Rodokmen - diskusní skupina na G+

30. 11. 2010

Neuměl pověděti, syn-li neb dcera je…

z matrik farnosti Holice II.

Po prvním přečtení mi následující matriční záznam připadal komický. Zmatený táta, co nezná pohlaví svého potomka, jenž spolu s farářem zavinuté dítě ze studu (?) nerozbalí, aby se přesvědčili dodatečně….

image_thumb17

1697, z Chwojence, dne 7. 9b. (listopadu) in Eccl. s. Martini we dwe hodiny na nocz pokrztieno robatko otcze     Blazka, matky   , ktere, poniewadz otecz, ktery ge na koni prziwezl, neuměl powiedeti, syn-ly neb cera ge, ugmenowano, nebylo. Az gestly pozustane znowu przi wykonani ceremonigi se gmeno mu da….

*

Jenomže… strach ze smrti před pokřtěním byl díky působení katolické církve neobyčejně silný. Podle tehdejšího pojetí víry nemělo nekřtěňátko nárok na pohřbení do posvěcené půdy a končilo spolu s nevěřícími, sebevrahy a dalšími hříšníky někde za hřbitovní zdí. Takovému dítěti se nejen nedostalo spasení, ale podle pověstí se na sedm let stalo bludičkou. Přetrvávala i pověrečná víra, že křest chrání dítě před zlými duchy.

Byla-li u narození dítěte porodní bába, měla právo tzv. křtu v nouzi. Ale jak se zdá, u Blažků ji rodička ku pomoci neměla a novorozeně zřejmě nemělo naději na přežití. Proto se otec nestaral, “syn-li neb dcera”. Popadl je, zabalil a uprostřed noci spěchal za farářem, aby maličkému zajistil království nebeské.

Mohly se stát i horší věci. Bývaly časy, kdy byla těla nekřtěňátek zneužívána k černé magii. Případ, který odhalili v roce 1590 popsal v časopise “Český lid” Václav Schulz: „Tento výpis zločinného vyznání vydán jest od práva města Kostelce nad Černými lesy z kněh smolnejch … Z něho poznáváme všecka lotrovství, která Jan Škoda s dvěma druhy svými tropil a za která od práva uznáno, „že má čtvrcen a na šibenici rozvěšen býti". …„Vykopali Vlček jinak Vítek, který se mnou vzat jest, a já s nimi to nekřtěňátko u Božích muk u Lipan. Spálili sme je na prach a sypali sme jej do studnic, do vod, kde koňům vodu brali. Tak sme dobytky trávili a sušili tu, kdež se nám dobře líbilo; i u pana Kutovce do studnice. Suchej u Adama krčmáře v Vrbčanech, Kroupa u Chrousta, Petr pohůnek u Kříže…. Z toho nevinňátka u Lipan žilky vyřezávali a z nich svíčky dělali. Pokud ta svíčka horala, když sme do nějaký komory vešli, žádný nemohl procítiti a nás jíti. Nějaký starý Beneš pacholek tomu nás naučil…Josefovi ovčákovi, kterej v Vežertích bejval, prodávali sme prachy z nekřtěňátek, z Božího umučení a z holení pálených. Za to nám dobře platil.” (Český lid VIII., str. 177)

A teď suďte…. Ve světle tehdejšího myšlení táta Blažek už tak komicky nepůsobí.

*

26. 11. 2010

Posmrtní nájemníci

Minulý týden vědci otevřeli hrob Tycha de Brahe (5).  Podivili se nad tím, že rakev slavného hvězdáře byla uložena do hrobky staršího data s dalšími zřejmě příbuzenstvím nespojenými osobami.

Jak lehce urození mrtví měnili místo posledního odpočinku dokládá zápis z matriky Hrochův Týnec 1701-1757 sign. 890 NOZ na foliích 735 a 736. Mnohdy k již pohřbeným přibyli později nezvaní nájemníci…

image       image

(8.10.1724) Nalezage se w chramie p. zdegssim 4 hrobowy kameny s napisy swymy z nichž

Napis prwni tento: Letha 1641 umržela urozena pani Sybilla Czellerowa Eferichowa z Wichau, pani manželka uroz. a statecž. rytirže pana Waczlawa Karla Czettera z Rozenthalla a na Tegniczy Hrochowy gegižto tielo tuto odpocžiwa.(1)

Napis druhy: Letha 1567 na den sho Burygana umržel gest uroz. p. Burgan, syn urozeneho p. Christiana Switkowskeho ze Ssu.gana a na …. tuto tielo geho odpocziwa (2)

Napis tržeti: Letha božiho 1570 umržel p. Jan Hynek Boržiczky z Hostowicz a na Boržiczych, tuto tielo geho pochowano (3)

Napis 4tý: Letha 1570 na den sho Sylwestra umržela … bywala pani na Skaliczy, tuto tielo gegi gest pohržbeno. (4)

Tyž kameni hrobowy s powolenim wysocze dustogny … biskupske conssistorže prazske sub dato 11. 7bris 1721 z mist swych wyzdwiženy, kosti tiel po(d) nimi odpocžiwagiczych wykopany, do truhlycžek na nichž plechy czynowy s napisy wloženy potom dilem do crypty Czellerowsky, dilem do crypti Pughartowsky w tom chramu p. dne 11. octobris roku pržytomneho 1724 pocžestnie recondirowany gsau.

