Rodokmen - diskusní skupina na G+

9. 5. 2010

Z rodové kroniky

nahlédnutí do vesnického života na Náchodsku v 1. polovině 18. století

Bražecká epizoda

Lidé se tak lehce nevzdávají – jeden umře, dva se narodí. I manželství se uzavírají jak v dobách dobrých tak zlých. Nevěstu si tenkrát v tom hladovém čase vyhlédl i téměř třiadvacetiletý Jan Cvrček (* 2.6.1686, Litoboř), zřejmě jediný pozůstalý syn po litobořském Jiříku Cvrčkovi. Možná mu stolínská kmotra Malinová přišeptla: „Máme v rodě jednu... dostane chalupu!“ Slovo dalo slovo a že rodiče nebyli proti, chudému mladíkovi se zaslíbila Salomena Malinová z Bražce. O masopustě roku 1709 se chystala skromná svatba. Zima byla tenkrát obzvlášť krutá. Vítr zostra fičel, kraj zavalila těžká bílá peřina, mráz zalézal za nehty a cpal se pod kabáty i do světnic, ale Jan, jako by nic z toho nevnímal. Hlavu měl v oblacích... přižení se na chalupu. Že se toho táta nedožil!

Velký den nastal v neděli 3. února 1709[1]. Bylo svatého Matěje – den školácké koledy. Ač mrzlo až praštělo a hladu bylo všude plno, i toho roku se náchodský kantor se svými žáky vydal po mši svaté po dědinách dům od domu. V chatrných hábcích se choulili přede dveřmi, namrzlými hlásky přeříkávali: „Jestli nám nic nedáte pro lakomost vaši, Pán Bůh vám nic nepožehná, Pán Bůh vám nic nepožehná, do stodoly vaší...jestli nám slaniny nedáte, však na svejch hrncích poznáte, jak budou lítat z police, jak mlynářovy slepice….“ jenomže tentokrát zněla koleda jako výsměch. Kdekomu se zželelo prokřehlých písklat, ale co dát cizím, když vlastní děti pláčou hlady? V tučnějších letech rektorka z koledy v poledne navařila a jedlo se ve škole. A odpoledne… lidi, to bylo! Lavice ven, rektor vzal housle, hrál až do večera a děti tancovaly na „školáckém bále“, jak říkaly. Ale letos? Smutné pohledy a kručící žaludky – komu by se ještě chtělo hopsat při muzice.

Také svatebčané, co jeli sanicí z Bražce do Náchoda, nebyli zvlášť veselí. Všichni zachumlaní, jeden se tisknul k druhému, aby ani trocha tepla neutekla... ani v ledovém kostele neměl farář moc chuti do dlouhého kázání a mentorování o svátosti manželské. Pár slov, požehnání a po chvíli byli Jan Cvrček a Salomena Malinová prohlášeni za manžele.

(1709) 3. februarius, z Lytoborže. Potwrzen gest w staw s. Manzelstwi Jiržik poz. syn po neb. Jiržikowi czwrcžkowi s Salomenou, dczerau Jana Mallyny, družba Jiržik Mallyna, družicžka Kateržina Mallynowa, wssiczkni z Bražcze

Pouhých devět měsíců a osmnáct dní uplynulo od uzavření manželství a už Salomena tiskla v náručí jejich první dítě. Ku pomoci při porodu jí jistě byla nejen porodní bába, ale i tchýně, ovdovělá Anna Cvrčková. Ta opustila, patrně i s dcerou Mariannou, Litoboř a žily s Janovou novou rodinou v Bražci.

(1709, Novembris) 21, z bražcze. Pokržtiena gest Kateržina. Otecz Gan Czwrczek, Materž Salomena, Levant Mna Kilerka, 2 Dorota Tomssowa, Kmotr Mateg Kilar


Šestinedělí trávila každá rodička převážně v posteli za koutnicí. Proti uhranutí a zlé moci se třikrát denně modlívala růženec, pod hlavou mívala evan­gelium na ochranu proti strašidlům, večer vykrápěla kout, aby k ní neměli přístup zlí duchové a aby jí divoženky v noci nevyměnily dítě. Izolace šestinedělek vycházela ze všeobecné víry, že žena je v tomto období „nečistá“ a její pobyt mimo kout může přivodit různé katastrofy – úhyn dobytka a neúrodu, bouři, krupobití, povodeň či požár[3]. Proto se mohla jen v nejnutnějších případech pohybovat uvnitř domu – dvůr, sklep a půda jí ale byly zapovězeny. Nikdy však nesměla vyjít prostovlasá, jinak by se strhlo povětří nebo by ji mohlo cosi přilehnout a zadusit. V koutě musela bezpodmínečně zůstat celou noc až do šesté hodiny zrána, přes poledne a před západem slunce, aby nepři­volala polednici či klekánici. V ústním podání kolovalo mnoho příběhů o tom, jaké následky mělo přestoupení zákazů.

Zlá doba přešla, a když se pole potřetí zazelenala očekávanou úrodou, věděla Salomena, že se žněmi přibude do chalupy další človíček. A pak, na svátek sv. Máří Magdaleny porodila druhé děvčátko.

(1711, Julius) 22., z brazcze. Pokržtieno ditie Maryana. Otecz Jan Czwrcžek, mati Salomena. Levans Maryana Khülarka z Stareho Miesta, 2ha Anna Khülarka z Bražcze, kmotr Marek Tomssu z Bražcze


Týdny „v koutě“ byly tenkrát pro Salomenu utrpením. Ač byla otevřená všechna okýnka i dveře, ve světnici bylo k zalknutí. Sedávala proto někdy s Marjánkou v náručí v síňce, kde přece jen malounko profukovalo, kdejaký škapulíř proti zlé moci s sebou... Jak ale uviděla cizího člověka, psa nebo kočku, honem po­padla dítě a zmizela za koutnicí. Co kdyby temné síly prostřednictvím zvířat usilovaly o její a dětský život?

Marjánka ještě nedorostla ke třetímu roku a celé Čechy ochromila vlna strachu před novou, zvlášť silnou epidemií moru. Černá smrt naplno zasáhla především Prahu a okolí. Od 1. června do 30. října 1713 tu zemřelo přes 34.000 lidí. Než odtud epidemie ustoupila zů­stalo ve městě zhruba 37.500 živých. Zubatá pokosila za pět měsíců plných 47,6% Pražanů.

V zimě toho roku museli všichni – muži i ženy, starci i děti - chtě nechtě na robotu. Z rozkazu panna správce je rychtáři a drábové vyháněli z chalup do strání sekat jalovec, jenž podle tehdejší víry chránil před černou smrtí. Co si to zase správce vymys­lel, hudrovali muži jeden přes druhého. Páni se bojí morové nákazy a tak, sedláku, sekej jalovec, který má jehličí pichlavé a ruce jsou od něj v mžiku samá krev! Správce se pod­daným nezpovídal. Něco nechá pro svoje potřeby na zámku a zbytek prodá kramářům. Jalovec měl v těch časech větší cenu než obilí nebo dobytek. Byl by hlupák, kdyby nese­bral peníze ležící na cestě. Jalovec roste divoce na stráních, práci obstarají poddaní a ještě ho na svých povozech dopraví do Prahy. Dvě, tři fůry, každá po patnácti zlatých!

Jenomže správcův jalovec mor nezastavil. Černá smrt vyrazila z Prahy do ostatních krajů. Kde se před ní chtěli ochránit, tam museli omezit styk s oko­lím. Jan se ženou měli plno starostí. Jak nakoupit a kde prodat, když se nekonají trhy? „Ale nešť,“ mávl Jan Cvrček rukou. „Ať si třeba hladovíme, hlavně, že život uchováme.“

Do žádného města, do žádné vsi nesměli vstoupit přespolní žebráci, potulní tovaryši, obchodníci, kejklíři, zkrátka nikdo, kdo ne­mohl prokázat, že v kraji, odkud přichází, se mor nevyskytuje. Minul advent, přešly vánoce a následující masopust se tenkrát příliš nelišil od předvánočního půstu. Nehrály muziky, prkna v šenku nepraštěla od bujného tance, stoly se neprohýbaly pod mísami tučného jídla a koláčů, pivo neteklo proudem ani ve staveních nevo­něla kořalka. Ničeho nebyl té zimy nadbytek, jen strachu a starostí!

A zalíbilo se tenkrát černé smrti v Čechách! Vesele tu hospodařila ještě po celý deštivý rok 1714. Blížila se nová zima a mor jí pozvolna odevzdával vládu. Chybělo pár dní do adventu. Šerou světnici v chalupě u Cvrčků ozařovalo jen skromné mihotavé světlo, v měděnci bublala voda, škvírami pronikal ven dým spálených „kouzelných“ bylin k zažehnání zlých sil a Salomena se chystala ke třetímu porodu. Venku temněla noc, svět byl plný nezřetelných věcí a v tehdy jej poprvé spatřila novorozená holčička. To zklamání! Netrpělivý otec se tolik se těšil na syna...

