zdokonalila a do Spojených států začali odcházet i příslušníci nejchudších vrstev – venkovská čeleď a městský proletariát.  Další část vystěhovalců tvořily dívky, které si cestu zaplatily z věna a sloužily pak v bohatých amerických rodinách. Češi také měli svou specialitu  - tzv. „mail-order bride“, neboli nevěstu na objednávku. Čeští usedlíci v Americe si neradi brali za nevěsty ženy jiných národností, a tak do Čech posílali inzeráty, že své budoucí nevěstě, kterou do té doby většinou vůbec neznali, zaplatí cestu přes oceán. Z politických důvodů do Ameriky odjížděli čeští socialisté, kteří byli v Rakousku od sedmdesátých let 19. století vystaveni politickému pronásledování.

(2) více o vystěhovalectví z Čermné - http://goo.gl/8KqJO

*