*

(1) Zellerové z Rosenthalu (jinde Celarové, Cellerové a Zellerové) získali predikát a erb roku 1596. Kašpar, pak Václav Karel, a v letech 1681-1705 Jan Václav - drželi panství “tejnické” s přestávkou od roku 1622-1705. Kašpar se stal  se strážcem klenotů císaře Rudolfa II.  a Jan Celer  cís.  komorníkem.  Kašpar  byl  v l.  1618 – 1620  hejtmanem císařského panství  kolínského a pak panství pardubského.  Poté koupil Hrochův Týnec.

(2) Burian Svitkovský ze Škudl, jenž byl ve službách pánů z Pernšteina, dostal predikát a erb r. 1531 a držel v l. 1548 – 49 zboží Bláto a později Čankovice; r. 1552 byl přijat do druhého stavu rytířského nebo do vladyckého král. Českého

(3) V deskách zemských je doložen Hynek Bořický z Bořic a Hostovic kolem roku 1553. Bořice připadly vladykům Bořickým z Hostovic koncem 15. století a Jan z Bořický je roku 1588 prodal Václavu Lukařskému z Lukavce.

(4) Jméno není neuvedeno, ale zřejmě šlo o Johanku ze Štítného, dceru Mikuláše, pána na Morašicích, provdanou za Petra Hamzu ze Zábědovic a podruhé za bratrance Prokopa Štítného ze Štítného. Ten roku 1558 koupil od Petra Hrocha i městečko Hrochův Týnec.

(5) skloňování jména Tycho de Brahe zde

*

17. 11. 2010

Ouhonci a dcery zmrhané

z matrik farnosti Holice, I. část

Ouhonek. Tak říkali naši předci nemanželským dětem. O jeho mámě zas potají utrousili: “Šla spíš do kostela, než zvonili…” Mluvilo se o ní také jako o zmrhané. A nešlo jen o ztracenou společenskou prestiž.

Byly časy, kdy takové děvče (pokud se později neprovdalo) přišlo rovněž o nárok na dědictví po rodičích. Mnohdy, pokud samo neprokázalo na ní spáchané násilí, i trestu propadlo. V tehdy platném Koldínově Zákoníku městském (1579)  totiž existoval paragraf s definicí: “smilstvo  ..se vykonává tehdáž, když by panna anebo vdova od někoho zprzněna byla. A děje se dobrovolně, tj., když by panna aneb vdova sama k tomu svolila. A pokuta na smilníky starodávní jest metlami ven z města vymrskání.”  Každý jistě pochopí, že dívka se hned “nechlubila” a čekala, zda budou nějaké následky. Na smilstvo se proto zpravidla přišlo až při průvodních projevech nechtěného těhotenství. Děvče mělo dvojí šanci, jak ujít trestu a alespoň trochu zmírnit opovržení. Muselo podat přesvědčivé důkazy, že svolilo pod slibem manželství a nebo že bylo znásilněno, což zákon stanovil jako: “…násilí aneb podav jest, když by na ženu aneb pannu od někoho mocí a bezprávně bylo saženo tak, že by násilným skutkem panna k porušení a žena poctivá o poctivost svou přijíti musila.”  Jenomže prokázat něco takového beze svědků rozhodně nebylo jen tak.

Následující zápisy z let 1696-1701 jsou zkratkami příběhů několika “zmrhaných” žen, něčích prapra… babiček. Dnes jsem dokonce četla výraz “předkyní”. Vážně, takovou zhůvěřilost dokázal kdosi v rámci prosazování jazykového genderu napsat.

Nepřipouštíme si, že náš původ má nějaké vady. Proto, když už nějakého toho nemanželského potomka v historii rodu najdeme, povětšinou s pochopením přijmeme myšlenku, že “padlá” dívka a její milý jen nedočkali svatby nebo děvečka ve službě podlehla sedlákovu násilí. Jsou takové příběhy. Ale jsou i jiné… Naši předci se ani zdaleka nepodobali ideálu vykresleném Boženou Němcovou. Tvrdá práce přinášela tvrdost povah, hrubé ruce stejně hrubé jednání. I násilníci a ženy volnějších mravů ze 17. století mají potomky ve století jedenadvacátém. Možná, že jsme jimi právě my. Dlužno říct: Byli, jací byli a buďme rádi, že je máme - jinak bychom nebyli. Konec konců, jejich předané geny se v každém z nás docela dobře skombinovaly, ne?