(1714, Novembris) 23., z Brasscze. Pokrztieno ditie Dorota, otecz Jan Czwrczek, mati Salomena, levans Dorota Tomssowa z Brasscze, Mariana Kylarka z stareho miesta, Jakub Kylar z Brasscze


Zakrátko nastala první neděle adventní[6], k níž se vztahuje nejedna pranostika[7] i pár zvyků. „Hvězdičky…třpytí se nad tichým, mrazivým ránem. S věže zazněl zvon; probouzí dřímající osadu. V oknech probleskují světýlka a je vidět, jak jizbou klání se rozdřímané postavy, rychle berou na sebe teplý šat a oblečeny staví se k oknu, aby se pomodlily ranní své Zdrávas. Hned po klekání velký zvon znovu se rozburácel a za ním v pospěšném chvatu zajásal druhý i třetí a všecky zvony teď tvrdým akordem hlaholí do tichého rána, svolávajíce lid do chrámu Páně. Je Advent.”[8] Bražečtí sousedé vyrazili ještě za tmy, zachumlaní do teplých šátků a šálů, do náchodského kostela poděkovat Pánubohu, že je tolikerou milostí obdařiti ráčil. Varhany hřměly, kadidlo vonělo a celé městečko zpívalo: „Mnozí spravedliví proroci a králi Spasitele viděti žádali, Mojžíš, Samuel s Davidem, Isajiáš s Jeremiášem spolu hlasy plačtivými volali: "Ukaž svou tvář nejdražší, zboř nebesa, sestup dolů, Mesiáši…“[9]

Chodilo se pro pomoc nejen do kostela, ale i na různá „svatá“ místa. Jedno takové leželo mezi dvěma výběžky Jestřebích hor - Kyselou horou a Klůčkem. Svatoňovickou sedmipramennou studánku znali lidé od nepaměti. Už za třicetileté války se v jejím okolí ukrývali. Za časů Jana a Salomeny Cvrčkových patřil pozemek kolem pramene Václavu Šrejberovi. Nad studánkou se tyčila třešeň od kruté zimy 1709 zmrzlá. A právě na ni zavěsil v neděli 27. října 1715 sedlák Šrejber dřevěnou skříňku se soškou Panny Marie[10]. Už pět dní nato prý došlo k prvnímu zázračnému uzdravení. Ve Slavětíně žil na ruce i nohy chromý David Dröschel, jenž také trpěl epilepsií. Hlas ve snu jen vybídl, aby šel ke svatoňovické studánce, se omýval její vodou a pil ji. Když bude s důvěrou prosit o přímluvu Panny Marie, dá mu Pán Bůh zdraví. Když se vidění ještě dvakrát opakovalo, nechal se na slavnost Všech svatých, 1. listopadu 1715 dovézt na trakaři do Svatoňovic. Vše učinil podle snu - vodou se omýval, pil ji a vroucně se modlil k Panně Marii. A jak jinak – zázračně se uzdravil.

Roku 1716, na sv. Jana Křtitele (24. června) prý zmrzlá třešeň po sedmi letech znovu rozkvetla na sedmi větvích a koncem září, na svatého Václava, se na ní červenaly třešně. To byla druhá velká událost, co pohnula svatoňovickou historií. Věhlas studánky přivedl majitelku náchodského panství, kněžnu Annu Viktorii Piccolomini de Arragona, na nápad vystavět zde barokní kapli. Na pozemku se studánkou později vyrostl kostel, lázně a panská hospoda[11].

Možná, že do Svatoňovic zašla v následujících letech i Salomena Cvrčková, aby si u Panny Marie vyprosila další dítě. Marné byly modlitby k Matce Boží, marné návštěvy babky kořenářky. Teprve, když se mladší Dorce přehoupl šestý rok, začaly si sousedky šuškat, že u Cvrčků budou konečně zas chovat.

Zima v dvacátém roce zavalila celý kraj ohromným množstvím sněhu, pod duchnou pole netrpěla, nastalo příznivé jaro a přišel Salomenin čas. Děvčata byla právě z chalupy. Jak jinak, v pátek před Smrtnou nedělí! Vždyť budou vynášet smrt ze vsi! Kdesi ve stodole chystaly s ostatními figurínu z hadrů a slámy, do starých hadrů oblečenou. Kterási zvědavá vykoukla a hned hlásila: „Marjáno, spěchá k vám bába!“ V okamžiku, jako když píchneš do vosího hnízda... to bylo štěbetání, dohadů. Když se k večeru vrátily Cvrčkovic po špičkách domů, vyčerpaná máma spala a v nohách postele spokojeně vrněla čtvrtá brebentilka.

(1721, Martius, 28.) dito, z Bražcze. Pokrztieno ditie Anna, otecz Jan Czwrczek, mati Anna[13], levans Kateržina manž. Marka Tomsse z Bražcze. T. Jozef syn Jakuba Kylera a Anna Matiege Kylara


Nesli Aničku ke křtu a kdekdo ten nevelký hlouček zastavoval. „Tak co, pantáto, syna máte?“ ptali se a zvědavě nakukovali. „Ale kdeže,“ odpovídal Jan. „Zas nám pánbůh nenadělil.“ A dodával: „Na krku nám určitě nějaká vostane. Kde bych našporoval všem na vejpravu[14]?“ Kmotra Kateřina, co dítě nesla na rukou, se zlobila. „Každý se k němu hrne, křížka neudělá... ještě příjde ďouče k uřknu­tí!“ Mělo sice nemluvňátko proti černým silám červenou pentli přes povijan, ale i tak, jeden nikdy neví. Sotva se z kostela vrátili, poprosila porodní bábu, co zatím na Salomenu dohlížela, aby dítě od zlé moci odřekla. Ta se nedala prosit. Takové věci tenkrát patřily k jejím povinnostem. Jen pan farář nesměl vědět... Položila dítě na stůl a křížkem žehnala: „Počalo se dítě Anna v mateři své. Když Pán Kristus do toho těla duši vlil, porodila Salomena dceru Annu s velikou bolestí i u veliké radosti, i pohleděli ji vdova, manželka, panna, panic, muž chtěním i nechtěním, i pohaněli ji, její život. I dělám požehnání nad tím dítětem, jeden tě uřekl a dva té odřekněte, i to jest Pán Bůh s Matkou Boží. Ve jméno Otce, Syna a Ducha svatého. Amen.[15]

Otec Jiřík by sice raději v hospodě mezi mužskými oslavoval narození syna, ale nakonec byl rád, že Salomena přežila těžkou hodinku ve zdraví. Jenomže ta už se neusmívala tolik, jako dřív. Nedala Janovi syna a to ji trápilo. Zkou­šela kde co. Pila odvar z routy, z rozmarýnu a z konvalinky. Když se nic nedělo, při­kročila i k čarování. Oblíbený býval třeba tenhle recept: „vezmi stýblo z routy, udělej prsten, vstrč na pravou roku (rozuměj před ulehnutím), počneš ...“[16] Dlouho nic, a najednou - Salomena do smrti věřila, že jí k dítěti dopomohl svatý Johánek z Pomuku.

Legenda o českém mučedníkovi, generálním vikáři k smrti utýra­ném roku 1393 se mezi poddané se rozšířila roku 1719, kdy byl po tří stech dvaceti šesti letech otevřen jeho hrob. Komise našla mezi kosterními pozůstatky cosi, co její členové považo­vali za do­chovaný jazyk. Kněží potom z kazatelen horlivě šířili mýtus o stateč­ném zpovědníku královny Žofie, který jejímu manželovi Václavu IV. odmítl prozradit, co mu sdělila při zpovědi. Král jej dal mučit a když ani tím ničeho nedosáhl, ne­chal Jo­hánka utopit ve Vltavě[17]. Od května 1721, kdy prohlásil papež Inocenc XIII. Jana Nepo­mu­ckého za blahoslaveného, byly jeho ostatky vystaveny ve Svato­vítské katedrále a po celé zemi se sloužilo ohromné množství mší (údajně 350.000 v letech 1721-25).

Salomena se často modlívala: „Svatý Jene Nepomucký, zástupce české země, shlédni na nás, na svůj národ, pamatuj na své plémě, vypros nám u Boha milost, bychom se mu líbili, podle víry živi byli, jak jsme při křtu slíbili.[18] A ještě vroucněji prosila světce o syna. Vymodlila si ho. Tolik očekávaný chlapec se k životu přihlásil koncem dubna roku čtyřiadvacátého.


(1724, Aprilis 27.) dito, z Bražcze. Pokrztieno gest ditie Jan, otecz Jan Čzwrczek, matka Salomena. Levans Jozef, syn Jakuba Kylara z Baržcze. Tt. Giržik Bělačz ze staryho miesta a Dorota manželka Marka Tomsse ze staryho miesta


Jenomže radost z jeho narození netrvala dlouho. Zubatá s kosou postávala opodál. V neděli po svatém Křtiteli, dne 25. června 1724[20] si vzala téměř třináctiletou dceru Marjánku a po necelých třech měsících, 3. září 1724[21] i tři a půlletou Aničku.

(1724, Junius) d. 25., z Bražcze. Usnula w Panu Maryana dczera Jana Čzwrczka, matka Salomena. Staržy geg 12 leth. Pohržbena gest d. 27. tehož u sho Jana.
(1724, Septembris) d. 3, z brazcze. Usnula w Panu Anna dczera Jana Czwrczka, mat. Salomena. starž. 3 letha, pohrzbena gest w starem mieste u sho Jana

Těžko říci, co bylo příčinou smrti obou dívek. Žádná nakažlivá nemoc ve vsi ani po okolí neřádila a Marjánka s Aničkou byly jediné, které v těch měsících v Bražci zemřely. Říkávalo se sice: „Bůh dal, bůh vzal“, ale přece jen... rázem bylo v chalupě smutno jako v hrobě. Stará Anna ve svých modlitbách boha obviňovala, proč že ji starou osobu na světě nechává a vnučky před zubatou neochránil. „K čemu je, Bože, mámě tolik trápení,“ vyčítala. A vskutku, Salomena, nepřítomná duchem, oči od rána do večera zalité slzami, po paměti všechnu práci konala, jako by svět kolem ní ani nebyl.

Navíc ty řeči! Sousedka si vzpomněla na Janovo stýskání o výbavách pro dcery a hned dávala uštěpačně k dobrému: „Tak teď už na vejpravy šporovat nemusí. Jen tý jeho, tý je mi líto. V holkách se jen viděla a Marjánce už pomalu ženicha vyhlížela.“ Pak pokývala starostlivě hlavou: „Ještě aby mlíko ztratila, to by mohlo bejt i po klukovi.“ Stejně se o ženu bál i Jan. Mluvil na ni, těšil, ale nic nepomáhalo. Nešlo jinak, poradil se s mámou a zavolali zažehnávačku. „Slabá je, zemdlená,“ pokývala hlavou. „Nejinak soudím, pantáto, že hospodyně má mze. Na tohle pomáhá smejvání.“ Pak odměřila na misku tři lžíce vody. Posadili Salomenu, ruce jí odkryli nad lokte, nohy nad kolena. Žehnačka udělala ze tří prstů pravé ruky „šťopku“, omyla ji ve vodě, pokřižovala nemocnou a potom šeptajíc modlitbičku stále prsty máčela a potírala ženiny obnažené končetiny do kříže - nejdříve levý spánek, potom podloktí pravé ruky, podkolení levé nohy - pravý spánek, podloktí levé ruky, podkolení pravé nohy. To třikrát zopakovala a potom vodu, která zbyla, změřila. Zbylo-li vody méně než tři lžíce, byl nemocný vyléčen, zbyly-li tři či více, nemoc přetrvávala. Vodu pak vylila žehnačka pod bez, strom k léčení mzí určený. Dodnes zůstává neodhaleným tajemstvím, jak zaříkávačka dokázala, že vody přibylo... Jednou, dvakrát, třikrát opakovala babka svoje kouzla, ale zbytečně. Nakonec, když Jan viděl marnost všeho počínání, strčil jí nějakou tu výslužku a řekl: „Už nechoďte. Pánbůh sám rozhodne, co bude dál.“

Šel čas a ten pomalu mírnil Salomeninu bolest. Zapomenout pomáhaly i děti. Ty žijící i to, co jí v životě začalo růst. Zdálo by se pár měsíců – a přitom zase utekl rok. Zima v pětadvacátém znovu naplno předvedla svoji sílu. Začala 1. prosince a tentokrát panovala dlouho. Uprostřed té sibérie, o první středě měsíce února roku 1726, kráčely ženské i zachumlané babky do kostela k slavnosti Očišťování Panny Marie. Za nimi se táhli muži v těžkých kožiších, dlouhých až na zem. Byly Hromnice, jimiž končívala vláda zimy. Ne tak letos. Venku fičel severák, ale v kostele farníci vzduch trochu dechem ohřáli. Posedali do lavic, každý v ruce alespoň po jedné svíčce. Nečekali tentokrát na kázání, ani na výklad písma. Dnes se jen světily hromničky, jejichž zlaté plamínky měly po celý příští rok svítit za odvrácení hrozících živelných pohrom. Modlitbami a krůpějemi posvěcenou hromničku podal farář náchodskému primasovi, radním, starostům a od nich si své svíce rozžehli ostatní. Ještě nedozněl poslední žalm, když velebníček sestoupil mezi lid. Za ním se řadil zástup farníků a průvodem obešli chrám, aby znovu vešli dovnitř. Plamínky svíček zhasly, zaklinkal zvonek a začala slavná mše svatá. Po jejím skončení zmizel kněz v sakristii, odkud se po chvíli znovu vrátil v doprovodu Jana Cvrčka, Jiříka Štěpána, Jakuba Kylara a Doroty Tomšové. Přinášeli ke křtu dítě – syna, kterého Salomena porodila dříve, než se naplno rozkoukal den.

(1726, Februaris) d. 2. Pokržtieno ditie Jozef, otecz Jan Czwrcžek, matka Salomena. Levans Jyržik Sstiepan ze Starého Miesta. Test. Jacobus Kylar z Bražcze a Dorotha, manželka Marka Tomsse ze Stareho Miesta.


Mráz držel krajinu v pevném sevření až do dubna. Teprve pak roztál sníh, zaduněly potoky, zahučel vítr a sedláci se vydali blátivými cestami do polí. Marně sedláci prosili: „Svatý Matěji, požehnej nám na zahradě, na poli. Kde ten hlas obejde, všude hojnost ovoce bude[23]“. Zbůhdarma dřeli přes celé jaro i léto na vlastním i na panském. Koncem srpna kraj zesmutněl holými strnisky, jenže mandelů na nich bylo po málu. Ani len nevzrostl. „Mizernej čas. Bída se stěhuje do chalup!“ naříkali tenkrát lidé a stejně žehrali na úrodu i napřesrok roku sedmadvacátého. Nebylo klidu, nebylo radosti. Zrno bídně sypalo, řepa zakrnělá – žádný neměl jinou starost, než čím nakrmí děcka v zimě.

Jak zapomenout na hlady zpívající žaludek? Jan na to recept měl. Přišel čas vyprávěnek a pohádek i přetřásání všeho, co se v poslední době událo. Zatímco opravoval při světle louče polámané nářadí, stará Anna podřimovala v koutě a žena Salka kolébala malého Josífka, zalezly děti na pec a s ote­vřenou pusou poslouchaly. Nejraději o hraběti… „Tak poslouchejte“, začal Jan. „Stalo se to, no, třicet let to bude[24] a my s maminkou byli ještě děti. Na Boušíně byla tenkrát pouť a zemřelý kníže Vavřinec[25], táta nynějšího pána, se na ni jel taky podívat. Jak by taky ne, když dva roky tam před tím nechal postavit kostel. Kočár táhlo šestispřeží, hajduci okolo jako stráž… a že se pak ještě zastaví u slatinského mlynáře, co se pořád vzpírá do katolického kostela chodit a čte si v zakázaných knihách. Kostelík zářil novotou, kníže se na něj s uspokojením díval, a když se dal do modlení, uslyšel tichý, naléhavý hlas: „nečiň dnes nikomu nic zlého…“ – Děti už ani nedutaly, těšily se, co přijde. Jiřík naladil do tajemna: „Kníže pán se rychle rozhlédl, ale nikde ani živáčka. Zaraženě nasedl do kočá­ru a následován hajduky vyrazil na zpáteční cestu. Rázem ale obzor po­temněl, vichr přelétl krajinou – zkrátka velká bouře na spadnutí. Fičí to, duje, povětřím větve létají. „Cvalem k zámku,“ křičí kníže na vozku. Když se přiblížili k dřevěnému mostu pod hradem, z nebe se valily provazy vody, hrom stíhal blesk… v jednu chvíli se zablesklo a zahřmělo tak, že se koně rázem spla­šili a vjeli na most tryskem. Kočár drkotá, klape, praská, hází se ze strany na stranu, most sténá a úpí pod nápory rozvodněné Úpy. Vtom opět zahřmí a blesk šlehne, most se rozpadá a koně i s kočárem padají do proudu dravé řeky…“ Jan počkal, aby mohly děti vstřebat hrůznou chvíli a teprve, když se nejstarší Dorka připomněla, pokračoval: „Jako zázrakem se však nikomu nic nestalo. Kníže i jeho hajduci se dostali zpět na břeh, sice notný kus cesty po proudu, ale nesli si zpět jen několik boulí, promáčené šaty a v žaludcích něco kalné říčné vody. Slatinský mlynář jim poskytl přístřeší i suché šaty, a tak u něho zůstali až do rána, než bouře ustala. Celou noc nemohl kníže pán spát, jak se mu vše v hlavě znovu a znovu honilo. Tvrdil pak skálopevně, že hlas, který jej v kostelí­ku varoval, byl najisto hlasem božím. No a slatinský mlynář měl pak od pána pokoj.“[26] Děti žadonily, aby dále vyprávěl. „Už ne, teď vám máma něco poví“, odbyl je hospodář. Salomena se usmála, vzpomněla, jak ji doma jednou pohádkou škádlili, když nechtěla dát pokoj: Dobře, tak vám povím o vraním namlouvání[27].“ A začala: „Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl si tu vránu namlouvat, ta ale nechtěla se ještě vdávat, i klofla jej několikrát a odletěla. Ženich zůstal sám a žalostnil: Kváču, kváču, pláču, pláču! Když tak několik dní si naříkal, přiletěla k němu vrána, která si to mezitím rozmyslela a chtěla, aby si ji vzal. Havrana však již do toho času ženidlo přešlo a odletěl. Teď si vrána naříkala, a že byla ženská, dovedla to velmi dobře. Hnedle přiletěl havran na námluvy. Nechci tě více! urazila se vrána a odletěla...“ Salomena přestala vyprávět, počkala, než se Jeník ozval: „A jak to bylo dál, maminko?“ Pak s úsměvem odpověděla: „No přece takhle: Lítala vrána v povětří, volajíc: Kvač, kvač! Kdo mě má rač? Přiletěl havran a chtěl...“ „Maminko, vy nás klamete, tohle není žádná pohádka,“ vykřikoval Jeník a Dorkou jeden přes druhého. Durdili se a přitom zapomněli, že jdou spát bez večeře.

Tak přešla zima a čas se překulil k další. Zas bílá pole, bílé střechy – bílý celý kraj – prázdno a smutno jen havrani a vrány namáhavě dobývali ze zmrzlé země silnými zobany těžce zasloužený kousek potravy. Všechen bražecký život se zas soustředil do chalup, které jej hlásaly jen matně pomžikávajícími zažloutlými světýlky za nevelkými, mechem obloženými okny. Toho času přibyl ke Cvrčkově drobotině třetí syn. A svět se mu vůbec nelíbil… vrněl i vřískal, dával najevo nelibost k zaříkávání, okuřo­vání a všemu ostatnímu, co s ním vyváděli. Jenomže bez toho to v oné době silně zakořeněných pověr nešlo.

(1729, Februaris) d. 12., z Bražcze. Pokrztieno ditie Giržik, otecz Jan Czwrczek, matka Salomena. Levans Giržik Sstepan ze Stareho miesta, tt. Jakub Güller z Bražcze a Mariana manž. Giržika Heÿzlara ze stariho miesta


Sotva se hošík prospal a poprvé otevřel očka do nevlídného sychravého dne, aby se trošku po světě porozhlédl, udělala mu Salomena křížek na čelo a se slovy: „Běž, děťátko, do kostelíčka svatého, očistit se od ducha zlého.“ Pak předala dítě porodní bábě, která jej spolu s otcem strýcem Kyllarem nesla ke křtu do náchodského kostela. Cestou se Jan zastavil u Štěpánů a Hejzlarů, aby poprosil o kmotrovství. Než se dočkali velebníčka, který měl zrovna kdesi jinou práci, než se vše v kostele odbylo a než synkovi v hospodě připili na zdraví, slunce se sklonilo k západu. Za ním se v zápětí táhly stíny a zimní chlad. Na oblohu vyskočil skvrnitý měsíc. Trčel tam nesměle, jako by se bál svým mírným světlem zasáhnout až pod plachetku, zakrývající tvářičku nového křesťánka.