Teď ty slíbené příklady, jakým podivným děním osudu přišli mnozí ouhonci ke svému zrození….

image41_thumb1 1696, z Holycz. Dne 19. Martii in eccl. s. Martini przed nespory pokrzten syn gmen(em) Jakub sub conditiwi gakozto prw mdly od baby pokrzteny. Otecze, gakz se prawi, negysteho a nepowedomyho, matky Magdaleny, czery po neb. Janowi Suwowi z Morawan, ktera wostawagycze se .. we sluzbie na hospodie netržebsky, gey sobie uhonila…

image_thumb4 1687, Aprilis 6. z Ržedicz. Pokržtieno dite gmenem Alzbieta, gehoz otczem prawi se ze byl Waczlaw Kuczirek, saused nekdegssi rzediczky, ktery neprzikladny ziwot weda potom na wojnu se dal. Matka toho ditete u neho za podruhyni bywssi…

image57_thumb11687, z Pobiezowitz, dne 17. Marti gest w chramie Pane sho Martina pokrzteno dětatko matky Katerzyni zmrhalé podle rzeczi s Jirakem, lotrem a zlodegem, ktery nechaw manzelku swau a zleho zywota se chytiw, naposledy gatt sa narzizenim slawné apellaczi gest potrestan weymrskau… 

image_thumb3 1707, Chvojno, dne 11. Janu. in eccles. s. Martini pokrztiena czera gmenem Katerzina. Otecz se prawil byti Wenczl, sluzebnik neb paze p. Ferdinanda Chuchelskeho (titul) … (kteryž zběhl) …..

image_thumb2 1699, Slauzicze leta pominuleho 1698 ze dieweczku u Tomasse Hanzla, Salomena czera po neb. Janowi Rautenkranczowi, prži dokonani sluzby nalezená gest od Jiržika, syna tehož Hanzle, na pocztiwosti zawedená, kteryž takoweho s ni obczowani se neodržikagicze, o Wanoczych s Krystofem Hanzlem, bratrem otczowym a stregczem swym ustranil, ale potom skrz tehoz Krystofa na poruczeni wrchnosti chocenske, kamz o doporuczeni s przymluwau od p. fararže uchazeti se musyl, k nawraczeni gest dodan. Y dalegcz u przytomnosti p. Michala Worla a p. Jiržika Wohralyka, konsseluw holyczkych, w domie farnim s nadepsanau Salomenau przipowied uczinil a nato na ziadost otcze sycze sam osobnie przed p. hegtmanna se neukazal, kdyz pak giz dwakrate ohlassen byl, diwnie sobe poczinagycze, zie gesstie wetczi horže rodiczum czinil a z gystegch mnohych prziczin se widělo, kterakby nehrube dobrže s nimi se wedlo, otecz gmenowaneho syna Jiržika 30 kop newieste gest odwedl a tedy ta wiecz urownana byla.image_thumb1 1701 Ředice, dne 11. January in Eccl. s. Martini pokržtien syn gmenem Waczlaw matky Alzbiety, která z poruczeni rychtarže horzegssyho gdaucze za posla a ukazatele czesty gystymu rejtharu když do lesa pod Chwojnem pržyssla, od neho s nasylym obtieskana byla ….

image1111111_thumb1701, Holice. Dne 29. Juni in eccl. s. Martini ..pokržtieno ditie gmenem Maria matky Alzbety czery po neb. Jirzikowi Ruziczkowi, zanechany od Jiržika syna Nikodema Kaczirka, ktery vzaty na wojnu leta 1701 k oddani gakozto czyzopansky choczensky neprzissel…  image_thumb11 1698, z Chwojencze a Kralowa Hradcze, dne 24. maji in eccl. s. Martini pokržtien syn otcze Matege Jetela a matky Doroty, … zostawagycze matka za deweczku, otecz za auržednika forstowskeho u p. Ludwika Fontany, forstknechta rewiru chwogenowskeho, k stawu manželskemu slib sobie uczinily. W ten czas wssak, kdyz nadepsane dewczatko ke krztu s. pržinesene bylo, gesstie swogi nebywsse, od Zikmunda, ržeznika chwogenowskeho a sswagra matczinyho….

Tolik o matkách. A co jejich děti? Nelegitimní (nemanželský) původ je pronásledoval po celý život. Bránil v přijetí do učení, ke studiu, církevní nebo úřednické kariéře, ale i k rovnocennému sňatku. Teprve Josef II. se roku 1783 pokusil o nápravu vydáním "tzv. “manželského patentu” (č. 117), zrovnoprávňujícího nemanželské děti s manželskými. Jenomže jak už to bývá, praxe za zákonem dlouho pokulhávala. Ale to konec konců není nic nového.

*

Dříve, před popisovaným obdobím, bývaly nemanželské děti mnohdy zapisovány na konci matriky ve zvláštním oddíle, označovány jako “panchart”, “parchant”, “z levého boku”. Jejich matka byla “kurva jakási” či “dorota zmrhaná” leckdy bez uvedení příjmení.

14. 11. 2010

Mrtvý bod – genealogova noční můra

14. listopadu 2010, 9:24:4014. listopadu 2010, 9:24:40Mrtvým genealogickým bodem je zpravidla označována hranice v bádání, za kterou nelze pokračovat pro nedostatek pramenů. Jenomže… někdy je materiálu ještě spousta, ale farář napsal zápis tak, že zkrátka genealog přes veškerou snahu končí. Stalo se. Dostat se dále a prolomit „mrtvý bod“ se zřejmě nepodaří a doložitelná historie rodu Hořických skončí roku 1753.

fol. 269

Martius 1753 d. 19. po dostatecznem wyučeni w wirže katoliczke ode mnie kněze Jana Nepomuka Pfeifer na ten cžas fararže policzkeho pokržtěn byl mladenetz 14 let stary z židowskeho pokoleni z židowskych rodicžů rozeny w Horžiczy jemuž na kržtu swatem gmeno dany bylo: Josephus Wenceslaus Horžiczkeg. Kmotrowe: slowutny pan Caspar Fridrych, na ten cžas pulgraby panstwy polickeho, pan Bernard Feyfar, miestienin a raddni městecžka policzkeho, p. Joannes Luniacžek, rychtarž policzky, p. Antonin Krticzka, miestienin miestecžka Policze, Giržik Klembt, rychtař huttbersky a spolu …čnik panstwi policzkyho a sslechetna pani matrona Kateržina Thinowa. Baptizavit vblis Vitalis Maržik p.t. prior asistente suprascripto curato loci 
*

13. 11. 2010

Prababička s fajftičkou

Přiznám se bez mučení. Jsem drogově závislá… a se mnou zhruba dalších dva a půl milionu obyvatel této republiky. Jsem totiž kuřačka.

Panuje obecné povědomí, že ženy (a to nejdříve jen ty tzv. „mondénní“) začaly kouřit počátkem 20. století. Proto mne velmi překvapila zmínka o ženě – kuřačce z přelomu 18. a 19. století – uvedená v pamětech Isidora Moravce (* 1862) z Kunčic: “…děda mého otce byl hospodářem v popis­ným čísle 82 Kunčicích, kdež dosud rod Moravců obývá. Tento můj pradědeček jmenoval se Josef …. Měl než jednu dceru Annu a ta se provdala za Motyčku z Adamova statku, takže tím zde rod Moravců vymizel a byli zde Motyčkové až do roku 1905…. Prababička … byla Taclo­va z dolního konce Kunčic, z kterého čísla není známo. Zajímavo jest na tehdejší dobu, že tato žena kou­řila. Šla-li dělat trávu, měla snad takovou krátkou faiftičku do níž si nacpala a ba­fala. Brzy však zemřela. Z jejich manželství byli dva synové, Josef které zdědil živnost po otci a Antonín můj děda.

Samozřejmě jsem si nenechala ujít příležitost zapátrat. Takže pěkně popořádku… Výchozí bod Kunčice 82 a zhruba počátek 19. století, doba po přečíslování gruntů, tj. po r. 1805. První stopa hned 11. února 1806. Dvojčata Dorota a Kateřina Moravcovy se narodily v Kunčicích 46 nové číslo 82 otci Josefovi a Terezii rozené Taclové, dceři chalupníka Václava z Kunčic 6 a Anny původem Venclové (1). Měli děti, tudíž měli dříve i svatbu (2).

imageMatrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829  sign. 83-10 N, fol. 100 (1)

imageMatrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1829  sign. 83-23 O, fol. 7 (2)

Ženich, dvacetiletý Josef Moravec (* 22.11.1774, † 7.3.1845), pocházel ze statku. Táta mu umřel a on, jako nejmladší ze synů schopných hospodaření, byl na řadě, aby si přivedl nevěstu a převzal grunt. Něco na té Terezce muselo být… o pět let starší děvče z chalupy, a přece se 21. září 1794 stala budoucí hospodyní na lánickém gruntu. Nebo jen Josefova ovdovělá máma myslela, že starší žena mladého hospodáře ukrotí?

Pětadvacetiletá nevěsta je v matričním zápise o uskutečněných církevních oddavkách uvedena jako “Terezie, dcera po Václavovi Taclovi, na panstwi kysspereczkem we wesniczy Kuncžicze w Nru 3 chalupnikowi, moha leta bywalim wrchnostenskim poslowi do kragskeho auržadu. Jegy matka Anna, dczera Martina Wenczle, nadenika z toho tež panstwi a z Kuncžicz.”  Z tohoto druhého pomocného schůdku už není daleko k cíli – najít roku 1769 narození Tezerie Taclové, dcery Václava a Anny. Nalezený, níže uvedený zápis z 21. ledna 1769 podává mnohem méně informací, ale je ukázkou toho, jak je místy genealogova práce náročná.