O pár týdnů později, v březnu 1729 přijali lidé s ohromným nadše­ním zprávu o provolání Jana Nepo­muckého svatým. Velkolepé oslavy probíhaly po celé zemi od 9. do 16. října 1729. Největší barokní slavnost uspořádala Praha, přeplněná poutníky. Možná se tam vydali i někteří z Náchodska. Sousedé pak měli oči navrch hlavy, když poslou­chali, jak po honosně vyzdobených ulicích, plných slavobran, obrazů, a soch, procházela procesí, všude hrála hudba, zněly zvony, a jak se pořád střílelo z moždířů. Nesmazatelný dojem zanechaly v prostých účastnících pražských oslav noční iluminace. Nenacházeli slova, jimiž by po­psali nádheru barevných světel či ohňostrojů a ostatní nechtěli ani věřit tomu, co slyše­li.

Ani v Náchodě ale nezůstali pozadu. Tak krásně vyzdobený kostel jako tenkrát tu snad nikdy neměli. Plno kvě­tin, chvojí, břízoví, fáborů, svící a mezi tím všechno kostelní zlato… omamná vůně z ka­didla, farářova plamenná řeč… Nenašel se nikdo, kdo by neodcházel oslněn a plný zbožné víry v no­vého svatého.

Jenomže co je sluníčku, dešti či mrazu do svatořečeného Johánka… nic. A tak si počasí šlo, nehledě na svátost chvíle, vlastní cestou. Dešťové mraky visely takřka pořád nízko nad zemí, co chvíli se z nich snesly k zemi proudy vod. Takový nečas nepřál hospodářům ani staré Anně Cvrčkové. Měla už za sebou sedm křížků a každým rokem se těšila, jak jí slunce prohřeje od hostce pokroucené klouby a zažene zimnici. Pokud ještě mohla chodit do náchodského kostelíčka, nikdy nezapomněla, vstupujíc do jeho dveří, na zaříkávání: „Zimnice, zimnice, počkej tady, až půjdu zpátky, já si tě vezmu.“ A po mši honem honem zmizela z kostela jinými dveřmi. Jenomže teď už Annu stáří zlomilo. Čekala na spásné slunce, na dušnost pila odvar z řepíčku, květu hluchých kopřiv, ztratonošky, pukavce (vlčí mák) či jablečníku. Zuby nehty se smrti bránila... Kteréhosi dne si nesla stoličku ven, že přece jen pod stříškou na zápraží posedí. Jenomže, když ji stavěla, upadla a nevstávala. „Maminko, maminko, honem, poběžte, babička leží!“ křičel ze všech sil šestiletý Jeník a sám se snažil omdlelou zvedat. Salomena byla rázem ze světnice na dvorku, za po­moci hocha namáhavě dopravila výměnkářku do postele. Hned jí také přikládala ledové náčinky na čelo i k srdci, ale brzy poznala, že stařenka mezi nimi už dlouho nepobude. Kněz přišel ještě odpoledne a zaopatřil umírající, po poslední zpovědi smířenou s blíží­cím se koncem, předepsanými svátostmi. „Jen abych se ještě Jana dočkala,“ přála si toužebně. Zvečera zavřela Anna oči ke zdřímnutí, jenomže od té chvíle byla už její noc bez konce. Syn se pokoušel probrat matku k životu, ale marně, po špičkách přišla do chalupy smrt. Na kraji páteční noci v pátek před svatým Jiljím, dne 21.8.1730[30], kdy rychlé mraky zakrý­valy a zase propouštěly blikavé hvězdy, stoupala duše zemřelé k božímu soudu. Ještě naposled se Anna dostala ke svatému Janu. Už ne proto, aby se pomodlila a zaříkala zimnici, ale proto, aby v jeho stínu spala svůj věčný sen.

(1730, Aprilis 31.) dito, z brazcze. Usnula w Panu Anna wdowa po Neb. Jirzikowi Czwrczkowi, starži pržes 74 leth pohrzbena gest z Sho Jana

Brzy z podzimu vystřídal chladné, uplakané dny náhlý a trvalý mráz. Řepa byla tenkrát ještě na polích, pomrzla a hospodáři měli zas plnou hlavu starostí. Místo myšlenek na bohaté hody měli v hlavě jedinou, nejdůležitější starost: Přežijeme i letos do jara? Už na vánoce zasedla v mnoha rodinách ke slavnostnímu stolu i bída.

„Bože, kolik zkoušek a nás ještě chystáš?“ vzdychala Salomena, probírajíc tenčící se zásoby. Oba si s mužem od úst utrhovali, jen aby nakrmili děti. Za co jen koupit trochu mouky? Salomena s dětmi proto chodívala na březové proutí a Jiřík, když se vrátil z pole, dělal pometla. Nabízeli je pak po vsi a za každé dostali hrst prosa nebo něčeho jiného k jídlu. Doufali, že po sklizni bude lépe. Nebylo. Přišla další neúroda, další perspektiva hladové zimy. Tenkrát, hladem zesláblá, očekávala Janova žena narození posledního dítěte. Kdo ví, jakým zázrakem dokázala je udržet při životě, ale dokázala to. Do zápraží bušily provazy deště a k nim přidalo do šestého říjnového dne plného vody první slzičky drobné novorozeně.


(1731, October) d. 6. z Bražcze. Pokrztieno ditie Margyanna, otecz Jan Czwrcžek, matka Salomena. Lev. Maryanna manzelka Giržika Heyzlara ze Stareho miesta, tt. Anna manzelka Jakuba Kyllara z bražcze a Gyrzik Sstepan ze Stareho Miesta


Byl to teskný čas, ale titěrná, útloučká dcerka Jana a Salomeny, snad že ji chránilo jméno mrtvé sestřičky, přežila všechny strázně dětství.

Sotva minulo povinné šestinedělí za koutní plachtou a Salomena přišla od úvodu[32], život u Cvrčků pokračoval ve starých kolejích. Pravda, občas vystřídal všednost dní svátek, křest či svatba v sousedství, ale jinak se vše točilo kolem polních prací. Jan musel pracovat na panském a ve vzácných chvílích, co mu zbyly i na vlastním políčku. Je až s podivem, s jakým klidem, odevzdaností a samozřejmostí tenkrát snášeli lidé tu svoji bídu. Však také po celý život neposlouchali v kostele nic jiného než: „Obětujte a sklá­dejte bolesti k Ježíšovým svatým nohám! Povznese vás to ze všedních dnů a naučíte se odříkání a svatosti.“

Našly se však i rody, v nichž se tajné vyznávání nekatolické víry udrželo až do těchto časů. Z míst, kam již dříve lidé z Čech kvůli víře utekli, posílali k nim tajně emisary a potulné kazatele. A že se to katolické vrchnosti nelíbilo, je nabíledni. Po takových „svůdcích lidu“ horlivě pátrala, a pokud někoho dopadla, čekalo ho dlouholeté vězení. I popisy takových osob se tiskly, aby vešly ve známost. V jednom takovém se píše o jistém Čejkovi: „Člověk prostřední postavy, mocný, podsadilý; nos podlouhlý, trochu prohnutý, ne vysedlý, tváře tlusté, baňaté, červené, dulíčkovité, v řeči trochu šišlavý; kabát černý soukenný městský, při něm cejnový bílý chocholatý knoflíky, dírky soukenný, kamizolu modrou soukennou, při ní žlutý, mosazný chocholatý knoflíky; brustflek modrý, soukenný s kapsičkama, knoflíky žlutý; kalhoty černý, ouzký, kožený s kapsičkama malýma, klepací zahrnování rule: punčochy modrý, vlněný, střevíce telecí, hranatý, na nich prasky mosazný čtver­hranný; holstuch černý, flórový, klobouk černý na tři strany zahnutý; rukavice liščí, huňatý; hůl dřevěnou jako špaňhelku udělanou červenou, na ní kostěnný černý knoflík, při ní řemen.“ Svým oděvem Čejka zřejmě nijak nápadný nebyl, takže popis poskytuje představu o tom, jak se tenkrát muži na delší cesty oblékali.

Čas – věčný vítěz nad lidmi – ukrajoval z jejich života víc a víc, ale nic dobrého nepřinášel… Počasí se rok po roce horšilo, hlad se nenávistně a každý rok hlouběji, zakusoval do chudých chalup. Nejdříve dlouhá zima na přelomu let 1728–1729, brzké mrazy ve třicátém, pro které zůstal zbytek úrody nesklizen na polích, pak špatná sklizeň roku jedenatřicátého, povodně v šestatřicátém, deštivý rok 1737 s ostrou zimou a podivnými světelnými jevy na obloze[33]. Všechno vyvrcholilo na přelomu let 1739–1740. Už 1. listopadu začala drsná a ostrá zima, jedna z nejstudenějších posledního tisíciletí. Sibiřská, laponská nebo grón­ská se jí říkalo. Za tu dobu svět ještě více posmutněl. Napadl sníh a všude nastal mrtvý klid. V předtuše hladu sedla do údolí číhající smrt a předla svou nekonečnou síť. Všichni s obavami přemýšleli: Kdopak v ní letos uvízne?
Soudobý kronikář napsal: Léta 1739 hned časně před sv. Martinem veliká a potom neobyčejná zima jest byla, že… mnoho lidí pomrzlo a se voznobilo. Dobytek z chlívů do světnic brát museli, však ale nic platno nebylo, předce několik kusů ... zcela zmrzlo a jinde též vůkol mnoho; potom k jaru nejvíc od tý velký zimy majíce všecken špik přemrzlej pohynulo a pobít se muselo. Telata vodstavený na větším díle všechny zhynuly. Takovou zimu prvej žádný člověk ne­pamato­val, ani od předkův svých neslyšel, třebas 80 let starý byl, po­něvadž od prvního novembris až do 24. aprile trvala. … Potom okolo svatého Filipa Jakuba (30.4.) tak velká nouze o slámu dobytku byla, že jeden mandel ovesný slámy 1 zlatý se platil. V roli se začalo dělat toho roku po sv. Filipu Jakubu. Dobytek na pole se hnal teprv za dvě neděle po sv. Filipě Jakubu z nouze nebo žádné pastvy ještě nebylo. ….“[34] A jak bylo toho roku dál, zaznamenal ve svých zápiscích dolánkovský sedlák Dlask: „1740 roku byla veliká zima a dlouho trvala, že jí starý člověk nepamatoval. Obilí pořád přiskakovalo. Mezi lidma povstala nouze i také pro dobytek (bylo) málo trávy, žádné pastvy.“