imageMatrika Kyšperk 1760-1784 sign. 83-4 NOZ, fol. 138

Kuncžicio (1769, Januarii) 21. Theresia dczera Waczlawa Taczle a Anny manz. pokržtiena gest w chramie Panie Kysp. Levans Josefa dczera p. Francze Polacžka zahradnika, test. Jakub Hrdina richtarž z Kuncz., Theresia manz. Antonina Hottmara z Podmiesti R.P. Jos. Fridrich altarista

Jen tak na okraj… Nedá se říct, že Terezce při narození svítila šťastná hvězda. Přívalové deště, jarní sněhy, letní vedra – to vše tři roky po sobě. Bylo stále hůř, až už nebylo co sít, co jíst. V jedenasedmdesátém roce vypukl v Čechách poslední velký hladomor a rozsáhlá tyfová epidemie. Na čtvrt milionu mrtvých prý tenkrát v Čechách pohřbili. Terezka přežila. Řeklo by se, že krušné časy z raného dětství musely poznamenat její zdraví, ale opak je pravdou. Úmrtnost rodiček byla tenkrát veliká, ale selka z Moravcova statku porodila bez problémů deset dětí. Jako první přišel na svět Jan (*/+ 1793). Narodil se jako nemanželský a jméno otce není v matrice uvedeno. Byl jím snad ještě ani ne devatenáctiletý Josef Moravec? Toť otázka… každopádně v jejich manželství se narodilo dalších devět potomků: Terezie Dorota (* 1795, 1819 provd. Macháčková), Anna (* 1797, + 1799), Antonín (* 1799, + 1800), Josef (* 1801, odd. 1822), Anna (* 1803, ?), Dorota (*/+ 1806), Kateřina (* 1806, + 1807) Barbora (* 1809, ?), Antonín (* 1813, odd. 1836).

Isodor Moravec píše, že prababička zemřela brzy. Ale Terezii Moravcové roz.Taclové zvonili umíráčkem až 20. září 1838, kdy jí chyběly necelé čtyři měsíce do sedmdesátky. Do hrobu ji však nepřivedl tabák. Podle všeho byla příčinou jejího úmrtí otrava krve od zánětu v noze. 

image Matrika Kyšperk (Kunčice) 1784-1869 sign. 83-30 Z, fol. 111

O selčině zlozvyku se jistě vedlo dost řečí, přesto rod Moravců proslavil teprve její vnuk - Josefův syn Petr (* 1836). Dlouholetý radní a představený obecní samosprávy se mezi sousedy těšil velké autoritě. Vodil poutníky na procesí, dával sousedům právní rady, žádali si jej za družbu ke svatbám, patřil k zakladatelům kampeličky, hasičského sboru…. Prý se i říkávalo: “Pánbůh na nebi a Moravec na Kunčicích.” Jenomže to už je jiný příběh.

Ještě otázka. Víte proč prababička nekouřila cigarety? Jednoduše proto, že je lidé ještě neznali. První “hřebíček do rakve” si údajně ubalil a vykouřil egyptský voják roku 1832 za turecko–egyptské války. Průmyslově se začaly vyrábět ve Francii až pět let po smrti kunčické kuřačky.

K tolik proklínanému zlozvyku se vztahuje ještě jedna vzpomínka Isidora Moravce z konce 1. světové války: “Kouření už v r. 1917 nebylo vůbec, já sám tehdy také kouřil fajfku a když nebyl tabák, kouřilo bukové listí, protože barvou na podzim se nejvíce podobalo tabáku, kouřila se mářinka, růžičkové listí (květy), zaječí jetel z luk, na podzim nať z bramborů a Bubeník, nyní kostelník v Orlici kouřil i kopřivy. Smrdělo to všecko hrozně a ty kopřivy nejvíc a nejlepší to bylo, když jsme se v sobotu sešli na holení k Motyčkom č. 69, on byl zedník a stříhal a holil a každý kouřil něco jiného, to byl náramný požitek z toho smradu. Na jaře se sehnalo semeno tabáku a sel se tabák do zahrádek, různé druhy, ač se nesměl pěstovat, jen asi tři rostliny, jako květina a dost se mu zde dařilo, alespoň mě vyrostl moc pěkný, na podzim a v zimě jsme to všelijak patlali, pařili a sušili, ale co to bylo všecko platné, že to byl tabák, když to dobré nebylo. Taky se i ze zahrádek kradl tabák a to pak bylo lítosti.

Povím vám, to muselo být „pokouřeníčko“!

*

9. 11. 2010

Zrozena v zatmění

Ačkoliv dnes přijímáme zatmění slunce jako sice zajímavý, ale nikterak hrozivý astronomický jev, přece při jeho pozorování cítíme bázeň. A co teprve lidé o pár století zpátky, kteří v něm viděli předzvěst katastrof… Myslím, že holická Anička si dobu svého zrození nesla životem jako prokletí. Kdo ví, zda ji dokonce nepovažovali za zplozence zlé moci… image_thumb51699, Holice dne 23. 7bris (září) Waczlawowi Lehkymu a Salomeně matcze narozena dczera prawě na czas trwagyczyho mezy 11 a 12 hodinau przed polednem sluneczneho zatmeni, kteraž od baby pokrztiena potom sub co…i a baptizyrowaná Anna nazwana gest….

image  *

Ostatně podobné nebeské znamení “ovlivnilo” i mnohé osobnosti a události. Zatmění slunce prý provázelo zrození proroka Muhammada, zakladatele islámu či papeže Jana Pavla II. A v pátek 7. června 1415 v Kostnici narušilo přípravy na druhé stání Mistra Jana Husa před koncilem a tím oddálilo i následnou ohnivou exekuci. V Husitské kronice Vavřince z Březové najdeme slova "...zatmělo se jest všecko slunce, takže nemohli jsou mše sloužiti beze světla na znamení, že slunce spravedlnosti Kristus bylo se zatmělo v srdcích prelátských mnohých na smrt mistra Jana z Husi skrze koncilium dychtějících." O měsíc později, šestého července, byl Hus upálen.

Úplné zatmění u nás nastalo naposled 8.7.1842 a pokud věříte astrologům, kteří i dnes zcela vážně píší: “Zatmění Slunce - Země odblokována od životodárných sil… Slunce se nás snaží vrhnout zpět do minulosti, nebo aspoň obnovit, dočasně oživit minulé obrazy, dávno překonané postoje. Přivolat k životu zchátralé ruiny předchozích cyklů. Luna absorbuje veškerou sluneční energii….”, nemusíte mít obavy. Přes naše území přejde plný měsíční stín až 7.10.2135 (např. přes Olomouc). V Praze a v Brně si pak musíme počkat až na 22.7.2381.

*

6. 11. 2010

Mohli i skály lámat

Rigaud-SamsonFalk,_Benjamin_J._(1853-1925)_-_Eugen_Sandow_(1867-1925)-_1894_

 

“Být silný znamená být šťastný,” řekl počátkem devatenáctého století americký básník Henry Wadsworth Longfellow. A když dodal, že “člověk je buď kladivem, nebo kovadlinou”, vyjádřil naprosto přesně, proč lidstvo od nepaměti obdivuje siláky. Chytrost, moudrost – ty obvykle zmizí ze světa spolu se svými nositeli, ale odneste na ramenou kládu, co dva jiní nezvednou, a bude se o vás mluvit ještě za sto let.

 

V orlickém (1) rodu Stejskalů měli takové siláky hned dva. Starší z nich, Jan Karel Stejskal, se narodil 10. května 1773, sotva pět měsíců poté, co otec Václav koupil od Antonína Motyčky selský grunt v Orlici, označený numerem 5.

image Matrika Kyšperk 1760-1784 sign. 83-4 NOZ fol. 194 (kliknutím lze zvětšit)

Léta šla, hoch sílil a když dorostl, dokázal kousky, nad kterými zůstával lidem rozum stát. “Pod Malovými, nyní Vyhnálkovýma spadl Fajtom kůň do řeky a on ho vynesl stezičkou nahoru za krkem. Kládu unesl na rameně.” (2) Které děvče by takového mužského nechtělo? Jenomže podle svého si vybírat nemohl. Teprve, když se táta sedlák domluvil s jiným tátou - panským hajným, co měl na vdávání dceru s pěkným věnem, slavila se 14. října 1798 svatba.

imageMatrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 9 (kliknutím možno zvětšit)

Siláka dostala za muže dvaadvacetiletá Anička Lehká původem z Jankovic čp. 4 a následovala manžela do jeho rodné chalupy. Jak jinak. Táta Václav by se přece nevzdal takového pomocníka! Kdo ví, jak se tam všichni porovnali… rodiče, sourozenci, Jan a jeho rodina…. ale tak to zkrátka bývalo. Hospodářství dalo tolik práce, že se lidé sotva potkávali. Snad jen u jídla. A večer se pro každého nějaké to místo, kam složil unavené tělo, taky našlo.

Ačkoliv to do života orlických siláků až tak úplně nepatří, zmíním i jednu perličku z historie Stejskalova rodu. Z podzimu roku 1804 si s nimi osud zahrál podivnou hru. Říká se – do třetice dobrého i zlého a tenkrát se pořekadlo naplnilo dokonale. Janův bratr Josef se 2. září (3) oženil s Pavlínou, dcerou orlického chalupníka a tesaře Františka Vyhnálka. Ještě ani nevyvanula vůně svatebních koláčů a na statku už chystali pohřeb. Sedmnáct dní po Josefově svatbě, 17. září zemřel osmašedesátiletý hospodář Václav na “vnitřní auraz”. Jak ke zranění přišel? Těžko říct. Příčina úmrtí ale napovídá, že ani v pokročilém věku neposedával zbůhdarma u kamen.