Studené léto roku 1740 se ohlásilo prškami a nevlídnými větry, slunce zmizelo v sychraných mračnech a kalendář čítal dni od června k červenci a dál. Podzim přinesl stromy obsypané hojností ovoce – víc příjemného lidem rok nedal. Píše o tom zase Dlask: „Též povodeň byla veliká před vánoci a na s. Tomáše a hrozný vítr velké škody působil. Od něhož se také ten sních ro(z)pustil a vodu způsobil, že jí žádný nepamatoval.“

Každodenní život komplikovalo nejen počasí, neúrody a častý hlad, ale i různé poplatky. Tzv. běžné platy – tj. svatojiřský a svatohavelský úrok v penězích i naturální dávky (např. vejce, oves, slepice, přádlo) – desátek farářům, mýtné, poplatek za mletí či za propuštění z panství existovaly odedávna. Ale jak získávaly vrchnosti na jistotě, vyžadovaly od poddaných další a další peníze. Platilo se třeba za nesplněnou robotní povinnost, „stravné“ za vedení pozemkových knih, zástřelné… Myslíte, že to už stačilo? Ale kdepak, i stát požadoval placení daní, tzv. kontribucí. A přitom byl poddaný závislý jen na výnosu svého pole. Pro podruha znamenalo štěstí i to, že našel práci. Člověk by řekl, že těžší břemeno naložit nelze. Jenomže…

20. října 1740 zemřel císař Karel VI. a měsíc nato byla jeho dcera a nástupkyně Marie Terezie koruno­vána arcivévodkyní ra­kouskou. Nezkušená panovnice byla tehdy čtvrtým rokem provdána za Františka Štěpána Lotrinského, porodila již tři dcery a byla opět těhotná. Jakmile stanula v čele císařství, využili okolní pa­novníci bídného stavu c.k. armády a pokusili se rozbít monarchii. Začala válka.

Netrvalo dlouho, přicházely lecjaké podivné zprávy a stejně neomylně, jako pes škodnou začali lidé větřit pohromu. Z podzimu, když oblohu zatáhla šedá, tesklivá mračna, jimiž profukoval ostrý vítr a ve stodolách se začalo mlátit, měl už každý před očima hrůznou představu blízké vojny. Proti dědickým nárokům Marie Terezie, háje­ným armádou o síle necelých 108.000 mužů, měl výhrady kdekterý panovník. Na konci roku 1740 stálo ve zbrani 203.800 francouzských vojáků, téměř 100.000 Prusů, 26.000 Sasů a 10.000 Bavorů. V zemi se rozhostilo ticho – nastal čas úzkosti, v němž přišly ke slovu zkazky starců o minulých vojnách a rabování, o hladu, nemocech a hromadném umírání. V rukou chrastily růžence a rty lidí neslyšně šeptaly: „Od moru a války, vysvoboď nás, Pane!“ Už nikdo nepochyboval – vojna se strhne co nevidět a snad i tady, v Čechách.

V prosinci 1740 vpadlo 27.000 pruských vojáků pod vedením krále Bedřicha II. bez vypovězení války do Slezska. Královna proti nim mohla postavit sotva 7.000 mužů, leč ti zůstali napolo obklíčeni ve zchátralých opevněních Hlohova, Břehu a Nisy a zčásti ustoupili do Čech. Teprve na jaře se Prusům postavila armáda maršála Wilhelma Reinharda von Neipperg. Dne 10. dubna 1741 se střetli u Molvic (Małujovice), ale monarchie úspěchu nedosáhla. Do konce roku ovládla pruská vojska Horní Rakousy a tři české kraje – hradecký, boleslavský a litoměřický. Pocity lidí v prvním roce války dobře vystihl v jedné z povídek Alois Jirásek. Zřejmě se příliš neodchylují od skutečnosti : „Žádný teď v Čechách nevěděl, kdo je jeho pán, čí je. Na jihu království stála nevelká armáda královny Marie Terezie, v Praze a ve středu země poroučel trojí nepřítel; již roznášelo se, že bude Bavor českým králem a v ... krajích Chrudimském a Hradeckém ty nejhorší kobylky, ta metla boží, Prušáci.“[35]

Doškové dědinky s ublácenou návsí se třásly úzkostí a strachem. Na čela dveří a vrat dopadaly co chvíli chlapské pěsti nebo kopance těžkých jezdeckých bot: „Sem, kůže lí­né, suchou píci koním a nám jídlo v teplé světnici. Schnell!“ Sesypali se na zdejší kra­jinu jako hejno kobylek. S krvavýma očima v zamračených, špinavých obličejích se do­žadovali jídla a pití jako lidé vědomí si své moci na životy ostatních. Salomena se víc než o vlastní život bála o dceru Dorku. Děvče mělo věk na vdávání, a kdyby si nějaký voják vzpomněl, „holka přijde do neštěstí a má život vniveč“, naříkala. „Alespoň, že kluci ještě vojenskému mundůru nedorostli!“

Tehdy ještě neexistovala povinná vojenská služba a odvody byly založeny na náhodě. Přišli náhončí; kaprál s šesti, osmi vojáky, zjistili u rychtáře nebo na faře počet schopných mladých mužů a potom začal hon – koho chytili, ten měl svůj osud spočítaný. Kaprál mu­sel dodat určitý počet rekrutů a za každého z nich obdržel odměnu. Z nedo­statku práce nebo ze záliby k dobrodružnému životu se někteří chasníci nechali naverbovat dobrovolně a očekávali brzké povýšení či bohatou válečnou kořist. Ovšem většina mládenců, které by mohla vojenská služba potrefit, se skrývala na všech možných a nemožných místech. Oblíbeným úkrytem byly pece, jiní zalezli pod seno, vymlácenou slámu nebo do tajných doupat v kůlnách, kde zůstali tak dlouho, dokud náhončí zase neodešli. Jenomže ti už uměli ze zkušenosti odhalit kdejakou skrýš, a tak bylo bezpečnější zmizet v lesích.

„... vtrhše Braniboři neboli Prušáci poprvé do Čech, u Dobrušky polem se položili. Také na vojnu vybíral Brandebu­rek ze zdejšího lidu a sice toliko muže zrůstné, nejméně 1 a 3/4 lokte výšky mající, bez ohledu, jsou-li ženatí nebo svobodní, sedláci, aneb podruhové. Konečně vypsána veliká berna, od níž ani ty podruhyně, co kužel přadly, vyjmuty nejsou. Jeden osedlý platiti musel 9 zl., a sice v krátkosti třikrát po sobě. Toť byla asi ona třímilionová kontribuce, jíž bavorský volenec Karel při svém usurpačním korunování v Praze na zemi českou byl uvalil.[36] Nejinak o té době smýšlel i další současník, sedlák Josef Dlask z Dolánek u Turnova: „Pak bylo hůř neb mladý lid na vojnu chytali, sedlákům obilí, dobytky, peníze, všechno plundrovali, tak že sedláci musili po lesích zimou, hla­dem se zdržovati. Pak i dvory panský, špejchary vydrancovali. To bylo v roce 1741“.

17. května se Prusové utkali s armádou Marie Terezie severně od Čáslavi u vsi Chotusi­ce. Dopadlo to stejně jako u Molvic – vítězstvím Prusů, jen s většími ztrátami na jejich straně. Vídeňský dvůr přistoupil k drastickému rozhodnutí. Na základě mírové smlouvy z 11. června 1741 se Rakousko vzdalo větší části Slezska i celého Kladska[37]. Z Náchodska, ještě nedávno hlubokého vnitrozemí, byla rázem pohraniční oblast a náchodský průsmyk vstupní branou do Čech.

Pruská vojska odtáhla v červnu do Slezska. Lidé se domnívali, že je po válce a život se vracel do běžných kolejí. U Cvrčků se chystala první svatba. O nejstarší, už osmadvacetiletou Dorotu žádal Čermáků Václav ze Zábrodí. Nepřišel však na námluvy do Bražce, ale do Dolní Radechové, vsi rozložené v úzkém údolí po obou březích potoka Radechovky, kde v dávných časech říkalo „Na Radechůvce“[38]. Marné bylo pátrání, kdy a proč se tam Cvrčkovi přestěhovali[39]. Shrnuto – někdy mezi lety 1632-1641 se do Dolní Radechové přikodrcal plně naložený vůz a vedle něj kráčeli noví radechovští obyvatelé – Jan Cvrček s rodinou. Ne v podruží, ale ve vlastní chalupě složili všechen majetek. Ke stěhování se vázala spousta pověr. Hospodyně svázala do uzlíčku smetí, jež poslední v starém bytě smetla a přenesla je do nového domova, aby štěstí neuteklo. Nesměla zapomenout ani na svíčku — pro dlouhý život, chléb — aby byl dostatek a krucifix — aby Bůh tomu domu žehnal.

Jednou z nejdůležitějších věcí, kterou si hospodyně přivezla, byla díže. Ta se nikdy nikomu nepůjčovala a ani se zbytečně nevynášela z domu. Když ji před léty bednář pro novomanželku vyráběl, připomínala mu její matka: „Mistře, daj mi dobrej pozor na „růst roků“. Však věděj, aby šly nahoru!“ Zkušený řemeslník se jen zasvěceně usmál máminým starostem. Dobře věděl, že pokud by letokruhy směřovaly dolů, svůj výrobek neprodá. Věřilo se totiž, že v  takové díži by se těsto nikdy nezvedlo.