Bývalo zvykem, že grunt dědil nejmladší ze synů, jenomže tady byli ještě čtyři nedorostlí – Filip, Petr, Pavel a nejmladší jedenáctiletý Jiří. Kdepak čekat, než doroste. Tak dlouho ovdovělá selka Anna sama hospodařit nechtěla. Prodala 3. října 1804 grunt za 700 zl.r. tomu, co byl podle věku k hospodaření schopný – čerstvě ženatému Josefovi. Než se týden sešel s týdnem, váhy se znovu překlopily k dobrému. Uplynulo čtyřicet čtyři dnů od svatby, dvacet devět od pohřbu a v chalupě ozval ozval dětský pláč. Mladému hospodáři se 16. října 1804 narodil prvorozený syn.

Silák Jan zůstal nějaký čas u bratra na rodném gruntě. Postupně se mu zde narodilo několik potomků, až konečně ve čtvrtek 5. dubna 1810 přišel na svět nejmladší syn Josef Stejskal, který podědil nejen příjmení, ale i tátovu sílu.

imageMatrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7 

Byl čas, zajistit pro rodinu vlastní bydlení. Jan se nespokojil a nějakou starou chalupou. Na pronajaté obecní půdě vystavěl novou, do gruntovní knihy zapsanou pod číslem 75. Leč ani síly siláků nejsou neomezené. Přebytek námahy mu podlomil zdraví. Muže, který unesl koně, zabily 2. července 1811 souchotiny. Bylo mu pouhých osmatřicet let. (3). 

imageMatrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 32 

Jeden a půlletý Josífek na tátu brzy zapomněl, a že se ovdovělá Anna znovu neprovdala, musel odmala přiložit ruku k dílu víc, než jiní kluci. Nejen v genech, ale možná i zde byl zdroj jeho velké síly. Jenomže vyrůstal bez pevné mužské ruky, a to asi podílelo na jeho prudkých, mnohdy nekontrolovaných reakcích. Petr Motyčka z nedalekých Kunčic o něm ve svých pamětech napsal: “Josef Stejskal, v čísle 95 pocházející z Orlice, byl silný … když dělal plot tak nemusel mít palici, to udělal pěstí, zastrčil koly. Kráva když ho trápila, tak jí dal rukou do hlavy že ji omráčil, a dlouho se nevzpamatovala. Jednou jedna ženská z Kyšperka něco s ním domlouvala a chtěla mu dát hráběma. On jí jen vzal za ruku u ramena a všecky prsty se jí sebraly, jak byly vymalovaný. Jedl docela sprostou stravu, syrové brambory … maso míval jen někdy. Když ho něco dráž­dilo, to stačilo aby na to kloudně sáh, tak bylo po tom. Prase dřív rozsekal na kusy a pak je teprv pařil. Oblek si šil sám. Jak z kozy svlék kůži, tak ušil kožich. Čepici si šil na palici co měl na pařezy. Kalhoty, to si šil sám. Lehl si na plátno a jeho žena mu musela opálenou loučí omalovat. … Jinak byl dobrák. Když by se byl pohněval se svou druhou ženou Rozálkou, tak musel jít pryč od ní ven nebo dál. On svou sílu nic necítil. Jednou také spal za kam­nama a zdálo se mu, že valí pařez. Opřel se o kamna a kamna vyvalil dolů. A také kopal u hřbitova vojen­ského nad číslem 93 jámu, hledal uhlí. Ale pod kopec rovně, dolů ne. Když byl asi 300 sáhů od kraje tak tenkrát byl tam sám a o odpolednách usnul. A v tom spaní k němu přišla bílá paní a povídala mu ať hned odtud jde pryč. On procitl a vzal nářadí sebou ven a sotva odešel, tak spadlo kus země na to místo. To prý často říkával.

Roeber11ac06e43jpgStejskalů Josef byl, zdá podivín. Zato o jiném zdejším hromohlukovi se kunčický písmák zmiňuje jako o veselé kopě. Jan Motyčka (* 1775) z Kunčic 102, současník Josefova otce Václava a … byl postavy dosti veliké, obzvlášť silné, musel prý míti hodný sochor (páku) při nakládání dříví, aby každý nezlámal a o nějaké žerty u něho taky nebyla nouze.” Protože každé vyprávění muselo mít i mravoučný závěr, dodal nakonec: “Dřív bylo více těch silných lidí. Měli stravu docela prostou, že by jí teď lidé mnozí ani nejedli.”

A skutečně, o dalších silácích v okolí píše Václav Zdeněk Hackenschmied v knize Na besedě (Ústí nad Orlicí 1995). Jenomže tahle povídání už patří mezi pověsti.

Prý “koncem sedmnáctého století, když se boural evangelický chrám (v Dolní Čermné) a na jeho místě začal vyrůstat římskokatolický kostel jakýsi Hejkrlík z Petrovic č. 17, který pacholničil na rychtě, při přestavování věže prý sám vynášel těžké nárožní kameny na lešení.

V Žichlínku se dodnes dochovala pověst o Janu KhaupeKoupovi (* 1634) synu tamního sedláka Kryštofa a jeho manželky Lidmily. Vypráví se, že “po třicetileté válce se krajem toulali vlci, kteří se v zimě, puzeni hledem, odvažovali až do vsí. Za jasné mrazivé noci před Vánocemi šel mladý Jan Koupa na přástky k sousedovi, kde doufal, že se sejde se svou nejmilejší. Již skoro docházel k chaloupce, když se pojednou pod mocným nárazem ze zadu zapotácel, div neupadl. Na ramenou ucítil silné pazoury, horký dech z tlamu mu ovanul tvář a zuby se zakously do silného límce. Bleskurychle uchopil hladového vlka za přední nohy a mocným rozmachem ho přehodil dopředu. Vlk ho nemohl nijak kousnout, vztekle vyl do noci a zadníma nohama hrabal do prázdna. U souseda Koupa kopl do dveří a vstoupil do světnice. Prozpěvující přadleny hrůzou ztichly a vyděšeně zíraly. Jenda se zastavil dva kroky před dubovým stolem a mrštil vlkem tak, že mu o hranu stolu přerazil páteř.”

Obdobná příhoda o vlkovi, ovšem s mnohem horším koncem, se prý udála i v Dolní Čermné: “V Haplíčkově chalupě č. 71 pořádala mladá chasa o masopustě ve čtvrtek před ostatky „Vosatník“, dnes by se řeklo večírek. Děvčata napekla buchet, hoši koupili pivo a rosolku a všichni jedli, pili, veselili se, žertovali, zpívali a vesele se bavili. Pivo došlo a jeden z mladíků šel na rychtu pro pivo. Když šel zpět, slyšel za sebou vlka. Honem postavil konev s pivem na zem a běžel, jak nejrychleji mohl, k chalupě. Než se nadál, byl vlk u něho a skočil mu na záda, aby se mohl zakousnout do krku. Hoch měl tolik duchapřítomnosti, že chytil vlkovy přední nohy. Šelma se vší silou bránila a zadníma nohama drápala mladíkovi záda, boky i stehna. Napadený křičel, aby mu otevřeli a pomohli. V chalupě vypuklo zděšení a nikdo honem nevěděl, co chytit. Nakonec popadli paličky na tlučení lnu a vlka utloukli. Mladíka hrozně zdrásaného museli dopravit domů a ten za dva dny zemřel.”

  Ale ještě zpět ke Koupovi.  K jeho smrti se váže tato pověst: “Koupův přítel Viktorin, rychetníkův syn, chodil za dcerou jednoho rolníka v Třebářově. Tamní chasníci slíbili, že mu zaženou chuť, chodit k nim na zálety a spráskají ho jako psa. Viktorin samozřejmě k muzice za milou šel, ale vzal si kamaráda Koupu jako průvodce. Když si dal Viktorin zahrát sólo, třebářovští hoši se na něj hrnuli. Jenže Koupa vskočil doprostřed před Viktorina, některé vyházel oknem do zahrady, jiné vyhnal dveřmi, ostatní vyskákali sami okny. Zatímco Viktorin tančil v prázdném sále se svým děvčetem, Koupa na prahu hlídal, aby se nikdo neodvážil dovnitř. Po tanci zavolal Viktorin Koupu k poctě, ale jakmile se Jenda obrátil od dveří, přiletěl ze zástupu třebářovských kámen, který jej trefil přímo do spánku a Koupa byl za pár okamžiků mrtev. Podle jiného vyprávění se už jako letitý muž vypravil se čtrnáctiletým synkem do Šumvaldských lesů na dříví. Vůz uvázl v dolíku a koně ho nemohli vytáhnout. Koupa povídá synovi: „Až křiknu, hned s koňmi zaber!“ Sám skočil do příkopu pod vůz nadzdvihl jej zády a křikl: „Jeď!“. Ale chlapec nebyl tak pohotový, koně včas nezabrali a těžký náklad přimáčkl otce k zemi. Pohmoždil si prý játra a do roka zemřel.”

A pak si vyberte. Možná se stalo to, možná ono a možná taky nic. Jen přibývalo času a s ním přibývalo v lidských řečech několika zdatným mužským na síle. Ale jak se říká: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. 

*

(1) Orlice, do poloviny minulého století samostatná ves, dnes součást Letohradu (dříve Kyšperka).

(2) Příběhy siláků z Orlice a Kunčic popsal ve svých pamětech Petr Motyčka (16.6.1868-1933) z Kunčic

(3) Matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1853 sign. 83-26 O, fol. 138; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 23; matrika Kyšperk (Orlice) 1784-1868 sign. 83-33 Z, fol. 7 

(4) Dříve se slavil svátek patrona, po němž dostal člověk jméno, nikoliv narozeniny. Proto si lidé málokdy pamatovali věk svých blízkých a při úmrtí jej málokdy nadiktovali faráři přesně.

*