K prvnímu zadělání v novém domově vstávala Janova žena ještě za hluboké noci, o druhé hodině. Do díže dala všechny potřebné suroviny: žitnou mouku, kvásek, vodu, kmín a sůl a než do nich ponořila kopist, udělala jím nad díží tři křížky. Musela mísit nejméně půl hodiny, než bylo těsto dobře vypracované. Poté zakryla díž dřevěným poklopem a nechala těsto tři hodiny kynout. Zatím pořádně roztopila pec, pak omyla místa, kam položí těsto v ošatkách na dokynutí, aby chléb nezplesnivěl. Ještě navařila polévku k snídani, opatřila drůbež a zase zpátky ke chlebu… Vyndala všechno těsto na stůl, udělala na dně díže tři křížky, aby se boží dárek vydařil. Začala hníst kulaté bochníčky, vkládala je na dokynutí do pomoučených ošatek, a když bylo hotovo, vymetla pometlem rozpálenou pec. Vhodila do ní tři hrachová zrna, aby chléb neoprýskal a nespadl a vyklopila na dřevěnou lopatu první bochník. Požehnala jej třemi křížky a aby se poznal, udělala do něj tři dolíčky. Doprovázen slovy: „Pán bůh napřed a chlebíček za ním“ putoval do pece a za ním i ostatní. Upečené chleby uskladnila hospodyně v komoře. Jedna várka vydržela až tři týdny a mnozí, kdož ještě pamatují domácí pečení, říkají, že čím byl chlebíček starší, tím byl lepší… První chléb, první zahloubení háku na poli… zkrátka, život v nové chalupě se brzy rozběhl, jako kdekoli jinde.

A po čase námluvy... ženich Václav již otce neměl, takže za něj vše dojednával poručník. Mámy už se dávno smluvily, mladí si dali slovo, ale teprve mužské slovo platí.

Seděli oba, Dorčin táta i Václavův poručník, u velkého stolu v koutě světnici, mlčeli, jako kameny. Seděli, jeden čekal na druhého, kdo dřív začne. „Povídala moje, že dnes přijdeš na besedu...,“ prohodil Jan, aby tu neseděli do pozítří. Strejc, co naproti seděl, nehtem usilovně seškraboval ze stolu neviditelnou špínu: „No,... přece vidíš... přišel jsem...“ A zase ticho, jen nehet rychleji jezdil, protože ve vzduchu se rodilo nějaké rozhodnutí. Jan ještě jednou zkusil, zda soused kápne božskou: „Povídala hospodyně, že mi chceš něco povědět...“ Ale hned s očima stranou, aby nevypadal nedočkavě. Z druhého konce stolu zaslechl: „Já chci povědět, ty chceš povědět!... Povídej! Já taky povím.“ Dveře se mezitím neslyšně otevřely, máma Cvrčková na kamnech něco dlouze míchala, aby alespoň pár slůvek zaslechla. Ale co slyšet, když nikdo nemluví. Ztratila se ze světnice a strejc konečně našel nit: „Povídala Čermačka, že by prý byla jako ruka v rukávě, že by tvoje Dorka chtěla k nim...“ Čas pomalu tekl a pak konečně Jan utrhl oči od okna: „No, chtěla by. A jestli to dnes míníš domluvit, povídej!“ I Václavova poručníka výhled ven najednou zajímal... Pak se konečně rozhovořil: „Abych ti pravdu řekl, Jene, my proti tomu nic nemáme... ale ...ale... jak to myslíš s přínosem?“ Jan dumal, čas tekl a konečně se zraky obou mužů setkaly. „Teda jednu krávu...myslel bych,“ pronesl s otazníkem v hlase. „Málo,“ soudil druhý. Janovi nezbylo, než přiznat barvu: „Víc nemůžu, utáhl bych se!“ A zase ticho, vzduch plný napětí... až konečně: „Tak si teda plácnem! S neděle by mohly být ohlášky...“ Rozvážně dohodnuto - byly nejen ohlášky, ale i svatba. Dorka, první z Cvrčkových dětí, se vydala svou vlastní cestou.

(1742,… 4.) dito, z dolni Radechovÿ. Potwrzenÿ jsau we staw sho manzelst(w)a od P. Giržika Peÿkra Waczlaw pozůstalÿ syn po neb. Giržikog Czermakog ze Zabrodiho s dorotou wlastni dczerau Jana Czwrcžkog z dolni Radechowÿ. Družba: Tobiass Plssek z Babÿho, stara s. Dorota, manželka Waczlawa Turka z dolni Radechowÿ, druž. Weronÿka dczera Matiege Pienkawÿ tež z dolni Radechowÿ


Počátkem dvaačtyřicátého roku „…ukazovala se ode dne 2. ledna do 14. února hvězda vlasati­ce neboli kometa na obloze nebeské od západní strany a svým krvoru­dým svitem a chvostem děsila mysl lidskou hned od západu slunce až do deseti hodin.“ Neblahé znamení skutečně věstilo další strázně. Ve čtyřiačtyřicátém roce, kdy větší část rakouských vojsk bojovala v se­verní Itálii a horním Porýní, vtrhli Prusové nanovo do Čech. Vojenské jednotky překročily hranice ve třech směrech – u Petrovic, Hrádku nad Nisou a Broumova. 1. září už staly před Prahou, která padla 16. září. „Když byl Francouz v Praze, byla libra masa za 2 zl. 22 kr., jehně 21 zl., krůta za 36 zl., sele 14. zl., zajíc za 8 zl., kočka za 9 zl., jedna libra kapra velkýho za 6 zl., strych pšeničné mouky 95 zl., kráva za 200 zl., uherský vůl za 400 zl., tele 60 zl....[40]Moc nám dnes tyto ceny neřeknou a krajově se lišily. Ale přece jen pro srovnání, jak velká drahota tenkrát panovala – o třináct let později prodal Jan Cvrček statek nejmladšímu synu Jiříkovi. A víte, jaké byla cena? Neuhodli byste. Sto zlatých.

Zatímco se sedláci snažili zachránit před vojáky dozrávající úrodu, do konce září 1642 se nepřátelská armáda roz­lila po většině území. Obyvatelstvo znovu pr­chalo do lesů, ale tentokrát přistoupilo také k aktivní obraně – lidé odmítli prodávat Prusům potraviny, poskytovat rekruty, přípřeže, krmivo pro koně i důležité informace. Dokonce se podíleli na vojenských akcích proti pruským zásobo­vacím oddílům a kurýrům.

O situaci v Náchodě tehdy zapsal farář do matriky tuto poznámku[41]: „(1744, Octobris 22.) Stalo se smutné a truchlivé divadlo, před tím dnem přivedeni sem byli zajatejch vojákův rakouských od Pardubic alespoň 62 skrze jednoho lajtnanta brandeburského s 44 svejma vojáky. Na to druhého dne ráno v půl sedmý hodiny našlo se v městě partaj svobodných lidí uherskejch alespoň 40. Ti se pustili do brandeburkův, honilo se to, po sobě stříleli i taky sekali, v kterém příběhu tři Uhři těžce raněni a dva brandeburci (mimo jinejch) svátostmi zaopatřeni, poněvadž těch pět katolických bylo, zemřeli a d. 24 pohřbeni jsou k stému Michalu.“

Za této situace dorazily do Čech vojenské posily habsburské armády a bez větší bitvy vytlačily Prusy do konce listopadu za hranice. Ovšem pruský král Bedřich II. byl neuvěřitelně tvrdohlavý. Takřka z ničeho vystavěl na jaře 1745 ve Slezsku armádu o 85.000 mužích. Dne 4. června se strhla bitva u Hohenfriedber­gu (Dobromierze) a poražená habsburská ar­máda nastoupila hned poté s Prusy v patách ke zpátečnímu po­chodu do Čech. „Chtějí mě donutit, abych uzavřela s pruským králem mír; budu ale proti tomu, jak dlouho to půjde“, zapsala si Marie Terezie. Jenže Prusové vítězili. Opevnili se u Hradce Králové a pustošili odtud celý kraj. Na šest tisíc vojáků leželo u Police nad Metují. „Jaká spoušť po nich zůstala! Obilí právě dozrá­vající popásli a koňstvem rozdupali, žita velmi dlouhá sekali na boudy, štěpy a ploty spálily, z velkých stromů kůry sdírali rovněž na pokryt boud a při hrozném lidstva soužení všechno všady zničili. [42] Hrozil vpád do vnitrozemí. Marie Terezie tedy uzavřela 25. prosince 1745 v Drážďanech mír. Habs­burská monarchie podruhé potvrdila pruskou vládu nad většinou Slezska a Klad­skem, zatímco Bedřich II. na oplátku oficiálně uznal Františka I., manžela Marie Terezie za císaře Svaté říše římské. Od této chvíle získaly úřady habsburské monarchie opět právo nazývat se císařsko-královskými.

Panstvo uzavřelo dohodu, ale ve válkou postižených Českých zemích se ještě dlouho vyčíslovaly škody a na mnoha místech propukl hladomor. Drahé bylo jak maso, tak obilí. Válka pokračovala v severní Itálii a Nizozemí. Teprve, když už nebylo z čeho hradit rostoucí válečné výdaje, sjednaly mocnosti 18. října 1748 v Cáchách před­běžnou úmluvu o míru, z níž vyplývalo, že z území, která Marii Terezii přenechal její otec, ztratila Parmu, Piacenzu a Gaustalu. Naopak si udržela Rakouské Nizozemí. Jednání se však neúčastnilo Prusko, takže ztráta Slezska nebyla v dohodě obsažena.

Smýšlení prostých lidí přibližuje soudobý dokument: Léta 1748 lomoz vojny s Brandeburkem utichl docela, proto ale přece zle býti nepřestalo. Bylo náramné sucho a vznikl strach před asiat­skými kobylkami, ježto do Slezska v nesmírném množství přiletivše, všechno osení sežraly a spousty nevídané, hůře než nepřítel, po sobě nechaly.“[43]

Aby se práce podařila, musí býti dělána „svým časem“, říkával Jan. „Jak není co svým časem udělaný, nebude to požehnaný“. Proto sil se na sv. Stanislava čočku, na sv. Víta len a pevně věřil „na planetu“. Pilně si znamenal „na nov a na star“. Celá jeho hospodářská filozofie se dala shrnout do věty: „Je-li na „nou“, sedláče halou, je-li na star, sedláče zastav.“ Jenomže v osma­čtyřicátém mu to moc platné nebylo. Sucho udělalo své.

Svůj čas měly i svatby sedlákových dětí. Dobře znal „pranostyku jistou a skušenou“, v níž se říkalo: „Jest dní v roce nešťastných 50. Kdo se v tyto dni nešťasně ožení, brzo se s manželkou rozloučiti musí. Jestli živi zůstanou, v nouzi a v chudobě a nesvornosti život svůj stráviti musejí. A jestli se v tom dni člověk rozstůně, ten ať má ke svému zdraví a živobytí malé nadeje. Jestli se v tom dni dítě narodí, živo nezůstane. A jestli živo zůstane, samým neštěstí ňáký čas trvati bude a prací a ve všech svých činech a předsevzetí žádného prospěchu nepozná, nýbrž samou škodu; ale přeci brzo v mladém věku umříti musí. V těch dnech nemá se ani síti, ani štěpovati, žádný užitek neponese a vydá-li se kdo na cestu, podobně nešťasný bude ve všech svých předsevzetích a škodu na zdraví ponese, ani v ty dni telata neodstavuj, ani žádný vejce nenasazuj, málo se ti zrodí. Januarii 1, 2, 3, 4, 5, 6, 19. Februáru 2, 11, 16, 17. Martii 1, 15, 16, 17, 18. Aprile 1, 6, 9, 10, 14, 30. Maie 1, 6, 15, 20. Juni 1, 4, 7, 27. Juli 6, 15, 17. Augusti 9, 20. September 6, 15, 16. Octobris 4, 6, 15, 16. Novembris 10, 15, 26. Decembris 4, 6, 7, 13, 18, 20 dni nešťastní.“[44]

V neděli 30. srpna 1750 se oženil první ze synů – čtyřiadvacetiletý Josef, půl roku na to, 7. února 1751 sedmadvacetiletý Jan. Ve čtyřiapadesátém, v neděli 17. listopadu, pětadvacetiletý Jiřík a konečně rok nato poslední, 24tiletá Marianna.

Staří odešli na výměnek a tátovu chalupu, o necelých dvacet let později označenou číslem 11[45], dostal nejmladší syn Jiřík. Následující zápis z gruntovní knihy poprvé přibližuje, v jakých podmínkách rodina žila:


domu Nro 11., Jiržyk Czwrcžek
Leta Panie 1755 dne 24. ržijna smluwil a kaupil statek od otcze sweho Janna Czwrczka wssim prawem a patržyczim pržyslussenstwim diedicžnie za summu trhowau 100 kop zawdati ma hotowich po rozlicžnie prodawajiczimu hned pržy smlauwie 25 kop, pržy pržysstich saudech 15 kop, spolu 40 kop, zustawa purgkrechtem rocznie po 3 kopách k doplaczeni tež prodawajiczimu 60 kop a ma statek zapl.

Pržidawkowe: stul, miedenecz, diž s wossatkama, 2 konie se wssym pržyslussenstwim, 2 wozy, 3 rzetiezy, 2 haky, 1 pluch, 2 brany zelezym, 3 widle, 1 sekera, 1 pila, 1 rzezacžka s kosyržem, 1 kosa, 2 nebozizy, 1 poržiz, 2 sejta, 3 cžepy, 1 krawa, 1 jalowicze, 1 koza, 1 slepiczy a 1 kohaut, obily w slamie 15 mandel žytta, 10 mandel jarže na ozy(m) wyseteho obily 10 korczich, z toho sobie prodawajiczy 10 mandel wyminuje.

Wejmienek sobie prodawajiczy cžini: byt pržy hospodaržowi i s manželkau swau až do smrti, wicze každeho seti pro hrubej korecz, w prwnim oborže na malý pržicze u meze Matiskowý, w druhým oborže nad borem oba wedle sebe po 15 zahonech y z dilem patržiczim 2 czt. semena seti, 1 zahon zelý sazeti, kausek trawnika pro trawu (u) branki a 1 krawu, 1 kozu na swobodný pastwie, 1 hrussku a 1 sliwu, 1 sach držiwi, 1 borowiczy, to wsse do smrti, po smrti prodawa. Matka tolyko polowiczny wejmienek zažýwati bude.

Jan prodal 24.10.1755 synovi hospodářství bez dluhů[46] za 100 kop. V hotovosti dostal při podpisu smlouvy čtvrtinu při následujícím soudu dalších 15 kop a zbytek mu měl syn uhradit v ročních splátkách po 3 kopách[47]. Plocha polností není v zápise uvedena, ale zaseto bylo na 10 korcích (tj. 2,88 ha). Protože se tehdy používal trojhonný systém obdělávání půdy, šlo tedy zhruba o třetinu výměry. K tomu nějaká ta zahrada u domu – celkem by tenkrát mohl mít grunt asi 35-40 korců, tj. 10 - 11,5 ha. Skutečně se tedy řadil, jak smlouvy uvádí, mezi selské[48].

Nedokážu si vysvětlit, jak Jan, dříve patrně bražecký podruh[49], najednou přišel k takovému bohatství. Mohu se jen dohadovat. Když synovi grunt předával, neměl na něm podíl žádný z předchozích majitelů. To znamená, že Jan již celou částku 100 kop uhradil; buď v hotovosti při koupi nebo ve splátkách maximálně mezi lety 1632-1655. A to vše dobách neúrod a válek. Zvláštní, že? Z hospodářství by tolik jistě nenašetřil a ani řemeslo na nevelké vsi mu nemohlo přinést takové zisky. Odpovědí je asi obchod – s koňmi, s přízí - a ještě pravděpodobnější pašování. Poté, co přišla monarchie o větší část Slezska i celé Kladsko, se začalo se na hranicích pašovat. Zatímco později zejména tabák, doutníky, cukr, káva, koření, příze, bavlněné tkaniny, hedvábí, a dokonce i střelný prach, za Marie Terezie byly hlavním zbožím kůže, kteří naši pašeři dodávali do Pruska. A na takovém zboží se dalo pěkně vydělat! Jenomže jaká byla skutečnost, to opravdu říci nemohu.
A Janovo hospodářství? Dva koně, krávy, jalovice, kozy, slepice a kohout; z hospodářského vybavení 2 vozy, 3 řetězy, 2 háky na orání, 1 pluh, 2 dřevěné brány s železnými hřebíky[50], 3 vidle, sekera, pila, řezačka s kosířem, kosa, 2 nebozezy, poříz, 2 síta, 3 cepy... mnohem víc, než bývalo obvyklé. Nějaká ta kravka padla dětem „na vejpravy“, jednu i s kozou si nechal jako výměnek, a tak novému hospodáři zbylo po jedné krávě, jalovici a koze.

Ve světnici u Cvrčků to vypadalo jako v ostatních chalupách. U dveří stávala pec s měděncem na ohřev vody, poblíž široká postel pro hospodáře a hospodyni, v protilehlém rohu stůl s lavicí. Za ni se později stavěla skříňka koutnice, sloužící k ukládání písemností. Další lavice byly postavené podél stěn a u kamen. Stejně jako pec sloužily ke spaní dětem a ostatním členům domácnosti. Šaty a prádlo ukládaly hospodyně do truhel zhotovovaných z dubo­vého, borového nebo javorového dřeva[51]. Kromě šatních, bývaly i větší truhly „spížné“ na potraviny. Nádobí mělo do konce 18. století své místo ve výklencích, na které se muselo myslet již při stavbě domu. Pak našel na vesnicích po vzoru městských domácností uplatnění mísník, dnes bychom řekli kre­denc, se skříňkou dole a policemi na nádobí nad ní. Od konce 18. století si bohatší vesničané pořizovali židle se zdobně vyřezávanými opě­radly. Zprvu se daly spatřit v rychtářských světnicích a bohatých staveních a lidé je proto dlouho považovali za komfort. Venkovský člověk na židli běžně nesedával, takže stála u stěny nebo ve­dle postele. Teprve pro vzácnou návštěvu ji přistavovali ke stolu. Až ve 2. pol. 19. stol., po rozšíření hromadné výroby sedacího nábytku, ztratila židle svou výlučnost a lidé ji uznali za obyčejný bytový doplněk. Stoly, lavice, židle a spížní skříně se běžně nezdobily, zato ostatní nábytkové kusy se bohatě krášlily malbami kytic, ptáčků, ovoce, ale i krajin nebo náboženských výjevů[52]. Podstatná část nábytku sloužila ve vesnických staveních až do úplného opotřebování, i po několik generací.
Jan se ženou zůstali na statku do smrti. Už o jeho provozu nerozhodovali, ale nový hospodář měl vůči nic určité povinnosti stanovené v kupní smlouvě. Výměnkáři si zajistili bydlení ve světnici společně s hospodářo­vou rodinou, k vlastní obživě měli krávu a kozu, korec pole k setí u Mitiskovy meze a nad borem, ovoce z hrušky a slívy. Dále byl Jiřík povinen sít rodičům každoročně 2 čtvrtce lněného semena a sázet zákon zelí, přenechat jim kus trávníku u branky, zdarma pást kozu a každoročně zdělat a přivést sáh dříví a borovici. A když by Jan zemřel dříve než manželka, přidala by vdově polovice za stanoveného výměnku.


[1] Matrika oddaných Náchod 1676-1735, sign. 106-49 O, fol. 99; v zápise je sice jako ženich uveden Jiřík, ale jde patrně o farářův omyl. V následujících letech se nenarodily žádné děti Jiříka a Salomeny, ale jen Jana a Salomeny, jejichž sňatek není v matrice uveden
[2] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 922; Kateřina zemřela patrně před r. 1722. Její úmrtí není v matrice Náchod 1722-1745 sign. 106-4 NZ ani v následujících zaznamenáno. Chybí i údaj o jejím případném sňatu
[3] Kdyby prý někde vyšel oheň a šestinedělka sama vyšla z domu, rozšířil by se až tam, kde by zůstala stát. Jinde se naopak věřilo, že když šestinedělka zahalená do koutnice obejde chalupu, nikdy nevyhoří.
[4] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 953
[5] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 1011
[6] Advent = doba čtyř týdnů před vánocemi, představující pro křesťanský svět očekávání příchodu Spasitele. Byl ustanoven v 8. století. Obsah adventní doby výstižně vyjadřují staré české adventní písně – roráty, sestavené podle převážně prorockých biblických textů. Název pochází z nejznámější latinské adventní písně z 16. stol původem z Francie: „Rorate coeli de super…“ (tj. Rosu nám dejte nebesa, dejte nám spasitele…). Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Přinášejí ujištění o Boží věrnosti v příslibu spásy.
[7] Když v 1. adventní neděli nastane daleko široko krutá zima, potrvá čtyři neděle. – Začne-li zima až s adventem, potrvá deset týdnů. – Je-li prvního adventu první chladno, drží led deset týdnů. – Je-li v první týden adventní mrazivo, bude zima trvat osmnáct neděl. – Jaké počasí na svatou Barboru, takové bývá celý advent. - Chodí-li se v adventu bez kožicha, bude se v postě jistě nosit. - Adventní sníh dočká-li březnového, nebudeš jídat, sedláčku chleba režného.
[8] Mrštíkové A. a V., Rok na vsi I.
[9] Roráty dne nedělního. Chorál. 16. století
[10] Tuto sošku koupil od lidového řezbáře, chromého rolníka Jana Karáska v nedalekém Odolově. Polychromii na dřevěnou sošku mu zhotovil malíř Václav Nývlt z Úpice.
[11] Dne 24. srpna 1731 bylo vydáno povolení ke stavbě biskupskou konzistoří v Hradci Králové a ihned bylo započato se stavbou kostela. V roce 1732 byla soška nejprve přenesena do dřevěné kaple, třešeň pokácena a ještě téhož roku byla dokončena stavba osmiboké barokní kaple nad původní studánkou. Vodní kaple je otevřena třemi oblouky se zdobnými mřížemi směrem ke kostelu. Od roku 1907 je uvnitř vyzdobena mozaikovým obrazem z barevných kachlíků keramické továrny v Rakovníku a latinským nápisem QUASI PLATANUS EXALTATA SUM JUXTA AQUAM. Mozaika znázorňuje třešňový strom s plody a na něm svatoňovickou Madonu. Pod třešní vyvěrá sedm pramenů.  Vedle této stavby „Studánky“ jsou dvě novější kaple Panny Marie Lurdské a sv. Judy Tadeáše.V obětní kapli z roku 1904 je socha sv. Judy Tadeáše z roku 1952 od Břetislava Kafky z Červeného Kostelce. V roce 1733 byl dokončen poutní kostel v barokním slohu se zděným presbytářem. Chrámová loď byla roubená z dřevěných trámů s mezerami ucpanými mechem, podlaha dlážděná pískovcem. Vysvěcen byl dne 30. května následujícího roku 1734 ke cti Sedmi radostí Panny Marie. Na hlavní oltář byla přenesena původní soška Panny Marie. Přes léto v kostele sloužil poutníkům mše svaté zámecký kaplan z Náchoda, později bylo místo fundatisty obsazeno trvale. Téměř identický příběh je spojen s vybudováním barokního kostela ve Sloupu u Blanska (1751-54) a jistě ty se našly i další podobné.
[12] Matrika narozených Náchod 1676-1722, sign. 106-3 N, fol. 1088
[13] Farář udělal v zápise chybu, napsal matce omylem stejné jméno jako dceři. Že nejde o druhou Janovu manželku dokládají další narozené děti. Shodná jména kmotrů s předchozími křty přiřaďují dítě k rodině Jana a Salomeny.
[14] vejprava = věno
[15] podle rukopisu z 16. století, Čeněk Zíbrt „Český lid XIV, str. 14“
[16] rukopisný receptář V. Fojtíka ze Zlonic z konce 18. století
[17] Ve skutečnosti byla nalezená hmota pozůstatkem mozkové hmoty a generální vikář, který nikdy nebyl královniným zpovědníkem, stal obětí sporů mezi Václavem IV. a ar­cibiskupem Jana z Jenštejna.
[18] úryvek modlitby k sv. Janu Nepomuckému
[19] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 27
[20] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. Z2
[21] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. Z2
[22] Matrika narozených Náchod 1722-1745, sign. 106-4 , fol. 56
[23] Prosba k sv. Matěji za úrodu. Na Novoměstsku, zejména v obcích Ohnišově, Bystrém a Bačetíně
[24] údajně 4. července 1694
[25] Vavřinec Piccolomini
[26] podle místní pověsti. Na poděkování za své zázračné zachránění dal před dřevěným mostem postavit malou bílou kapličku. Uvnitř pak byl namalo­ván obraz, který tu strašnou bouři a pád kočáru z propadlého mostu do řeky navždy zobrazoval. Obraz byl několikráte obno­vován a byl v kapličce až do roku 1972, kdy byl nezjištěným pachatelem odcizen. Projdou-li však ještě dnes pamětníci tohoto obrazu okolo kaplič­ky stojící ještě před znatelnými zbytky železného mostu, stále v duchu vidí místo obrazu Panny Marie obraz knížete Piccolomi­niho, jak padá v té divoké bouři s kočárem i koňmi přímo do divoké Úpy.
[27] stará lidová pohádka - škádlivka
[28] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 27
[29] hostec = revmatismus
[30] Matrika Náchod 1722-1745, sign. 106-4 NZ, fol. 16
[31] Matrika narozených Náchod 1722-1745, sign. 106-4 , fol. 141
[32] Ukončení šestinedělní izolace se provádělo obřadem v kostele několikerou modlitbou. Dokud se rodička nepodrobila církevnímu úvodu, nesměla se zúčastňovat bohoslužeb ani vstoupit do kostela.
[33] Léta 1737 dne 16. prosince světlost na obloze nebeské se jest ukázala, takže takřka hned časně z večera celý svět od 9. až do 10. hodiny červený byl, jakoby hořelo, a země nejináče byla, než ja­koby ji krví polil; co by to znamenati mělo, to Bůh v dobré obrátiti ráčiž, nebo o půlnoci se to zase přihodilo po druhé a po čtvr­tej hodině stalo se to potřetí . ( Pamětní kniha města Žamberka vedená od r. 1645 )
[34] Kunvaldská kronika Antonína Kodytka 1740-1786
[35] Alois Jirásek, Vojenské povídky, Praha 1955, povídka „Sousedé“
[36] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.
[37] Marie Terezie ztratila Slezsko, bohaté území s více než 40 000 km2, s 1,5 mil. lidí. Pruský stát se tím zvětšil o jednu třetinu.
[38] Několik základních údajů o obci, která jsou zaznamenány v kronice obce Dolní Radechová: zeměpisná šířka severní 50° 25´, zeměpisná délka východní 16° 50´, obec má rozlohu 42,9 km2, je přibližně 359 metrů nad mořem, průměrný tlak vzduchu 730 HPa, průměrná roční teplota +8 °C, roční průměrné množství srážek je 650 mm, časový rozdíl mezi námi a Prahou jsou 4 minu­ty.
[39] Ve fondu „Pozemkové knihy okresního soudu Náchod“ jsou zařazeny pouze dvě dochované gruntovní knihy obce Dolní Radechová: kniha č. 96 pro léta 1758-1806 a kniha č. 97 pro léta 1805-1880
[40] Paměti Josefa Dlaska z Dolánek u Turnova
[41] Přepis do současné gramatické podoby
[42] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.
[43] Převzato ze sborníku Pověsti a příběhy Rychnovska 6 - Bělá, vydaného Státním okresním archívem a Okresním muzeem Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou.
[44] ze starobylého tisku uveřejněného na Jubilejní výstavě v České chalupě 20. května 1891
[45] první číslování domů proběhlo roku 1771
[46] Dluhy byly součástí závdavku a vypisovaly se jmenovitě.
[47] Když Jiří prodával po 34ti letech (16.7.1789) grunt zase svému synovi Antonínovi, jeho hodnota byla 250 kop, ale dluhy činily 160 kop (zawdati na hotowich 160 kop; totiž Czys. kral. mil. půčžky na seti 9 fr. 15 xr., z kral. půčžky interessu 22 fr. 8 xr., zasedielý Contribucze 8 fr. 7 xr., aufssaurowi do Nachoda 25 fr., Anton Plundrowi mlynarži podbucžnimu 3 fr., Trubkowi do Nachoda 4 fr. 30 xr., za poddaczy owes 21 fr., Cz. kral. mil. pomoczy na žywnosti se winachazy, kdyby takowa k odpusstieni pržyjiti miela, takowau diedicžowe k pohledawani míti budau 93 fr. 20 xr.)
[48] V prostudovaných materiálech nic nenasvědčuje tomu, že by po roce 1771 došlo k dalšímu přečíslování (viz stále stejné čp. 8 v rodokmenu). Ovšem stejné číslo mohla na místo zbourané získat zcela jiná chalupa. Není proto úplně jisté zda dnešní umístění domů odpovídá původním.
[49] Gruntovní knihy obce Bražec jsou dochovány až od roku 1756. Není ovšem pravděpodobné, že by tu Jan Cvrček vlastnil velký grunt, a pak se odstěhoval.
[50] brány - zpravidla čtyři tyče spoje­né do čtverce s dvěma slabšími tyčemi – vlačichami napříč křížem, všechny opatřené železnými hřeby; lehké brány se pro větší účinnost zatěžkávaly kameny nebo se na ně postavil sám hos­podář. Na Janově gruntě měli brány dvoje, takže je podle zvyku spojovali vedle sebe.
[51] Později do světnic přibyla jedno- nebo i dvoudveřová skříň – „jarmara“, mnohdy se skose­nými rohy a římsou. V dolní části mívala zásuvku. Sloužila k úschově kabátů a těžkého mužského obleku. Oděvy se v ní zavěšovaly na háky.
[52] Období největší pro­dukce malovaného nábytku spadá do let 1820-1850. Podstatná část nábytku sloužila ve vesnických staveních až do úplného opotřebování (a to po několik generací), ale přesto jej truhlář občas opravil, obměnil, doplnil či vy­bavil nově založenou domácnost.